Himba – Královny rudé pouště

Stalo se pravděpodobně v roce 2000, krátce po zatmění slunce v Africe…

Namibie

Afrika se dodnes zdá být nevyčerpatelnou a nepřebernou pokladnicí různých kultur a národů, z nichž mnohé si do dnešních dnů z různých důvodů zachovaly primitivní způsob života a s tím související kulturu a tradice. Na rozdíl od jiných světadílů, v Africe je tomu tak často jen proto, že domorodí obyvatelé se, přes veškeré snahy vlád jednotlivých zemí a přes dotace, které na tento program vyčleňují, civilizovat odmítají. Nechtějí. Nebudou. Tak je tomu i u jihoafrického kmene Himba, který žije v jižní Angole a severní Namibii.

O kmeni Himbů (v jejich řeči se správně pro množné číslo používá předpona „ova“, tedy Ovahimbů) jsem se dozvěděl již velice dávno. Viděl jsem mnoho jejich fotografií v různých publikacích v několika jazycích. Vždy jsem z toho měl pocit, že jsou něco jako kmen Zulu z Jihoafrické republiky a že své tradice jen předvádějí turistům za peníze, potom se zase převlečou do riflí a jdou domů. O takové „show“ nestojím a proto jsem se k Ovahimbům vypravil až vloni. Ani jsem netušil jak strašně moc se ve svém úsudku mýlím.

Život na řece Onondujomeva

Auto které mě přivezlo zastavilo na rudé, prašné cestě uprostřed pouště. Řidič vypnul motor, vystoupil, zapálil si cigaretu a zálibně se rozhlížel po nehostinné buši. Bodláky, keře, sem tam kousek trávy, nebo strom, jinak vyprahlá kamenitopísková zem, nad kterou dvanáct hodin denně pálí ostré slunce. Dvakrát potáhl a obrátil se na mě. „Tak jsme tady, vystupovat.“

Slézám z korby otevřeného pick upu a s námahou vyndávám svůj batoh. Nemám tam mnoho věcí, ale tentokrát jsem se rozhodl do pouště vyrazit pěšky. Kromě nelehkého fotografického vybavení s sebou mám ještě čtrnáct litrů vody a to také něco váží. Položil jsem batoh na zem a vytírám si zaprášenýma rukama prach z očí. Moc to nejde. „Tak ahoj, já už se musím vrátit“, říká řidič a podává mi ruku. Třeseme si pravicí a já se naivně ptám, „dál už nejedete“? „Ne co bych tam dělal, dál už nic není, jedu nazpět, abych to stihnul do večera.“ Ještě jsem se zcela nevzpamatoval z dlouhé zběsilé jízdy více jak sto kilometrovou rychlostí po štěrkopískové cestě. Tupě přikyvuji. Auto se otáčí a mě to pomaličku dochází. Měla tady přece být škola, alespoň to říkal, než jsme se dohodli na ceně za odvoz. „Kde je ta škola, volám za odjíždějícím autem.“ „Tam“, mávl řidič ledabyle rukou neurčitým směrem do buše a odjel. Znovu jsem se rozhlédl. Opravdu nikde nevidím ani živáčka. Nejsou zde ani kozy, ani krávy, dokonce ani ptáci. Vše se asi někam ukrylo před nesnesitelným vedrem.

Tak to bychom měli. Vychutnávám si ticho okamžiku a v duchu se uklidňuji. Tak jsem to přece chtěl. Jít pěšky do buše a hledat zapadlé vesničky Ovahimbů. Proto s sebou mám tolik vody. Stačí vydat se tím směrem jak řidič ukázal a tam je přece škola. Říká mi rozum, ale oči nic nevidí. Teď už to není prachem, prostě tam nic není. Horké polední slunce mi moc optimismu nepřidává. Dívám se na silnici pokrytou vysokou vrstvou jemnýého červeného prachu. Vede na obě strany, tak jak to, že dál už nic není. Musí tam něco být, ale možná tak daleko, že tam ten člověk ještě nikdy nebyl. V tuto chvíli mi prašná cesta po které jsme právě přijeli a na kterou jsem neustále nadával, připadá jako pupeční šňůra, která mě spojuje se světem. Nechce se mi ji přetrhnout.

Asi po deseti minutách jsem opravdu došel ke škole. Tak mi řidič nelhal. Nebyla to jen taková hloupá legrace z důvěřivého turisty. Pokaždé když přiletím z Evropy, tak si chvíli nemohu zvyknout na to, že tady si lidé spíš pomůžou, než by si ublížili. Ale na to se zvyká rychle, když se vracím domů, zvyká se mi mnohem hůř.

Vyučování ještě nezačalo. Učitelé sedí ve stínu pod jednoduchým přístřeškem a popíjejí čaj uvařený na otevřeném ohni. Sundávám propocený batoh ze zad a přijímám místo na sezení i čaj který mi nabízejí. Krátce po zdvořilostním představení a vysvětlení proč jsem přijel právě sem se domlouváme, že zde mohu zůstat. Ukazují mi místo kde si mohu postavit stan. Sami učitelé také bydlí ve stanech. Jsou potěšeni mým zájmem o kmen Ovahimbů a nabízejí mi pomoc při získávání informací o tomto národu. Ujišťují mě, že zde s nimi mohu bydlet jak dlouho budu chtít a hned mě seznamují s historií tohoto místa.

Olga Kamaóna je něco jako ředitelka mobilní školy, pochází také z národa Ovahimbů. Vystudovala školu a nyní se věnuje vzdělávání svých krajanů. Jak říká, vrací tak nejen své vesnici co do jejího vzdělání investovala, ale snaží se tak pomáhat všem Ovahimbům, kteříí o její pomoc mají zájem. Mobilní škola byl její nápad a dalo jí hodně práce, než vyšlapala cestičku vedoucí k tomu, aby byl projekt schválen a aby na něj dostala nějaké peníze. Začínali se dvěma vojenskými stany 1. května v roce 1998. Protože Ovahimbové nebyli ochotni změnit svůj kočovný způsob života, Olga je se svojí školou vždy následovala na nové místo.

Vyučování začíná ve 14 hodin, ale děti se schází skoro do 15, až 15.30 hodin. Olga pobíhá okolo a snaží se je dostat do školy. Přišla na to jak si docházku zajistit. Na konci vyučování asi v 17.30 dětem rozdává uvařenou kukuřičnou kaši nejen na jídlo, ale také do různých nádob které si děti donesou, aby mohli přinést trošku kaše také domů rodičům, kteří je pak posílají do školy, pro jídlo. Bohužel se jí zatím nedaří dostat děti do školy dřív, stěžuje si. A také ji trápí, že některé děti chodí velmi nepravidelně, jen když mají opravdu chuť na kaši, kterou Ovahimbové jinak téměř nevaří.

Dnes už se Olze podařilo získat pro školu více peněz a Ovahimbové, jejichž děti vyučuje se již dva roky nestěhují. Zvykli si na pravidelné dodávky jídla a za to byli ochotni svůj kočovný život nakonec vyměnit. Olga má již čtyři třídy a stát jí dal peníze na jednu zděnou budovu. Je to její veliké vítězství.

Věnovala mi hodně času, abych mohl alespoň trošku pochopit lidi jejího kmene. Hodně mi pomohla jak s informacemi o kultuře a zvycích kmene Ovahimba, tak hlavně s jejich slovníkem. Naučila mě nejnutnější výrazy, abych se s příslušníky jejího národa mohl domluvit.
Takto vybaven jsem se vydal do své první vesnice. Přešel jsem přes koryto vyschlé řeky, z jejíhož písčitého dna Ovahimbové získávají vodu stejně jako to dělají třeba Etiopské kmeny. Vyhloubí díru do písku, pod jehož horkou horní vrstvou je vrstva chladnějšího písku a na konec se dole objevi voda. Někdy je jí dokonce tolik, že Ovahimbové můžou udělat malý bazének ve kterém se pak koupou a dovádí jejich děti.

Přešel jsem široké koryto řeky, prošel kolem prázdné vesnice a zamířil přímo kolmo od cesty po které jsem přijel. Co nejdále od této „civilizace“. Co nejdále od cesty, po které několikrát denně projede auto. Šel jsem půl dne po malé vyšlapané pěšince. Příroda byla nádherná, slunce pálilo. Došel jsem až ke skalám na obzoru, kde rostly obrovské aloe. Vylezl jsem nahoru a zjistil, že nikde v dohledu není ani stopa po nějaké vesnici na druhé straně malého hřebene. Přes to, že jsem šel zcela na lehko, vypil jsem už všechnu vodu, kterou jsem s sebou měl (dva a půl litru!). Musel jsem se tedy vrátit. Alespoň jsem si ověřil, že pěšky to opravdu nepůjde. Alespoň ne naslepo. Také nevím jak to vymyslet s vodou, ale spotřebu pět litrů, nebo i více na den si nemohu dovolit, tolik vody, kolik bych pak potřeboval nejsem schopen unést. Mám s sebou satelitní navigační přístroj GPS, digitální videokameru SONY s extrémně dlouhou životností baterií, mohl jsem mít také solární nabíječku a jiné vymoženosti moderní doby, ale dokud někdo nevymyslí přístroj na výrobu vody z písku, tak budu muset svoje plány maličko přehodnotit. Do tábora se vracím značně vyčerpán.

Večer mi Olga znovu vysvětlila jak se dostanu do některých vesnic a nechápala, proč jsem ji neposlechl hned. Nadále už jsem se tedy nesnažil nesmyslně objevovat objevené, řídil jsem se jejími radami a tak mé další cesty už byly cílenější a také mnohem úspěšnější. Někdy jsem se vracel večer, jindy jsem přišel až druhý, nebo třetí den. Směrem, kterým jsem se vydal první den, sledujíce pěšinu, jsou podle Olgy také kousek dál vesnice, prý asi jen čtyři dny cesty" Má zjevně jiná měřítka nežli já.

Netrvalo to dlouho a troufnul jsem si na několikadenní výlet, tentokrát i s batohem. Chodit jen tak okolo školy mě dlouho bavit nemohlo. Tentokrát už jsem ale věděl jak od Olgy, tak od Ovahimbů kam se mám vydat a kde mám hledat vzdálenější vesnice. Tam kde jsem již byl, mě znali a byli ochotní mi pomoci. Vždyť jsme byli přátelé. Měl jsem tak možnost alespoň na chvíli poznat jejich život, pozorovat je při běžných denních pracích, při dojení krav, při výrobě másla i při tvorbě jejich velmi složitého a pracného účesu. Ochutnal jsem jejich jídla, pečenou, nebo vařenou kukuřici, hořké melouny, zkysané tvarohové mléko a také špinavou kukuřičnou kaši, zcela nesrovnatelnou s tím, co svým žákům vařila Olga. Začínám chápat, jak chytře se podařilo Olze dostat děti do školy.

Ovahimbové mi trpělivě vysvětlovali názvy a použití částí svého oděvu, ukazovali mi nástroje a práci s nimi. Díky přátelství a trpělivosti těchto lidí jsem se dozvěděl a dokonce i uviděl, že ženy mají dvojí oblečení. Všední a sváteční, kterážto se od sebe nijak moc neliší. Několikrát mi opakovali všechny názvy aby měli jistotu, že jsem vše správně pochopil. Mými nejlepšími učitely byly děti. Věděly od Olgy jak se má vyučovat a bavilo je hrát si na učitele. Zpráva o podivném turistovi, který se usadil ve škole, pozoruje děti při vyučování, maluje si jejich neumělé obrázky, na kterých si také popisuje jak se jmenují tak obyčejné věci jako je třeba nejzákladnější ozdoba žen ohumba (mořská mušle na hrudi), se velice rychle roznesla. Běloch, který chce všechno vědět a vidět, všechno si hned fotí, nebo zapisuje a vůbec se chová hodně podivně, tady není k vidění každý den.

Právě díky těmto lidem, kteří za svoje rady a pomoc téměř nikdy nic nechtěli, jsem si Ovahimby oblíbil. Strávil jsem s nimi hodně času a mnoho nezapomenutelných chvil. Když jsem z této oblasti odjížděl k vodopádům na řece Kunene, tak jsem jim všem musel slíbit, že se brzy vrátím. Slíbil jsem jim to rád a myslel jsem svůj slib doopravdy vážně.

OKUJAMBERA – Svátek zemřelých

Ovahimbové jsou jako většina přírodních národů animisté. Přes to, že mají svá svatá místa jako jsou stromy, nebo kameny, tak mají také svého boha. Jmenuje se Okuruwo a je to prý velký starý muž, který je už dávno mrtev a dohlíží na všechny. Nejsem si jist jak dalece je tato víra původní. Své mrtvé pohřbívají Ovahimbové do země. Hroby předků označují kruhem kamenů a k Hlavě dávají barevné kamínky, jako přání, nebo vzkazy mrtvému.

Přicházel jsem k vesnici aniž bych tušil, že právě dnes je den kdy se uctívají mrtví – Okujambera. Desítky žen v zástupech přinášely do vesnice na svých hlavách otýpky dřeva. Díky tomu jsem věděl, že něco se dít bude, ale co, to jsem zatím ani netušil. Ve vesnici, která je poměrně blízko „silnice“ a dokonce u cesty stojí anglicky psaná cedule, která zve projíždějící turisty k návštěvě „tradiční vesnice“ bych nic spontánního a zajímavého nečekal.

U hlavního vchodu do osady, kterým vcházely také ženy s dřívím, visela další stará a oprýskaná cedule, která opět lákala návštěvníky do vesnice, nabízela prohlídky obydlí a možnost pozorování domácích prací. Byla napsána jako ty ostatní v angličtině a nechyběl na ní ani ceník vstupného. Řekl jsem si, že sem tedy doopravdy nemusím, tady nic nového neuvidím, nic nového nepoznám. Co bych tam také mohl uvidět, po tolika krásných, obyčejných a přirozených vesničkách, které jsem už navštívil. Ale ty slavnostně oděné ženy, které měly celá těla čerstvě natřená směsí červeného prachu z drceného rudého kamene smíchaného s tukem vyrobeným obvykle z másla, chodily dovnitř se dřevem a zase ven pro další dřevo. Ty ženy nic nepředstíraly. Určitě se chystalo něco velkého. Naco by jinak potřebovaly tak velké množství dřeva" Jako každý člověk, také já jsem zvědavý. Přes plot ochraňující vesnici jsem dovnitř neviděl, rozhodl jsem se tedy vstoupit. tím nic neztratím, odejít mohu přece kdykoli.

„Vesnice je dnes pro turisty zavřená.“ Nebo alespoň něco v tom smyslu na mě gestikuluje žena nedaleko od vchodu. Její máchnutí rukou jasně říká „Jděte pryč.“ Nemohla mě přivítat lépe. Bylo to pro mě totéž, jako kdyby mi řekla, jste ve správnou dobu na správném místě. Stojím a rozhlížím se po velkém, kulatém prostranství uvnitř ohrady, která chrání vesnici, lidi a dobytek proti divoké zvěři z buše. Uprostřed je další kruhová ohrada pro dobytek, všude jsou kravské výkaly, zdejší chýše jsou spíše v horším, než v lepším stavu. Obrázek, který jsem viděl už mnohokrát. Tato vesnice mi však připadá o poznání horší, než ty, které jsem viděl dosud, ale je zde neobvykle mnoho lidí. Na zemi leží asi tři zabití býci, které muži už porcují.

Všichni mají hodně práce. Je to zde jako v obrovském mraveništi. Polonazí lidé chodí sem a tam, vypadá to jako zmatek, ale každý ví co má dělat a nikdo nikomu nezavazí. Ve velkých barelech jaké se používají na přepravu pohonných hmot se na několika ohništích vaří voda. „Ano vím, ale já nejsem turista. Bydlím tady kousek odtud ve škole a přišel jsem si promluvit s náčelníkem.“ Odpovídám více směsí posunků a angličtiny, než řečí Ovahimbů a jdu pomaličku dál do vesnice. Dovedli mě tedy k náčelníkovi. Seděl na ozdobeném místě. Jak jsem přišel, nechal si někoho zavolat. Přichází asi třináctiletý chlapec, znám ho ze školy. Chvíli si s ním povídal a pak náčelník ukázal na mne. Omluvil jsem se, že neznám jeho jazyk a požádal jsem ho opět více anglicky než jeho řečí, zda bych mohl zůstat do rána. Chlapec se pokoušel překládat, ale náčelník ho přerušil. „Umíš“ řekl, „já ti rozumím a tak i ty rozumíš mě.“ Alespoň tak jsem jeho slova a gesta s pomocí chlapce pochopil. Dovolil mi zůstat a dokonce sám ukázal na můj fotoaparát a posunkem naznačil, že se mohu zcela volně pohybovat po vesnici a že mohu fotografovat vše co budu chtít. Bohužel už se setmělo natolik, že se mnoho fotit nedalo. Nevadí, ne vše si člověk může odvézt na kousku slídy, k čemu by pak byly vzpomínky. Některé věci jsou pro člověka cennější třeba jen tím, že si je může pouze zapamatovat. Platit jsem nemusel nic, ani vstupné do vesnice, které bylo vypsáno na oné staré tabuli u vchodu. Byl jsem náčelníkovým hostem.

Zabitých býků bylo osm. Ve vesnici se sešly desítky mužů a žen. Celkem osm klanů. Každý klan tedy přivedl a zabil jednoho býka. Každý klan měl své ohniště. Byla v pravidelných rozestupech rozmístěna vně okolo ohrady pro dobytek. Muži pomáhali s psoledními pracemi na porcováním býků, dohlíželi na oheň a na vaření, nebo už jen tak seděli v hloučku u ohniště svého klanu. Povídali si a pozorovali jak se vaří maso. Ženy byly odděleně, většinou se sešly u chýší domácích žen a štěbětaly.

Každá nově příchozí žena se šla nejdříve poklonit náčelníkovi. Šla v čele průvodu, respektive v zástupu několika domácích žen. Každá zadní žena měla položenou pravou ruku na pravém rameni ženy předcházející. Před náčelníkem se zastavily a stouply si do dvouřadu, vytvořily uličku. Příchozí žena se pak po rukou a po kolenou připlazila k náčelníkovi, poklonila se mu a stejným způsobem se pozpátku odplazila uličkou stojících žen zase zpět. Pak se průvod vydal na pochod k prvnímu ohništi. Na každé hromadě dříví visela hlava zabitého býka. Žena se jí šla poklonit stejným způsobem jako náčelníkovi. Takto průvod obešel celou vesnici a každá nově příchozí žena se tak poklonila náčelníkovi i všem osmi zabitým býkům.

Kolem půlnoci, když už byla první várka masa snědena a vařila se druhá, se pomalu začali scházet ženy a muži na jednom místě ve vesnici aby spolu tančili. Bylo to ten večer poprvé, kdy se sešly všechny klany ke společné zábavě. Začalo to několik žen, které si stouply do kruhu a začaly zpívat. Ke zpěvu tleskaly. kruh se postupně zvětšoval a pomaličkuli se přidali také muži. Okolo druhé hodiny ráno začala slavnost gradovat. Zpívající ženy vždy ukázaly na některého muže a ten pak musel jít tančit doprostřed kruhu. Bylo to jako dětská hra, kterou však Ovahimbové brali velice vážně. Muž tančil a rytmus zpěvu a tleskání se zrychloval.

Úkolem tanečníka bylo vydržet v kruhu co nejdéle a utancovat co nejrychlejší tempo. Současně se zrychlováním rytmu se zmenšoval kruh. Tanec byl čím dál zběsilejší a ke konci by se dal popsat jako něco mezi breakdance a padoucnicí. Zpívající a tleskající ženy z toho byly u vytržení. Tanec končil výskotem žen, když už nestihly rytmus „utleskat“. Chvíle vydechnutí a ukázaly na dalšího muže.

Všechno maso se na památku mrtvých té noci uvařilo a snědlo. Vařilo se, zpívalo a tančilo až do rána. Hluk a tanec přecházel místy až ve vřavu. Ve vzduchu vonělo máslo ze zpocených ženských těl. Křičelo se, tleskalo a dupalo. Vířil se prach. Letošní Okujambera se vydařila. Mrtví mohou být klidní, jejich následovníci žijí.

Vodopády na řece Kunene

Po všech těch nádherných chvílích strávených s Ovahimby žijícími v okolí řeky Onondujomeva se mi už ani nechtělo plahočit se ještě kamsi daleko k řece Kunene, na místo kam směřují všichni turisté, kteří chtějí vidět tradičně žijící Ovahimby. Ale všichni s kým jsem o tomto kmeni hovořil mi říkali tam musíš, tam je to nejlepší. Radil mi to také dobrý kamarád Peter z Bratislavy a tak už kvůli němu jsem tam doopravdy musel. A také jsem sám chtěl vidět rozdíl mezi lidmi, ke kterým jezdí několik terénních vozů s turisty denně a mezi lidmi, kteří turisty téměř neuvidí.

U vodopádů stojí tři kempy, jeden dokonce s teplou sprchou. Jen co jsme přijeli, sesypalo se na nás několik hochů s nabídkami průvodcování a programem, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Byli nám ochotni nabídnout snad cokoli. Podle jejich slov to vypadalo tak, že budu-li chtít, tak pro mě budou Ovahimbové za peníze třeba panáčkovat. Okolo kempu několik lidí prodávalo suvenýry. Zmenšeniny a napodobeniny věcí a nástrojů, které jinde Ovahimbové dodnes používají. Podíval jsem se na celkem pěkné vodopády, koupil si chleba, nabral pitnou vodu, rozloučil se s Angličanem, který mě sem přivezl a s nadcházejícím večerem jsem se vydal pryč z tohoto místa, kde bílí turisté ze svých aut začali vytahovat grilovací pulty, repelenty, voňavky a připravovali se na hezký společenský večer u řeky. Dozvěděl jsem se, že je zde také polní letiště. To aby se bohatí turisté cestou k „lidem z doby kamenné“ náhodou někde nezaprášili.

Šlapal jsem nastávající tmou do kopce, dál od řeky Kunene. Když jsme sem přijížděli, tak jsem viděl kus odtud hezkou vesničku. Nebudu-li příliš odpočívat, tak bych tam do rána mohl být. Ještě jsem to nedomyslel a v dálce za sebou jsem uviděl světla auta. Fajn, mohli by mě kousek svézt. Řídil ho Olaf, „východní“ Němec, který se zde usadil a zařídil si právě onen kemp s teplou sprchou. Má Ovahimby rád a podle jeho slov se jim snaží pomáhat. Vzal mě na korbu. Na vyvýšené lávce, kterou na vozidlo namotoval kvůli lepší vyhlídce při safari, která zde také organizuje, seděli už dva kluci a dole byly dvě ženy Ovahimbů. Jen jsme se rozjeli, dává mi starší z nich napít piva. Normálního, kupovaného, studeného piva, které je v těchto končinách dost drahé i pro mne. Než jsme dojeli na místo, vypili jsme ho dvě lahve, což je litr a půl. Olaf vezl obě ženy a chlapce přesně do té vesničky, kterou jsem si vybral. Nejen že mě svezl, ale ještě mi domluvil nocleh.

Ovahimbové v této vesnici, která navenek vypadala velice pěkně, už nespávají na kravské kůži, ale na molitanových matracích. Je to sice pohodlnější, ale matrace více páchnou. Vybrali pro mě jednu chýši a kluka, který tam normálně bydlí, vystěhovali ven. Trvalo mi dost dlouho, než jsem mu vysvětlil, že nepotřebuji celou chýši sám pro sebe, že tam můžeme spát společně, že bych v jeho chýši nemohl být s vědomím, že on kvůli tomu musí spát venku. Ženy zatím připravily večeři, něco vypadalo jako bezbarvý puding a nemělo to téměř žádnou chuť, a ž na malé kousky nějakého ovoce, kterých tam bylo poskromnu. Potom se začala vesnice vylidňovat, lidé mizeli ve svých chýších. Ještě jsem se chvíli pokochal pohledem na noční oblohu, touto dobou zde nádherně zářil jižní kříž a šel jsem také spát.

Ráno jsem vstal brzy, abych se mohl jít trošku projít po okolí. Příroda je zde velice pěkná a vytváří nádherné scenérie. Když jsem se vrátil, tak právě zabíjeli kozu. Mladý hoch jí nožem proříznul hrdlo, přesněji jen propíchnul. Naprosto v klidu. Koza nehybně ležela a z krku jí trčel nůž. Dívala se zcela klidným pohledem. Ani nehlesla. Nebylo na ní vidět nejmenší náznak strachu. Byla při vědomí a ještě neměla proříznutou krční tepnu. Měla nůž v krku a vypadala jakoby o tom ani nevěděla. Himba, který ji zabíjel seděl klidně vedle ní a pozoroval mě. Kozu vlastně ani nedržel. A ona tam s nožem v krku klidně ležela a čekala na svoji smrt. Ten člověk ji dokázal tak uklidnit, že snad vůbec nechápala co se právě dějě. Nechápal jsem to. Ještě nikdy v životě jsem neviděl zabít zvíře tak humánním způsobem.

Mé pozorování přerušila žena, která se o mne starala od včerejška. Volala mne ke snídani. Okolo chýší zdejších Ovahimbů se leckde povalují polyetilenové lahve a dokonce také lahve od piva. Vaří si slazený čaj, který kupují dole v kempu. Využívají civilizaci, ale neberou si ji, alespoň zatím, za svoji. Žijí dál přirozeně, jen si zvykli na návštěvy turistů a naučili se z toho profitovat. Večer se oblékají do hnědých vlněných přehozů jako mnohé jiné přírodně žijící kmeny v Africe a vedne když je teplo chodí přirozeně polonazí. Jsou velice příjemní a milí, tak jak znám Ovahimby z dřívějšího pobytu, ale s těmi, které znám od řeky Onondujomeva, se asi nedají srovnávat. Ti mi přišli tak nějak bezbranější, otevřenější, přátelštější"

Ráno jsem chtěl odejít dříve než přijedou první turisté, ale věřím, že také zdejší Ovahimbové budou stejně přirození jako jsou teď, že je turisté nezkazili, že se zkazit nenechali. Možná proto mi všichni říkali abych jel sem, že je to zde nejlepší. Možná ano. Pro turisty, kteří se chtějí jen podívat a nemají moc času, nebo si netroufají něco zkoušet a hledat snad ano. Pokud bych nepoznal Olgu a lidi od řeky Onondujomeva, také by mi to muselo stačit. A je pravda, že tady je to asi opravdu lepší, než kdekoli blíž Windhoeku, kam také jezdí turisté, ti co nemají dost času a peněz dojet až k řece Kunene. Síto lidí, kteří mají opravdový zájem poznat Ovahimby tady dělá vzdálenost a vysoká cena za pronájem terénních vozů, bez kterých se sem nedá dostat. Lidé jsou stejní a snad i jejich kultura. Nakonec po mě ani tady nechtěli zaplatit za nocleh a za focení, ale to možná bylo proto, že jsem v jejích očích byl přítel Olafa, který jim pomáhá a který mě sem přivezl. Jinak je v tomto kraji normální, že Ovahimbové chtějí platit za všechno.

Loučíme se, byli docela fajn. Odcházím. Za chvíli tudy pojedou Němci, kteří mi slíbili, že mě svezou, pokud se potkáme, tak abych je nezmeškal. Mohlo by mi trvat i několik dní, než bych se odtud dostal. Jezdí zde hodně aut s turisty kteří jsou uzavřeni stále ve svém světě a jen málokdo je ochoten zastavit a někoho svézt. Mnoho z nich, než by někomu pomohli se raději dívá na druhou stranu a dělá, že nevidí. Jsou vysprchovaní, oholení a navonění. Vracejí se z divočiny do civilizace. Nebudou si přece brát do auta někoho, kdo dnes spal u Ovahimbů a kdo se tím pádem ráno zcela jistě nesprchoval. Vracejí se do svého světa. Raději pojedu s párem mladých němců na korbě, než s těmi navoněnými civilizovanými panáky.

Sedím na korbě pick-upu, rudá země Ovahimbů pomaličku mizí v dáli. Dvakrát jsem si nepříjemně narazil záda jak auto na nerovné cestě poskakuje. Práší se za ním a jemný červený prach, jak se víří, dopadá také na mne. Já i moje věci jsme za chvíli rudí stejně jako Ovahimbové. Pojedeme ještě hodně dlouho a tak mám čas přemýšlet. Ten prach si dovezu ve věcech až domů. Půjde jen těžko vyprat. Přijde mi to více než jen symbolické. Na svých cestách do Afriky jsem už poznal hodně „divoce“ žijících kmenů. Určitě více jak patnáct. Poznal jserm také hodně divoké kmeny papuánských domorodců. Některé kmeny bylly přátelské, některé ne. Dalo by se říci, že některé byly až nepřátelské. Ovahimbové se mi však vryli hluboko do mé paměti, vzpomínky na ně jsou nejsilnější. Jejich bezelstnost a bezprostřednost si mne zcela získala. Ženy Etiopského kmene Hamarů jsou možná stejně krásné jako ženy Ovahimbů, Hamarové jsou i přátelští, ale Ovahimbové to nejsou. S nimi mi bylo moc dobře. Ti nějak zůstali v mém srdci, hluboko a trvale. Zrovna tak kousek mého srdce zůstal tam někde daleko v Africe s nimi. Slíbil jsem, že se vrátím a vím, že to udělám.

Africké paradoxy

Namibijská republika je jednou z nejmodernějších a nejcivilizova­nějších zemí Afriky. Dalo by se také říci, že přes její pohnutou historii ve které prošla správou Němců a později Jihoafrické Unie, že dnes je jednou z nejstabilnějších zemí Afriky. Proto se může nerušeně ekonomicky rozvíjet bez nevraživosti mezi „bílými“ a „černými“ jakou jsem poznal v Jihoafrické republice. Nezávislost získala Namibie v roce 1990, ekonomicky však zůstala závislá na Jihoafrické republice. Proto má dnes Namibijský dolar stejný kurz vůči Americkému Dolaru jako Jihoafrický Rand a v Namibii neoficiálně platí obě tyto měny.

Hlavní město Namibie Windhoek, je moderní a dá se srovnat s leckterými jinými hlavními městy vyspělých zemí Evropy. Rozloha Namibie je však pro nás téměř nepředstavitelná. 824.268 Km2, což je přibližně 10,5 krát více než rozloha České republiky, žije tam však šestkrát krát méně lidí než u nás. Rozsáhlé oblasti Namibie jsou využívány pouze jako pastviny. Velic e známý je také národní park Etosha, který jedním z nejlepších „safari parků“? Afriky. Velkou část území Namibie zabírají pouště a polopouště. Namibijská poušť na západě je známá svými „červenými“ písečnými dunami, na východě Namibie už začíná poušť Kalahari. Pouštní oblasti nejsou pro využití obvzláště zajímavé, pokud se tam nenacházejí diamanty a tak mají Ovahimbové zatím klid.