Petr Jahoda | cestovatel a fotograf 

Kubou na kolech

ROK OD NÁPADU K REALIZACI

Ten nápad projet Kubu na kolech vznikl kdysi v Brně a vůbec ne v mojí hlavě. Přišla s tím Renata, moje kamarádka, a já jsem se toho chytil. Uvažovali jsme tak, že v zemi, o které jsme toho mnoho nevěděli, a o které byly veškeré informace přinejmenším zkreslené, by to mohl být nejvýhodnější a bezproblémový dopravní prostředek. Žádné jízdní řády, žádné dlouhé čekání a doveze nás vždy tam, kam budeme chtít. Začal jsem hledat informace, kde se dalo, a další rok, vlastně správně ještě ten další v lednu jsme konečně odletěli. Jak už to tak v životě někdy chodí bez Renaty. Jela tam později s jinými přáteli, tak jsem jim alespoň mohl trošku poradit.

BICYKLY S NÁMI NEDORAZILY

Větší obavy než z kubánských celníků máme o naše kola. Pro přepravu letadlem přes Paříž jsme je zabalili, jak nejlépe to šlo, ale znáte to, co se může ulomit, to se ulomí. Na Kubu je povoleno dovážet pouze jedno zavazadlo, a tak jsme si na kola a s tím související nadváhu museli vyřídit zvláštní povolení. Celníci byli překvapivě milí a zbytečně nás neobtěžovali. Batohy už máme a v letištní hale se začíná vylidňovat. Obavy se naplňují. Naše dopravní prostředky v Paříži pravděpodobně nepřeložili. Do Havany tedy jedeme neplánovaně taxíkem. Zaměstnanci letecké společnosti nám však s omluvami slíbili, že by naše kola měla dorazit hned další den a že nám je dovezou až do města. Dokonce nám zaplatili i taxíka. Tak seriózní jednání bych byl na Kubě nečekal.

PĚŠÍ PROHLÍDKA HAVANY

První den naší „cyklistické“ Kuby se tedy začal pěší prohlídkou Havany. Naštěstí bylo na co se dívat. Ve staré Havaně je většina staveb ještě ze španělské koloniální doby. Co dům to skvost. Dominantní a nejzajímavější jsou jistě pevnosti Castillo de San Salvador de la Punta a Fortaleza de San Carlos de la Cabaňa, chránící vjezd do přístavu. Také promenáda vedoucí od Capitolu k pevnosti nás překvapila svojí staromoderní krásou a hlavně čistotou. Některé památky jsou registrovány v UNESCO. Boční uličky už tak čisté nejsou, ale své kouzlo jim dávají prodavači dobré kubánské pizzy a hlavně nápojů. Batido je skvělý hustý koktejl vyrobený z jednoho nebo více druhů exotického ovoce, třtinového cukru, trošky sušeného mléka a ledové tříště. Je osvěžující a zažene i hlad. Pro nás Evropany však stále zůstává nejexotičtějším nápojem Guarapo. To není nic jiného, než čerstvá, právě vylisovaná šťáva z cukrové třtiny, podávaná s drceným ledem. Kubánská třtina je ta nejsladší, jakou jsem kdy ochutnal.

CESTA NA KORBĚ NÁKlAĎÁKU

Kola nám přivezli z letiště nad ránem, a tak jsme mohli už další den začít naši cestu na východ. Do těch pravděpodobně nejhezčích, ale také nejodlehlejších částí Kuby, kam se jiným způsobem než na kolech prakticky nedá dostat, Do Pinar del Ría jsme se nechali dovézt náklaďákem spolu se skupinou veselých Kubánců. Jet těch skoro 130 kilometrů po dálnici a pak po státní silnici by asi nebylo nic hezkého. Jak jsem tak stál nahoře, opřený zády a díval jsem se zpět přes korbu plnou mladých lidí a jízdních kol, vzpomněl jsem si na tátovy staré fotografie z jeho mládí a také na filmové týdeníky z padesátých let. Rozdíl byl jen v tom, že jsem ty staré, černobílé záběry viděl nyní barevně. Hlavou mi letí paralela se svazáckými brigádami té doby a jen čekám, kdy začnou naši kubánští kamarádi zpívat budovatelské písně.

NOŘÍME SE DO NITRA HOR

Auto nás vysadilo v podvečer asi 60 kilometrů před Pinar del Riem. Jet do města se nám nechce, a tak se rozhodujeme trošku změnit původně plánovanou trasu a jedeme pryč od velké silnice na pravý kubánský venkov. Na nocování jsme hotel ani nehledali, tady by to asi bylo zbytečné. Zastavili jsme u malé státní farmy a se správcem jsem se domluvili, že si můžeme postavit stany přímo v oploceném areálu. Přece jen si netroufáme hned první noc spát „na divoko“. Večer si s námi přišli na chvíli povykládat, ukázali nám, kde brát vodu, kam chodit na záchod, a víc se o nás nestarali. Nikdo nás nenutil hlásit se na policejní stanici a na naši další cestu se zeptali jen ze zvědavosti. Ráno už nás čekaly hory se vším, co k tomu patří. Cordillera de Guaniguanico je velmi členité pohoří táhnoucí se skoro přes celý ostrov západně od Havany. Nejvyšší vrchol Pan de Guajaibón nemá ani 700 metrů nad mořem, ale cesty jdou jako v každých horách nahoru a dolu pořád dokola. Při denních teplotách okolo 25 °C se docela zapotíme. Naštěstí máme cestou San Diego de los Banos, lázně na horkých minerálních pramenech. Na koupel se už těšíme. Bohužel vstupné pro bílé turisty je vyšší, než jsme ochotni zaplatit. Čtyři dolary za dvacetiminutovou koupel nezaplatí nikdo. Bereme za vděk řekou hned vedle.

DOKONALE FUNGUIÍCÍ PŘÍDĚLOVÝ SYSTÉM

Jedeme dál do hor, dál od měst. Nahoru a dolů. Jsou to někdy pěkné „trháky“, a tak nám rychle vytrávilo. Pavel si jde v jedné vesničce koupit rohlíky k obědu, mají s Helenkou konzervy rybiček ještě z domova. Já naivně spoléhám na místní zdroje…

„Livreta amigo, livreta“. Pavel se nechápavě dívá na prodavačku. Ukazuje na rohlíky, jediné zboží, které má, a an prtech jí ukazuje, že chce šest kusů.

„Livreta, livreta,“ je neoblomná prodavačka. Přídělový systém na Kubě je dokonalý. Sortiment zboží, které se dá koupit v levném přídělovém systému, není velký, a tak umožnil naprosto přesnou evidenci, bez jakékoli možnosti obchodování s tím, co by vám případně zbylo. Evropa po válce fungovala na lístky, které se daly falšovat a prodávat. Kuba je v tomto dokonale chráněna, zavedli tu knížkový registrační přídělový systém. Každý člověk má svoji knížku. Na jméno. Do ní se všechny nákupy zapisují. Aby byla kontrola úplná, tak každý majitel knížky může nakupovat pouze v jediném obchodě, tam kde je zaregistrován, tam kde je jeho jméno zaneseno ve „velké knize“, kam se jeho nákupy také zaregistrují. Ztratíš knížku, nevadí – máme svoji evidenci. Každý obchod dostává zboží přesně odpovídající počtu registrovaných zákazníků. A tak nemůžou kšeftovat ani prodavači. Nemáš knížku nebo tady nejsi registrovaný, tak nedostaneš ani rohlík. Zaprvé ti nemohu prodat a za druhé, kdybych to udělal, tak by se na někoho jiného nedostalo. Je to dokonalé.

Nakonec smějící se prodavačka darovala Pavlovi jeden rohlík ze svého přídělu. Hlady ho přece nenechá. Vidíme, že sehnat jídlo mimo velká města nebude jednoduché. Ale proč se teď zabývat maličkostmi, když příroda kolem je tak nádherná.

CHUDÍ LIDÉ BYSE ROZDALI

Brzy jsme opustili asfalt a jedeme dál pěknou „šotolinovou“ horskou cestou mezi pastvinami. Několikrát stavíme stany na místech, kde se nám nejvíce líbí. Vždy máme večer společnost. Přicházejí lidé z okolních domků, přijdou se na nás podívat také děti. Někdy nás lidé zvou přespat k nim domů. Nechápou, proč chceme spát u potůčku na louce, když bychom mohli jít k nim domů. I nějaké jídlo by pro nás našli. Jako všichni chudí lidé by se rozdali. Dali by nám to nejlepší, co mají. Nosí nám ovoce a kokosové ořechy. Mají radost, že jsme se u nich zastavili. Někdy jdeme na návštěvu a do stanů se vracíme až pozdě večer. Usínáme s nebem plným hvězd nad hlavou a vlhkou vůní kubánských hor ve vzduchu Těšíme se na každý další den.

POSLEDNÍ ZEMĚ KOVBOJŮ

Jedeme dál a dál stále překrásnou zem opravdových kovbojů, kteří dodnes pracuj na koni. Mají kovbojský klobouk, krásná sedla s nezbytnou „hruškou“ a velké stříbrné ostruhy. Jejich koně jsou rychlejší než naše kola, a tak někdy jen tak z legrace chvíli závodíme. Koupit sedlo je téměř nemožné. Poprvé v životě jsem zažil zrušení obchodu až po zaplacení. Kubánský kovboj se mnou uhádal pro něho dobrou cenu, nechal si zaplatit, chvíli se pomazlil s mými dolary a nakonec mi je zase vrátil se slovy: „Víš, já ti to sedlo nemůžu prodat, já bych zítra neměl s čím jít do práce. Já ho prostě potřebuji, chápeš to? Nezlob se.“ Chápal jsem. Nemohl jsem se na něho zlobit. Přečetl jsem dost knih o divokém západě, abych věděl, že sedlo je to nejcennější, co kovboj má. Kniha Jacka Schaefera, Muž se srdcem kovboje, byla kdysi skoro mojí biblí. Jen jsem nebyl připraven na to, že ho potkám právě tady, na socialistické Kubě. Všichni kubánští kovbojové byli stejní. Rovní, čestní chlapi, co rozumějí své práci. Chlapi, kteří vědí, co se sluší. Vždycky večer, když jsme se rozcházeli, zavezli nás na koních až ke stanům. Jako divoký západ před tři sta lety. Kuba zůstane navždy v mojí paměti jako „Poslední země kovbojů“.

KDE ŽIL VELKÝ „CHE“

Dalším naším cílem je Sierra de los Organos. Varhaní hory. Jedna z největších přírodních krás Kuby. Vápencová oblast s desítkami jeskyní je známá především díky svým obrovským otevřeným skalním převisům, přes které doslova tečou vápencové krápníky. Celý přírodní útvar pak působí dojmem obřích varhan. Nachází se zde i slavná Cueva de los Portales. Jeskyně, ve které v roce 1962 asi 40 dní žil Ernesto de Cheguevara se svými 35 spolubojovníky. Je tu postel, na které spával, stůl, u kterého sedával, stůl, od kterého velel atd. Vše je s popisky a vše je dokonalé. Stejně jako velký „Che“, víc než národní hrdina. Za celou dobu jsme na Kubě viděli podobiznu Fidela Castra snad jen jednou, nebo dvakrát. Zato velký „Che“, na nás koukal odevšad. Mrtvý revolucionář už Fidela nemůže ohrozit, a tak proč si přes něho nedělat vlastní propagandu. Sám Castro se tak stává lidu vzácným. Jeskyně má svého hlídače a průvodce, ale na našich kolech nás nechali dojet téměř až dovnitř. Provincie Pinar del Río, kam patří také Sierra de los Organos, je nejproslulejší oblastí na pěstování výborného kubánského tabáku. Tak jako se u nás pěstuje třeba řepa nebo brambory, tak se tady pěstuje tabák. Kuba vyváží ročně 65 milionů kusů doutníků, které jsou vyrobeny převážně z tabáku vypěstovaného právě v této provincii. Produkuje se zde více než 80 % kubánského tabáku. První, dodnes stále fungující továrna byla otevřena již v roce 1760. Zelená pole s tabákem a malé továrničky na doutníky jsou v každém údolí. Dovnitř nás nepustili, že nemají autorizaci na provádění turistů, to bychom museli do města, a tam jsme zase nechtěli my.

JAK MOTIVOVAT ŠKOLNÍ DĚTI

Helenka se jako učitelka chtěla zastavit také ve škole. Stejně jako nedávno u nás musely být všechny děti v Pionýru, tak jsou i na Kubě. Ale na rozdíl od nás jsou zde dvě pionýrské organizace. A tak ve školních lavicích sedí na jedné straně děti s červenými pionýrskými šátky a na druhé straně, přes uličku, děti se šátky modrými. Je to od režimu velmi chytré. Nic tolik nevyburcuje aktivitu dětí, jako přirozená soutěživost. A tady stále stojí proti sobě dvě přátelské, ale trvale se předhánějící organizace. Modří a červení, červení a modří. Dnes i zítra. Jsou důsledně odděleni a přesto stále spolu, jsou jen přes uličku. Jedni červení a druzí modří. Každý chce být lepší, každý chce být nejlepší. Hodnotí se prospěch, chování i sportovní výsledky. A děti se s výsledky hodnocení seznamují každý den. O kolik jsou dnes lepší modří a o kolik jsou celkově lepší červení. Dokonalá a trvalá motivace. Je to ďábelské. Jde jen o to kam kubánští učitelé tuto nevinnou dětskou aktivitu směřují.

Helenka jim ukazuje jak se z papíru skládají čepice, vlaštovky, lodě, nebo holubičky. Děti nám na oplátku ukazují zase svoje obrázky, které nakreslily. U nás dnes děti ve škole malují zvířátka, kamarády, rodiče, babičku s dědou na chalupě a taky sluníčko a les a rybník a houby a jejich psa a… Na Kubě děti malují továrny s kouřícími komíny a kubánskou vlajku. Vzpomínám si, že také my jsme jako děti před téměř třiceti lety ve školní družině malovali podobné tovární střechy a komíny. Až mě z toho zamrazilo. Červení a modří. Patria o muerte (Strana nebo smrt – nejčastější kubánské politické heslo, pozn. autora). Jejich aktivita už má svůj směr

KRAJINOU OBŘÍCH KAKTUSŮ

Po krátkém načerpání sil v Havaně, jsme se přesunuli na jihovýchodní konec ostrova svobody. Jedním z nejvýchodnějších míst je nejstarší město na Kubě – Baracoa, kde podél pobřeží roste spousta kokosových palem. Stojí zde také památník původním obyvatelům ostrova, indiánům kmene Hatuey, které vyhubili španělští dobyvatelé. Je smutným paradoxem, že jen malý kousek odtud stojí památník příjezdu Kryštofa Kolumba.

Krajina v této části ostrova nás překvapila svojí rozmanitostí. Po zelených horách západu jsem se dostali do takřka „mexické“ krajiny trav, rudých skal a kaktusů u pobřeží, vysokých zalesněných hor ve vnitrozemí a korálových útesů jen nedaleko od břehu v některých zátokách. Kaktusy mnohdy dosahují až dvojnásobné výšky dospělého člověka. Je to také oblast vápencových jeskyní, a tak při jejich hledání máme možnost se z blízka obdivovat také těmto pichlavým velikánům.

Poté, co jsme projeli okolo Siera Maestry, absolvovali krátký trekking k nejvyššímu vrcholu Kuby – Pico Turkqino a chvíli se také potápěli na korálových útesech, jsme byli přece jen docela unavení. Byla to pěkná řádka kilometrů. Nemohli jsme si vybrat lepší místo pro odpočinek, než je Holg uín. Ne proto, že se zde vyrábí vynikající pivo, ale pro celkovou atmosféru města, kde je mimo jiné také jediná, maličká mechanická továrna na varhany. Kromě skvělé cukrárny, kde zapomněli na turistické ceny. Zde stejně jako ve většině kubánských měst používají pro městskou hromadnou dopravu osvědčené kočáry tažené koňmi. Každý kočár má vzadu jasně viditelnou poznávací značku a cedulku s technickými parametry. Obsahuje maximální počet povolených osob a cenu jízdného. Je krásné usínat večer v hotelu a poslouchat, jak vám pod okny klapou podkůvky koní zapřažených do projíždějících kočárů.

LEGENDÁRNÍ ZÁTOKA SVINÍ

Pro dosažení maximální regenerace jsme si ještě jeli na pár dnů zapotápět na nedalekou pláž Guardalavaca, kde je poměrně velký korálový útes a kde je také mořské delfinárium. Před dlouhým přejezdem to bylo nutné. Čekala nás cesta přes Las Tunas, Camaguey, Ciego de Ávila, okolo největší kubánské přehradní nádrže Embalse Zaza ( 127 čtverečních kilometrů vodní plochy) a přes nejstarší město v kubánském vnitrozemí – Santi Spiritus až do Trinidadu. Také na této cestě jsme si nakonec trošku pomohli náklaďákem. V Trinidadu, nejzachovalejším španělském koloniálním městečku s typickou atmosférou, mají turisté možnost nahlédnout do staré továrny na doutníky a dokonce si také sami zkusit, jak se ručně válí. Cestou zpět do Havany přes Cien Fuegos jsme nemohli vynechat legendární Zátoku sviní a známou Plaja Chirón, kde byla 17.4. 1961 krvavě potlačena kubánská kontrarevoluce podporovaná americkou CIA. Kontrarevoluce a místo vylodění bylo prozrazeno, a tak v přichystané pasti vše skončilo po 72 hodinách marného boje. 200 kontrarevo­lucionářů bylo zabyto, 1197 jich bylo zajato. Kubánská armáda tehdy sestřelila 11 letadel. Pláž Girón se tak zapsala do světové historie.

Nechtěli jsme vynechat ani národní park Zapata hned vedle, kde žijí tisíce ptáků, počínaje pelikány a konče kolibříky, nejmenšími ptáky na světě, kteří z Kuby pocházejí. Kolibříci bývají jen o něco větší než kobylka luční, váží pouze dva gramy a za letu maj frekvenci až 120 kmitů křídel za sekundu. V NP Zapata jsou také poslední kubánští krokodýli žijící ve volné přírodě. Cestu do Havany na kolech po dálnici jsme si opět odpustili. Měli jsme štěstí a podařilo se nám zajistit jinou dopravu.

Jako špatní turisté jsme opomenuli na naší cestě Kubou navštívit jednu z nejznámějších lokalit na ostrově, světoznámý, plážový komplex Varadem. Po všem krásném, co jsme na Kubě prožili, se nám tam už nějak nechtělo.

KRYŠTOF KOLUMBUS MĚL PRAVDU

Podle mého, možná subjektivního dojmu, je dnes Kuba klidnou, politicky stabilní komunistickou zemí, vlastně poslední baštou komunismu. Převažující část obyvatelstva je naprosto spokojena se stávajícím režimem. Obecně převažující názor je, že kubánská revoluce setřela rozdíly mezi chudými a bohatými. Nikdo se nikomu nemůže smát, že je chudý (protože chudí jsou všichni – pozn. autora). Možná jsme měli poslední šanci vidět ji takovou, jaká je (ani vel Fidel Castro není nesmrtelný a kdoví, co se pak bude dít…). Ať už se o Kubě traduje ledacos, je to překrásná a klidná země, kde většina obyvatel doslova miluje svého vůdce a kterou určitě stojí za to vidět. Pokud si s sebou přivezete kolo, budete se moci nejlépe přesvědčit o tom, fa Kryštof Kolumbus měl 27. října 1492 naprostou pravdu.

Text a foto: Petr Jahdoda