Stáhnout v pdf

Za divokými kmeny Etiopie

Jako snad každý malý chlapec i já jsem měl spoustu klukovských snů. Často jsem si půjčoval z knihovny svých rodičů knihy pánů Hanzelky a Zikmunda, kteří zažili Afriku tak, jak ji znal dr. Emil Holub. Ležel jsem na zemi pod televizí, v kuchyni hrálo rádio a oknem doléhal hluk aut projíždějících po nedaleké silnici. Listoval jsem knihou, prohlížel obrázky a snil o té jejich Africe…

Tohle všechno se mi honí hlavou, když teď sedím a popíjím nápoj vzdáleně se podobající čaji. 1100 km od Nairobi a 750 km od Adis Abeby. Domorodá žena mi radí, jak ho velkém kalabaši nejlépe vychladit, a podává mi kus cukrové třtiny místo cukru na zakousnutí. A já mám pocit, že e najednou probudím doma, na koberci pod televizí.

Petr Jahoda
Foto: autor

Z Nairobi jsme jeli jedinou možnou spojnicí mezi Keňou a Etiopií po Transafrické magistrále A2. Z Marsabitu na hranice Etiopie je to 250 km. Na tomto úseku jezdí jenom náklaďáky. Místo pro cestující je pouze na střechách plně naložených vozů. Doba jízdy se pohybuje od dvanácti hodin do pěti dnů. To záleží na množství bláta a hloubce vyjetých kolejí. Cesta totiž vypadá jako docela dobrý tankodrom. Náklaďáky jedou krokem, kymácejí se ze strany na stranu a pomalu se prokousávají krásnou krajinou severní Keni. Třikrát jsme jeli po dvou kolech, jednou nám před autem proběhla leopardí máma se svými koťaty. Po setmění jsme přijeli k místu, kde cestu zatarasilo několik náklaďáků beznadějně uvízlých v blátě. Náš první nocleh na A dvojce. Kolik jich ještě bude? Měli jsme štěstí. Další den se nám podařilo dorazit k hranicím. Dodnes nechápu, který dobrý duch nad námi bděl, že se auto nepřevrátilo.

V Etiopii nás přivítal naprosto neuvěřitelně asfalt. Do hlavního města Adis Abeby, které leží ve výšce 2362 m n. m. je to 800 km, ale zvládli jsme to za den. Najímáme džípy a začíná naše skutečná cesta. K lidem, za kterými míříme, se jinak než terénním vozem dostat nedá. Ráno jsme ještě nakoupili zásoby potravin, pitné vody a hlavně naftu. Ta už buď nebude, nebo bude velmi drahá.

Adis Abeba je poměrně moderní město se sítí širokých ulic, ale s minimálním provozem aut. Nezapomenutelným zážitkem je tržnice, jedna z největších na světě. Proplétáme se spoustou maličkých uliček, často ponořených do řídkého, až deset centimetrů hlubokého bláta. Z nepředstavi­telného množství zboží, které pouliční prodavači nabízejí, jen těžko najdete něco, co by se mohlo hodit. Snad jen tradiční kameninové konvice na vaření kávy, krásné barevné pletené koše, zelenina a koření. Prodavači se o nás přetahují a ze všech stran se na nás tlačí lidé. Není moudré být v tržnici sám, zkušení a obratní kapsáři a zlodějíčci jsou všude. Tržnicí jsme procházeli s dvěma místními průvodci, a přesto mi někdo odřízl knoflík na kapse i s kusem látky. Naštěstí byla kapsa prázdná.

Etiopané nejsou praví Afričané. Jejich arabsko-černošské rysy a tmavé jiskrné oči, především žen a dětí, jim dodávají zvláštní krásu. Před bělochy se stydí a se smíchem se odvracejí. V chudších částech tržnice jsme objevili kováře, výrobce košťat a prodavače zeleniny a drůbeže. Zeleninu mají často položenou na plastovém pytli nebo na listech přímo na zemi v řídkém blátě. Živé slepice prodávají z proutěných klecí. Kuriozitou byl krámek se zubními kartáčky: v dřevěném klacíku, na jednom konci očištěném od kůry, byste ho určitě nehledali. Očištěnou část musíte rozkousat, a takto vzniklým „kartáčkem“ si pak můžete čistit zuby. Nezkoušel jsem to, ale vzhledem k tomu, že zdejší lidé mají krásný bílý chrup, funguje asi lépe než ten nejlepší, který známe z televizní reklamy u nás. I v Adis Abebě mají místní dopravu. K přepravě cestujících slouží pick upy, do jejichž malého prostoru se musí vejít až 20 osob. Zpět do města to nebylo daleko, a tak jsme se raději vrátili pěšky. Večer jsme strávili v místní hospodě. Ochutnali jsme injaru, tradiční etiopské jídlo, kysele chutnající hmotu, vypadající jako kus hadru, se zeleninou a omáčkou a zapili ji pivem.

Ráno vyrážíme dál. Cílem naší cesty jsou kmeny sídlící v jihozápadní Etiopii. Žijí v malých vesničkách v blízkosti misijních stanic, ale také daleko v buši. Ženy se starají o dobytek, pole, kuchyň, děti a dům. Muži mají většinou více žen, protože jedna všechnu práci nezastane. Starostí mužů je pouze ochrana stáda a rodiny. Policii a vojáky neberou téměř na vědomí. Jediný respekt mají ze svého náčelníka. Vlivem misionářů někteří umí alespoň pár slov anglicky, a tak doufáme, že se s nimi třeba trochu domluvíme.

Poslední baštou civilizace na naší trase je město Konso. Je to také poslední místo, kde můžeme po delším přemlouvání koupit omezené množství pohonných hmot. Tankujeme zvláštním způsobem. Z barelu do kbelíku a z kbelíku teprve do nádrže. Dál už s naftou musíme velmi dobře hospodařit a musíme počítat i s rezervou pro náročný terén či uvíznutí v písku, kde je spotřeba i několikanásob­ně vyšší.

Asfalt jsme opustili již dávno před Konsem a pokračujeme po hrbolaté cestě, kde potkáváme první domorodé stopařky ověšené nádhernými kalabaši. Civilizaci chápou jako místo, kde si musí obléci tričko. Krajina směrem k městu Arbore je kopcovitější oba naše džípy statečně překonávají několik údolí a hřebenů. Země je suchá, vyprahlá a nehostinná. Jediným porostem jsou keře, které dokáží přežít v suchém písčitém podloží. Arbore je postavené ze dřeva, chatrče se snaží vytvářet uličky a náměstí. Dokonce jsme našli i dvě hospody. V jedné jsme se najedli a do druhé zašli na skvělou medovinu – naprosto nejlepší a nejlevnější nápoj v těchto končinách Afriky. Jen pro porovnání, voda je třikrát dražší. Podnikáme nedobrovolnou okružní jízdu, abychom našli správný směr. První džíp byl daleko před námi, když náš motor zakašlal a zhasnul. Vnímáme naprosté ticho kolem nás a také čtyřicetistupňové vedro. Písek, suché keře, nikde ani kousek stínu. Ticho je přímo slyšet, všechno živé se před spalujícím sluncem schovalo. Marně pátráme po obzoru, kde zmizeli naši kamarádi. Vidíme jen horký vzduch, který se tetelí nad cestou. Všemocný člověk dvacátého století je pokořen, dostal nás jednoduchý motor. Po dvou hodinách marného boje s pískem a vedrem se zjevuje náklaďák – autobus. Cestující nám pomohli vyprostit auto z písku, roztlačili nás. Večer dojíždíme do dalšího městečka. Naše kamarády nacházíme cestou, už nás jeli hledat. V Turmi právě skončil trh, a tak potkáváme mnoho domorodců z kmene Hamerů.

Pár kilometrů za městem se ocitáme na počátku lidské civilizace. Malé chýše jsou roztroušeny v suché buši. Kmeny Hamerů žijí v krajině velmi chudé na vodu. Teploty se často vyšplhají až na 50 °C. Lidé, pokud nežijí u větší řeky, získávají vodu hloubením děr do písčitého koryta vyschlých říček nazývaných vádý. Písek dokáže i za vysokých teplot udržet v řece dostatečné množství vody. Hlavní potravou těchto lidí jsou obiloviny podobné pohance a jáhlům, cukrová třtina a někdy kukuřice, svátečně kozí maso a mléko. Nádoby jsou buď keramické nebo přírodní kalabaše získávané z popínavé rostliny, podobné naší dýni. Plod má však tenkou tvrdou dřevitou skořápku. Mám štěstí, jsem pozván do jedné chýše na kávu z vyluhovaných slupek kávových zrnek. Chutná spíš jako čaj. K jídlu se podává kousek mladé cukrové třtiny. Piji ze starého špinavého kalabaše, přikusuji cukrovou třtinu, kterou mi jedna z Hamerek jako poctu hostovi oloupala vlastními zuby. Konverzace se omezuje na vzájemné okukování a smích.

Ženy se oblékají výhradně do kůží zdobených a zpracovaných různým způsobem. Pro Hamerky jsou typická „zrcátka“ z plechu, která nosí na hlavě jako čelenku, vlasy si barví červenou hlínou smíchanou s máslem a často mívají náhrdelníky ze zvířecích kostí prokládaných bobulemi uschlých plodů. Ruce a nohy si zdobí kovovými obručemi – náramky. Na šaty z kozí kůže si našívají spoustu drobných mušliček, které dříve sloužily jako platidlo.

Pokračujeme do Dimaru, kde jsou trhy v plném proudu. Prodává se tabák, máslo na barvení vlasů, kukuřičné pivo, obilí, dřevo na vaření, drůbež i kozy.

Blíží se večer, přijíždíme k řece, kde pro změnu zapadáme do bahna. Vliv řeky je výrazně vidět na okolní vegetaci a my se rozhodujeme pro tábor v buši. Oblast v okolí řeky obývá kmen Mursi. Máme informace, že není radno se jim přibližovat, jsou prý nebezpeční. Opatrnost je tedy na místě. Nechávám všechny cenné věci v autě a vyrážím na průzkum. V téměř neproniknutelné tmě po chvíli přicházím k vesnici, kde tuším nějaký život. Chvíli uvažuji, zda by nebylo lépe se vrátit. Ale nešel jsem tak daleko proto, abych se nyní vzdával. Přijetí bylo nečekané. Úsměvy, švitoření, pozvání na večeři. K jídlu dostávám jakési beztvaré šedé nic, prosté jakékoliv chuti, vytvarované jak jinak než nepříliš čistou rukou. K tomu vynikající špenát, vše ve špinavém kalabaši. Raději zapomínám na instrukce o hygieně, které dostane každý cestovatel do Afriky, a pouštím se do jídla. Přijímám i nabídku na nocleh.

Po chvíli přichází náčelník a jeho bojovníci. Místo oštěpů jsou ozbrojeni samopaly typu kalašnikov. Ženy mi vysvětlují, že musím být hostem náčelníka. Odcházím tedy z osady žen do osady mužů. Při dalším pohoštění začínáme smlouvat cenu za nocleh. Od této chvíle vím, že zde spát nebudu a že musím najít způsob, jak se ve zdraví vrátit k autům a zbytku výpravy. Cena, která se večer smluví, totiž ráno obvykle neplatí a s kalašnikovem se „nesmlouvá“. Po dalším přemlouvání, vysvětlování opouštím vesnici a v hluboké noci se vracím ke svým. Prodírat se džunglí není snadné chvílemi poklekám na všechny čtyři a cestu hledám po hmatu. Ztratit ji by znamenalo přespat tam, kde jsem z ní sešel.

Ráno přicházíme do vesnice všichni. Ženy kmene Mursi jsou výrazně odlišné, nosí ve spodním rtu keramický talířek. Ret je rozříznut a postupně se roztahuje větším a větším talířkem. Pokud se ret přetrhne, žena se už nemůže tímto způsobem zdobit. Aby talířek zapadl a dobře držel, je nutno vyrazit ze spodní čelisti čtyři zuby. Když si žena talířek vyndá, spodní ret jí visí až pod bradu. Největší talířek, který jsem viděl, měl průměr cca 15 cm. Menší talířky se někdy používají i do ušních lalůčků. Mursiové se oblékají do šatů z jemně vydělané kůže, zdobené vypalováním. V obličeji se malují jemným bílým popelem navlhčeným slinami. Děti i dospělí neuvěřitelně, a dokonce zcela veřejně kradou. Stále máme něčí ruku v kapse. Pokud se jim ukradený předmět nelíbí, vrátí ho nebo prodají majiteli zpátky. Některé svoje věci jsme si museli koupit i několikrát. S tím, co kupujete od nich, je to jinak. Zpravidla po chvíli zjistí, že udělali špatný obchod a chtějí prodanou věc zpátky. Vrátí však jen část peněz. Není radno protestovat, je jich víc. Jsou stále agresivnější a dotěrnější. Odchod vypadá spíše jako ústup.

Další den míříme ke kmeni Karo. Křižujeme pláně a chytáme se všech bodů, které vzdáleně připomínají připomínají cestu. Nouzově přespáváme v buši, celou noc udržujeme oheň, abychom zahnali hyeny a ostatní šelmy. Karo jsou jeden z nejhezčích kmenů žijících v Etiopii. Muži-bojovníci si často malují celá těla, ženy se zdobí jizvami, korálky a barevnými kresbami v obličeji. Jako u Mursiů i zde mají muži místo oštěpů samopaly. Karoové žijí ve velké vesnici poblíž misijní stanice v povodí řeky Orno. Chovali se k nám přátelsky, nechali se fotografovat, pozvali nás dál.

Poslední zastávkou je kmen Desenechu. Do jejich vesnice musíme mít policejní doprovod. Policista není z našeho přání moc nadšen, varováním se nás snaží odradit, ale nakonec vyrážíme. Přes řeku musíme na domorodých kanoích vydlabaných z kusu kmene. Převozník i policista se ubezpečují, že umíme plavat. Špinavou, asi 50 m širokou řeku, nakonec překonáváme bez problémů. Osadu Desenechu nalézáme asi po třech kilometrech chůze v buši. Muži si hlínou slepují účes do různých geometrických tvarů a na ty pak malují jednoduché vzory. Hlavní obživou Desenechů je chov dobytka, převážně ovcí a koz. Při odchodu se dostáváme do konfliktu s náčelníkem, který chce za průchod zaplatit vysokou částku. Policista se nám snaží pomoci, ale jeho autorita je mizivá. Nakonec jsme rádi, že nás doprovázel. Mluvil jejich jazykem, čímž nám zachránil hodně peněz a mohli jsme volně odejít.

Naše putování končí. Zkratkou se vracíme na etiopsko-keňskou hranici a dále po A2 do Nairobi. Jediné, co narušilo naši iluzi o přírodních lidech afrických divokých kmenů, bylo poznání, že zde, kdesi na začátku naší civilizace, jsou muži vybaveni moderními zbraněmi a používají je s naprostou samozřejmostí… Všichni tito lidé jsou divocí, ale krásní. Jsou neuvěřitelně hrdí. Člověk je musí brát takové jací jsou a posuzovat podle jejich měřítek. Potom je dokáže respektovat a vážit si jich. Je mnoho věcí, pro které stojí za to je obdivovat. Vždyť oni žijí celé generace v zemi, kde my bychom stěží přežili týden. Když si to všechno uvědomíte, můžete si je i zamilovat.