Petr Jahoda | cestovatel a fotograf 

100 let trampingu, aneb cesty za muzikou a přírodou

Povídání pro Paďoury i pro trampy. „WO CO GO“, aneb co byste měli vědět než, vstoupíte do lesa a zapálíte oheň…

Ten krásnej trampskej svět, jó, ten krásnej trampskej svět…

Když si první trampové, po První válce vyjeli zatábořit do lesa, ani ve snu by je nenapadlo, že jsou trampové a kolik budou mít následovníků a jak velké „hnutí“ z toho jejich výletu za pár let vznikne. Oni asi nebyli na trampu, možná bylio jen na vandru, nebo na čundru, jak jsme tomu říkali my. Ale dnes se začalo používat anglické slovo tramp, jako souhrnný název pro tento způsob navštěvování přírody, tak ho respektujme. Ač je to takřka neuvěřitelné, tramping u nás slaví již sto let! Sto let vandrů, čundrů, toulání, zakládání osad, divokých srubů, legendárních campů a ohnišť. 100 let, to už je pěkný kousek historie!

Za těch sto let má tramping i své hrdiny, kteří zahynuli v odboji v německých i komunistických koncentračních lágrech, vězeních, nebo uranových dolech. Po druhé válce se tramping stal i symbolem svobody a odporu proti režimu. Komunisté na trampy pořádali hony, zatýkali je na nádražích a v té době začal tramping nejvíce kvést. Trampové komunisty nikdy neměli v lásce a hlavně se jich nebáli!

Nejlegendárnější campy vznikaly blízko měst, na Brdech, v Roverkách, na Oslavce, na Jihlavce, v Třebovkách… Proč? Je to jednoduché. Nejen že během roku nebyly takřka žádné svátky, ale volné byly jen neděle. Všechny soboty byly pracovní. Pracovalo se šest dní v týdnu a jen jeden den bylo volno. Nedalo se tedy jet nikam daleko. Trampové se chtěli dostat co nejdříve do přírody, do lesa…

A tak vznikala El Pasa, El Tora, Yukony, Ascalony, Westendy, Údolí Hadrů, Zlaté dno a podobné osady s exoticky romantickými jmény. Řeky jako Jihlavka, Oslavka, Chvojnice, Sázava a Vltava, vstoupily do historie naší země. Brdy by mohly být vyhlášeny za Národní park Trampingu a na Svatojánské proudy můžeme bohužel už jen vzpomínat.

Dnes už vzniká i řada trampských muzeí. To je na jedné straně dobře, protože se i běžní lidé o trampingu něco dozvědí. Ale na druhé straně mi z toho trošku běhá mráz po zádech. Tak nějak jsem si uvědomil, že průměrný věk českého trampa je někde těsně kolem sedmdesáti let. Znám i hodně osmdesátníků, i devadesátníky, ale trampů pod třicet, znám fakt málo. Mnozí kamarádi říkají, že tramping umírá. Ne tramping neumírá! jen nás začíná být méně.

Já jsem tramping znovu objevil po třicetileté přetržce, které jsem říkal cestování. Třicet let jsem potřeboval, abych „zmoudřel“ a začal si více vážit toho, co máme doma. Třicet let jsme se toulal světem, „objevoval“ přírodní národy, než jsem si uvědomil, že trampové, jsou také přírodní národ, a mám ho tady doma!!! A možná je to úplně poslední přírodní národ na celým světě, kterej se fakt nechce zcivilizovat!!! Takže se vlastně nic nezměnilo. Pořád se věnuji „přírodním národům“ a dokumentuji je. A třeba o trampech někdy i napíšu knížku. Kdo ví? Zasloužili by si to…

Začal jsem tedy jezdit za muzikou a přírodou a to doslova. Vybírám si trampské ohně, kde se dobře hraje a díky tomu, že tam jezdím, poznám i hodně z okolí míst, kde se ohně pořádají a kam bych se jinak nedostal, protože by mě ani nenapadlo tam jet. A poznal jsem spoustu skvělých muzikantů počínaje Marko Čermákem, Fredy Schubertem, Baronem, Johanem z Ostravy, Kolumbem z České Třebové, Béďou Šedivkou z Plzně, Bufim z Uherského Hradiště, Pedrem, Dubem, Plavčíkem, Kaktusem, a konče třeba Casseyem, nebo Slimem či Lečem z Brna. A skvělé trampské kapely, které v rádiu moc neuslyšíte, jako třeba: Kamarádi Staré řeky, Podobni zvěři, Modrá kotva, Roweři, Sekvoj, Chudinkové z Prahy a o Karabině z Brna ani nemluvím. Je fakt krásnej, ten trampskej svět…

Skoro bych zapomněl na další a další krásné věci, spojené s trampingem. Camrátka, většinou krásně malovaný kousek dřeva, zmenšená placka. To dostane každý, kdo se zúčastní výročního ohně osady. Naopak ho nemá právo mít kdokoliv, kdo na tom ohni nebyl. Je to věc, která člověku ten oheň připomene, věc se kterou se chlubí, camrá, že na ten oheň byl pozván a skutečně tam byl. Proto někteří šerifové osad v neděli dopoledne, camrátka, která se nerozdala, spálí ve slavnostním ohni, aby je nedostal nikdo, kdo na ně nemá právo.

Dalším důležitým atributem jsou vlajky a domovenky osad. Většinou vyšívané, někdy malované na kůži. Každopádně Vlajka a domovenka, to jsou dvě věci, kromě kroniky, kterými se osada nejvíce chlubí.

No, a nemůžu zapomenout ani na placky. Ty jsou používány jako odměna, výherní cena za soutěže a za hraní. Placky jsou malované na dřevě a osady, nebo trampové si je pak vyvěšují na svých osadních srubech a chatách. Často jsou to skutečná umělecká díla. Dává je i darem jedna osada druhé u příležitosti výročního ohně. A můžu vám říct, že když pak vejdete do nějakého srubu, kde jsou zdi ověšeny nádhernými plackami tak to nejen potěší, ale máte dost dlouho na co koukat a co obdivovat…

Další významnou kapitolou trampského umění jsou dřevořezby a totemy. Dnes se pořádá každoročně několik řezbářských soutěží a setkání řezbářů. Ale udělat totem, to už je něco. Náš flek je kousek od Děchťárny, vlastně jen přes údolí od Dechtíka a jeho totemů. Vidíme na sebe. Krišpín, šerif dechťárny, učil vyřezávat totemy Dechtíka a ten je vyřezával, nebo spíše tesal velmi rád. Kdokoliv přijede k nám do Campu Na vrcholcích hor, posílám ho tam, aby se na ně podíval.

Jiné nádherné totemy jsou v Třebovských stěnách v Zeleném údolí. Tam byl i nejvyšší totem v Evropě, bez deseti centimetrů měl 17 metrů. Stál tam dvanáct let (2002 – 2014). Totemy mívají bohužel krátký život. Buď je sežerou škůdci, nebo, jak jsme zjistili, umírají odshora. O tom by Vám mohl hodně povědět Jarda Hylák, u jehož boudy jich stojí také několik. Další totemy jsou u Choceňáka a jeden je i na Yukonu. V Zeleném údolí je krásně „přetotemováno“. A Jarda Nastoupil, udělal nový totem, místo toho nejvyššího, který vyřezal jeho otec. Ten nový je menší, ale přesto úctyhodný. 10,4 metru. Sotjí za to si k němu udělat výlet! A to ještě nevíte, že se zde dodnes, v nejmenovaném potoce, dají najít české granáty…

Poměrně známé významné „Totemiště“ je v Broumovských stěnách. Broumovské stěny jsem si zamiloval, jako jedny z nejhezčích skal u nás a takřka bez Paďourů, tedy bez turistů. Je tam spousta roklí, do kterých Vás zavedou pouze místní znalci a jsou úžasné.

A nemůžu zapomenout ani na Camp Hiawatha v podhůří Krkonoš, jen kousek od přehrady s nádhernou hrází Les Království. Nebýt trampingu a staré osady Gredo, kam jsem jel na výročák, tak bych ani tuto přehradu asi nikdy neviděl…

Ano, nezlobte se kamarádi. Samozřejmě máme totemy i na Oslavce, Jihlavce a na osadách kolem Brna i leckde jinde. Třeba osada Bílé Skály má malý, ale starý totem, Trilobiti, Kat… Nemůžu zde jmenovat všechny, proto jsem se snažil vypíchnout místa s řekněme velkou koncentrací totemů…

Ale pojďme od totemů dál. Největším pokladem a majetkem trampa je jeho nůž a hlavně jeho Cancák. O nožích se nebudu rozepisovat, to by bylo na moc dlouho. Ale Cancák je jakousi osobní kronikou každého jednotlivce. Píše si tam poznámky a příběhy z vandrů, podepisují se mu tam kamarádi, malují obrázky a podobně. Na stará kolena pak může tramp listovat svým Cancákem a vracet se do let kdy mu bylo patnáct, dvacet, čtyřicet, sedmdesát nebo teprve osmdesát… Ztratit Cancák je to nejhorší, co se trampovi může stát!

O tom jak má tramp vypadat, co má mít oblečeno a jaký má mít batoh se vedou sáhodlouhé diskuse. Plzeňáci a hlavně Brdští trampové prosazují americké oblečení z druhé války a jiný batoh než US tornu (Usárnu) prakticky neuznávají. Samozřejmě originál z první války je velmi ceněn, stejně tak dnes už originál s druhé války. Jinde je ještě povoleno tele, nebo Alice. Na trampy s „obyčejnými“ batohy, těmi novodobými, byť zelenými, je leckde pohlíženo jako na ostudu trampského národa. Nezelené oblečení se bere jako největší hřích. To by si Vás mohli trampové snadno splést s Paďourem…

Já osobně sice jezdím na vandry s usárnou, ale v podstatě zastávám velmi podobný, ne-li stejný názor jaký má starý tramp Jirka Rohan (76 let), řečený Max, z kapely Chudinkové, který mi k tomu napsal: „Z mého přístupu chápu tremping jako vyznání, ale neberu ortodoxní výhrady. Já jsem úspěšně vandroval se stočenou houní po dědovi, špagátem svázanou přes rameno, v ní uzenej tavenej sejra a kostku polívky, kudlu a lžíci. O nějaký armádní výstroji nebyla řeč. Tremp není armáda ani organizace, protože tremp je trempem proto, že je svobodnej a nikdo mu nebude kecat do toho, jak se vyzdobí. Taky jsme jezdili s exotem, kterej měl všeho všudy na řetězu kolem krku bochník chleba. No a co?“ Tak to je Maxův názor, který mi mluví z duše. „Děkuji Maxi za svolení tě zde citovat.“

A Trampské písně? Ajajaj… Tady jsem se pustil na hodně tenký led… Údajně u nás máme kolem pěti tisíc trampských písní! Nevím, já jsem to nepočítal. Věděl by to Kolumbus, ten je zná všechny, ale asi je také nepočítal. Každopádně já mám nejraději staré trampské „cajdáky“ z první republiky, co je tak krásně hraje Johan z Ostravy, mám rád staré Motlovky, Ryvolovky, cokoliv o koních… A skoro se bojím napsat, že ať je Nedvěd jakej chce, tak pár zatraceně hezkejch písniček taky udělal… A to je ten tenkej led. Jednou šlápneš vedle a všecko dobrý je zapomenuto? A třeba je to tak dobře, kdo ví. Nejsem tu abych soudil, protože ani já „nemůžu hodit kamenem“…

No, takže zase zpátky. Díky těm mnoha ohňům a mnoha skvělým lidem které jsem tam poznal, jsem na svá stará kolena objevil spoustu nového. Především ten jiný svět, ten trampský svět, jehož jsme byl kdysi dávno také součástí, ale jen tak okrajově. Když mi bylo dvacet, byl jsem spíš tulák, než tramp. A teď už jsem zase víc „Potlachovej jezdec“ než tulák. A to je právě ten jinej svět. Taky krásnej…

No, takže zase zpátky. Díky těm skvělejm lidem, jsem se dostal třeba na Zakázanou řeku, do Zadní země, na Rackárnu, strávil jsem nádherný týden na Kokořínsku, objevil i nádherná místa kousek „za domem“, v Moravském Krasu o kterých jsem nevěděl a jinak bych se nedozvěděl a to si myslím, že Kras znám velmi dobře… V tom je zase pro mě kouzlo dnešního trampingu. Poznal jsem spoustu skvělých lidí a naučil se objevovat „neznámo“ ve své vlastní zemi.

Kdo chcete, můžete se na některá tato nádherná místa podívat se mnou.

Další fotografie