Stáhnout v pdf

Divoká Etiopie – perla Afriky

První česká expedice k etiopskému kmeni Surma Mursi a Surma – lidé s talířky ve rtu – nejdivočejší kmeny Afriky

Petr Jahoda

Největším lákadlem pro mne bylo rozsáhlé území obývané kmenem Surma, kam se dlouhá léta nedalo dostat. Pouze na zvláštní povolení. Navíc tato oblast byla až donedávna přístupná pouze malým letadlem a pak několikadenním pěším pochodem. Jde o horskou oblast v pásmu deštných lesů. Jak ji Etiopané nazývají věčně zelená země. Jsou to překrásné strmé, rozeklané a skutečně věčně zelené hory s ostrými hřbety. První misionáři se zde usadili teprve v roce 1993, tedy před sedmi lety.

Informace o kmeni Surma se i na místě samém získávaly velmi těžko. Většinou byly kusé a často protichůdné. Cestoval jsem do této oblasti jako vůbec první Čech. Nevěděl jsem, co všechno mě může na cestě čekat. Jediné na čem se všichni shodovali byl fakt, že Sum1a jsou velmi nebezpeční, nevypočitatelní a mají samopaly. Sice chodí nazí, ale mají samopaly. ?Kalašnikov" je ostatně novodobým fenoménem divoké ?primitivní" Afriky. Oštěpy se tady už moc nenosí. Nebyla ani nouze o historky, které se končily turisty okradenými o vše co měli, dokonce i o turistech, kteří se vraceli doslova nazí. Protože už jsem měl podobné zkušenosti s obdobně divokým kmenem Mursi, tak bylo těžké stanovit hranici toho, kde končí pravda a kde už začíná legenda. To byl také důvod, proč jsem se rozhodl tentokrát cestovat raději sám. Přesto, že už je dokončena cesta pro terénní vozidla, musel jsem letět. K vůli dešťům je údajně cesta na delší dobu nesjízdná. Avšak ani let není jistý. Bude-li dále pršet, přestane být rozmoklá travnatá letištní plocha provozuschopná. To by mohlo ohrozit cestu tam, dokonce i případně znemožnit na určitou dobu návrat. Rozhoduji se to risknout. O závažnosti problému mě ujišťuje i skutečnost, že ještě po startu pilot neví, jestli bude moci přistát. Letenku mi proto vypisuje až těsně před cílem. Kdo letěl malým letadlem ví, že samotný start na travnatém hrbolatém letišti, kdy letadlo poskakuje jako by se chtělo převrátit, je docela silným zážitkem. Z letiště do oblasti kmene Surma by to mělo být dva až tři dny cesty, buď pěšky nebo na koních, což ovšem nelogicky trvá déle. Logicky je však pravda, že kůň neprojde tam, kde člověk přeleze. Nechám se přesvědčit na cestu pěšky. Surma jsou dnes pastevci a zemědělci. Chovají krávy, ovce, kozy a sbírají med. Pěstují kukuřici, sorgam a tabák. Ženy i muži kouří vodní dýmky vyrobené z plodu lahvovníku, vyřezané a vydlabané dřevěné trubice. Keramická násada je zhotovená z vypalované terakotové hlíny. Výrazným znakem kmene Surmaje malování celého těla bílou hlinkou. Muži tohoto kmene chodí velmi často zcela nazí. Někteří si malují celé tělo ornamenty z bílé hlinky včetně penisu a šourku. Z dálky pak vypadají jakoby byli oblečení. Surma se vyznačují i tím, že mají znatelně menší hlavy a menší oči než bývá obvyklé. Muži, děti i mladé dívky si holí hlavy téměř dohola a vyholují si na hlavách hezké ozdobné ornamenty. Děti, ale i muži někdy nosí na nohou rolničky, děti i na rukou. U Surma jsem strávil několik dnů. Navštívil jsem více než deset vesnic. Byla to první česká expedice k tomuto kmeni. Dozvěděl jsem se o životě a zvycích těchto lidí poměrně hodně a přesto tak málo. Ale tato cesta nám pomůže důkladně připravit další expedici, která by mohla proniknout dál, než se podařilo dostat mě samotnému a která by se měla dozvědět o Surma podstatně více. Tito lidé a krajina, ve které žijí jsou natolik krásní a zajímaví, že se tam chystáme nejpozději na jaře příštího roku znova. Surma kultura se pomalu, ale jistě mění. A tak i cesta k těmto krásným a divokým lidem docela spěchá.

Z deníku:

Zase ta rajská zahrada, sad, skalní stěna, jeskyně. Vyšlápl jsem .si k ní, je to jen skalní rozsedlina. Pak na vrchol hřebenu. Nádherný výhled. Naplánoval jsem si cestu za hřeben, dál na jih, dál do neznáma. Můžu tu zůstat ještě dvě až tři noci. Dostanu se tak dosti daleko, snad až na území kmene Sume. Vracím se dolů a jdu navštívit ještě jednu vesničku, co jsem ji minul. Fakt se blbě hledají. Je to jen kousek. A tady jsem byl doslova uloven. K té vesnici jsem nikdy nedošel. Jeden Surma mi nadbíhal, aby mě pozdravil. Další dva přicházeli. Jeden měl hůl, druhý sekeru a třetí samopal. Ještě stále jsem si neuvědomoval, o co jde, ale i kdyby, nic by se tím nezměnilo. Pozdravil jsem je. Samopalník okamžitě hodil na zem svilj přehoz, abych si sedl a zůstal tu stát nahý. A to už mi to došlo. Hledal za co bych mu mohl zaplatit.

A to už jsem věděl, že zaplatím. Jedno za co, ale zaplatím. Čas hraje proti mně. Pokud přijdou další, tak je to vážně bez šance. Všichni budou chtít stejně. Všichni) budou chtít hodně.? dalších třicet minut. Čas neúprosně běží. Rozhoduji se to zkusil a ukázat jim, že mám další kapsu s penězi. Bude to chyba? Byla. Samozřejmě to nestačí. No co, zkusil jsem to. Ani v této kapse nemám mnoho peněz a zatím si je držím stále od těla, zatím si nikdo nedovolil na moje kapsy sáhnout. Zkoušeli to, ale zatím si dali říct, ještě si to nechali zakázat. To by se mohlo rychle změnit. Rozhoduji se riskovat. Půjdu až na ostří nože. Mohla by to být správná cesta. Stalo se neuvěřitelné, propouští mě!!! ? Ale ještě nemám vyhráno. Do bezpečí to mám nejkratší cestou nejméně čtyři až šest hodin cesty a přes několik vesnic?

Mursi je kmen, který je jedním z nejznámějších v celé Etiopii zejména tím, že si ženy vkládají do spodního rtu terakotové talířky. Surma – jsou méně známí než Mursi, ale přesto velmi podobní. Ženy jsou ještě zajímavější, protože jejich talířky jsou nejen kulaté, ale i hranaté, s rovnou přední stranou, nebo dírou uprostřed na rozdíl od kulatých talířků kmene Mursi. Žijí ještě dál za řekou Orno, blíže k súdánské hranici v blízkosti NP Orno, v oblasti , která byla donedávna zpřístupněna pouze mezinárodním archeologickým a paleontologickým expedicím. Kmen Surma je tak mnohem obtížněji dostupný, díky tomu jsou jeho příslušníci divočejší. Muži chodí nazí a malují si bílou hlinkou celá těla včetně penisu a šourku podobným způsobem jako to dělávají Mursiové. Kmen Surma je pravděpodobně nejzajímavějším kmenem žijícím v Etiopii a zřejmě i v celé Africe. Dá se k nim dostat pouze pěšky, nebo na koni. První misionáři se u nich usadili teprve v roce 1993, tedy před sedmi lety. To byly téměř veškeré informace o kmeni Surma, které jsem měl, než jsem se k nim vypravil.