Bale Mountains – nejkrásnější národní park Etiopie (Afrika)

Cestopis

Autor: Petr Jahoda

Etiopie je africkou zemí, o které se dnes již ví, že není bohatá na divoce žijící zvěř. Většina jejích národních parků zeje prázdnotou a existence živých exemplářů endemického etiopského lva je přinejmenším diskutabilní. Horský masív Bale je však výjimkou. Zde je zvěře dostatek a navíc není těžké pozorovat ji ve volné přírodě. Nějaká zvířata jsou i v národních parcích Awash, Omo, Mago a snad je něco i v NP Nechessair – viděli jsme tam několik zeber a dvě, nebo tři antilopy. V Awashi jsou přímorožci a antilopy kudu, v Mago parku sloni a atilopy, dokonce i kudu, v Omo parku nám nedaleko od stanů dokonce řvali i lvi a v okolní buši je také dostatek antilop a stejně jako v Magu i zde jsou buvoli a sloni. Avšak ve všech těchto parcích je pro vzrostlý keřovitý porost afrického buše pozorování zvěře velmi obtížné, až takřka nemožné. Národní park Bale je jiný, Bale nádherný…

Bale Mountains jsou jedním z nejkrásnějších národních parků Etiopie. Obecně je za jeden scenéricky nejkrásnějších národních parků Afriky, považován další etiopský park, Simiens Mountains. Souhlasil bych s tím, kdybych neznal i Bale. „Simienky“ jsou nádherné, oplývají množstvím neskutečně hlubokých a úzkých kaňonů, velkým množstvím „sopouchů“, tedy obnažených jader již dávno vyhaslých sopek a je zde nejvyšší hora Etiopie,. Za mlhy vytvářejí zdejší reliéfy až pohádkově děsivé, přesto tajemně krásné reliéfy. Žijí zde endemičtí paviáni"rudého srdce", zvaní gelada (mají rudou náprsenku) a také překrásný endemický kozoroh. Ale přesto přese všechno, Simienky, nejsou Bale Mountains.

Paviány můžete uvidět zblízka, ale na kozorohy budete potřebovat hódně silný dalekohled. Možnosti trekkingu v Simien Mountains jsou sice, mnohem známější a jsou intenzivně propagovány, ve skutečnosti jsou však značně omezeny. Kromě již zmíněných fantastických scenérií, mi přišla krajina Simien Mountains značně chudá a jednotvárná. U Bale Mountains tomu bylo přesně naopak a těch zvířat…

NP Bale Mountains leží přibližně čtyři sta kilometrů jihovýchodně od hlavního města Etiopie, Adis Abbeby (AddisAbaby – tak se to píše etiopsky). Jeho nadmořská výška v turisticky zajímavých oblastech se pohybuje okolo 3500 až 4300 metru, a leží zde také druhá nejvyšší hora Etiopie. Biotop parku zahrnuje jak vysokohorské, afroalpinské oblasti, tak i pastviny a dokonce i mlžné a deštné pralesy. Díky tomu jsou možnosti trekkingu značně rozsáhlé. V parku se lze pohybovat pěšky, na koních a nebo terénním vozem. Koně se dají za poměrně levný peníz pronajmout prostřednictvím průvodce, kterého povinně přiděluje ředitelství parku.

Přesto že národní park leží jen několik stupňů severně od rovníku, ještě stále v tropické oblasti, díky vysoké nadmořské výšce je zde značně chladno. Noční teploty klesají až k – 7°C, denní se pohybují kolem 20 – 30°C. My jsme měli štěstí, že v noci teploty neklesaly pod 0°C a přes den bylo kolem 15 – 20°C. To bylo jen díky tomu, že jsme zde byli prakticky na začátku období dešťů. V Období sucha jsou noční teploty nižší a denní naopak vyšší. Literatura dokonce píše o „teplých“ nocích v období dešťů. No já si „teplo“ představuji jinak než 4 – 9°C.

V Národním parku se dá na několika místech kempovat ve vlastních stanech, v místě sídla ředitelství parku je však kemping, ale i nepříliš drahá Lodgie, sympatické ubytovací zařízení typu dvouposchoďových postelí s možností ubytování po dvou až šesti osobách na pokoji. Netopí se tam, takže přesto, že na pokojích jsou deky, doporučuji vlastní spací pytel. Obrovskou výhodou Lodgie, je společenská místnost s krbem, respektive otevřeným ohněm. Dřevo zde však není, je k dostání v nedaleké vesnici. Na večer jsou potřeba asi tak dvě otépky, které se domorodcům prodávají za celkem přijatelné ceny, ale „bílá kůže“ zde má nehoráznou přirážku (prakticky pěti až desetinásobnou). Ať už ale dřevo stojí cokoli, vyplatí se. A nejen do společenské místnosti. Součástí komplexu je také malá saunička, nevěřili by jste, jak přijde vhod, obzvláště, když se vrátíte prokřehlí po studeném africkém dnu v horách a nečeká vás nic, než ledový pokoj, nebo ještě hůře, promrzlý a vlhký stan.

Bale Mountains jsou nádherné hory s překrásnými scenériemi. žije zde endemický etiopský vlk a rovněž endemické, velké antilopy – horské nyaly. Vlky jsme viděli již první den, kdy jsme vyrazili na koních. Jsou nádherní. Rezaví jako naše lišky, překrásně „svítí“ do krajiny. Jsou strašně roztomilí. Na koních jsme jeli jen jeden den, ale i tak jsme krajinou s řekami, kaňony a velkým vodopádem urazili kolem 40 – 50 km. Přesto že někteří z našich přátel seděli na koních poprvé v životě, tak již ráno se nebáli klusat a dokonce i cválat. Někteří etiopští poníci jsou trošku línější, ale dají se vyprovokovat i k závodění. Stačí jen vědět jak na ně. Jsou vcelku vytrvalí a poslušní. Byla to radost s nimi pracovat.

Nešli jsme jak je to zažité a obvyklé v turistických oblastech Evropy. „Stádečko“ turistů šlape pěkně v řadě spořádaně za vedoucím koněm průvodce, pěkně pomalu, krokem, aby se někomu proboha jen něco nestalo. My jsme si každý vedli svého koně sami, jeho trasu a rychlost si musel určit každý jezdec sám. Ti, co měli pomalejší koně se docela nadřeli s pobízením, aby ostatním stačili. Odpoledne nám pak hrozil déšť a bouřka, tak jsme v podstatě klusali více jak polovinu cesty zpět a již zcela samozřejmě jsme klus prokládali lehkým pracovním cvalem. Všem se to moc líbilo, nikdo nespadl, prostě paráda. Jen "zadky jsme měli trošku otlučené, ale to už k tomu patří.

Přijeli jsme promoklí a patřičně promrzlí. Okamžitě jsme si zatopili v krbu a asi za hodinku se vypravili do sauny. To už venku bylo sotva k 9°C. Zatopil nám tam ozbrojený ochránce parku. Pak už naši večerní idylku doplnila jen láhev skvělého etiopského Ouza. Jo je v té Africe krásně. Včera tu s námi byli ještě Italové. Kromě toho, že nám dali každému sušenku, tak mi ukradli karimatku, co jsem zde nechal sušit a to i s obalem. Teď už jsme zde sami a jak to tak vypadá už ani nikdo nepřijede.

Další den jsme se vydali na pozorování vlků a to na Saneti plato, což by mělo být nejlepší místo s jejich největším výskytem. A pak ještě do Harana forestu, to je pás překrásného mlžného horského pralesa, který v nižších polohách přechází do pásu pralesa deštného. Tak nádherný mlžný prales jsem viděl jen v Kostarice a na Grenadě. Stojí za to zajet až sem, přestože trekking zde je značně omezen pro velmi obtížnou prostupnost tohoto pralesa. Průvodci říkají, že právě na toto místo se jezdí pozorovat ptáci, ale to se zde musí přespat. Ptáci se samozřejmě pozorují velmi brzy ráno.

Byl to stejně fantastický den jako ten první. Vlků jsme viděli asi 15, a to jich zde žije jen 300 – 400. Dostali jsme se k nim někdy jen na pouhých 10 – 20 metrů. Úžasné. Fotografovali jsme jako šílení. Byly to neskutečně silné zážitky, setkáni s živočichem který je takřka před vyhynutím a na tak malou vzdálenost! Vlci nejsou plaší, mohli jsme se k nim přiblížit nejlépe autem, ale ani když jsme vystoupili ven neutekli moc daleko. Jeden prošel dokonce asi 3 – 5 metrů okolo nás. Ani zběsilé cvakáni závěrů našich fotoaparátů ho neznepokojilo.

Naprostým vyvrcholením našeho pobytu v Bale Mountains však bylo zcela jednoznačně pěší safari. Lepší jsem nezažil skutečně nikde jinde na světě. Pozorování nádherných obrovských horských nyal, divokých prasat, červených antilop, ale i etiopských vlků pěšky ve volné přírodě, to jsou zážitky, na které asi nikdy nezapomeneme. Stáda nyal nás nechala přijít někdy i na pouhých 10 – 20 metrů, prasata dokonce někdy i blíže. Nyal jsme viděli přes padesát a v lese, v jakési malé oboře národního parku, nás nechali přijít i na pouhých 5 – 7 metrů. Někdy i zůstaly ležet na zemi. Jsou zvyklé, že jim zde lidé neubližují. Už jak jsem je fotografoval, tak jsem se těšil na detailní obrázky těchto překrásných a vzácných endemických antilop, které se doufám povedly. Nemám „digitál“, takže se to dozvím až doma. Alespoň jeden portrét by ale mohl vyjít…

Po našem krátkém pobytu v parku se vracíme zpět opět západním směrem. Náš terénní vůz se přešplhal přes vysoké hory v nadmořské výšce skoro čtyři tisíce metrů, minuli jsme převrácený a napůl zřícený náklaďák, který nezvládl jednu z četných zatáček a pomaličku sjíždíme do nižších pásem, kde rostou rovněž zvláštní, endemické jehličnany. Tato oblast Simien Mountains je zajímavá nejen těmito velmi pěknými stromy, ale také velkým výskytem černých guaréz. Tyto velmi milé a krásné opice jsou však velmi plaché. Pokud auto jen projíždí, sedí na okolních stromech a důstojně ho pozorují. Mají bílý obličej, černou „čepičku“, černou kožešinu s bílým vzorem a dlouhý ocas, jehož spodní část je opatřena dlouhými bílými chlupy. Jsou nádherné a vypadají jako soudci v jejich talárech. Stačí však zastavit a ihned znervózní. Jen co klapne zámek dveří, prchají do bezpečí hustého lesa. Fotografie černých guaréz jsme proto nepřivezli, ale viděli jsme jich dost a také z blízka. Nezbývá nám tedy, než si je jen pamatovat.

Nakonec jsme se ještě cestou zpět do Addisu zastavili na celé odpoledne v komplexu termálních bazénů, Sodere. Přece jen jsme za těch pár dní byli značně prochladlí a troška teplé vody se nám líbila. Je to luxusní středisko, dva velké plavecké bazény, příjemná restaurace, skvělé jídlo, studené pivo a přibližně 40 – 50°C teplá voda v bazénech. Seděli jsme v restauraci, svítilo sluníčko, asi tak 25 – 30°C venku, popíjeli jsme pivo, baštili hovězí bifteky a grilovaná kuřata. Občas jsme se šli ohřát do bazénu a nebo se naopak chladili venku, tedy na „zahrádce“ restaurace přímo u bazénu. Prostě taková „milionářská“ pohoda. Díky poměrně vysokému vstupnému zde ani v sobotu nebylo mnoho lidí, skutečně jen bohatá „smetánka“. Navázali jsme „družbu“ se správcem indonéské ambasády v Addisu (jen díky tomu, že jsem ho zaslechl mluvit indonésky, oslovil ho v jeho rodném jazyce a chvíli jsme si povídali o mých minulých cestách do Indonézie, o místech, která znal. Každý si rád povídá o domově). Půjčil nám kytaru a tak se po chvíli střídal Honza s jeho trampskými písničkami a Sony (tak se jmenoval pan ambasador) s repertoárem Pola Simona, Beatles a občas přidal i nějakou „indonéskou národní“. To bylo asi nejlepší zakončení celé naší expedice. Do Addisu jsme přijeli pozdě večer a hned další den brzy ráno jsem odlétali domů.

Petr Jahoda