Petr Jahoda | cestovatel a fotograf 

1. oheň Čejenů

Poslední červnový týden jsme se Saxanou nějak nedohodli co budeme dělat a najednou jsme zjistili, že máme volný víkend. Ohně na které jsem dostal zvadla jsou tři, všechny moc daleko. Tak najdi něco blíž, pověřila mě Saxana.

Volám Lečovi. „Čoveče nevím, já budu doma a o ničem tady blízko nevím.“ Tak zkusím ještě Jacka z Úpice. „Ahoj Bobeši. No já sedím ve vlaku a jedu na Čejeny.“ „Počkej počkej, na Čejeny, to je kousek od Lanškrouna.“ „Né, Čejen mi říkal ať vystoupím v Červené vodě a tam, že pro mě přijedou, že je to už jen dva kilometry.“

S Čejenem se znám už pár let. Volám tedy jemu. „Jasně Bobeši přijeďte i se Saxanou a Štěnětem, myslel jsem že máte zvadlo, tak promiň, jestli jste ho nedostali…“, a dostávám popis cesty až na flek.

Je rozhodnuto. Tam určitě budou i kamarádi z Březinky. S těmi se uvidíme také moc rádi, já i Saxana. Bleskově nahážeme věci do šerifa, Štěně rychle zapínáme do sedačky a už valíme. Natankujeme a nakoupíme někde na trase…

Cesta ubíhala plynule. Nikam jsme nespěchali. Soutěže už stejně nestihneme a zapalovat se bude v osm. Času tedy máme dost. Jídlo nakupujeme ve Svitavách a pak už si užíváme krajinu kolem Lanškrouna a Štítů. Do Červené Vody jedeme zkratkou přes Heroltice. Znám ji z předloňska, když jsem se tu hodně motal na kole. Krásná úzká silnička. Za Červenou vodou byla perfektně označena odbočka na louku a dál do lesa. Šerif dojel až nahoru na kopec!

Přijeli jsme ve tři čtvrtě na sedm. První koho vidím je Fox, šerif z Toulavejch jezdců. Tak toho bych tady nečekal a fakt ho moc rád vidím. „Sem koukal kam to jedeš, sem si myslel, že tě budu muset tlačit.“ „Šerifa? Nikdy, to je nejlepší teréňák co znám!“, neodpustím si pochválit našeho Formana. „Pospěšte si Bobeši, v sedm se zapaluje!“ „Sakra, to je za patnáct minut…“

Rychle jsme se převlékli, pozdravili s kamrády a pověsili vlajku mezi ostatní osadní vlajky. Čtvrt na osm… No jasně. Takže se bude zapalovat až v osm. Aspoň ještě máme čas pokecat s kamarády. Je tu daleko více známých tváří, než jsme čekali. Z odhadem osmdesáti lidí jich známe nejméně polovinu. Dokonce i naše čtyřměsíční Štěně tu má o čtyři měsíce staršího kamaráda.

Ještě jsme se stihli i rozhlédnout kolem. Horská louka a dvě malinkaté roubenky ze sedmačtyřicátého roku. Jediné mínus, že je to severní svah. Ale luxusní výhledy na protější hory na hranicích s Polskem, to bohatě vyváží. Všude kvete spousta nádherně zbarvených náprstníků, i modrá lupina se tu najde. „Bože, a tam dole, to jsou lilie.“ No jasně Nádherně sytě oranžově zbarvená, divoká lilie cibulkonosná! Úžasné. To se Čejenům podařilo koupit nádhernej flek…

Po zapálení se nestačím divit. „Páni, tady je snad víc jak polovina účastníků muzikanti!“ Mladá Šerifka osady Čejenů, dvaadvacetiletá Darinka, vyhlásila hraní dokolečka každý po třech písničkách. Kdo si chce povídat, pro toho hoří kus dál buřťák. Všichni to dodržují a u ohně se skutečně téměř vůbec nemluví, a když, tak šeptem. I Štěně spokojeně spí v kočárku kousek za basákem…

Soutěže, vzduchovka, lukostřelba, hod nožem a tomahavkem se vyhodnocovaly krátce a v pauzách mezi písničkami. Ani jsme netušili, že se ještě jedné, zúčastníme. Noční přechod přes tenkou kládu nad jezírkem. Voda je studená a venku není moc teplo. Saxana jde první. Po třetím kroku mizí v jezírku. Já jdu čtvrtý. Z poslední třetiny doskakuji na druhý břeh. Takže si domů povezeme dvě krásné, ručně malované placky. Byly totiž za odvahu zúčastnit se!

Přístřešek stavíme až dlouho po zapálení za tmy. Dřív nějak nebyl čas, tak jsme to nechali až už jsme měli jistotu, že se nepříznivá předpověď počasí skutečně naplní… Pršet začalo už kolem půlnoci. Drobně i hustěji. Muzikanti dělají, jako by nic. Bob jen co půlhodiny utře zmoklou kytaru a hraje dál. Do dvou, nebo tří do rána zůstává i banjo, basa a foukací harmonika. Bob hraje úžasně ale Čejenky s flétnami už nepřekoná. To bylo úplně nejhezčí vystoupení hned ze začátku…

Co dodat? Tramping rozhodně neumírá a neumře, pokud ještě stále vznikají tak úžasné osady. Čejeni měli letos svůj první výroční oheň a nezadal si s ohni mnohem starších, proslulých osad. Pozvou-li nás příště zase a budeme-li mít čas, určitě přijedeme. Jen prosím, příště nezvěte tolik krvelačných muchniček! Jejich kousance nás svrběly ještě celý další týden…

Díky za moc krásnej voheň, Čejeni.

Saxana, Štěne a Bobeš

Další fotografie

Další fotky naleznete na Rajčeti.