Petr Jahoda | cestovatel a fotograf 

Polovina Jahodové cesty už zmizela dávno kdesi v prachu za námi.

Můžeme na ni hrdě vzpomínat. Stála za to.

Byl to dost dobrej večrírek!!!

Už je to tři roky, co jsem slíbil o tom něco napsat a zveřejnit alespoň nějaké „bezpečné“ fotografie. A protože já držím slovo, tedy takto právě teď činím…

Polovina Jahodové cesty se, alespoň dle mého soudu, povedla nad všechna očekávání. Měl jsem obavy, jestli bude dobrá muzika, proto jsem si domluvil dvě kapely. Kamarádi horolezci nezklamali a nakonec odehráli celý večer sami, protože druhá kapela, kterou mi slíbil kamarád Sancho (Brojleři), bez jakéhokoliv vysvětlení vůbec nepřijela. Nicméně horolezecká kapela Wibram spolu hraje už hodně let a bylo to vidět i slyšet. Laďa Krejčí má skvělý repertoár a bez problémů utáhli celý večer ke spokojenosti všech.

Jedenáctý duben. Předvečer dne, kdy Jurij Gagarin jako první člověk obletěl v raketě Zemi, bývá na Vysočině studený. Mohl být sníh, mohlo pršet. Obával jsem se, že třeba nikdo nepřijede. Nakonec bylo krásně. Přes den svítilo slunce a bylo teplo. Moje obavy z toho, kolik lidí přijede nebo nepřijede, se záhy rozplynuly. Vlastně kromě Brojlerů, se kterými jsem počítal na 100% a kteří nepřijeli, přijeli skoro všichni ostatní pozvaní, takže nakonec se nás sešlo kolem sedmdesáti. S Brojlery jsem počítal, že nás bude celkem asi stovka lidí. Takže jídla bylo dost, piva i kořalky také, guláše zbylo třicet porcí, divočák byl zbytečně velký a Martinovi se s ním na grilu špatně manipulovalo. Ale zvládnul to a všichni se jen oblizovali!

Jen soutěže byly slabší, protože kromě Brojlerů se nikomu nikdy moc soutěžit nechce. Soutěž o nejvoňavější buchtičku se nekonala, protože nakonec soutěžila jen Jaruška a její buchtičky jsme sežrali už v pátek večer. Ani soutěž o největší klobásku neproběhla, protože klobásku si přivezl jen Jindřich a byla tak malá, že ji sežral sám. Soutěže o doblití hradu se (naštěstí) nikdo neúčastnil, takže doblit nebyl. Námořní bitva, jak patrno z fotografií, neprobíhala v Lesoňovickém moři, ale potupně se odehrála přímo v Campu pod nadšeným vedením našeho expedičního lékaře, pana doktora Uzla z Rokycan (MVDr.).

Nejvýznamnějšími hosty samozřejmě byli Doly Bástr, která si o půlnoci zatančila se Stevenem Senegalem, který přijel, aby nám všem ugriloval divočáka, vlastnoručně naloženého a přivezeného z blanických hvozdů. Překvapením nebyli ani kovbojové, kteří průběžně přijížděli a odjížděli, Dandyna přijela i s vozem. Děti se povozily na koních a moje maminka se Saxanou připravily jedno nečekané překvapení i pro mne. Když za chatou zastavili dva jezdci Pony Expresu a zeptali se mě, jestli je tady někde Petr Jahoda, bez zaváháni jsem odpověděl: „Nikdo takového jména tady není, ani nikdy nebyl. Co mu chcete?“ Jezdec chvíli přemýšlel a pak řekl: „Fajn, tak tady pro Tebe mám dopis. Předám Ti ho u ohně.“ A zase odjel.

Bylo to fakt pro mě. Dárek od maminky a od Ivany. Tak to mě obě dostaly. Oba jezdci Pony Expresu dostali najíst a napít, Sujky navíc ještě knihu (tu si odvezl, tu nesnědl). Kamarády pobavila moje maminka, které jsem zavolal a nechal ji pro ostatní na hlasitém odposlechu… Ti, co šli spát před půlnocí, než se otevřel El Forest night club, propásli nezapomenutelný příchod Doly Bástr. Laněk z kapely to komentoval výkřiky: „Sviťte!!!“ a po chvíli nedočkavě dodal: „Ne na nás, volové, ale NA NI!!!“. Doly přišla jen v negližé, bosá, osvětlená dvěma pochodněmi, dlouhé blonďaté vlasy rozpuštěné, její prsa šla drahný kus napřed. I já jsem zalapal po dechu. Slíbila, že do jedné hodiny bude dávat zdarma! První s ní šel tančit Laněk, pak já, pak Steven Senegal a pak už nevím. Jen vím, že jsme tu zdarma hodinu protančili a na placené radovánky z nás nikdo neměl. Ale protože se s Doly znám už nějaký pátek, tak já jsem to dohnal jindy. Možná jsem to i trošku přehnal. O tři roky později se stala matkou mého syna Zdeňka.

Takže nezbývá než poděkovat Vám všem, kteří jste přijeli a udělali jste ten večírek tak pěkný, jaký byl. Přijeli jste z daleka i blízka. Byli tu kamarádi z Pučer, Plzně, Ostravy, Zlína, Prahy, Brna, Olomouce,… A také Saxaně chci poděkovat, protože ona se mnou vše chystala, vymýšlela spoustu kravinek a starala se tam o Vás, zatím co já jsem si s Vámi jen připíjel a bavil se… Takže Vám všem patří můj veliký dík. A věřím, že se tady sejdeme zas někdy příště.

Ahóóóóóój!

Další fotografie