Petr Jahoda | cestovatel a fotograf 

Zářící hora Kilimandžáro

Sopečný majestát takto nazývají Masajové, domorodci, kteří žijí jen několik desítek kilometrů od úpatí nejvyšší hory Afriky. Kilimandžáro vyrůstá z tropických palmových hájů až do výšky 5895 m nad mořem. Jeho vrchol trvale pokrývá sníh a led.

Jednoho živí stavařina, druhého informační technologie. Oba třicátníky hory lákají, spolu jezdí na horských kolech, chodí do posilovny a na pivo. A právě nad ním se Petr a Radek rozhodli, že s velikánem na pomezí Tanzánie a Keni změří síly.

„Cestou do alp jsme v autobusu viděli film Lovci lvů, napadlo nás podívat se do Afriky,“ připomíná si začátek celé anabáze Petr. „Když už do Afriky, tak na něco vylízt a když už vylízt, tak na nejvyšší horu, na Kilimandžáro.“

Co nastartoval hec z dlouhé chvíle, rychle nabralo konkrétní podobu a půlroční příprava utekla jako voda. „Začali jsme shromažďovat z internetu všechny možné zážitky lidí, kteří tam už byli, a koupili jsme si průvodce Lonely Planet -Tanzánie,“ hlásí Petr a Radek jej doplňuje: „Fyzičku jsme ladili při dvou kontrolních výstupech v červnu a v červenci na Dachsteinu.“ „Informace na českém internetu jsou hodně přehnaný. Možná se chtěj lidi udělat zajímavější, ale tak náročnej, jak píšou, pobyt v Africe rozhodně není,“ tvrdí Radek. Hned večer po přistání v Nairobi oba zjišťují, že spoustu nabytých informací mohou s klidem hodit za hlavu.

Dobrodružství už na letišti

Petra potká první nepříjemnost ještě na pražském letišti. Jen se uvelebí na svém místě, musí zpátky k odbavení zavazadel. „Mysleli si, že mám v báglu bombu. Ale byl to jen vařič s plynovou bombičkou,“ nenechá se zviklat pohodář Petr. Jenom díky tomuto nedopatření potkává bývalého spolužáka z Tanzanie, po kterém marně pátral celý rok. „Sadik seděl jedno místo přede mnou a vracel se domů na dovolenou. Mámil jsem z něj všemožné informace, ale stejně jsem se dozvěděl jen samý nesmysly: že Nairobi je špatný město s největší kriminalitou, že jsme blázni, když nemáme zajištěné ubytování a že musíme jít do hotelu alespoň za padesát dolarů. Pak jsme ale zjistili, že za deset dolarů lze pobýt v hotelu stejné třídy, ale bez bazénu, televize a restaurace. Záchod v něm byl taky čistej, ve sprše tekla teplá i studená voda, nad čistou postelí jsme měli moskytiéru.“ Svetry prohlásili pražští cestovatelé za příliš těžké, proto přibalili více tenkých bavlněných triček. „Samozřejmě jsme věděli, že musíme mít na Kilimandžáro teplé oblečení. Na vrcholu bývá v noci teplota až minus dvacet stupňů a vítr až sto kilometrů za hodinu. Poslední noc se spí ve 4600 metrech, tam ale není taková zima, protože jsou stany mezi skálami v závětří,“ míní Radek.

Hakuma matata

Shuttle je komfortnější forma místního minibusu, který Petra a Radka dopravil o den později z Nairobi do Arushi, města pod Mount Meru, asi 150 km od Kilimandžára. „Uklidnili jsme se hned po příjezdu, protože se ukázalo, že jejich "Papa Kilonzo“ funguje perfektně," připomíná si Radek nezastupitelnou funkci místního černošského bosse. „Jen jsme se zmínili, že máme všechno předem zaplacené a potřebujeme najít náš hotel, hned se nás ujal taxikář. Odvezl nás zadarmo, cestu mu zaplatil majitel hotelu.“ Černošského superorganizátora si přejmenovali na Papa Kilonza sami čeští dobrodruzi podle jeho e-mailové adresy.

Na veřejnosti ale pečlivě vystupují jako ti, kteří bydlí u Richarda a vyplácí se jim to, protože ho všichni z Arushe znají a budí u nich respekt. „Hakuma matata no problem, opravdu pro něj neexistovalo nic, co by neuměl zařídit,“ dodává Radek.

Aklimatizace na Mount Meru

Na Kilimandžáro vede několik cest, Petr s Radkem si vybírají nádhernou, ale poměrně obtížnou Machame Route. Pustit se hned po příjezdu do téměř šestitisícovky však nikdo nedoporučuje. „Tři dny aklimatizace neškodí,“ připomíná Petr. „Proto jsme se vydali napřed na Mount Meru.“ Sopka je vysoká 4565 m a každý den to znamená zdolat převýšení o málo víc než tisíc metrů. Češi spolu s rangerem Isaakem stoupají pět hodin, kuchař a nosiči jdou samostatně. „Byl to očistec, vyčerpání veškerých sil, které jsem půl roku sbíral,“ přiznává Petr, nicméně sám se vzpomínkami baví: „Řekl bych, že se mi vyprázdnily zhruba v jednu hodinu odpoledne, když jsem vyrazil v jedenáct.“ Den předtím tráví Češi v restauraci až do rána, což se ukazuje jako krutý omyl především pro těžšího Petra, který tahá s sebou nahoru víc než metrák živé váhy a dvacetikilový batoh k tomu.

„Lejtko mi propadlo na druhou stranu. Tak jako má člověk pruh mezi dvěma půlkami, tak já měl pruh i v půlce lejtka u obou nohou. Zbývajících šest set metrů vejškovejch do prvního kempu jsem s tím ale vylezl,“ s bolestivým výrazem ve tváři komentuje Petr.

Mount Meru rozhodně není hora na roztrénování, najdou se i tací, kteří tvrdí, že je obtížnější než Kilimandžáro. Petr jen připomíná, že z tohoto pohledu pak vypadá Dachstein jako Říp. „Dostal jsem do nohou svalovou horečku, když jsem si sednu!, svaly křečkovaly a lezly v nich červi.“ Dá se s tím vůbec chodit? „Když se musí, tak to jde,“ reaguje Petr.

V Národním parku Mount Meru žije hodně kaferských buvolů, což je údajně jedno z nejnebezpeč­nějších zvířat v Africe. „Zabíjí tam nejvíc lidí,“ glosuje Petr. „Proto je nutný ranger s puškou, kdyby náhodou… První, co jsme spatřili, bylo padesát buvolů, pásli se na louce a my jsme mířili přímo mezi ně. Tunová hovada na nás koukala a my jsme se pro jistotu přilepili rangerovi Izaakovi přímo na paty.“ Cestou nahoru se občas v dálce objeví ještě žirafy a opice.

Křeče

Po spánku v horském táboře Miriakamba následuje druhý den neskutečně prudký úsek v pralese. Všude samé bláto. Chudák Petr už nemůže. Pozvolné turistické tempo nepřichází v úvahu, postupovat vpřed a hlavně nahoru se dá jen výběhy z terasy na terasu, případně výskoky po kořenech. „Když jsem navrhoval, že "brejknem“, protože toho mám plný kecky, naznačil ranger s puškou v pohotovostní poloze, že to nepůjde, že musíme dál. Snad cítil buvoly," vzpomíná na tvrdou lekci Petr. „V tu chvíli jsem myslel, že ho rozkousnu. Celou dobu mi říkal, že jsem strašně pomalej chodec a vždycky ráno strašil, že se takhle povlečeme pět hodin. No a my to pak vyběhli třeba jen za tři hodiny,“ našla Petrova buldočí povaha konečně uznání. Mouchy žerou, jinak nikde ani živáčka. „Za celou dobu jsme neviděli jedinýho hada, jedinýho škorpiona, jedinýho pavouka, jen buvoly a žirafy. Žijou tam až do výšky tři a půl tisíce metrů. Jen jsme šlapali v jejich hovnech,“ přemítá Petr. "Jestli jsme první den urazili devět kilometrů, druhý den to bylo sotva pět.

Na hranici 3200 metrů končí prales, nastupuje křoví a o tři sta metrů výš je poslední tábor Saddle Hut. „Fantazie, každej tam má svůj pokojík s palandou. Neskutečný, až na to, že má člověk hodinu na odpočinek a pak se vyráží na Little Meru, druhej vrchol této cesty,“ vypráví Radek a Petr přiznává, že z taktických důvodů šetřil síly na noční výstup. „První den mně křečkovaly lejtka, druhej den stehna, třetí den jsem šel zase na doraz, prostě úplně na plech. Nedokážu si představit, že bych dokázal ze sebe vydat o moc víc. Plazil jsem se setrvačností. Nohy pálily, začínal jsem cejtit puchejře na palcích.“

Výstup

Zbývá posledních dvanáct set výškových metrů. Reálně je to však víc, cesta je jako na houpačce, pořád nahoru a dolů. „Na Mount Meru jsi v 3500 metrech vejšky strašně rychle a nemáš čas na aklimatizaci,“ uvádí Petr. „Člověk má najednou pocit, jako by měl vysoký tlak, krev tepe ve spáncích a nemůže spát. Jestli se nám před výstupem podařilo usnout na hodinu, možná hodinu a půl,“ tvrdí Petr a Radek si ho dobírá: „Takovýchto příležitostí, že by Petr ležel zticha, moc není. Jinak ukrutně chrápe.“

Ve dvě hodiny v noci vyráží Petr s ostatními. „Byl to strašnej kotel, skála a kameny.“

Nahoře je Radek v půl sedmé ráno, vidí východ slunce a už v půl jedenácté je nazpátek v Saddle Hutu kamaráda. „Petr šel s námi ještě dost dlouho. Když jsme byli asi ve 4300 metrech, udělalo se mu špatně od žaludku.“ Na slova parťáka reaguje Petr s nadhledem. „Prostě klasická šavle. A pak se o mě bál i ranger a skoro mi nařídil, že to mám zabalit. Byly i chvíle, kdy mě musel podepřít a na horským hřbetu jsem ztrácel balanc. V Saddle Hut jsem napřed do sebe nemohl dostat než trochu vlažný vody.“ Všichni svačí čaj, omeletu, rajče, okurku a pomeranč. „Vedle nás šlapali Belgičani, ti si připlatili a měli taky maso. Naše menu bylo celý na zelenině,“ nelituje Petr.

Vrchol bez slávy

Ze zdolání Little i Mount Meru Radek žádný vrcholový pocit nemá. „Nahoru se člověk dostane strašně rychle a špatný pocity z vejšky jsou opravdu dost silný. I když je Kilimandžáro skoro o půl druhého kilometru větší, nebylo to tam tak mizerný. Možná proto, že jsme na aklimatizaci měli pár dnů navíc. Padesát metrů pod vrcholem se mi udělalo špatně, zvedal se mi žaludek a nemohl jsem dejchat, takže jsem byl rád, že jsem prostě nahoře. Pravý uspokojení přišlo až později na Kilimandžáru.“

Na vrchol Mount Meru se jde potmě, ale když potom nahoře vyjde sluníčko přímo přes Kilimandžáro, je to fantastický pohled – skoro kýč jako na pohlednicích. A na okolních mracích se válí stín Mount Meru a z jeho vrcholu je vidět Arusha, která vypadá jako maličká vesnice. Třetí, závěrečný den zahrnuje nejen dobytí vrcholu, ale také návrat až do nadmořské výšky jeden a půl tisíce metrů v Momela Gate. „Když nejezdíš po hovnech, dá se to sejít vzpřímeně. Dole jsme byli mezi druhou a třetí, ale první jídlo jsem v sobě udržel až v devět večer v Arushe,“ přiznává Petr, pro kterého byl výstup na Mount Meru víc utrpením než slastí.

Arusha

„Celej jsem byl dehydratovanej, ale jinak“ to všechno bylo moc krásný, akorát by mě nesměly tolik bolet nohy a nesmělo by mi být tak blbě." Nicméně Petr se se svýma neohebnýma nohama dostává do Arushe.

„Když jsme prohlásili, že zítra jdeme na Kilimandžáro, všichni se nám smáli. Papa Kilonzo viděl, jak vyndávám z auta nohy rukama, tak mi přinesl místní tygří mast, prý to používá po fotbale. Asi dvě hodiny jsem s tím mohl chodit, pak nohy znovu ztvrdly.“

V čem byla chyba? „Špatná váha a nedostatečná příprava předem, měl jsem mít víc natrénováno. Ale na druhý straně, nadmořská výška smazává rozdíly ve fyzičce. Když někdo běhá maratóny a nesednou mu vejšky, nedostane se nahoru ani náhodou. Naopak, komu se rychle tvoří nové červené krvinky, zhoustne mu krev a vyleze tam bez problémů. V těchhle nadmořskejch vejškách se dělá blbě skoro každýmu a všichni se pohybují pomalu.“

Na Kilimandžáro

Bolesti nebolesti, čas vydat se na Kilimandžáro se naplňuje. Radek domlouvá s nosiči, že „načatému“ Petrovi vezmou batoh… „To jsem asi neměl dělat, v mžiku se z něho stala antilopa a já ho nemohl dohnat;“ naoko lituje Radek. „Mně prales naprosto vyhovoval, sračky, bahno a kořeny seděly mým napnutým nohám, který jsem beztak nemohl ohnout. Dělal jsem nepoměrně delší kroky a téměř všechny jsem předstihl,“ může Petr vychutnávat sporé okamžiky vítězství.

Deštný prales

Skutečný deštný prales dvojice poznává až při výstupu na Kilimandžáro. „Prosekávat jsme se sice nemuseli, ale všude padala voda, prostě neskutečný vlhko,“ přibližuje Radek. Nikde nikdo, všichni živočichové prchají před turisty do hloubi pralesa. V téměř neproniknutelné zelené stěně rostou stromy až do čtyřicetimetrové výšky. Všude ticho a mraky. Jen občas člověk zaslechne čvachtání svých bot.

„Musel jsem skákat přes plovoucí klády. Když se to nepovedlo, trčel jsem po kolena ve vodě,“ kření se Radek a znovu si postěžuje, že v úvodu Petr letěl jako vítr.

Po šesti hodinách úmorného šlapání a patnáctikilome­trovém treku jsou konečně v cíli prvního dne. Večeři servírují průvodci Čechům přímo do stanu. Menu čítá polévku, něco jako lečo z hovězího masa, zeleninu, rýži, špagety, brambory, cibuli, okurky, cukety, chilli papriky, mrkev, pomeranče, mandarinky a meloun. Během výšlapu na Kilimandžáro se strava moc nemění. Pokaždé mu předchází mísa popcornu. Pivo a slivovice je pouze z vlastních zásob. „S sebou jsme táhli jen vrcholovou třetinku piva,“ tvrdí Radek.

„Překvapila mě především mrkev, čekal bych spíš fazole, ale ty jsme ani neviděli,“ hlásí labužník Petr. K snídani si druhý den s Radkem pochutnávají na omeletě, vajíčku, rajčatech, okurce, toustovém chlebu s čajovým máslem, čaji a kávě. Jindy se v umělohmotné misce objevuje kuřecí stehno, jedno vajíčko, sendvič, toust, banán a pomeranč.

Barranco

Druhý den vystoupí vysokohorská výprava z dvou tisíc sedmi set metrů téměř o třináct set metrů výš na Shira Plateau. Z ní už je to na třetí nejvyšší vrchol Kilimandžára Shiru jen co by kamenem dohodil. Odměnou všem je fantastický výhled na Kilimandžáro. Pod nimi propadá ponurá černá krajina a nad ní se tyčí do oranžova nasvícený kužel Kibo s hlavním vrcholem Uhuru Peak. Shira Plateau je náhorní planina, pozvolna stoupající snad osm kilometrů až na 4600 metrů k Lava Towers -zde je poslední kemp před výstupem na Kilimandžáro ze západu.

Petr s Radkem a doprovodem zase sestupu jí zpátky na 3900 metrů. „Kilimandžáro jsme začali obcházet z jihu na východ kvůli aklimatizaci,“ tvrdí oba. „Trvá to celé dva dny přes Lava Towers na Barranco Hut.“ Barranco je nádherné údolí s bujnou vegetací, které dominují skupiny čtyřmetrových starčeků, typických pro Kilimandžáro.

Tábořiště je přímo pod jižní stěnou velehory a všechny ledovce tohoto mohykánu má člověk jako na dlani. Úplně bezpečné ale tohle místo není, drobná tornáda dokáží předvést svoji sílu. „Vytvoří kužel sto, dvě stě metrů vysokej. Najednou vítr vběhnu! černouškům odvedle do jejich týpí a odhodil ho dobrých pět metrů daleko. Všichni koukali jako vyjevení, ale pak jsme se mohli společně uchechtat k smrti,“ připomíná Radek veselou příhodu bez následků. Vegetace v těchto místech mizí přímo před očima, zbývají chuďoučké trsy trávy, mech a lišejník.

Mawenzi

Čtvrtý den začíná hodně prudkým stoupáním. Zatím to je jediný úsek, v němž si Petr i Radek pomáhají při chůzi také rukama. Všude kolem se válí tuny sopečného písku. Nevábný stereotyp okolí přerušují jen tu a tam tmavé skály. Po vegetaci už není ani památky. Všichni kráčí mlčky v husté mlze a po pěti hodinách dosahují poslední tábor Barafu Hut ve výšce 4600 metrů. „Kus jsme traverzovali, pak jsme museli vylízt hang strmej jako kráva. Lejtka nás tahala,“

vzpomíná Petr a pokračuje: „Ale batoh mi nevrátili, šetřili si mě. Ctvrtej den bylo nejhorší počasí, co jsme tam zažili. Viděli jsme sotva padesát metrů před sebe. Ale bylo to docela příjemný, protože takhle vysoko se člověk na slunci strašně spálí.“ Jako za odměnu obloha na chvíli roztahuje svoji náruč a dobyvatelům Kilimandžára ukazuje poprvé Uhuru Peak skoro na dosah ruky. Vidět je i 5149 metrů vysoký druhý nejvyšší vrchol Mawenzi. Na něj vysokohorská skupinka nemíří, skalní štít zvládnou jen horolezci.

Konečná

Pátý a poslední den začíná o půlnoci. „Člověk na sebe nabalí všechno co má. Zádný batoh, jen nejnutnější věci – vodu a třetinku plzničky,“ rovná si vzpomínky Petr. „K tomu hůlky a svítilnu-čelovku. Bohužel v nadmořské výšce 4900 metrů stejně zamrzla. V plánu jsme měli vystoupit na vrchol a ještě se vrátit do tří tisícovek metrů.“

Petr, Radek a jejich dva průvodci stoupají hodně pomalu. „Vedoucí výpravy nespěchal, jakoby nám nechával dobrat aklimatizaci. Na nějakých pěti sto jsem pak začínal mít stejný pocity jako předtím na Mount Meru. Motala se mi hlava a zvedal žaludek. Udělal jsem pět šest kroků a musel jsem zastavit. Je zle, už to dlouho nevydržím, bylo mi jasný. O sto dvě stě metrů výš jsem si řekl, že ještě kus pudu, ale už jsem se loučil s vidinou vrcholu.“ Petr končí zhruba v 5300 metrech, má sice osobní výškový rekord, ale… „Možná bych ještě dvě stovky metrů přidal, bylo by to však za cenu, že bych znovu blil, naprosto se dehydratoval a stejně bych se až nahoru nevydrápal. Možná bych se v těch minus dvaceti nevrátil. Byla mi hrozná klendra a neměl jsem šanci zrychlit, abych se zahřál,“ uzavírá svůj pokus Petr.

Ani na Kilimandžáru Petrovi silná vůle nestačila. Potichu a nerad přiznává, že mu lékař podobné dobrodružství nedoporučil, protože bere prášky na srdce. „Nejsem blázen, proto jsem se v těchhle výškách trochu víc hlídal.“ Při návratu potkává se svým šerpou jinou skupinu. Angličané nechali jednoho svého krajana pod skálou a teď se mu náramně hodí česká pomoc a návrat do 4600 metrů.

Nikdo neví, jestli nad věčnými mraky vyjde slunce. Kdyby ošklivé počasí vydrželo, je závěrečná fáze zdolání Kilimandžára příliš nebezpečná. Pět dobyvatelů africké velehory našlo tady nedávno smrt…

Vítězství

Zhruba v šest ráno vykukuje zlatavý koláč nad Mawenzi. „Krása,“ vzdychne Petr. „Hezčí by to ale bylo z vrcholu Kilimandžára.“ Pomyslí na úspěšnějšího kamaráda.

„Ani jsme se na těch pěti tři sta neloučili, zimou jsme nemohli mluvit.“

Radek přiznává, že měl plno starostí sám se sebou: „Nemá smysl v téhle vejšce někoho hecovat, jde o zdraví. Stačilo mi, že se Petr vrátí dolů v pořádku. Průvodci nejsou rozhodně břídilové, kteří by chtěli něco ošulit. Mají propracovanej každej detail. Navíc zodpovídali Papa Kilonzovi, že nás buďto dovedou až na vrchol a nebo alespoň ve zdraví vrátí do hotelu.“ Radek necítí ruce ani nohy a je mu jasné, že musí přidat, aby si vyrobil alespoň trošičku tělesného tepla. „V tom okamžiku jsem nevěřil, že vylezu až nahoru. Zkusil jsem ještě kousíček. S průvodcem Kennedym jsme se srovnali a dost jsme zrychlili.“ Konečně kráter Kibo! Na vrcholek Uhuru Peak zbývá ještě tři sta výškových metrů. Zmrzlí na kost čekají Radek s Kennedym na vytoužené slunce nad Mawenzi.

Fantastické barvy slunečních paprsků v mžiku zalijí oči úspěšných trekerů. „Najednou bylo všechno optimističtější a já už věděl, že se nahoru vyškrábu tak jako tak. Šlo to ztuha -sto metrů -stop, dalších sto metrů -stop. Zhruba půl hodiny po východu slunce jsme byli nahoře,“ usmívá se Radek a jeho duši stále hladí ledovce Kilimandžára. Na Uhuru Peaku zůstávají Rade s Kennedym sami.

"Na Mount Meru mi bylo úplně jedno, jestli jsem vylezl až na vrchol a byl jsem rád, že to mám za sebou. Na Kilimandžáru jsem byl trošku naměkko,

prostě to na mě přišlo," dojímá se i po měsíci Radek. „Vlajku jsem neměl, dokonce jsem neměl ani pivo, protože mi ho Petr odnesl dolů. A litr a půl vody v kapsách zmrznul.“ Pod slunečními loučemi se každý metr dolů otepluje. Radek odhaduje, že už kilometr níže bylo pětadvacet třicet stupňů nad nulou. Rozdíl za dvanáct hodin tam dělá i padesát stupňů.

„Nabalenýmu mi bylo neskutečný horko. Až mě zase napadne někam vylízt, dej mi přes držku. Dole jsem byl strašně vyčerpanej, sáhl jsem si hodně na dno sil,“ vyznává se Radek a připomíná, že mu poprvé v Africe musel sbalit batoh Petr. „Pivíčko jsem Radkovi šetřil, snesli jsme ho až do základního tábora a teprve tam jsme si na něm pochutnali.“

„Návrat do civilizace znamenal šestihodinové brodění bahnem. "Jestliže jsme nahoru poskakovali po kládách, teď nám teklo bahno do bot. Volili jsme jinou cestu dolů, slezli jsme tak sedmdesát kilometrů Africký ledovec na Kilimandžáru I od místa, kde jsme nastupovali,“ uzavírá napínavé putování Petr. Jestliže na Mount Meru šlapali čtyřicet kilometrů, Kilimandžáru urazili přibližně dvakrát tolik.

KILIMANDŽÁRO

Kilima -hora, Njiaro -karavana Nejvyšší hora Afriky 5895mn.m. Jedna z nejvyšších samostatně stojících hor světa široký kužel vyhaslé sopky Kibo Hlavní vrchol: Uhuru Peak 5895mn.m. Druhý nejvyšší vrchol: Mawenzi 5149 m n. m. Leží ve východoafrickém příkopovém zlomu Podél hranice mezi Tanzánií a Keňou

CO VZÍT S SEBOU

kvalitní trekové boty a návleky trekové hole, mačky spacák, karimatka, stan goretexová bunda a kalhoty čepice, rukavice, kukla, svítilna-čelovka teplé spodní prádlo, více tenkých bavlněných triček krémy opalovací i proti omrzlinám slivovice

SNAKE PARK

Den odpočinku všichni tráví ve Snake parku v Arushi. „Opravdu jsem ztuhnul, až když mi ukázali černou mambu. Něco jsem o ní věděl předem, ale až v tom parku jsem si uvědomil, že bych setkání s ní zřejmě nerozchodil,“ odhaduje Petr. Černá mamba dorůstá délky až pěti metrů, patří k nejjedovatějším hadům na světě, je údajně nejrychlejší ze všech -dokáže vyvinout rychlost až dvacet kilometrů za hodinu. „Je to jedinej had v Tanzánii, kterej zaútočí na člověka bez vnějšího popudu,“ varuje Petr. „Útočí vždycky tak, že se půlkou těla vztyčí, takže kouše zásadě do horní půlky těla. Aby měl jistotu, kouše víckrát.“ Mnohem menší zelená mamba je rovněž smrtelně jedovatá, pokud se jí však člověk nedotkne, nezaútočí na něj. Starousedlíci klidně chodí pod stromem, v jehož větvích se tento predátor ukrývá.

Hadů, kteří jed plivají, se Tanzanci moc nebojí. „Říkají, že stačí zavřít oči a je to v klidu. Tihle hadi nejsou agresivní. Napřed varují a člověk má dost času, aby utekl. Kobry pro domorodce nejsou hrozný, bojej se zmijí a mamby,“ tvrdí Petr. Černá mamba žije v Tanzanii volně, ale je naštěstí hodně vzácná. „Zmije sice nejsou útočný, ale jsou líný. Když slyší kroky, neodplazí se a pokud na ni člověk šlápne, napadne ho. Zmije gabunská i zmije růžkatá jsou smrtelně jedovatý,“ upřesňuje Petr.

Existuje obrana proti takovému uštknutí? „Pokud člověk dostane do hodiny sérum, přežije, ale sehnat ho do hodiny je naprostý nesmysl. Přímo u nemocnice jedovatí hadi nežijou. A správně dávkovat sérum je taky problém, protože musí být znám přesně had, který uštknu! i dost přesný odhad množství jedu v těle postiženého. Když dají doktoři séra málo, člověk umře, když dávku přeženou, sérum zabíjí.“