Psancem v Jizerkách – aneb zimní krása Jizerských hor, řek a slatí

Cestopis

Autor: Petr Jahoda

Poprvé mě zatkli hned jak jsem vystoupil z vlaku. Ale nepředbíhejme…

Brána do Jizerských hor Znáte to. Taková ta maličká lokálka, jeden vagónek a zároveň lokomotiva, si to šine nádherným koridorem, takřka kaňonem, vytesaným ve skále, směrem k polským hranicím. Průvodčí prochází mezi cestujícími a ptá se kde kdo bude vystupovat, aby vláček nemusel zbytečně zastavovat ve stanicích, kde by třeba nebylo potřeba. Nad sebou mám vypůjčené běžky a v kapse u bundy náčrtek cesty a mapu od kamarádky. Podle něj jsem hned jak vystoupím z vlaku, měl „zmizet“ do Polska. Tam se dostat po cestách s několika křižovatkami až do úrovně nejvyššího kopce Jizerských hor, Smrku, znovu překročit státní hranice a vrátit ze zpět do České republiky. Zdánlivě jednoduché. Na to, že nemám pas jen řekla: „No bylo by lepší kdybys ho měl, ale je to jedno, tam stejně nikdy nekontrolují a navíc to ani není hraniční přechod. Už jsem tama jednou jela, v létě na kole…“

Vláček projíždí kaňonem lemovaným úžasnou scenérií, kterou zde vytvářejí desítky ledových krápníků. Ne nejsou to rampouchy, ale skutečné, mohutné krápníky v délce několika desítek metrů v celém kaňonu. Vysoké jsou nejméně tři až pět metrů. Vytvořila je tady voda, stékající po svahu nad skalami.

Najednou se krajina prosvětluje a vjíždíme na vysoký most nad překrásně zasněženou řekou Jizerou. Z výšky dobrých třiceti až padesáti metrů pozoruji její dravé koryto. Na levé straně je širší, na pravé straně se zužuje a vrací se mezi svahy hor. Obrovské kameny budoucích peřejí zatím přikrývají velké, bílé čepice z čerstvě napadeného sněhu. Teprve až na jaře se o ně budou tříštit prudce tekoucí vody dravé horské řeky. Nemohu od té podívané odtrhnout oči. Škoda, že tady vláček na chvíli nezastaví a nebo nejede jen o maličko pomaleji. Byl to nádherný pohled vzbuzující dojem panenské přírody.

„Harrachov Mýtiny, konečná“ zahalekal průvodčí jen chvíli potom, co jsem si stačil vypůjčit vosk na běžky. Vystupuji s jednou lyží namazanou a druhou domazávám venku. Venda, můj nový kamarád z vlaku, se mnou kousek pojede. „Nemusíš spěchat“, říká mi potichu, „hlídají tady policajti. Budeme muset počkat až vypadnou.“ Venda je z Turnova a dnes si také zapomněl vzít pas.

Domazal jsem lyže a ještě chvíli oba předstíráme, že si prohlížíme velkou mapu. Po chvíli již všichni ukáznění turisté vybavení pasy spokojeně odchází do Polska. Policisté se vracejí ke svému autu. Já a Venda jakoby odcházíme dolů do Harrachova, abychom počkali, než „naši přátelé v modrých uniformách“ odjedou. Bláhová neděje, Sedli si do auta a evidentně čekají na další vlak, který přijede za hodinu. Pokouším se proto najít cestu, kudy by se dala policejní hlídka obejít. Nedaleko nacházím běžeckou stopu, Vede dolů k řece po červené značce a také nahoru, směrem do Polska. Než si Venda nazul lyže mám tuto cestu prověřenu. Končí kousek odtud nad tratí, tedy vlastně nad kaňonem, kterým trať vede. Šlo by to leda slanit a na druhé straně vylézt. Pro nás nepřekonatelná překážka. Rozhodujeme se tedy zkusit „prorazit“ přes policejní hlídku. Když nás vrátí, tak dolů po téhle stopě můžeme jet vždycky.

„Dobrý den pánové, kampak jdete“? „Dobrý chlapci. Do Polska na běžky.“ Odpovídám přátelsky policistům na jejich dotaz. „Pasy máte“? „No víte, my jsme ani nepočítali s tím, že půjdeme přes hranice a tak máme jen občanky…“ Chrlím ze sebe výmluvy a vysvětlení. „Přece nám nepokazíte víkend“, zakončuji svůj monolog prosbou. „Tak ukažte ty občanky, my si Vás zapíšeme“ sice stále příjemně nicméně nekompromisně prohlašuje policista. Prý aby o nás věděli, kdyby jako něco. Venda se ještě naivně ptá, jestli tedy do Polska můžeme. „No, my jsme vás poučili, takže víte čeho se dopouštíte. Je to neoprávněné překročení státní hranice. Dělejte jak myslíte. Poláci tam jezdí občas na sněžných skútrech a kontrolují…“ To neznělo vyloženě jako přání šťastné cesty. Minutu na to už jsme v Polsku.

Bílou stopou vstříc osudu. Sníh je skvělý, stopa perfektní, jede to fantasticky. Není teplo, ale ani moc zima. Něco kolem minus sedmi. Namazáno máme dobře a tak cesta „odsýpá“. Míjíme první Poláky a já se učím správný přízvuk. „Děň dóbry“ odpovídám na každý pozdrav. S Vendou jsme jeli asi jen půl hodiny. Pak odbočoval jinam, než jsem měl namířeno já. Asi za hodinku jsem byl v Orle. Tady končí dobrá stopa a také většina běžkařů. Ani tak jich nebylo v Polsku ani z poloviny tolik, kolik je u nás. Poláci tento sport ještě neobjevili. Nechápu proč. Mají zde perfektně rolbou upravené tratě a stopy. Je to ráj pro klasické běžkaře i pro „bruslaře“.

V Orle je hospoda, ale raději jsem do ní nešel. V termosce mám čaj, něco k jídlu s sebou vezu a tak na sebe nemusím zbytečně upozorňovat. Přece jen jsem v Polsku „ilegálně“.

Dál je příroda velmi pěkná a podstatně divočejší. Skončily široké cesty a špatná, místy zavátá stopa se noří do vyššího porostu a nebo vede přes planiny, kde nepříjemně fouká vítr. Ten teplotu minus sedm znásobuje na úroveň možná i dvojnásobnou. Nasazuji „šusťákové“ kalhoty a dávám si kapuci. Už je fakt zima. Taky mi začínají trochu mrznout prsty u nohou. No jo. V rádiu říkali, že bude minus dva až minus pět, o větru ale neříkali nic. Naštěstí mám vždy s sebou něco navíc, obzvláště, když vyrážím na celý den. Nicméně v tuto chvíli už mám v batůžku jen technopilovou bundu a jedny ponožky, co jsem si bral na přezutí.

Dostávám se do oblasti polských slatí. Ty jsme už asi před měsícem objevili na Jizerce, tedy na české straně Jizerských hor. Jsou to stejně krásné a romantické slatě jako třeba na Šumavě. Polské bažiny jsou ale mnohem rozsáhlejší. V létě to tady musí být tuplem nádherné. Klopím oči před krupičkami sněhu, který je smetán větrem a rozhlížím se jak jen to jde. Jo, sem se určitě vrátím. Vychutnávám si samotu a nespoutanost zdejší přírody. Na to, že nemám pas, v tuto chvíli ani nepomyslím.

Kousek dál potkávám skupinu Poláků. Asi šest dospělých s osmi dětmi. Po půl hodině jsou to první lidé. Velmi příjemná parta. Ptají se kam jedu a pak se diví, že je to daleko. Ale to já vím. Podle plánu by měla moje trasa mít něco kolem čtyřiceti kilometrů. Radí mi, že kousek odtud, mým směrem, je hospoda. To místo se jmenuje Izera. Mají tam prý čaj i něco k jídlu. Ani se neptám, zda se tam dá platit českými korunami, stejně dovnitř nepůjdu. Kamarádka tvrdila, že tady žádná hospoda není a proto mi dala čaj i jídlo s sebou.

Vycházím z lesíka na další slatě. Tady potkávám osamělého Čecha u kterého si ještě ověřuji cestu. Zná to tady. Izera je už na dohled. Místo tří domů, které jsou zakresleny v mapě, dnes stojí již jen jeden. Cesta k němu vede po malém hřebínku, kde opravdu hodně fouká a je tu dost namrzlo. Když jsem byl asi v polovině, tak se na pláních objevil sněžný skútr. „Do háje“ procedil jsem mezi zuby. „A je to tady. Polští celníci:“ Jsou jeden, nebo dva kilometry daleko. Musí mě vidět. Na hřebínku se osamělá postava neztratí. Světlo skútru se otočilo mým směrem. Stává se ze mě psanec. Kdybychom se alespoň potkali v tom malém klesání. Mohl bych je pozdravit a předstírat, že nemohu zastavit. Třeba by mě nechali být. Bláhová naděje.

Nevyšlo to. Minul jsem klesání a se skútrem se potkávám těsně za ním. „Děň dóbry“ vypravil jsem ze sebe nejistě, když jsem projížděl kolem zpomalujícího skútru. Dvě postavy v maskovacích uniformách společně odpověděly. Skútr zastavil. Urostlý voják polské pohraniční jednotky se otáčí a na něco se mě polsky ptá. Chápu to jako něco ve smyslu jak to jde. „Dóbre“, odpovídám a demostruji svoji chuť ihned pokračovat v cestě. Bohužel to bylo poslední co jsem polsky řekl. „Pas paň ma“? Vypálil pohraničník svoji otázku, sestoupil ze skútru a popošel směrem ke mě. „Ma“ pokusil jsem se to ještě zachránit. „No tak paň pokáže“, to bylo nařízení. „Jo kamaráde, to jsem teda zvědavej jak“, mumlám si pro sebe zatím co mu s naivním úsměvem podávám občanku. Pak už jen následuje série otázek kde jsem překročil hranice. Dokonce padlo podezření, že jsem přešel přes řeku. „Přes řeku“? Divím se nahlas jak ho to napadlo. „Přes řeku přece půjdu až zpátky“, říkám si pro sebe. „Tak kdě“ padla nekompromisní otázka. „No na prechodě“ dostávám ze sebe napůl rusky. „A tam na občanku nic neříkali“? Ptá se celník. „Ne“, lžu jako když tiskne. „A kde na přechodu“?, doráží pohraničník. Zaboha si nemohu vzpomenout jak se jmenoval ten přechod, co o něm ráno mluvili čeští policisté. „Turnov“ nesmyslně jsem si vzpomněl na město, kde bydlí Venda. „Turnov“? opakuje nevěřícně pohraničník. „No, Harrachov, jak je konečná vlaku“ říkám už o něco jistěji, tentokrát pravdu. „Ale tam se nesmí chodit na občanku“ říká trochu udiveně celník. „Ale může“, trvám na svém a ukazuji mu vlakovou jízdenku, abych vyvrátil podezření, že jsem přešel přes řeku. Zabralo to. Jeho krásná partnerka ve zbrani si zapisuje moje nacionále. Třeba mi někdy napíše. Z mých iracionálních úvah ,mně zase vyrušil ten dotěrný pohraničník. „A kam paň jedě“? „Na Smrk“ vypálil jsem na něj bez přemýšlení. „Tam tak stejno nějdě pres granicu. Pan še musi vratiť, bo pan budě zamknuty!“, zní verdikt přísného strážce zákona. Ještě jsem zalhal že je mi zima a že bych potřeboval do hospody na čaj. Bylo mi to povoleno s odkazem, že tam mají i pivo a rum. Potom pohraničníci nasedli na skútr a odjeli dál svou cestou. I já jsem se mohl vydat svojí. Nenaložili mně asi jen proto, že byli dva a já bych se jim na skútr nevešel. Tak to zase vyšlo, ale klidu mi tohle setkání rozhodně nepřidalo.

Hospodu v Izeře jsem raději také minul. Pokračuji dál podél hranice a řeky Jizery svým původním směrem. Je mi jasné, že budu muset hranici přejít „na divoko“, někde poblíž Smrku, dříve, než mě chytí další hlídka, nebo ještě hůře, ta samá. Definitivně se stávám psancem v Jizerských horách. Asi půl hodiny musím jít po stopě skútru. Pak konečně lyžařská stopa odbočuje. Zavedla mne do lesa a pochvíli mi bylo dáno poznat, proč skútry jezdí jinudy. Opatrně přecházím hluboké strmé koryto úzkého potoka, pro skútr nepřekonatelná překážka mě přiblížila ke svobodě. Kousek odtud si dávám svačinku a trochu čaje. Uvolnil jsem se. Ten nepříjemný pocit z toho, že dělám něco zakázaného, téměř zmizel.

Další potok s hlubokým korytem a za chvíli ještě jeden. Dostávám se do oblasti slatí, před kterými mě varovala ona skupina milých Poláků. „Nahoře je sníh, ale pod ním je bahno“, říkali varovně. Pak ještě dodali, že bych se mohl probořit. No nemyslím si, že by mi na dlouhých běžkách hrozilo nějaké nebezpečí. Míjím ceduli upozorňující na blízkost polské státní hranice. Tam, na druhé straně, jen kousek odtud, jsem doma. Pár desítek metrů za tímto místem se běžecká stopa, po které jsem přišel, vrací zpět do polského vnitrozemí. Na druhou stranu vede směrem k nám, domů. S pomocí kompasu si ověřuji svoji polohu. Je to tak, jak jsem si myslel. Kousek přede mnou je Smrk a kousek za mnou Pytlácké kameny. Je to jak se říká, „co by kamenem dohodil“, jen přes slatě a řeku Jizeru. Ano to je nejvhodnější místo pro překročení státní hranice…

Na útěku Stále sněží a fouká vítr. Bílá linka stop do Polska i do bažin za nimiž je Česká republika, je z poloviny zavátá sněhem. Kopce na druhé straně hranice, kam směřuji, vidím jen občas. Ještě že s sebou vozím kompas. Je příjemné, že ho mám, dává mi jistotu, i když zde je orientace jednoduchá. Hranici tvoří řeka Jizera, vinoucí se na dně širokého údolí. Stačí najít místo, kde by se dala překročit a jsem v bezpečí. Vítr, sníh, bažiny, zima a pohraničníci. Tak nějak to asi musel vnímat i legendární „Král Šumavy“. Ne, on to musel vnímat mnohem intenzivněji, protože jemu šlo o život, kdežto já jen porušuji předpisy, mohl bych v nejhorším strávit několik hodin na polské policejní stanici a zaplatit asi vysokou pokutu. Přece jen ilegální překročení hranice asi nebude zadarmo.

Konečně jsem dorazil k řece. Ty slatě tady jsou nádherné i v zimě. Jaké to jen musí být v létě. Rozhlížím se kolem dokola a hledám kudy by se dala Jizera přejít. Vítr mi žene krupičky sněhu do očí a tak se rozhoduji sledovat již téměř zavátou stopu. Že by se tady přede mnou také někdo pokoušel stejně jako já přejít na „druhou stranu“? Možná ano, ale zastavil ho další přítok. Přešel přes něj a podle stop se vrátil zpět do Polska. Vzdal to" S trochou strachu se vydávám přímo na okraj vysokého břehu, který zde Jizera, nyní vypadající spíše jako potok, má. Vypadá to tak, že voda je zde hluboká. Teď už se ale musím dostat na druhou stranu. Kdyby nyní přijeli pohraničníci, tak už bych jim nedokázal vysvětlit, že jsem se chtěl jen podívat, jak řeka teče. To by mi zcela určitě „nezbaštili“.

Nevypadá to že by se Jizera dala v těchto místech překročit. Břeh je asi metr vysoký a voda nejméně půl metru, možná i metr hluboká. Na šířku zde má řeka metr, až dva metry. V utichající vánici obcházím její meandry. To mi ještě chybělo, teď budu vidět na tři kilometry. To sněžení mohlo také ještě chvíli vydržet. Musím přes řeku a to rychle. Kdyby teď přijeli Poláci, tak bych se dnes domů možná ani nedostal. Te´d už by si mě určitě odvezli na stanici.

Konečně. Za jedním meandrem je nafoukaná závěj, která sahá více než přes dvě třetiny koryta řeky. Zkouším ji holemi. Snad se neproboří, pokud přejedu dostatečně rychle. Odpíchnout a jsem za vodou. Jsem doma, jsem v bezpečí. Mí pronásledovatelé za řeku nesmí. Jsem na výsostném území České republiky. Té závěje se zbortila jen polovina. Ani jsem si nenabral do bot. Dobrodružství skončilo, jsem na svobodě. Nicméně, raději rychle pryč, ani českým pohraničníkům by se moje počínání nelíbilo.

Ještě jednou se rozhlížím přes nádhernou slať na polské straně a pak rychle šlapu neporušeným sněhem do vnitrozemí naší země. Už ať jsem odtud. Nemám rád zbytečné nepříjemnosti. Asi po čtvrt hodině slyším z druhé strany známý zvuk. Někde v těch místech, kde jsem překročil Jizeru se ozývá motor sněžného skútru. Tak přece jen si mě Poláci přijeli zkontrolovat. „Ahoj kamarádi, já už jsem doma, mě už nechytíte. Pan něbudě zamknuty!“ Tak podobně si asi mumlal pod fousy i Kilián, Král Šumavy, když z druhé strany slyšel hlasy pohraničníků a štěkot psů. Slyším jak skútr odjíždí a zvuk jeho motoru se ztrácí ve větru. Vyhrál jsem, ale příště si vezmu pas. S ním bych tyhle hloupé problémy neměl. Otáčím se zády k Polsku a směřuji k Pašeráckým kamenům.

Asi za půl hodiny jsem konečně dorazil na zelenou značku. Sníh byl místy hodně hluboký a stopa žádná. Navíc je stále větší zima. Vítr snad i trochu zesílil. Chvíli se rozhoduji, zda jet delší cestou přes Smědavu a nebo mnohem kratší přes Pytlácké kameny a Jizerku. Před chvílí tudy projel osamělý běžkař. Pro jistotu jsem se ho zeptal, kde přesně jsem. Potvrdil mi moji polohu s tím, že se nacházím asi o jeden až dva kilometry dál od Smědavy, než jsem se domníval. To také rozhodlo ve prospěch kratší cesty. Mám už dost zmrzlé nohy, neznám terén, tady v těchto končinách jsem poprvé v životě a pravděpodobnost, že ještě někoho potkám, je takřka nulová.

Chlapík zatím ujel asi kilometr. Vidím z něj jen postavu nahoře na kopci. Volným, vytrvalým tempem se vydávám za ním. I když tudy prošel jen před malou chvílí, jeho stopy se často zcela ztrácí. Míjím první křižovatku. Už ho nevidím a ze stop se absolutně nedá vyčíst kterým směrem šel. Přestávám ho tedy sledovat a jdu si zase sám svojí cestou. Nořím se mezi bizarní útvary Pytláckých kamenů. Míjím zajímavé okno, nebo bránu a po zbytcích stop, snad ze včerejška, se pomaličku probíjím proti sílícímu větru na Jizerku. Znovu jsem toho chlapíka potkal kousek za odbočkou na Jelení stráň. Stejně jako já se rozhodl vyhnout se jí a sjet na Jizerku nejkratší cestou. Vítr je ledový a hřeben začíná být hodně zledovatělý.

Příjemným sjezdem jsme tam za chvíli. V dálce je vidět slavný „Hnojový dům“ Gustava Ginzela. Býval dlouhá léta otevřen všem lidem, kteří tam potřebovali přespat, pokud měli alespoň svůj spacák. Gustav Ginzel hodně cestoval, projel snad celý svět a tak měl tyhle lidi rád. Každý z nich u něj mohl přespat. Sbíral z cest všechny možné cedulky a také kuriózní věci. Scházely se zde u něj takoví lidí jako Miroslav Nevrlý (autor známé knihy Karpatské hry a několika dalších stejně krásných knih). Po večerech se na takových setkáních hodně povídalo a promítaly se diapozitivy z cest. Před několika lety Hnojový dům do základů vyhořel a s ním vše co v něm bylo. Shořela i obrovská truhla s mnoha tisíci diapozitivy Gustava Ginzela. Jeho bratr Wolfgang Ginzel, dům znovu postavil. Sehnal dokonce i některé věci, které dělaly Hnojový dům takovým jakým býval. Znovu zde najdete třeba hodiny, které chodí pozpátku. Jen Gustav Ginzel zde už nebydlí, odstěhoval se do Německa. Hnojový dům už přestal být veřejný. Asi před měsícem, když jsem se dostal na Jizerku poprvé, jsem měl to štěstí, že jsem byl bratrem Gustava Ginzela pozván dovnitř a mohl jsem tak vidět, alespoň to, co se mu podařilo obnovit. Neznal jsem Hnojový dům dříve. Kdybych neviděl fotografie jeho spáleniště, nikdy bych nevěřil, že úplně shořel. Stále je to místo, ze kterého jsou cítit dálky, láska k cestování a k lidem.

Z Jizerky je to na vlak do Kořenova sotva hodinku, nebo hodinku a půl. Jedeme společně s Petrem Bradáčem, tulákem na kole, snílkem a dálkoplazem. To je ten chlapík, co jsme se potkali na hřebeni. Má to napsáno na krásné vizitce, kterou mi dal. Na nádraží jsme ve čtyři odpoledne a tak si čekání na vlak v 16:50 krátíme v ubytovacím hostinci Jizerský dvůr pitím speciálního piva zvaného Krakonoš. Pozor na něj, je neobyčejně silný a rozhodně se nedá pít na žízeň! Po celodenní namáhavé túře jej rozhodně nedoporučuji. Má vysoký obsah alkoholu, snad 6,5%. Dal jsem si na žízeň tři a to jsem fakt neměl dělat. Po celodenní námaze jsem z toho měl docela špičku. Naštěstí mi dali omluvenku. Stálo na ní: Omluvte kamaráda, opil se nám tu, ne naším přičiněním. Nás taky naštval, polil nám ubrus, tak se na něj nezlobte, je to chlap.

To vše se stalo v ten jeden den, který byl toho roku navíc – 29. února roku 2004

Do svého života si tuto příhodu napsal a nádherný den v Jizerských horách prožil

Petr Jahoda