Petr Jahoda – Expediční činnost

aneb přes 20 let na cestách a 15 let na expedicích

Reportáže a dobrodružné cestopisy z některých mých expedic najdete v menu. Naleznete zde i články, které dosud nebyly publikovány. Stačí kliknout a přenesete se do „nejdivočejších míst světa“…

Cestování se věnuji velmi dlouho. První zahraniční „expedici“ jsem zorganizoval a vedl již v roce 1987. Směřovala do rumunských hor Rily a Pirinu. Ve starém diáři mám poznámku: „…byla to vůbec moje první samostatná akce. Měli jsme celkem velký plán a posléze jsme ho ještě překročili…“. Honza Strejček a Zbyněk Recmanik byli dobří parťáci…

Intenzivní cílené expediční činnosti se věnuji přes patnáct let (od r. 1997). Za tu dobu jsem zorganizoval a uskutečnil kolem sedmdesáti náročných expedic do nejodlehlejších oblastí světa. Pravděpodobně to bude více než sedmdesát, nemám přesný přehled. Možná jej někdy zpracuji, až na to bude čas. Kromě tří expedic byly všechny mé expedice stoprocentně úspěšné. U těch tří expedic se sice nepodařilo dosáhnout hlavního cíle, ale zrealizovaly se předem připravené plnohodnotné náhradní cíle, tedy svým způsobem ani tyto expedice nebyly zcela neúspěšné.

Většina mých expedic směřuje k přírodním národům, nebo do vysokých hor, tedy do oblastí „mimo civilizaci“. Abychom se mohli dostat hluboko do nitra pralesa, musím najímat drahé lodě, malá letadla, někdy i helikoptéry. V afrických pouštích se musíme najímat terénní vozy.

Moje první náročné expedice byly soukromé a pro mne samotného finančně neúnosně náročné. Hledal jsem proto cestu jak tuto situaci řešit. Založení cestovní kanceláře AAA plus v roce 1998 bylo jedinou možnou cestou. Díky vlastní cestovce jsem mohl kombinovat „komerční“ výpravy s navazující soukromou expediční činností. Avšak i „komerční“ výpravy měly a dosud mají spíše expediční charakter.

Neuměl jsem naplno cestovat a ještě řídit malou CK. Další posun proto nastal v roce 2001, kdy jsem se dohodl s majitelem CK poznání na fůzi mojí CK do CK jeho. CK Poznání přebrala všechny moje expedice. Dosud tedy tyto „polokomerční“ cesty organizuji buď sám, na základě živnosti „průvodcovská činnost“, nebo jako průvodce CK Poznání, pro kterou nadále zajišťuji a vedu expedice pro náročné a výpravy na vrcholy některých hor na Nové Guiney a v Africe. Nejčastěji organizuji náročnější expedice třeba na nejvyšší vrchol Austrálie a Oceánie Carstensz Pyramid – Puncak Jaya, na nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro, na nejvyšší horu Ugandy Ruwenzori, na nejvyšší horu Keni Mount Keňu…

Jak to všechno začalo"

V podstatě se dá říci, že mne skutečně „nastartovala“ až Lipnická prázdninová škola. Do té doby jsem jezdil jen na vandry, prostě byl jsem tramp. Na prázdninovce jsem byl v létě 1985. tam jsem potkal Aleše Diváka, který mne pak seznámil s Jirkem Štrajtem z Ostravy (Artuš). Díky němu jsem se dostal na nějaké kurzy a tábor Brontosaura na Rabštejn v Jeseníkách. Tam jsem poznal Vláďu Jemelíka z Kojetína (Jemel) a díky Jemelovi také Jardu Biolka z Přerova (Mussur).

Jemel mne naučil lozit po skalách a do jeskyní, s ním jsem poprvé spal ve stanu v zimních podmínkách na Roháčích… Čas plynul a já jsem si užíval. Až jednoho dne přišel Artuš a řekl: Jezdíš s námi už dost dlouho, měl by jsi začít taky něco vracet… Zastyděl jsem se. Vůbec mi nedošlo, že tu nejsem proto, abych se bavil, ale že jsem zde proto, abych se naučil takové akce pořádat pro další lidi. Artuši, díky Ti za tu větu. Dodnes si ji pamatuji a v životě mi moc pomohla.

Dál jsem jezdil s Artušem a lidmi okolo něj, ale už z části jako instruktor. Současně jsem začal v Brně dávat dohromady partu lidí, které jsem učil dělat, to co mne naučili na Rabštejně. Začal se rodit tým brněnských instruktorů: Éda Chvátal, Tomáš Kapička, Honza Strejček, Zbyněk Recmanik, Petr Kříž (Koblich), Renata Baraňáková (Myška), Aleš Mička (Mrčoun), … Podařilo se vytvořit nejen instruktorský tým, ale i mnohaletá přátelství, z nichž většina trvá dodnes.

Nejdřív jsem si potřeboval vyzkoušet sám sebe a tak jsem v roce 1987 zorganizoval svoji první samostatnou akci, o prázdninách do rumunských hor. Jeli jsme tehdy jen tři kluci, takový normální kamarádský výlet, a poprvé jsem ho organizoval sám. Povedl se a Honza Strejček i Zbyněk Recmanik se po akci stali prvními členy „mého“ rodícího se instruktorské­ho týmu.

Teprve pak jsme začali pořádat akce pro další lidi. Tatry, voda, zimní roháče, jeskyně, lezení, kola, kombinace všeho dohromady… Na Ostravsko a na Rabštejn už jsem jezdil velmi málo. Nebyl čas. Dělali jsme 4 – 5 týdenních a 10 – 15 víkendových akcí v přírodě pro lidi, kteří něco takového ještě nepoznali. Dnes by se tomu řeklo outdoorové, ale tehdy jsme ten termín ještě neznali.

Z účastníků našich akcí se rekrutovali stálí účastníci, kteří chtěli jet na všechno co jsme dělali a z nich po čase noví instruktoři. Všichni jsme to dělali úplně zadarmo. Dávali jsme lidem radost a to byla dostatečná odměna. Tak to bylo až do revoluce v roce 1989. Tím zlomem se začala psát úplně jiná kapitola života každého z nás. Tím instruktorský tým zanikl i s jeho činností…

Po „revoluci“ jsem odjel, ještě v roce 1989, lézt do Španělska, v dalším roce do Řecka a Turecka a následovala Francie, kam jsem se vracel 3 roky a zůstával jsem tam až devět měsíců. Byli tam moc fajn lidi…

Potom jsem se trochu toulal po republice se svým koněm a nakonec jsem si v roce 1998 založil cestovní kancelář.

A od té doby se tím světem „plácám“ až dodnes…