Sponzoři
Petr Jahoda: Brněnský cestovatel putuje časem
Užil si nocleh v domečcích vysoko v korunách stromů, ochutnal pečené červy a potykal si s kanibaly. Smyslem života Petra Jahody (39) je poznávání přírodních národů v nejzasutějších koutech světa. „Jezdím za lidmi, kteří žijí mezi dobou kamennou a jednadvacátým stoletím. Chci je poznat, než z tohoto světa nenávratně zmizí,“ říká brněnský světoběžník, který poznal i místa, kam před ním noha „bílého muže“ nejspíš ještě nevkročila. Teprve před pár týdny se Petr Jahoda hubený, usměvavý muž s amulety zavěšenými kolem krku – vrátil ze své zatím poslední výpravy v Mongolsku. Národy ukryté z dosahu civilizace v džunglích nebo vyprahlých pouštích a stepích jsou cílem jeho výprav už sedm let.
Petr Jahoda
Na Nové Guineji například poznal, jak se žije národu Korowajů, kteří si svá obydlí staví kvůli komárům a strachu z nepřátel několik desítek metrů nad zemí. Navštívil zde i Kombaje, kteří se odívají pouze do kostí a většina zvědavců raději oželí jejich návštěvu – jsou totiž obávanými kanibaly.
Hodili na mě duchy
Na ostrově Siberut nedaleko indonéské Sumatry se před třemi lety setkal se šamany, jejichž kouzla prý dokonce poznal na vlastní kůži. Když je navštívil, stal se svědkem obřadu, při němž ve vesnici dva šamani vyháněli zlé duchy z nemocné dívky. „Jak jsem stál a pozoroval obřad, šamani stále smetali vše špatné, co nemocná měla, na zem. Zničehonic, ještě během zpěvu, jeden ze šamanů s velkým rozmachem vymetl všechny duchy z verandy ven. Podle jejich víry teď budou bloudit Siberutem, než si zase najdou někoho jiného,“ vzpomíná na neobvyklý zážitek pan Jahoda ve své knize Nazí a divocí. Náhodou ale „zlo“ šaman vymetl směrem k cestovateli.
Za pár dní dorazil pan Jahoda domů a lékaři mu diagnostikovali problémy se slinivkou. Musel držet přísnou dietu a několikrát si vzpomněl na příhodu se šamanem. Význam tomu nepřikládal do doby, než se náhodou seznámil s ženou obchodního partnera, původem z Mongolska. „Sama se mě zeptala, jestli je mi dobře a zda mě smí vyšetřit. Aniž by cokoli věděla, tak mi popsala, že jsem ke svému problému přišel někde v Asii, a dokonce téměř přesně popsala situaci se šamany,“ říká pan Jahoda.
Za pár měsíců, když se „oklepal“, jel na Siberut znovu. Přemluvil jiné šamany, aby z něj nemoc zase „vymýtili“. Za zvuku zvonečků, zpěvu a mručení šamana prý pan Jahoda najednou pocítil v břiše velké, úlevné prázdno. Od té doby je prý zcela zdráv a dodnes neví, zda za jeho uzdravení mohl mystický obřad, anebo prostě shoda okolností.
Sní vás!
Na to, jak se co nejrychleji spřátelit i s kmeny lidojedů, má Petr Jahoda překvapivě jednoduchý recept. I když nejsou domorodci zrovna dobře naladěni (několikrát na nezvanou návštěvu mířili šípy), je prý dobré mluvit klidným hlasem, sednout si na zem na znamení dobrých úmyslů a vyhledat náčelníka. „To ví každý. Vždyť to tak bylo i ve Vinnetouovi,“ usmívá se pan Jahoda, který už od dětství hltal nejrůznější cestopisné knížky.
Přesto se několikrát dostal do situací, kdy byl k nervozitě skutečně pádný důvod. Kanibalismus byl sice na Papui-Nové Guineji zakázán vládou už před mnoha lety (poslední velká kanibalská „hostina“ domorodců se konala v roce 1976, kdy nasekali na kousky a snědli 12 misionářů). Ale kmen Kombajů je dodnes nevypočitatelný. Když po návštěvě jedné z jejich vesnic odmítl pan Jahoda se svou kolegyní dát za přenocování částku, která trojnásobně převyšovala cenu za hotel, rozešli se sice s Kombaji v dobrém, ale nosiči kus dál v džungli sebrali jejich batohy se zpátečními letenkami, dvěma tisíci dolary a léky a zmizeli. Když se Češi vrátili do vesnice, ženy je varovaly, že bude zle.
Pět hodin pak s nazlobenými, válečně pomalovanými muži vyjednávali, aby jim věci vrátili, jinak že se nedostanou domů. Pak nabyli Kombajové pocitu, že už vrátili dost, a spustili povyk. Ženy je začaly pantomimicky kousat do rukou a nohou, aby jim naznačily, že je muži sní, jestli neodejdou. „Beru takové věci jako varování, ale přece jen už je to víc než dvacet let, co se něco takového stalo naposledy, navíc náčelník vesnice byl na naší straně, ale kolegyně asi uvěřila. To rozhodlo,“ vypráví pan Jahoda ve své knize. Nedomnívá se sice, že by si je Kombajové skutečně „opekli“, ale v některých místech se rituálnímu pojídání lidského masa stromoví lidé podle něj patrně dodnes občas nevyhnou. „Když jsme chtěli jet v roce 2001 ke Kombajům, varoval nás jeden korowajský přítel, že tam chystají trestnou výpravu, protože jim ti druzí unesli a snědli jednoho muže, který měl podle jejich soudu zapříčinit smrt nějakého jejich dítěte.“
Náčelník starostou
Po světě cestuje Petr Jahoda, který vystudoval strojní odborné učiliště, střední školu a absolvoval doplňkové pedagogické minimum na vysoké škole, už od konce 70. let. Tehdy, ještě za tuhého socialismu, podnikal alespoň výpravy do rumunských či bulharských hor nebo na sovětský Dálný východ. Po revoluci procestoval více než deset afrických zemí, část Amazonie, několik zemí Latinské Ameriky, velký kus Indonésie a další asijské země. „Ještě stále jsou kmeny, o kterých se neví skoro nic. Třeba v Amazonii nebo na Nové Guineji. V Amazonii to ty kmeny totiž dělají tak, že když k nim přijde někdo cizí, tak ho prostě zabijí,“ říká pan Jahoda. Jiné kmeny jsou zase před civilizací „chráněné“, neboť místa, kde žijí, nemůže stát nijak využít, nesnaží se je tedy kolonizovat.
Jedna z posledních cest, kterou Petr Jahoda podnikl v loňském roce, byla po severní Keni. „Rozhodl jsem se navštívit několik přírodních národů, které žijí na dně Velkého afrického příkopu,“ vypráví pan Jahoda. Při zdolávání více než tisícikilometrové vzdálenosti vsadil na horské kolo, kterým vyrazil z Nairobi. „Dá se tam jet terénním vozem. Ale jeho zapůjčení na den stálo sto padesát dolarů a na to jsem neměl peníze. Mým cílem byl národ El Molů u jezera Turkana, který čítá už jen něco kolem čtyřiceti lidí. Ostatní národy přitom mají kolem dvou až šesti tisíc obyvatel,“ říká cestovatel.
El Moly navštívil již před čtyřmi lety, tentokrát ho však čekal šok. Média se o ně začala velmi zajímat a nakonec i k nim pronikla civilizace. „Když jsem tam dorazil, přivítal mě náčelník, který se představil skoro jako starosta, mluvil plynulou angličtinou a řekl mi, co a za kolik si můžu ve vesnici koupit. Když jsem se zeptal, jestli mi řeknou ještě něco o svých tradicích, náčelník mě odkázal na čtyři publikace, kde to můžu najít. Minule jsem s nimi strávil asi jen desetinu času, zato jsem se toho dozvěděl desetkrát víc,“ krčí rameny pan Jahoda.
Nakonec se mu cesta přece jen vydařila. Našel kmen Rendilů a místo, kam nejspíš ještě nikdy nezavítal turista. Zde je velbloud téměř posvátným zvířetem, velbloudí samici nelze prodat, jen vyměnit za ženu. „Hnali zrovna velbloudí karavanu od vody na pastvu, něco přes dvě stě kilometrů. Doprovázeli ji s oštěpy a nazdobení, hrozně jsem chtěl jít s nimi. Náčelník o tom s kmenem rokoval celou noc. Nakonec mě vzali a bylo to bezvadné,“ pochvaluje si pan Jahoda.
„Líbí se mi takoví, jací jsou. Mrzí mě, když se po hlavě vrhají do toho, co jim civilizace nabídne. Nedokáží s ní žít. Obvykle zůstávají chudáky na jejím okraji, z hrdého kmene se odsoudí na lidi s nataženou rukou, čekající, co jim kdo dá. Zapomínají na své tradice a nedokáží se pak sami uživit,“ říká Petr Jahoda. Nenarušuje ale on sám svými cestami jejich původní svět? Od roku 2001 je vedoucím náročných expedic cestovní kanceláře Poznání, jichž se může zúčastnit prakticky kdokoliv.
„Expediční činnost nenarušuje domorodé kultury ani z desetiny tolik jako činnost misijní. My jim nic nevozíme, neukazujeme jim věci, které neznají, neučíme je. Snažím se s nimi maximálně sžít, zapadnout,“ tvrdí. Cesty pořádá zpravidla nanejvýš pro šest lidí, a to tam, kde sám už předtím byl. „Když jedu s lidmi, beru nosiče, průvodce, tam, kde je třeba, i ozbrojený doprovod. Jsou to náročné cesty, tvrdé, ale musí být bezpečné. S klienty si do extrémů jít netroufám,“ upozorňuje pan Jahoda, který už se několikrát nevyhnul různým zraněním nebo třeba nemocem, jako je cholera. Každého zájemce přijde většinou cesta asi na sto tisíc a trvá maximálně čtyři týdny. Petr Jahoda ale na výpravách setrvává většinou dva, výjimečně i tři měsíce.
Nejlepší je to mezi Pygmeji
Ochutnal tlusté červy zabalené v mouce nebo v palmových listech, maso z divočáka jen tak opálené i se srstí nad ohněm a podobné lahůdky. Přesto pan Jahoda říká, že z těchto jídel, která člověk občas musí spořádat, aby domorodé vesničany neurazil, nikdy neměl žádné zažívací potíže. „Jedna moje kolegyně říkala lidem na výpravě – co jí a pije Jahoda, vy rozhodně nekonzumujte. Moje tělo musí dostávat jednu facku za druhou, pak když dostane pořádně na frak, tak se jen otřepe. Jsou lidi, kteří si to hlídají, pijí jen převařenou vodu a potom počítají špinavé bankovky, olíznou si prsty a mají to,“ usmívá se cestovatel.
Vůbec nejvíce si prý zamiloval kmen Pygmejů ve Středoafrické republice. Tito lidé, kteří měří jen něco kolem sto dvaceti až sto čtyřiceti centimetrů, jsou prý nesmírně milí a příjemní. „Jsou za cokoliv vděční. Vzali nás na lov jako parťáky. Nikdy neválčili a pro válku ani nemají slovo,“ říká pan Jahoda, který má stále chuť poznat další kmeny – například ty již zmíněné v Amazonii. Láká ho i kmen Mangbetů v Kongu, kde se už odmalička dětem protahují hlavy dozadu. „Říká se, že díky tomu lépe cítí a vidí, naposledy tam byli Češi před padesáti šedesáti lety. Možná už ten kmen neexistuje, ale to nikdo neví, v současné době se do té oblasti kvůli dlouhotrvajícím nepokojům nedá dostat.“ Cestovatel má ale rád i civilizaci – dobré jídlo, sprchu a měkkou postel. Rodiny se však musel vzdát. „Jsem tři čtvrtiny roku pryč, to by nešlo dohromady. Je mi to samozřejmě líto, ale takhle jsem se rozhodl a zatím jsou moje cesty pro mě důležitější.“
LINDA KOHLOVÉ