Petr Jahoda | cestovatel a fotograf 

Kilimandžáro On Line

Co nového v projektu Sjezd Kilimandžára na kole 4EVER"

Stránka o tom co aktuálně dělám, jak to vypadá s projektem, sem tam i nějaká legrácka. Prostě něco pro kamarády a něco pro novináře a třeba, někdy, i pro kronikáře :-)

POZOR: Tohle je v lehkém stylu, pro dobrou náladu a fajn lidi…

Během posledních a zároveň prvních pěti let – myšleno 2000 – 2005

Jak k tomu došlo" Prostě to tak nějak vykrystalizovalo. Na Kilimandžáru jsem stál poprvé v roce 1999, nebo 2000" Nevím, ten papír se asi někam zatoulal. No prostě bylo to ten rok, co jsem byl v Africe s Alenkou. Pak jsem na Kili stál ještě několikrát, takže to snad není podstatné"

Už tehdy mne napadlo, že by ten kopec měl jít sjet na kole. No a už mne to nepřešlo. Asi před třemi lety jsem o tom mluvil s panem Říhou, který dnes vydává Cykloknihy, jestli by do toho nešel se mnou a organizačně mi nepomohl. Měl dost svojí práce a nechtěl. Dnes, když už vím co to obnáší, se mu ani nedivím.

Pak jsem se na tom projektu zkoušel domluvit s Martinem Rauferem a s lidmi z Vela a Cykloturistiky. Ani oni do toho neměli moc chuť. To bylo tuším na Sport Pragu v únoru 2005. Nezbylo mi tedy, než se do toho prostě pustit sám, což jsem také nechtěl" No a přesto je to tady"

KILIMANDŽÁRO NA KOLE. Tolik práce okolo toho bude a proč" Hmm, co já vím, prostě proto, že je ten kopec krásnej. Proto, že je to Afrika. Nestačí to" Mně ano!

Jdu do toho, člověk by si přece měl plnit své sny!

Dohoda je na světě (asi únor 2006)

Jsem já to ale nevděčník. Vůbec si nepamatuji kdy jsme se s Radimem Brožem z firmy 4ever dohodli na tom, že firma poskytne kola na sjezd Kilimandžára. Ano kola, budou 2, kdyby se náhodou něco stalo, krádež, nebo tak. Ani oni nechtějí nic nechat náhodě. Domluvili jsem se někdy po Sportpragu, takže konec února"

Nakonec, to je jedno. Důležité je, že koncem května bych měl dostat kolo.

Prázdniny budou „na sucho“ (18.6.2006)

Vracím se z expedice k jeskynním lidem na Papuy. Těším se na nové kolo, ale zatím nepřišel ani rám. Bude mít zpoždění asi 2–3 měsíce. Jo s prototypy to není jednoduché. Nevadí budu zatím jezdit na svých dvou starých „fúlech“. Blbost, vadí, ale co už teď. S prototypy jsou vždy potíže :-(

Prázdniny na chalupě (20.8.2006)

Jejda lidi to bylo prima. „Ladovo léto.“ Po dlouhé době, několika letech, jsem na chvíli vypnul. Sice jsem s sebou měl počítač a pracoval jsem, ale to prostředí. Jihlavsko, Písáky na Pardubicku, Mácháč, Šumava a Novohradské hory, … To byl fakt balzám.

Jo a už přišel rám, ale pro změnu zase budeme 3 měsíce čekat na zadní tlumič. Je dobrý a tak má firma Manitou dodací termíny dost dlouhé.

Nic není jednoduché… Za chvíli odlétám na Kilimandžáro, trošku to tam obhlédnout.

KILIMANJARO snad naposledy PĚŠKY! (1.10.2006)

Tak jsem se vrátil z Kilimanjara. Koukal jsem na ten kopec a říkal jsem si už po několikáté, že by to mělo jít. Inu uvidíme. Více pod odkazem „Kilimandžáro nanečisto“.

PS: Tlumič ještě nepřišel, takže kolo bude až na Mikuláše, kdy se vracím z expedice ke Stromovým lidem , zase na Papuy…

Mikuláš ve Studénce (5.12.2006)

Dnes jsem se vrátil z Papuy (Indonéská část ostrova Nová Guinea). Mikuláš mi skoro přinesl kolo. Popravdě už jsem ho viděl, dohodli jsem se co a jak ještě doladit a zase jsem vlakem odjel domů. Ale s pocitem, že už to JE!!!

Jak bylo na Papuy" Docela pohoda. Stromáči jako vždy perfektní, lidičky, co byli se mnou prima a na závěr 14 dní nádherného potápění na nejkrásnějších útesech světa v Raja Ampat, Lembeh Straith a ostrově Bunakenn.

15.12.2006 – Mám ho!

PPL je mnohem spolehlivější než Česká pošta. Nevěříte" Já ano. Dnes mi přivezli KOLO. Nejen že z toho kopce zase nebudu muset jít pěšky, ale vzhledem k tomu, že není sníh, mohu začít jezdit. Trénovat, ale hlavně se s tím kolem sžít. Mám možnost se s ním seznámit, poznat co se mu líbí a co ne, co má rádo a co ho fakt naštve. Máme čas se skamarádit. A to je fakt důležitý!

Promiňte mi to, ale doufám, že do 4.1.2007 sníh nenapadne. Vím, že Vy ho chcete. Já bych normálně taky radši jel na běžky, ale teď potřebuji jezdit na tom krásným kole co nejvíc a co nejdýl to půjde, tak mi to prosím odpusťte, „Ladova zima“ se doufám odkládá…

VESELÉ VÁNOCE A PF 2007 všem přeje PETR JAHODA :-)

Nejkrásnější Vánoce jaké si jen umíte představit, maximum štěstí a zdraví nejen v Novém roce, ale všech letech následujících. Ať Vás mají lidé rádi a Vy máte rádi je. To všem přátelům a jejich blízkým přeje Petr Jahoda :-)

Já mám ke klidným svátkům daleko. Jezdím na kole a je to docela záhul. Doháním, co jsem prolenošil na Papuy. Našel jsem si v lese docela prudké svahy a trénuji. Nejpodobnější Kilimanjaru jsem našel u nás v Brně, tedy v Líšni v lomu. Máme tu starý vápencový lom. Ještě můj dědeček tam pracoval. No a tady se dá najít strmý, písčito-štěrkový svah, asi nejvíce podobný tomu, co mne čeká na Kili. No a tak jezdím každý den, to nejobtížnější, respektive nejstrmější, co se tady u nás dá jet … Doufám, že to bude na Kili stačit.

29.12. 2006 – další, pro Sjezd Kilimandžára na kole 4EVER významný den

1. Napadl sníh. Naštěstí jen 2 – 5 cm, což ježdění na kole až tak moc nevadí. Zima naštěstí ještě nezačala, již odpoledne přišla lehká obleva.
2. na mém kontě přibyl další rok, mám právě narozeniny :-)
3. ve 4EVERU (Studénka) jsem si vyzvedl druhé kolo. Je stejné jako to první, ale pro fotografování má lepší design. Je celé v černé se žlutými, kontrastními nápisy. Pojedu na něm.
4. speciální součástka, kterou jsem navrhl speciálně pro tento sjezd, je pravděpodobně vyrobena. Jen je zatím nedosažitelná. Pokud se ji podaří dopravit do Brna do 4.1. jedné hodiny ráno, nic se neděje. Pak by ještě bylo možné ji dopravit s dalšími lidmi do Afriky. Odlétají 26.1.2007. Pokud se nepovede ani to, budu si muset poradit i bez ní. Půjde to, už jsem v tom podnikl potřebné kroky.
5. Definitivně jsem se rozhodl jet v SPDčkách. Je to prostě bezpečnější. Co z toho plyne" Mám tři dny na to, abych se to naučil. Šlapátka si odvážím z 4EVERU, boty dostanu zítra do firmy ROCK & ROAD (díky Rosťo). Takže všechno klape :-).

1.1.2007 – Novy rok, novy kolo, novy boty, první a poslední vyjížďka

Kamarád, co chtěl jet se mnou, nesouvisle hovoří do telefonu něco o tom, že je rád, když se mu podaří dojít na záchod. Ani v poledne to není lepší. Na kolo sedám v okamžiku, kdy začíná pršet. Je to spíše silné mrholení, které přechází v déšť za rychlé jízdy. Bunda High Point Embrace, horká novinka firmy Sport Schwarzkopf, vyrobená z materiálu soft-shell, tenhle deštík v pohodě zvládne. Dělají se na ní kapičky, které se bez jakékoli chuti proniknout dovnitř pomalu, nebo rychle kutálejí po povrchu bundy dolů. Je fakt skvělá. Horší je to s brýlemi. Ty bohužel nemají stěrače.

V lese jsou všechny cesty zledovatělé. Sice je odměk, ale cesty, které ušlapali turisti jsou jeden led. Je to jako na kluzišti. Nechápu proč, ale pláště WTB WeirWolf XXXDNAXXX Rubber Ompound drží velmi obstojně, „nelehl“ jsem ani jednou.

Poprvé v letošním roce a zároveň naposledy před cestou na Kilimanjaro jsem si projel některé strmější sjezdy, naposledy jsem si sjel i líšeňský lom. Dnes to bylo sakra rychlý…

Kolečko 4EVER jede jak hodinky, SPDčka jsou prima, jen si na ně ještě musím dávat maličko pozor, však to znáte…

Zítra kolo ještě trochu očistím, po dnešní mokré jízdě promažu, zabalím do taškobatohu a bude připraveno na odlet. Nechci to nechávat až na poslední den.

5.1.2007 – Nairobi

Konečně v Nairobi. Letadlo z Vídně mělo přes hodinu zpoždení. Už to vypadalo, že nestihneme let z Amsterodamu do Afriky. Stihli jsme, ale už nám odmítli prověřit, zda máme zavazadla. Odlétal jsem tedy s nepříjemným pocitem, že mi nepřeložili kolo a zůstalo někde v Amsterodamu.

Naštěstí, přišly všechny naše batohy včetně horského kola 4EVER. Když jsem na pásu ten velký balík uviděl, zaradoval jsem se.

V Nairobi je přes den teplo, přestože je kolem 1600 m.n.m. Teplé vybavení High Point jsem zabalil do batohu na Mt. Keňu a nasadil krásná bílá funkční trička Klimatex. Jsou prima. To jen kdyby jste chtěli vědět, jak se oblékám.

Podařilo se nám bleskově dohodnout auta a celý trek na Mount Keňu, takže snad za půl hodiny vyrazíme na kopec. První zkouška kola 4EVER v Africe, ale nebojím se jí, vím že obstojí. Doufám, že já také.

Ještě perlička. Kolem 15.1.2007 by měla do Nairobi přiletět další Česká parta. Volal mi Roman Langr, také člen High Point Teamu, že se chystají zlézt vrchol Batiam, který je dostupný jen horolezeckou technikou. Safra, lákalo by mne se k nim přidat, ale všechno se stihnout nedá.

Pokud se nám podaří setkat, bylo by to zřejmě historicky první setkání členů High Point Teamu na jiném kontinentu a v rámci zcela odlišných projektů. Tým čítá pouze 7 členů, takové náhodné setkání by se tedy rozhodně nedalo čekat. To jen potvrzuje jak je svět malý.

Romane, ať se Vám vše podaří a hlavně ať Vám vyjde počasí. Včera v Nairobi dost pršelo, tak se to snad umoudří.

Z Nairobi všechny doma zdraví, Petr Jahoda

SMS – v 19:48 překračujeme rovník. Zítra vyrazíme na Mont Keňu.

6. 1. 2007 Mount Keňa – SMS

14:30. Dosáhli jsme 3 300 m – Old Moses Camp. Na vrcholu Keni neobvykle mnoho sněhu. Dopoledne jasno, odpoledne vrchol v mracích. Zítra jdeme do 4 236 m. 8. 1. plánujeme vrchol Lenana 4 985 m a pokus o sjezd na kole. Máme slabý signál a všichni jsme v pohodě. Z Mont Keni zdraví Petr Jahoda.

PS. Omylem jsem si vzal letní stan, co má celý vnitřek jen z moskytiéry. To se mi péřák a teplé oblečení od High Pointu bude zatraceně hodit! Jsem rád, že mám i samonafukovací karimatku YATE a teplé funkční prádlo Klimatex.

Dnes ještě stačili trekové sandály Triop, ale zítra už se bez kotníkových trekových bot ASOLO neobejdu.

7. 1.- SMS- Noc v letním stanu jako pod širákem. Ledový vítr mi foukal přes hlavu. Voda v láhvi zamrzla. A to se řekne rovník. Vyrazíme v 8:00. Je polojasno.

Od 9. 1. 2007 po mém návratu z Mont Keňi, mne můžete kontaktovat na tel: + 254 736 431 455 od 12:00 hod.

9. 1. SMS- Jsme zpět z Mont Keni. Všichni v pořádku. Podrobnosti zítra. PJ

První sjezd Mount Keni na kole

Projekt Sjezd Kilimanjara na horském kole 4EVER pokračuje podle plánu. 8.1. 2007 jsem vystoupil na jeden z vrcholů nejvyšší hory Keni Mount Kenya (5199 m) a to vrchol Lenana (4895 m).

Po dosažení vrcholu Lenana jsem tréninkově sjel na horském kole 4EVER ze sedla poblíž Austrian Hat ( 4790 m ), k chatě Mackinders Camp (4200 m). Tato nejobtížnější část sjezdu Mt. Keni měla za úkol prověřit samotné kolo, outdoorové vybavení a techniku jízdy v terénu velmi podobném tomu, který bude na Kilimanjaru. Od chaty Mackinders Camp jsem pokračoval na kole ještě asi 3 km, do výšky přibližně 3950 m, kde bylo kolo složeno zpět do brašny a sneseno dolů. Stalo se tak proto, že cestou Naro Moru není možné jet na kole. Rozhodl jsem se pro ni jen proto, že sjezd z Austrian Hat k řece Severní Naro Moru je značně strmý a nejpodobnější podmínkám, které mne budou čekat na Kilimanjaru.

Podmínky sjezdu byly neplánovaně velmi obtížné. Přesto, že v Keni a Tanzanii v současné době vrcholí období sucha, těsně před naším příletem do Keni, několik dní pršelo. Ve vrcholových částech Mount Keni bylo neobvykle velké množství sněhu.

„K vrcholu Lenana jsme vystupovali od severu cestou Sirimon Rote. Ve vrcholových částech procházel výstup souvislými strmými sněhovými plotnami. Bylo to trošku podobné jako alpský výstup třeba na Grand Paradiso. Na Mount Keni, která leží prakticky přímo na rovníku jsem něco takového ještě nezažil.“

„Ze začátku sjezdu situovaném západně, byly části pokryté sněhem, nebo mixy sněhu s kameny. V nejstrmější části už sice sníh nebyl, ale písek a šotolina byly sněhem a mrazem velmi načechrané a měkké jako houba. Kolo klouzalo po kamenech se sněhem, nebo se bořilo do měkké šotoliny a bylo obtížné ho ovládat.“

„Tuto cestu jsem si v září 2006 prošel celou pěšky. Jenže pěšky je to úplně o něčem jiném než na kole. Co tehdy vypadalo jako relativně snadné k projetí, se ze sedla kola jevilo úplně jinak. Vědomí, že i malá chyba může mít velké následky, člověku morálu nedodá. I ten kopec přes řídítka horského kola vypadá mnohem strmější…“

Bylo vyzkoušeno veškeré vybavení, které bude použito na Kilimandžáru. Petr Jahoda se rozhodl zvolit trošku odlišnou techniku jízdy, než jakou původně plánoval. Došlo i k jemným úpravám v realizaci projektu. Vše by mělo být ku prospěchu věci.

Následujících čtrnáct dní se budeme pohybovat v Africe. Budu komunikovat s firmami, které projekt podporují a domlouvat se některých speciálních doplňcích, které mi do Nairobi přivezou přátelé, kteří mne budou doprovázet na Kilimandžáro. Tyto věci nebylo možné vyrobit dříve. Co bude potřeba ukázal až sjezd Mount Keni. Tato čtrnáctidenní „pauza“ byla v projektu plánována právě z tohoto důvodu.

V době „čekání“ se společně se čtyřmi kamarády, kteří mi pomáhali s realizací sjezdu Mount Keni, vydám „Po stopách Bílé Masajky“, prožijeme krátké safari a před samotnou konečnou realizací projektu zrelaxuji u moře. Tuto „dovolenou“ jsem pro své přátele naplánoval na jejich žádost. Tato část projektu je sponzorována právě a výhradně těmito čtyřmi kamarády, stejně jako první sjezd Mount Keni.

„Kluci za mnou přišli, abych jim poradil s dovolenou v Africe. Slovo dalo slovo a nakonec jsme se dohodli, že mi zaplatí letenku, pomohou s realizací sjezdu Mount Keni a já jim za to zajistím celý třítýdenní program a půjdu s nimi jako průvodce, což je moje práce, dělám ji normálně pro cestovní kancelář Poznání. Tato dohoda pro mne je příjemná, protože celý projekt Sjezd Kilimandžára na kole 4EVER je finančně velmi náročný a navíc jsem potřeboval s sebou někoho, kdo by sjezd fotografoval. čtrnáctidenní pauza na doladění vybavení přišla také vhod a tak jsme si plácli. Nakonec proč ne“?, vysvětluje Petr Jahoda.

Jak bude konkrétně probíhat celý Sjezd Kilimandžára na kole Vás uvědomím v některé z následujících zpráv. Průběžně Vás budu informovat o tom, co se v projektu děje. Zatím mohu prozradit jen to, že koncem ledna, po příletu dalších přátel v rámci kvalitní přípravy a aklimatizace na Kilimandžáro chci sjet Mount Keňu ještě jednou, možná i dvakrát a to různými cestami.

Z Nairobi všechny zdraví Petr Jahoda

12.1. Safari v NP Masai Mara

Zatímco čekám na další věci, nutné pro sjezd Kilimandjara na kole, vyrazil jsem s přáteli na safari. Hned první den jsme měli obrovské štěstí. Nádherně nám pózoval nejen levhart, ale i gepard a smečka lvic s mláďaty. Ale i zde je vidět, že v Keni před naším příletem hodně pršelo. Cesty jsou rozmoklé, často zapadáme do bláta. Park vypadá jako v období dešťů a ne jako uprostřed období sucha. …dri Jedna SMS nedorazila. Bude-li v horách pršet i nadále, hrozí, že na Kilimanjaru bude moc sněhu, což by mohlo ohrozit úspěch projektu. Doufám, že se sníh z Kilimanjara přestěhuje do Evropy, což by bylo pro všechny lepší.

13.1. Útěk z Masai Mary

Včera zase v horách na obzoru pršelo. Auta, co jela sem, čekala 6 hodin u brodu až opadne voda a brod se bude dát projet. Rozhodujeme se odjet dříve, než nás zde řeka uvězní. Jedeme do Hells Gate, jediného parku v Keni, kde se smí jezdit na kolech. Z příjezdové silnice se stal tankodrom. Na několika místech stojí náklaďáky beznadějně uvízlé v bahně. Jednou si musíme sami upravit cestu, abychom mohli zapadlá auta objet. Zabralo nám to hodinu. Obávaný brod jsme naštěstí zvládli dobře.

Pekelná Brána

Na 4EVERu do Pekelné Brány jsem vjel už včera. NP Hells Gate, v doslovném překladu Pekelná Brána, je jediný keňský kemp, kde je možné pěší safari a také je možno zde jezdit na kolech. Projížďka mezi žirafami, zebrami a antilopami je nepopsatelný zážitek.

NP Hells Gate je členitý park s množstvím nádherných kaňonů, kde lze provozovat skalní lezení. Mimo to, je zde také mnoho horských pramenů, které jsou využívány k výrobě 1/3 elektrické energie Keni. Ranní oblaky páry, stoupající nad obzorem, ve spojení s členitým reliéfem krajiny, zřejmě dali Pekelné Bráně jméno.

14.1. Už zase mám narozeniny…

Nevím kolikáté snad osmé, nebo desáté. Přestal jsem to počítat, ale kočky se sedmi životy mi už mohou závidět. Dnes kolem poledne jsem překročil skoro metr a půl dlouhou černou kobru. Šel jsem první. Uviděl jsem její hlavu jak se plazí mezi mýma nohama. Už bylo pozdě zastavit krok. Musel jsem došlápnout a odrazit se zpět. Její tělo se mne jen tak tak nedotklo. Na okamžik se mi zastavilo srdce.

Jsem nedělňátko a stará babička se za mne každý den modlí. Je vidět, že to dělá poctivě. Stačilo, aby se kobra rozhodla pro útok, místo pro útěk a už bych tyto řádky nepsal. Dostat zde včas sérum, je prakticky nemožné.

Kobra se mi celá proplazila mezi nohama, na rozloučenou roztáhla bojovně krk a zmizela v keřích. Darovala mi život. Díky za něj. Tomáš ji ještě stačil vyfotit.

Doufám, že takových legrácek na mne nečeká více :-)

15. 1. Špatné zprávy

V NP Hells Gate jsme včera potkali Vladana Kolse z Českého Krumlova. Před třemi dny byl na vrcholu Kilimandžára. Stalo se přesně to, čeho jsem se obával. Dokonce je situace mnohem horší. Vladan mi řekl, že celé Kilimandžáro je pod sněhem. Souvislá, dvaceticentimetrová vrstva sněhu začíná jíž 200 m nad posledním kempem, tedy ve výšce přibližně 4400 m!!! Něco takového zde nezažili mnoho let. Pokud by se situace nezměnila nebude možno Sjezd Kilimandžára na kole realizovat. Včera odpoledne ale zase přišly dvě bouřky. Zatím do sjezdu zbývají téměř tři týdny. Nezbývá než doufat, že se počasí změní.

Z Lake Naivasha Petr Jahoda

Díky za Vaše SMS-ky

Děkuji všem za povzbuzující SMS které mi posíláte na číslo +254 736 431 455. Odpovídám všem, ale pokud nějaká zpráva nedojde nezlobte se na mne ale na CELTEL. Většinou vše funguje jak má, ale i Martina Kužmová, která vkládá na web moje zprávy má občas problém, že jí některá SMS ze série třeba devíti nedorazí. Mějte se fajn a držte mi palce ať se počasí umoudří. Rád bych poslal sníh z Afriky do Evropy, jen nevím jak to udělat. Koukal jsem na net, že tam máte pořád kolem 13°C nad nulou. To je teda leden…

Z Afriky zdraví všechny příznivce Petr Jahoda

Přejte mi, aby v Africe už konečně přestal padat sníh!!!

Po stopách Bílé Masajky

Corinne Hofmann, napsala knihu Bílá Masajka. Pro někoho příběh bláznivé ženy, která se kvůli dokonalému tělu a krásné tváři muže dokázala vzdát všeho. Pro někoho příběh neobyčejně cílevědomé a schopné ženy, která jde za svým cílem až ho dosáhne. Pro někoho příběh blázna. Pro někoho směsice všeho dohromady.

Já mám to štěstí, že Bílou Masajku čtu právě zde v Africe a ještě na místech, která jsou dějištěm tohoto neobyčejného životního příběhu. Ať už je Švýcarka Corinne Hofmannová jaká chce, ve své knize podala dokonalou výpověď o východní Africe. Její příběh se začal zřejmě v roce 1987, ale v místech, vztazích a jednáních lidí, která popisuje se dodnes nic nezměnilo. Dokonce i Samburové, kmen z nějž pochází její manžel, jsou stejní.

V rámci „čekání na počasí“ jsme se jeli k Samburům podívat. V Mararalu, hlavním městě celé oblasti, je jen o málo více aut, než si já sám pamatuji z roku 1998, kdy jsem zde byl poprvé. Tehdy to bylo jen o málo více, než popisuje Corinne Hofmannová. Samburové stále chodí do města nakupovat a prodávat. Díky nim se z jinak špinavého, zaprášeného Mararalu každé odpoledne stává veselé, barvami hýřící město. Překrásní lidé, s ještě krásnějšími ozdobami k němu stále patří. Kdyby zde nebyli, byl by Mararal jen bezútěšnou, ponurou vesnicí.

Corrine Hofmannová se zamilovala do jednoho Masaje, který vlastně ani nebyl Masaj, ale byl bojovníkem z kmene Samburu. Samburové jsou nazýváni „zlatí Masajové“ a to proto, že jsou mnohem zdobivější a tím i krásnější. Oni sami, tento název odmítají, protože nejsou Masajové, ale SAMBUROVÉ! Corinne Hofmannová se zamilovala jen do jednoho z nich, já jsem si je již v roce 1998 zamiloval všechny, jako národ. Jistě by jste mne pochopili, kdyby jste je znali…

Cestou do Mararalu máme safari zadarmo. Už za Rumuriti začíná „území nikoho“. Idilické obrazy nádherné přírody se zebrami, antilopami, žirafami, buvoly a opicemi, působí uklidňujícím dojmem. Se sentimentem vzpomínám, jak jsem tudy před několika lety jel sám na kole. Lvi, levharti gepardi ani hyeny z auta nejsou vidět. Zdejší savana, která je v mapách označována za území, která v Keni nejsou bezpečná, tak na první pohled rozhodně nevypadá. Ono vlastně vše co je severně od Nyahururu není bezpečné. Jsou to území obývaná přírodními národy, které se značně vymykají kontrole keňské moci a často mezi sebou bojují. Miluji ten nádherný kraj.

K Samburům jsme se vydali jen na krátký trekking do pohoří Loroghi. Na to abychom jeli až do Barsaloi, kde bílá Masajka žila, jsme neměli čas, přesto, že nám do tohoto místa zbývaly snad jen čtyři hodiny jízdy terénním vozem. Jenže ty čtyři hodiny, by nás stály tři dny času. Nepochopitelné" Až budete ve východní Africe po několikáté, budete vědět, že tak to prostě je, chápat to nemusíte.

Maňáty, tradiční vesnice Samburů, jsou kruhové vesnice ohrazené trnitými keři, aby dovnitř nemohly šelmy. Uvnitř vesnic je několik malých, nízkých chýší z klacků a kravského trusu. Na zemi je vysoká vrstva hnoje, protože na noc se dobytek zahání do vesnice, aby byl chráněn před lvy. Ve dne jsou všude tisíce much. Tak žijí Samburové, pastevci dobytka.

Jeden večer jsme měli štěstí na společnost sedmi bojovníků. Nádherně nazdobení chlapci za námi přišli k našemu ohni. Spali jsme ve stanech. Na noc se vždy rozdělává oheň, aby zaplašil šelmy. Samburové, bojovníci, nás pozvali na místo, kde až do půl noci zpívali a tancovali. Nepopsatelný zážitek, který jsme všichni prožívali stejně silně.

Když jsme se pak vraceli z Mararalu do Nairobi, viděli jsme, že v horách zase pršelo. I v noci na Loroghi Hills trochu skáplo. Nad pohořím Aberdare bylo úplně černo. To znamená, že na Mt. Keni a Kilimandžáru asi zase padá sníh. Copak v Africe nikdy nepřestane sněžit"??

Zítra (20.1.), pokud bude alespoň chvíli hezké počasí konečně uvidíme Kilimandžáro. Jedeme do NP Amboseli, jediného parku v Keni, odkud je Kili vidět. Konečně na vlastní oči uvidím, jak to zde skutečně se sněhem vypadá. Do pokusu o sjezd mi zbývají ještě necelé tři týdny. Jednou se to počasí přece musí otočit!!!

19.1.2007 – Vichřice

Právě jsem četl na netu a ráno viděl i v televizi zprávy o Orkánu, který zasáhl Evropu i Českou republiku. Asi to bylo dost šílený. Už mam zprávy od některých kamarádů, že leckde nejde elektřina, doprava atd. No Držte se. Tady je zatím pohoda, až na ten sníh…

Z Nairobi Petr Jahoda

21. 1. – SMS

Včera jsme konečně viděli Kilimandžáro. Dnes jsem v Nairobi, ale v neděli není otevřen internet. Snad zítra vložím zprávu v Malindy.

Amboseli a Kilimanjaro

Byl to dobrej nápad" Byl to blbej nápad" Nebo jakej vlastně to byl nápad, Ivánku…

Národní park Amboseli je nejjižnějším parkem v Keni. Je také jediným, ze kterého jsou nádherné výhledy na Kilimanjaro. Poslední desetiletí má problém s vysycháním. V parku se prostě ztrácí voda a panují obavy, že vyschne a následně zde vyhyne i zvěř.

Do parku jsme vjeli hned v šest hodin ráno. Kilimandžáro jsme mohli pozorovat asi dvě hodiny. Vladan mluvil pravdu. Celá hora je nejméně 800 – 1200 výškových metrů pokryta kompaktní, souvislou vrstvou sněhu. Téměř celý vrcholový kužel sopky svítí do krajiny podobně jako Mount Blanc. Je to něco naprosto neuvěřitelného. Takto zasněžené Kilimandžáro jsem dosud neviděl nejen na fotografiích, ale ani na kreslených obrázcích. Všichni by hned věděli, že jde o podvrh.

Pozorujeme zvířata a zasněženou sopku. Pořád tomu nemohu uvěřit. Jsme v Africe a už čtrnáct dní stále sněží. Dole pod Kilimandžárem se procházejí sloni a nahoře padá sníh. To je normální, ale ne dva týdny v kuse. Sníh vždy přes noc napadne a přes den roztaje. Sedím ve fleeasce na africkém safari a přemýšlím, že by bylo lépe jet Kilimandžáro na lyžích. Jenže lyže zde nemám. Ještě v poledne je tak chladno, že si ani nejsme jisti, zda se nám bude chtít koupat v bazénu jedné ze zdejších lodgií.

Sloni se dál procházejí pod horou, která již dávno zmizela pod těžkými mraky. Vypadá to tak, že na Kilimandžáru denně několik hodin sněží. Národní park Amboseli září sytou zelení a všechna, jindy vyschlá jezera, jsou plná vody. Poprvé v životě vidím Afriku zelenou a nemám z toho radost. Je krásná, krásnější než zlatavá suchá Afrika, ale je proti mně.

Byl to dobrej nápad" Byl to blbej nápad" Nebo jakej vlastně to byl nápad sjet Kilimandžáro na kole" Pořád si myslím, že je to dobrý nápad, ale už mám jen necelé dva týdny na to, aby se počasí „otočilo“. Bude to stačit"

Vzpomínám na Mirka Cabana. Jak jsme tu byli spolu v září, vždy když něco neklapalo, říkal musíš myslet pozitivně a všechno dopadne jak chceš. Snažím se myslet pozitivně, do sjezdu Kilimandžára mám ještě skoro dva týdny. Před tím mne ještě čeká znovu Mount Keňa. Tedy času dost. Ale přes to, přemýšlím již teď o náhradních plánech. Teď zrovna myslím na to, jak sem dostat lyže!

Můžu o tom přemýšlet ještě pár dní u moře v Malindy, nebo ve Watamu, kam nyní směřujeme. 25.1. Za mnou letí další dva přátelé, do té doby to musím rozseknout. Nakonec když zde budu mít kolo i lyže, nic tím nepokazím :-). Už jsem podnikl patřičné kroky, aby se mým přátelům podařilo sem lyže dostat.

Tentokrát z Watamu na východním pobřeží Keni, zdraví Petr Jahoda

22. 1. – Smrt Belgické turistky na Mt. Keni

Dnes ráno si nejvyšší hora Keni vyžádala lidskou oběť. Tuto zdrcující zprávu mi telefonoval již ráno můj přítel Charles Mathenge, člen Rescue Teamu a také průvodce a horský vůdce na Mount Keni. Z výstupu na vrchol Lenana se zřítila Belgická turistka. Pád skončil tragicky. Belgičané vystupovali na Mt. Keňu stejnou cestou jako my s Cahrlesem před dvěma týdny. Pravděpodobně je zaskočilo velké množství sněhu, se kterým nepočítali. Belgičané se ocitli přímo na rovníku v alpských podmínkách. Museli, stejně jako my před dvěma týdny, překonávat souvislé strmé sněhové plotny. V tomto, na Mount Keni zcela neobvyklém terénu, se i malá nepozornost může stát osudnou.

Cahrles mi volal z Nairobi ihned jak se zprávu dozvěděl. Nebyl v týmu, doprovázejícím Belgičany. Pravděpodobně byl povolán pro záchranné práce, ale jak mi sdělil, Belgičance již nebylo pomoci. Za týden se s Charlesem vydáváme na Mt. Keňu stejnou cestou znovu…

Z Keni Petr Jahoda

Dobrodružství, které jsem zažil, ale neviděl

Zažil, viděl a zapsal Petr Kalík

Při návratu z Amboseli pronajatým minivanem z Namangy jsme se všichni po 326-té narodili, Jahoda po 327-mé (Já možná teprve po 11-té, ale to asi není podstatné – pozn. PJ). Při rychlosti 80 Km v hodině, která v Africe vypadá spíše jako 120 km v hodině, po rozbité silnici zpět do Nairobi se na nás z bočního příkopu vyřítilo několik splašených krav. Asi měly v úmyslu přeběhnout přes silnici a zastavily se těsně u levého boku našeho auta (pozn. v Keni se jezdí vlevo).

Ty Krávy! se mihly v půlmetrové vzdálenosti od našich bočních okének. K tomu Žába (Milan Pulec), po druhém Taskru dodává: „Já jsem to viděl tak, že Miroušovi (Mirek Kotlář) se rohy mihly třicet centimetrů za levým uchem. Fakt! No né, protože kdyby řidič přibrzdil, ty Krávy by do nás vrazily a šli by jsme do kotoulu no né“? (Autorizováno Taskrem i Žábou)

Po té, pořád ty krávy, přeběhly za naším autem, které v rychlosti proletělo kolem nich a další auto asi 150 m za námi mělo plné brzdy práce se tomu nenadálému setkání vyhnout. Náš řidič by při případném střetu neměl šanci zareagovat.

Jelikož se každé narozeniny mají řádně zapít, „odpracovali jsme si je cestou do Mombasy lahvinkou pětileté Welington Brandy“, k jistě všeobecné „radosti ostatních“, především muslimských, cestujících v nočním autobuse. Platil Jahoda, narodil se po 327-mé (poznámka PJ: všechny jsem ujistil, že do půlhodiny usneme, což jsme snad i dodrželi!!!).

Poznámka nejen pro manželky zúčastněných: Tento příběh je zcela pravdivý, udál se v uvedené době přesně tak jak byl zapsán, jen jména byla vybrána náhodně a jsou zcela smyšlená. Jakákoli podobnost s případnými manžely je zcela náhodná :-).

Poznámka 2: Tóma (Tomáš Krásný) k tomu u třetího Taskra stále zádumčivě mlčí (Vysvětlivka: Tasker je keňské pivo, pro ty co nevědí a chtěli by vědět. Tóma je jeden z nás).

Zažil (tudíž i viděl) a napsal pro návštěvníky webu JahodaPetr.cz Petr Kalík.

Já (Petr Jahoda, jsem v tom tentokrát nevině, neb jsme byl zcela ponořen do 224 strany Bílé Masajky, tudíž jsem neviděl nic… Nicméně tento příběh byl autorizován všemi jeho zbývajícími aktéry, tedy něco na tom asi bude :-).

Po korektuře, PK: „Ty vole, já jsem dopil pivo, nebo jsem nedopil pivo, nebo čí je to vůbec pivo“?

Napsal život…

Malindy & Watamu – Moře, pláže a Marine park

Napsáno 25.1.2007 v nočním vlaku z Mombasy do Nairobi.

Nejdříve jsme z Mombasy jeli do vzdálenějšího Malindy. Po noční jízdě autobusem jsme se těšili na azurové pobřeží a teplé moře. Bylo zataženo a přivítaly nás pláže plné naplavenin a „kaolinové“ moře, jak se o něm vyjádřil Mira. Nedaleká řeka po vydatných deštích vykonala své. Tady se nám nechce ani koupat, natožpak šnorchlovat, nebo potápět. Okamžitě odjíždíme do Watamu.

Ve Watamu máme štěstí. Ubytováváme se na krásném relativně levném hotelu s vlastním bazénem. Po tom jak jsme viděli moře v Malindy, nechceme nic riskovat. Ale ve Watamu se není čeho obávat. Moře je zde čisté. Jediné o čem průvodci nepíší, že všechny laguny jsou při odlivu bez vody.

Watamu ale není Keňa. Je to taková „Malá Itálie“. Většina hotelů zde patří Italům, většina turistů zde mluví Italsky i ceny jsou zde italské. Pláže jsou plné tlustých bílých italských paní, místa na šnorchlování často připomínají akvárium plné těch „bílých rybiček, které se ani nedokážou potopit.“ Výlet na pozorování delfínů je skutečně jen pozorováním. S Lítostí vzpomínám na Zanzibar, kde jsme si s delfíny ve vodě hráli skoro tři čtvrtě hodiny za zlomkovou cenu, než za jakou jsme je zde mohli pouze pozorovat z lodi.

V Národním mořském parku Watamu (vstupné 10 USD/os/den) jsme byli šnorchlovat dvakrát. Je zde spousta ryb, protože je kapitáni místních „glas boat“ denně krmí. Korálů je zde na holých kamenech poskrovnu. Popravdě jsem nepochopil, kde se v Keňanech bere ta drzost, za něco takového vybírat vstupné a nazývat to Národním podmořským parkem, ale taková už je Keňa.

Na druhé straně Come back Club nemá chybu. Skvěle se zde vaří a kolem desáté večer se zde schází „ta správná společnost“ lidí, jež se nespokojí s luxusními podniky a jejich programem a chtějí něco lidovějšího. Tady jsme si spravili mínění o Watamu. Dá se tu pár dní přežít…

Z Keňského pobřeží posílá pozdravy všem Petr Jahoda

Poprvé africkým vlakem

Už jednou jsem chtěl jet v Africe vlakem, ale nepovedlo se to. Bylo to v Zimbabwe, krátce po převratu, kdy se chopil moci prezident Mugabe. V zemi nebyly pohonné hmoty, bílí rančeři byli vyhnáni a Zimbabwe byla prohlášena za nebezpečnou. Vlak jsme tehdy nestihli asi o půl hodiny. škoda, protože by to měl být starý koloniální vláček Rhodesia Railways a měli jsme s ním jet až k Viktoriiným vodopádům. Tehdy jsme museli na místě přespat a další den jet autobusem.

25.1.2007 jsme dopoledne ještě šnorchlovali ve Watamu, pak jsme se chvíli koupali na hotelu, dali nějaké to pivko a slivovičku, čímž nám vytrávilo. Zašli jsme do Come-backu na oběd a pak se vydali minivanem – místním „matatu“ do Mombasy. Teprve teď začala série průšvihů.

Matatu nejede do Mombasy přímo, jak má napsáno, ale přes Malindy. To je zajížďka asi 40 minut. Pak ještě „jam“ v Mombase. Kdo by nevěděl o co jde, „jam“ je jednoduchá zácpa. Prostě jsme na nádraží dorazili ve čtvrt na osm, tedy 15 minut po dojezdu vlaku. Jak v Africe, málo kdo dá na přesnost, vlak jsme podcenili. Byl pryč.

Zachránil nás Mistr Johnson, zaměstnanec keňských železnic. Zavedl nás k hotelu Kenya Railways a tam nám sehnal taxíka. Měli jsme možnost vlak dohnat ve 24 km vzdáleném Mazeras, odkud měl odjezd v 7:45, nebo ve 40 km vzdáleném Marikandi, odkud měl náš vlak odjíždět v 8:30.

Mr. Johnson vše domlouval. Vysvětlil taxikáři co se stalo a že potřebujeme vlak dohonit. Ten okamžitě nasadil cenu 3000 kěňských šilnků. To byla přibližně cena jednoho lístku do první třídy (cca 900 Kč). Mistr Johnson razantně zasáhl. Hrdě prohlásil: „To jsou naši klienti, klienti keňské železnice a ti pojedou za keňskou cenu, ne za turistickou!“ Pak ještě zavolal strojvůdci vlaku a domluvil, že na nás vlak počká v Mazeras. Neuvěřitelné. Jeli jsme za 1500, pět lidí v jednom taxíku a vlak na nás skutečně počkal v Mazeras až do 20:05 hodin. Autem jsem vjeli až přímo na nástupiště, dvacet minut po plánovaném odjezdu vlaku. Díky, pane Johnsone.

Keňský koloniální vlak, jezdí každou noc na lince Nairobi, Mombasa, Nairobi, jeden den tam, druhý den zpět. V neděli nejede, to má celá země volno. Nevábné špinavé vagóny, uzoučké uličky a špinavá okna s moskytiérami. Nesnesitelné vedro. Cena troj až čtyřnásobná, než za autobus. Zato doba jízdy také více než dvojnásobná. Zatím co autobus cestu z Nairobi do Mombasy zvládne za 7–8 hodin, vlak se plouží stejnou trasu 15 hodin!!! Ale zase zde máte lůžko, večeři a snídani v ceně jízdenky.

Večeře se podává v jídelním voze. Je první za lokomotivou a funguje v něm elektřina. Ta funguje ještě v následujícím lůžkovém voze první třídy. Ostatní vozy mají smůlu. Tam cestující dostanou již pouze akumulační zářivky, které vydrží svítit sotva do půlnoci.

Nutno říci, že večeře byla vynikající, stejně jako snídaně. Roztomilí koloniální číšníci neobratně servírují na stůl a nehybné ventilátory z dob rock and rollu připomínají zašlou slávu koloniální Afriky. Pivo je studené, jídlo chutné. Po večeři se vracíme do kupé, kde už máme ustláno. Tohle nemá chybu. Dokonce i teče voda v umyvadlech.

U snídaně jsem měl rozhovor s bývalým ekonomem govermentu, snad člověk z vlády. Už byl v důchodě, jel třetí třídou a do jídelňáku zašel jen na snídani. Říkal, že za kolonií, byla Keňa na vyšší ekonomické úrovni. On sám dostal vzdělání v Londýně, ale lidé prý zde žili skoro jako otroci. Nyní je to prý lepší. Ekonomika Keni je slabší, ale lidé se prý mají lépe. Jen překládám, co mi řekl. Každopádně znal velmi dobře Evropu. Za kolonialismu se prý museli učit Evropskou geografii a údajně se nesměli učit cokoli o Africe…

Sedíme s kamarády v kupé a za okny pomalu ujíždějícího vlaku sledujeme safari. Právě projíždíme poblíž Nairobského národního parku. Pakoně, zebry, žirafy i antilopy pomaličku mizí v dáli za posledním vagónem. Je to safari z vlaku a ještě k tomu úplně zadarmo. Pro Tómu, Žábu, Petra a Mirka je to poslední africké safari. Bude mi po nich trochu smutno.

Kluci dík, byli jste fajn, Petr Jahoda

26.1.2007 – Mira, Žába, Petr a Tóma odlétají, Pif a Zuzka přiletěli

Kamarádům, kteří mne zde dosud doprovázeli, končí dovolená a vracejí se domů. Nahradí je další moji přátelé, horolezci, se kterými se vydám znovu na Mount Keňu a pak už konečně na Kilimanjaro.

Zuzka (Zuzana Mlčochová) s Pifem (Martin Dufek), přiletěli do Nairobi ve 4 hodiny ráno. Měli přiletět až večer, ale změnili leteckou společnost a proto přiletěli dříve. Už v 6:21, to jsem ještě seděl ve vlaku, mi přišla SMS od Zuzky: „Ahoj Peti, tak my už jsme v hotelu. Kdy se potkáme“ Šlo by to co nejdřív" Mně se tu moc nelíbí…" Ale, nebojím se, ona si zvykne, na někoho Afrika a zvláště Nairobi, po příletu může působit negativně.

Pif je skvělý kamarád. Dokázal mi sem dopravit vše o co jsem ho žádal a co mu přidali moji sponzoři. Speciální sedlovku na kolo, pláště (WTB Raptor), krosová šlapátka, boty Asolo a lyže, respektive „big footy“, které mi sehnal táta. A ještě zvládnul přibalit řízky od mámy. Prima kámoš a skvělá máma.

Tímto bych chtěl poděkovat všem. Zvláště firmě 4EVER a firmě ASOLO. Taková spolupráce již přesahuje rámec toho, co jsme měli dohodnuto. Z 4EVERu mi poslali všechny vymyšlenosti, přestože v tuto chvíli vůbec není jisté, zda bude možno sjezd, s ohledem na neobvyklé sněhové podmínky, realizovat. A z firmy ASOLO mi poslali boty, přesně ty, které jsem chtěl, přesto že jsem je na dálku nedokázal ani specifikovat. Díky moc, že jste mne podrželi. No a tátovi jsem telefonoval asi tři dny před Pifovým odletem. Přesto dokázal sehnat přesně takové lyže, jaké jsem po něm chtěl. Nakonec táta mne učil lyžovat, ten to musel udělat perfektně.

Teď už je šance, že Kilimanjaro sjedu, buď na kole, nebo na lyžích. Díky všem a hlavně Pifovi, že mi to sem všechno dokázal přivézt. Vše jsem již vyzkoušel a vše je perfektní.

Už zase z Nairobi, Petr Jahoda

27.ledna 2007 – vrcholový tým pro Kilimandžáro vyráží na aklimatizační výstup na Mount Keňu

Dnes společně s Pifem a Zuzkou odjíždíme na Mount Keňu. Následujících několik dní budu na Mount Keni dále trénovat pro sjezd Kilimanjara. Pokusím se znovu, pravděpodobně dvakrát sjet Mount Keňu. S hrubšími plášti a krosovými šlapátky. Půjde hlavně o doladění techniky jízdy.

Tato část cesty je do projektu zařazena hlavně z důvodu aklimatizace vrcholového týmu pro samotný výstup na Kilimanjaro. Všichni se tedy budeme zdržovat v co možná nejvyšších nadmořských výškách. Tomu bude netradičně uzpůsoben i výstup na Keňu. Tentokrát budeme spát v výše položených postupových táborech než posledně. Nahoru půjdeme stejnou cestou (Sirimon road), dolů pravděpodobně Chogoria road, protože ta se dá jet celá na kole a také je možné poslední noc spát v nejvýše položeném postupovém táboře, což je zase dobré pro naši aklimatizaci.

Již měsíc v Africe na horách denně sněží. Proto je v tuto chvíli sjezd Kilimanjara na kole skutečně velkou neznámou Přesto se pokusím udělat maximum. Každopádně kolo na Kilimanjaro brát budu. Sjezd na lyžích je stále brán jen jako nouzová varianta.

Nejčerstvější zprávy z Afrických hor mám od Romana Langera, člena High Point Teamu. Lezli Mount Keňu přibližně před týdnem a také jim sněžilo. Kluci jsou teď na Kilimanjaru. Jsme ve spojení, takže od Romana čekám co nejdříve zprávu o sněhových podmínkách na „střeše Afriky“.

28. 1. Mount Keňa – 3 900 m

Ležím ve stanu a odpočívám. Je 7 hodin, před chvílí se setmělo. Dnes jsme to kvůli dobré aklimatizaci dotáhli až sem.

Psát o tom, že na Mt. Keni je stále více sněhu, už asi nemá cenu. Ale naproti je pohoří Aberdale, kde nikdy sníh nebývá. Teď je zasněžený celý hřeben. Dal by se klidně jet na běžkách. V délce několika kilometrů sahá sníh na 4 085 m vysokém hřebeni nejméně 200 m pod něj. V Africe na rovníku tedy začíná hranice sněhu kolem 3 800 m. „To je jako teď v Alpách“, poznamenává k tomu Pif.

Zítra jdeme jen do výšky 4 200 m, kde budeme přes den relaxovat. K večeru vystoupáme ještě asi 200 výškových metrů a spát se vrátíme zase do 4 200 m.

Z Mt. Keni Petr Jahoda

30. 1. 2007 – 10:05 – LENANA 4895 m

SMS přímo z vrcholu

Právě jsme za nádherného slunečného a teplého počasí dosáhli všichni tři v naprosté pohodě vrcholu Lenana. Dnes pojedu na kole ještě z Austrian Hut k Mickinders Hut, pak se vrátím na Austrian Hut, kde ve výšce 4 700 m přespíme a zítra se možná pokusíme na nejvyšší vrchol Mount Keni, Batian, dosažitelný pouze horolezeckou technikou.

Na Austrian Hut není signál, ale na Batianu by mohl být. Ozvu se jak to bude možné.

Přímo z vrcholu Lenana zdraví všechny příznivce Petr Jahoda, Pif a Zuzka

30. 1. 2007 – 16:00

2. Sjezd Mount Keni úspěšný

Ve 12 hodin za sněžení deště a mlhy se mi podařilo podruhé sjet Mount Keňu. Sjezd na kole 4EVER trval přibližně 15–20 minut.

Oproti prvnímu sjezdu jsem si byl mnohem jistější, přestože byly výrazně horší podmínky. Teď už to byla skoro pohoda. Odšlápl jsem si jen 2× a přenášel také jen dva nesjízdné úseky a to cca 5+1 metr.

Díky všem, kteří mi drží palce.

SMS ze sedla pod Austrian Hut posílá Petr Jahoda

Výstup na Batian, nejvyšší vrchol Mount Keni

31.1.2007 jsme se pokusili vystoupit na nejvyšší horu Keni, a její nejvyšší vrchol Batian.

Cesta na Batian začíná přechodem přes Lewisův ledovec. Vyrazili jsme brzy ráno, protože včera se zkazilo počasí už krátce po dvanácté hodině. Nechceme nic riskovat a na vrcholu bychom chtěli být dříve, než se zahalí do mraků. Nejde nám jen o vrchol, ale také o fotografování. Běžně se Mount Keňa zatahuje kolem 14 – 16 hodiny. Ale včerejší počasí vypadalo, jako by ohlašovalo příchod fronty.

Navíc chceme být zpět do 14 hodin, protože ještě dnes musíme sestoupit do 4200 m na Mintos Hut, odkud musíme zítra ráno do Chogorie (1600 m) a ještě týž den dojet do Nairobi. Pokud by jsme to nestihli, neměli bychom dostatek času na Kilimanjaro. Přestože nemáme mnoho času chceme Batian zkusit.

Jdeme s místními horolezci, od kterých máme zapůjčené horolezecké vybavení. S výstupem na Batian jsme v našem plánu nepočítali, proto jsme si nic nepřivezli. Kluci se rozhodli, že s každým z nás poleze jeden z nich. Nejsme na výstup připraveni, stěna je velmi členitá a orientačně složitá, proto s jejich návrhem souhlasíme.

Kluci chtěli jít přes ledovec bez maček. Když jsme s Pifem projevily obavy, nasadili si kluci mačky a vyrazili na ledovec. Bylo vidět, že si také moc jistí nejsou. Já a Pif jsme se za nimi vydali bez maček. Žádné jsme neměli. Zhodnotili jsme to tak, že si kluci asi dali mačky, abychom se já a Pif nebáli :-).

Za ledovcem následovala cesta přes velké suťovisko, jen dokazující, že bez přilby tady člověk nemá co dělat. Batian rozhodně není kompaktní stěna.

Výstup na Batian (5199 m) začíná výstupem na sousední vrchol Nelion (5188 m). Cesta je hodnocena horolezeckou klasifikací IV. UIIA, tedy dá se říci, že je to lehká cesta. Jenže lezení v pěti tisících není totéž co lezení v Krasu, nebo v Tatrách. Každý krok je zde mnohem namáhavější, člověk se velice rychle a snadno zadýchává. I snadné úseky jsou docela slušná dřina.

Obtížnost stěny nás maličko překvapila. Počítali jsme s hřebenem, a zatím už od začátku jdeme stěnou. Tři nepříjemné traverzy a nevelké lezecké zkušenosti našich místních spolulezců nás příliš neuklidnily. Komunikace v angličtině s nimi také není jednoduchá. Ve stěně je neočekávaně narváno. Nejsme zrovna nejrychlejší a tak nás postupně předlézá pět rumunských dvojic. Trénují zde na Makalu.

Kolem půl desáté jsme za polovinou stěny k vrcholu Nelionu. Máme za sebou čtyři a půl hodiny lezení. Je to hezká cesta. Opravdu dobrá čtverka, kolmé exponované a vzdušné úseky, hezké lezení. Bohužel jsme moc pomalí. Kluci mají problémy se základními horolezeckými návyky. Většina věcí jim trvá příliš dlouho. Už teď je jasné, že na Batian to nestihneme. Musí se přes vrchol Nelionu a i na ten nám tímto tempem zbývají nejméně další tři hodiny, možná i čtyři, protože v těžších úsecích budeme muset čekat na Rumuny až to přelezou.

Počasí se začíná kazit. Dlouho už hezky nebude. Pif ani já nechceme riskovat lezení ani slaňování ve sněhové vánici a mlze. Terén zde je velmi komplikovaný a nepřehledný. „Prásknout se“ tady není vůbec žádný problém. Stěna je plná slaňovacích smyček, těch, kteří zde zabloudili. Oba preferujeme bezpečnost. Kvůli vrcholu v mlze nemá smysl riskovat. Navíc ani časově už to moc nevychází. Půjdeme-li na vrchol, nestihneme se vrátit do dvou, jak jsme plánovali. Jak řekl Pif: „Obdivuji Rakoncaje, že se dokázal i dvě stě metrů pod vrcholem Everestu otočit a vrátit se. Že si dokázal uvědomit, že těch dvě stě metrů by mu trvalo tak dlouho, že by se nedokázal vrátit.“ Ano tohle není Everest, přesto se rozhodujeme slanit. Vracíme se.

Ani slaňování není silnou stránkou našich parťáků. Ale na jejich omluvu musím říci, že slaňování zde také traverzuje, slaňáky na sebe nenavazují, kluci asi musí dost přemýšlet o tom kam se má slanit a kde je další kruh. Slaňujeme dvě a půl hodiny. Přece jen jsme byli už dost vysoko. Před posledním slaněním začíná sněžit. Rozhodli jsme se správně. Sněží a prší až do večera. Fronta je tady. Nezávidíme, těm, kteří zůstali ve stěně. Na Austrian Hut jsme dorazili v jednu hodinu odpoledne.

O půl páté balíme stany a v pět večer sestupujeme do 4200 m na Mintos Hut. Batian je ještě stále zahalený v mracích. Ještě stále prší a chvílemi sněží.

3. sjezd Mount Keni na kole 4EVER

Ze 4700 m do 1600 m za necelých osm hodin.

Toto se událo 31.1. večer a 1.2.07 dopoledne, vše včetně fotografování a kochání se nádhernou krajinou. Nejel jsem jen na čas, ale také pro hezký zážitek.

V pořadí můj již třetí sjezd Mount Keni na kole 4EVER začal netradičně v pět hodin večer. Po několikahodinovém sněžení s deštěm jsem o půl páté sbalil stan a v pět jsem vyrazil. Cílem byl pouze nejhorší úsek cesty z Austrian Hut (4700 m) k Mintos Hut (4200 m). To je úsek, kde se musí hodně přenášet, cesta vede z kopce ale několikrát i do kopce. Tato část je prakticky na kole nesjízdná. Na kole mi to trvalo skoro stejně dlouho jako Pifovi a Zuzce pěšky, tři hodiny.

Jeden jediný, krásný prudký sjezd, který by se dal za normálního počasí sjet, jsem tentokrát sjel jen do dvou třetin. Pak už tam bylo asi 5 cm hluboké bahno, ve kterém kolo neovladatelně klouzalo. Při značné strmosti už se nedalo hovořit o jakékoli míře bezpečnosti. Tady jsem si blahořečil, že jsem se rozhodl pro kotoučové brzdy. Fungovaly perfektně, kdežto klasické „véčka“ by to tady nezvládly.

Dál následovaly zase skály a velké kameny. Závěrečnou bažinu jsem si také „vychutnal“. Do kempu jsem přijel v půl osmé večer, vyčerpaný a totálně propocený. Byla to neskutečná dřina. Za světla čelovky jsem postavil stan, snědl asi dvě sušenky a šel spát. Na víc jsem neměl sílu.

Další den ráno jsem vstával spolu s Pifem a Zuzkou ve čtyři. Oni odcházejí v pět, aby stihli dojít do 10:30 na bránu parku k Chogoria Gate ve 3000 m. Já pojedu až v šest, kdy začíná být světlo. Cesta je plná kamení, nemá smysl riskovat s čelovkou.

I z Mintos Hut je cesta dál do kopce a z kopce a z části nesjízdná pro skály a velké kameny. Za druhým hřebínkem jsem si uvědomil, že jsem v kempu zapomněl návleky, musím se pro ně vracet. Tím jsem ztratil skoro hodinu. Zato se ale úplně rozednilo a můžu se kochat krajinou a nádherným kaňonem.

Skály a časté nesjízdné úseky pokračují až do výšky kolem 4000 m. Okolo překrásného Michalesonova jezera, na které koukám shora až na hřeben nad údolím řeky Nithi. Teprve odtud se dá plynule jet.

Cesta je extrémně kamenitá. Jízda je velmi náročná. Vyžaduje maximální koncentraci. Často si musím odšlápnout, nebo naopak naskakovat na rozjeté kolo. S SPD šlapátky, nebo s klipsnami absolutně nemyslitelné. Musím být stále ve střehu. Dvakrát se mi podařilo předběhnout kolo, to když se mi šlapátka zasekla mezi dvěma velkými kameny, kam už se prostě nevešla. Jednou jsem si přeskočil řídítka když jsem trefil předním kolem příliš velký kámen. Ale stejně je tato část sjezdu nádherná a značně obtížný terén mne baví.

Hřeben nad řekou Nithi je scénicky nekonečně krásný. Nádherné pohledy do hlubokého kaňonu řeky, nebo na Michalesonovo jezero s Vivieniným vodopádem mne nutí často zastavovat a fotografovat. V Těch chvílích si mohu také odpočinout. I tato část cesty je fyzicky velice náročná.

Odemkl jsem přední vidlici a sundal nepromokavou bundu High Pointu. Svítí sluníčko a tak dál pokračuji jen ve spodním prádle Klimatex. Jede se o poznání lépe. Přes velké kameny se i tak natřásám jako na divokém býkovi. Je neuvěřitelné co všechno tohle kolo zvládne. Rozum to už skoro ani nebere. Troufám si víc a víc. Tahle skalka by také mohla jít. Vyšlo to. Je to nádherná euforie. Hledám, kde končí možnosti tohoto kola, ale moc se mi nedaří tu hranici najít. Naštěstí. Páni to je mašinka. Přál bych Vám to svezení zažít.

Bohužel nic netrvá věčně. Snad za hodinku jsem v Road Hed campu. Odtud už je to po terénní cestě do Chogoria Gate (Meru Mt. Kenya Bandas) ve 3000 m jen kousíček. Jsem zde kolem půl desáté. Přes hodinku vyřizování a zařizování terénního auta pro kamarády, odhlášení se z parku a už zase frčím dál po cestě podobné spíše tankodromu dolů do Chogorie, kde na přátele počkám v restauraci Cool in, jak jsme se dohodli.

První fotografickou zastávkou je cedule varující před divokými zvířaty. Již v parku jsem narazil na sloní a buvolí výkaly, kousek od brány dokonce i na stopy „velkých koček“. Před léty jsem zde viděl servala, ale o tom, že by zde mohli být i lvi nebo levharti nic nevím. Možná to byl velikánský serval :-).

Kličkuji mezi půl metru hlubokými kolejemi a potkávám starý Landrover s řetězy na všech kolech, který jede pro mé přátele. Řetězy se dávají na strmé úseky cesty. Je zde dost bláta a v prudkém svahu by ani Landrover bez řetězů nevyjel. Ověřuji si u řidiče, že jede skutečně pro Pifa a Zuzku. Ano, je to naše auto. Vše je v pořádku.

Další zastávkou je bambusový háj. Tady si neodpustím kolo vyfotit, stejně jako jsem si to neodpustil těsně před bránou. Tam to byla překrásná scenérie, tady zase bambus mému kolu hezky sluší :-).

Kolem poledne jsem už v restauraci Cool in a dávám si studené pivo a dobré skopové maso. Sjezd Mount Keni na kole 4EVER tím skončil. Nebyl to plnohodnotný sjezd, přenášení bylo více než by se slušelo, ale jak jsem se sám přesvědčil, 100% nelze sjet Mount Keňu žádnou cestou. Přede mnou již tuto horu někdo na kole sjel, ale musel mít stejné problémy jako já. Pokud je mi známo, jsem jediný kdo sjel Mount Keňu třikrát a jediný, kdo ji sjel během tří dní dvakrát a jediný kdo ji sjel dvěma různými cestami.

Do Nairobi jsme přijeli v devět večer. Celou noc pršelo…

Můj druhý a třetí sjezd Mount Keni měl prověřit nové komponenty na kole a ověřit správnost mojí techniky jízdy. Dále to byl aklimatizační výstup pro Kilimandžáro. Obojí se podařilo velmi dobře. Dále jsem si ještě otestoval některé části mého outdoorového vybavení.

Nové boty Asolo, šlapaly samy. Jen do kopce jsem jim musel maličko pomáhat. V kombinaci s trekovými ponožkami Klimatex jsou uvnitř měkké, ale z venku tvrdé. Sen každého výrobce obuvi i spotřebitelů se splnil. Dobře se v nich lezlo a skvěle se zařezávaly do ledovce. Tvrdá ostrá podrážka sedla dokonale i do šlapátek na kole.

Teplé vlněné ponožky High Point jsem dal na trekkingové funkční ponožky Klimatex. Použil jsem je za nízkých teplot při výstupu na Batian. Skvělá kombinace. Přesně takto to udělám na Kilimandžáro.

Další triko Klimatex, otestováno. Těžko říct které je lepší, zda to co jsem měl na prvním výstupu na Keňu, nebo toto. Na Kilimandžáro beru třetí triko, na otestování, ale předpokládám, že bude stejně skvělé jako ta dvě trika předchozí.

Návleky Treksport jsou důmyslně řešeny a dobře plní svoji funkci. Batohy opět perfektně funkční.

Kolo 4EVER bylo opět perfektní. Konečně jsem docenil kvalitní přední vidlici Marzzochi Bomber a zadní tlumič Manitou Radium. Také kotoučové brzdy Shimano fungují 100% v jakémkoli počasí.

Na kole 4EVER jsem jen vyměnil pedály SPD za krosová a obul pláště WTB MotoRaptor. Těžko říci jak bych dopadl v bahně cestou, pokud bych to byl neudělal… No a SPD do extrému, to byl vážně můj omyl. Doma s nimi budu jezdit rád, tam mají pořád své nedocenitelné výhody, ale do extrému se podle mne nehodí.

Speciálně upravená součástka, která mi přišla do Nairobi, byla dodavatelskou firmou vyrobena jinak, než jak jsem ji já zadal a tudíž je zcela nefunkční. Externí dodavatel pro firmu 4EVER, kterému byla práce na vývoji součástky zadána, si značně zjednodušil práci a díky tomu součástka nefungovala. Po prvním zkušebním zatížení se do sebe zalisované komponenty pohnuly natolik, že celý kus nebylo možno použít. Tyto komponenty měly být dle mého zadání vyrobeny z jednoho kusu materiálu. Věděl jsem proč to tak chci, síly, na tyto komponenty působící jsou příliš veliké. Ale nevadí, díky tomu, že byla součástka stejně dodána pozdě, už jsem se naučil obejít se bez ní. Je jen škoda, že za ni firma 4EVER již zaplatila nemalé peníze.

Lake Manyara

Salámovníky, všechny baobaby obsypané zelenými listy, sloni, opice, stáda žiraf, tisíce plameňáků a to vše při večerním slunci. Krásnější obraz Afriky si snad ani neumím představit.

3. 2. – Usušili jsme stany a spacáky, vyprali a dnes ráno odjeli do Tanzanie. Čeká nás dvoudenní odpočinek na safari a 6. 2. Vyrazíme na Kilimanjaro Jambo PJ

Arusha nás přivítala bouřkou a následnou průtrží mračen s krupobitím.

Kráter Nogoro Ngoro

Místo s největší koncentrací zvěře na světě jako vždy nezklamalo. Kromě lvů a slonů jsme tentokrát měli štěstí i na zlatého šakala a na dva nosorožce. A to jsme na to měli jen dopoledne. Z kráteru nás vyhnaly odpolední bouřky. Zítra začínáme výstup na Kilimandžáro.

Zelené pahorky Africké

Zabahněné nové asfaltové silnice na cestě ke kráteru Ngoro Ngoro. Déšť a mlhy. Typický evropský podzim. K tomu všude zelená tráva a všechny stromy zelené. Dokonce i baobaby,které jinak skoro nikdy nemívají listí. Dokonce ani ve Ngoru se nepráší. Naopak, džípy zapadají do bahna, leckde se nedá projet. Zvířata se ztrácejí ve vysoké zelené trávě.

Takovou Afriku neznám. Znám ji jen z období sucha, kdy je tráva nemilosrdně horkým sluncem spálená do zlatavá. To je normální obraz Afriky. Proto jsem nikdy nemohl pochopit nelogické sousloví „Zelené pahorky Africké“.

Jezdím do Afriky deset let. Nikdy jsem zde nebyl v období dešťů. Teď teprve vidím, jaká to byla škoda. Jsem zde již pět týdnů, uprostřed období sucha, ale přes to celou dobu pravidelně prší. Podle toho co mi říkali místní lidé, vydatně pršelo i dlouho před tím, než jsem přijel. Nejen pahorky jsou zelené. Všechno je teď v Africe zelené. A je to nádherné.

Když na Vás zapomene kamarád

Vracíme se z kráteru Ngoro Ngoro. Zítra v pět hodin ráno odjíždíme na Kilimandžáro. Jsem domluven s kluky, co nás doprovázeli na Mount Keni. Jednak jsou dobří, přátelští, nejsou s nimi problémy a je na ně spoleh. Během této expedice jsem s nimi vystoupil na Mt. Keňu již dvakrát a vždy bylo vše v naprosté pohodě. Rozhodl jsem se je tedy najmout i na Kilimandžáro, i když to pro mne bylo složitější a dražší. Přece jen brát si do Tanzánie průvodce a nosiče z Keni se prodraží minimálně na dopravě, ubytování atd. Také se jim musel zaplatit nějaký den na víc. Ale stálo mi to za to, chtěl jsem jít Kili s lidmi, kteří mi sedí a tihle kluci mi fakt sedli.

Keňský telefon CelTel v Tanzanii beznadějně nefunguje. Konečně se mi podařilo na chvíli zprovoznit tanzanskou simkartu Vodacomu. Ani to ale není žádná výhra. Mezinárodní SMS absolutně nebere a volat se s ní dá mezinárodně jen když má hodně dobrou náladu.

Ve tři hodiny odpoledne volám Charlesovi. „Ahoj, už jste v Arushi“? „Ne jsme v kanceláři v Nairobi, do Arushi pojedeme zítra“ zní jeho absolutně neočekávaná odpověď. „Ale zítra v pět ráno máme vyrážet na kopec!!!“.

Rychle přemýšlím. Z Nairobi do Arushi je to šest až osm hodin. Tři až čtyři hodiny je to na hranice. V šest večer už je tma. Na hranicích se musí přestupovat, ale v šest večer už žádné auto do Arushi nepojede. I kdyby náhodou jelo, Charles s nosiči by se sem dostali pozdě a už by si nestačili nakoupit jídlo pro výstup, zařídit povolení a sehnat dopravu. „Zavolej mi za hodinu“, říkám zdrceně do telefonu.

Čert vem zálohu kterou jsem mu v Nairobi dal. Musíme na kopec, času už nemáme nazbyt. Volám kamarádovi z Arushi, se kterým spolupracuji již několik let. „Kilimanjaro zítra“ Je to hodně narychlo, ale pro tebe to zařídím." Yusuf je skvělý. Zase to bude stát něco navíc, ale vím proč. Takhle rychle dát dohromady všechny lidi a jídlo bez jediného dolaru zálohy, to by pro mne asi nikdo jiný neudělal.

Cahrles už nezavolal. V osm večer podepisuji contract s Yusufem. Pět minut na to se ozval Cahrles, že je s nosiči na hranicích. Nezbylo mi, než jeho trip zrušit. Škoda, je to dobrý chlápek. Je členem záchranářského týmu na Mount Keni. Zapomenout může každý, nezlobím se na něj. O on chápe moje rozhodnutí, tak snad bude všechno v pořádku.

Nová dohoda

Máme novou dohodu, nový, o jeden den delší program, nového průvodce, nové nosiče. Průvodce a nosiči jsou na Kilimandžáru povinní. Půjdeme jinou cestou, než na kterou jsme se domlouvali s Charlesem. Cesta přes Arow Glacier je uzavřena již od campu na hranu kráteru. Domníval jsem se, že je uzavřena jen z kráteru na vrchol Uhuru. Půjdeme tedy přes bránu Longorosi a cestou Shira. Díky uzavření Arow Glacieru budeme muset obtraverzovat skoro půlku Kilimanjara, od Jihozápadu až na jihovýchod. Ale zase je to nejbezpečnější cesta s ohledem na aklimatizaci. To je bohužel to, co zrovna teď vůbec nepotřebujeme.

Naše cesta bude trvat šest dní. Tedy šest dní v parku si musíme zaplatit, ale samotná cesta by nám měla trvat jen pět dní. Šestý den máme jako rezervní. Klademe důraz na to, že chceme být co nejdéle nahoře. Dohoda zní, že budeme jednu až dvě noci spát v kráteru. Je to nutné pro moji aklimatizaci na vrcholovou výšku a tím i bezpečný sjezd Kilimandžára na kole.

Kilimanjaro – Den první

Budiž bohové pochváleni za to, že vymysleli inverzi

Z Arushi jsme vyjeli v 7:30. Asi na půl cesty mezi Arushou a Moshi už je vidět Kilimandžáro. Vypadá to, že je na něm mnohem méně sněhu, než bylo před třemi týdny. Na jihovýchodě to vypadá, že by sníh nemusel být vůbec. Ale to se dá zatím jen tušit, protože na jihovýchod hory zatím nevidíme.

Mám pro to jediné vysvětlení. Inverzní počasí. V duchu děkuji všem možným bohům za to, že jej vymysleli. To je totiž jediné možné vysvětlení. Nejméně dva týdny muselo nahoře být inverzní počasí. Tedy i když dole pršelo, nahoře svítilo slunce. Jinak si odtátí tak velkého množství sněhu neumím vysvětlit. Vždyť ještě před dvěma týdny byl na vrcholu německý průvodce Dominik Ritter a říkal mi, že Kilimanjaro je „ledová hora“ a sníh začíná již ve 4700 m. Ale teď to vypadá tak, že by Kilimanjaro přece jen mohlo jít na kole sjet…

Dlouhá cesta po prašných cestách okolo Kilimanjara končí na nejzápadnější bráně Londorosi. Asi hodinové zdržení a můžeme dál. Autem jsme vyjeli až do výšky 3500 m. To je nejvýše, kam se na Kilimandžáru dá autem dostat. Je tu už pěkná zima. Rychle skládáme věci z auta, převlékáme se a pospícháme na kopec. Máme spát v campu Shira 2, ale domlouváme se s Maxem, naším novým průvodcem, že bychom mohli zkusit dojít až na Baranco Hut, čímž bychom ušetřili celý jeden den, který bychom mohli věnovat kráteru. Je teprve jedna hodina, dalo by se to stihnout a Max souhlasí.

Před druhou hodinou jsme v Campu Shira 1. Zdržují nás nepříjemná pravidla NP Kilimanjaro. V Každém campu se musí všichni osobně registrovat. Ve dvě končíme s registrací a přicházejí naši nosiči. Zároveň začíná pršet…

Krátce před třetí jsme na křižovatce mezi Baranco hut a campem Shira 2. Naši nosiči jsou daleko za námi. Čekáme na ně skoro tři čtvrtě hodiny a pak to vzdáváme. Za dobu čekání jsme prokřehli a nosiči jsou stále v nedohlednu. Za deset minut jsme dorazili do campu. Nosiči přišli ještě asi půl hodiny po nás.

Dnes tedy spíme v Shira 2, ve výšce cca 3700 m. Na zítra se s Maxem domlouváme, že se pokusíme dojít přes Baranco Hut až na Barafu Hut, pokud to zvládnou naši nosiči. Ještě pořád máme šanci ušetřit den na vrcholový kráter.

Kilimanjaro – Den druhý

V 6:30 se mi podařilo probudit našeho průvodce a nosiče. Svítá v šest. Chtěli jsme vyrazit půl hodiny před rozedněním. Je jasné, že večer se řídil heslem „slibem nezarmoutíš“, ale až na Barafu Hut ve skutečnosti nikdy dojít nechtěl. Dokonce mi sám řekl, že nevstávali brzy, protože nemají co dělat…

Nemáme kam spěchat. V klidu snídáme a pak se pomalu vydáváme směrem k Lawa Tower. Překonáváme výšku cca 4600 m abychom pak sestoupili do údolí a následně zase vystoupali nahoru. Fotografujeme Kilimanjaro. Ze silnice vypadalo, že je na něm podstatně méně sněhu. Na západní a jižní straně leží sníh stále do výšky nejméně 4800 – 4900 m. Ve dvanáct hodin začalo zase pršet. Nic zásadního, jen pár kapek z mraků, do kterých se Kilimandžáro zahalilo.

Na závěr dne máme ještě sestup do výšky cca 4200m na Baranco Hut, kde musíme přespat. Ze Shora 2 až sem jsme šli jen tři a půl hodiny. Mohli jsme to tedy klidně ujít včera celé za jediný den. Max nám lže ve všem, i co se týká vzdáleností…

Boj o kolo

Boj o kolo začal již ráno v campu Shira 2. Přišli za mnou rangeri a moc se o ten velký modrý batoh zajímali. Diskutoval jsem s nimi přes hodinu. Nakonec kapitulovali a nechali nás jít dál.

Ve dvě odpoledne, to už jsme byli na Baranco Hut, začalo vše na novo. Půlhodinka diskusí a pak se začaly žhavit telefony a vysílačky. V každém campu na naší cestě je totiž docela kvalitní signál tanzanské mobilní sítě. Situace začíná být kritická. Rangeri chtějí abych kolo odnesl z parku.

V patnáct hodin volám Josefovi, kamarádovi, který pro nás vše zařizuje. Slibuje, že se pokusí udělat co půjde. Mezitím mi volá sám „velký“ Agricola Park. V tuto chvíli nejvyšší „šéf šéfů“. Potvrzuji mu, že mám v parku horské kolo a že je chci na vrcholu vyfotografovat. Zároveň jsme si potvrdili, že je kolo v zamčené brašně a bude smontováno až na vrcholu. Nic takového předpisy NP Kilimanjaro nezakazují. Dohodli jsme se, že tím nedojde k porušení žádného z předpisů a nařízení parku. Tedy přesněji řečeno, já jsem se dohodl… Vypadá to, že jsem boj o kolo vyhrál. Ani Agricola Park nenašel nic, čím by mým argumentům mohl oponovat.

V 16 hodin mi volá vyplašený Josef. Volali mu z parku, že pokud já nebudu souhlasit s odnesením kola, seberou jemu všechny jeho licence. Vypadal, že je před zhroucením. Znamenalo by to pro něj konec jeho velmi dobře zaběhnuté cestovní kanceláře, konec celého jeho byznysu. Takhle ho Agricola přitlačil ke zdi. Nezbylo mi, než Josefovi slíbit, že kolo správě parku odevzdám.

Musel jsem to udělat. Josef je bezvadný chlapík, jeden z mála solidních lidí v Africe. Nemůžu nechat někomu zavřít cestovku jen proto, že mám pravdu. Pravda je v Africe velmi zvláštní věc. V podstatě na ní nikomu nezáleží. A i kdybych si postavil hlavu a kolo odmítl odevzdat, jak znám Afriku, než dojdeme do dalšího campu, určitě by si Agricola vymyslel něco jiného, aby mi mohl kolo sebrat. Tohle byla situace, ze které bohužel nebylo jiné východisko.

V 17 hodin za mnou přišel ranger a nařídil mi kolo okamžitě odevzdat s tím, že ráno bude mým a mnou zaplaceným nosičem vyneseno ven z parku. Za chvíli mi volá Josef, že kolo zítra vyzvedne na bráně a dá mi ho až se vrátíme do Arushi.

Nedopustil jsem se jediného přestupku proti regulím parku, dodržel jsem všechna jeho nařízení. Přesto mi zakázali vzít 4EVER dál. Tím se boj o mé kolo skončil. Teď už je tedy jisté, že na kole Kilimandžáro nesjedu. Ale ještě mi zbývají lyže!!!

Kilimanjaro – Den třetí

Odchod z Baranco Hut byl rychlý. Bez kola mi odpadla spousta starostí. Vystupujeme stěnou nahoru do sedla s více než nádherným výhledem na Kilimanjaro a na Mount Meru. Je to jeden z nejhezčích pohledů na Kilimandžáro vůbec. Vychutnal bych si ho lépe, nebýt neoprávněného zásahu správy národního parku :-(

Pak už následuje jen další sestup do posledního údolí a pak dlouhý výstup až na Barafu Hut. Po pěti hodinách chůze jsme na místě. Čeká nás zde další nemilé překvapení.

Přišli jsme asi o půl hodiny dříve než náš průvodce Max. Našli jsme si místa pro stany, pěkně za větrem, mezi skalami, ale na obvyklém místě, kde se stanuje. Prostě pohodička. Max však byl jiného názoru a nařídil nám jít jinam. Měl proto jediné vysvětlení. Že je náš průvodce a my ho musíme poslouchat. Nám se samozřejmě nechtělo a tohle pro nás nebyl argument. Pak Max už jen řval a nebyla s ním žádná komunikace.

Copak já jsem to jeho řvaní spolknul, ale když začal řvát na Zuzku, tak Pif docela vyletěl a vypadalo to na rychlou inzultaci. Nějak se nemohl vyrovnat s tím, že člověk kterého jsme si museli povinně najmout a platili jsme ho, řve na jeho holku. Jak Maxovi hodně zblízka vysvětloval, to si nemůže dovolit nikdo na světě…

Max se urazil a prohlásil, že s námi na vrchol nepůjde. To byl průšvih, protože sami jsme na vrchol nesměli. To regule parku zakazují. Zase mi nezbylo, než zavolat Josefovi a celou věc urovnat přes něho a přes vedení parku.

Já, Pif i Zuzka máme vcelku opodstatněné podezření, že odnesení mého kola z parku má na svědomí Max. On se nejvíce zasazoval při jednání s rangery o dořešení celé věci. Jeho dnešní odpolední výstup, neochota jakkoli nám vyjít vstříc a celkové nevstřícné jednání nás v tom jen utvrzují.

Jsme na něj naštvaní a v našem táboře panuje rozmrzelost. Náladu nám spravil až nádherný západ slunce nad Mawenzi a hra mraků okolo vrcholu Kilimandžára

Kilimanjaro – Den čtvrtý – vrcholový výstup

Dnes v noci bylo paradoxně nejtepleji. I přesto, že mám jen letní stan, musel jsem se vysvlékat a večer jsem musel dokonce svůj teplý péřový spacák High Point rozepnout. A to jsme ve výšce 4600 m.

S výstupem začínáme až o půl třetí ráno, přestože Max chtěl abychom šli již o půl dvanácté v noci. S Geraldem, jeho asistentem, jsme se dohodli, že jsme dost rychlí na to, abychom vyrazili výrazně později, než většina turistů. Po Maxově včerejším, nesmyslném výstupu komunikujeme hlavně s Geraldem. To je skutečný průvodce. Příjemný chlapík, radost s ním spolupracovat.

Celé jihovýchodní žebro je suché. Jen tu a tam jsou zbytky sněhu, prozrazující, že zde ještě nedávno ležela souvislá vrstva sněhu, a to již od 4700 m.

Vystupujeme pomalu. Vzpomínám na Mirka Cabana, jak loni v září všem radil, nevystupovat rychle. Od něj jsem se učil chodit v horách pomalu. Rychlost tady znamená mít větší problémy s výškovou nemocí a dříve se unavit. Tehdy jsem si vymyslel jednoduchý způsob abych se uhlídal. Dokud dokážu dýchat jen nosem, je moje rychlost dobrá. V okamžiku, kdy si musím v dýchání pomáhat ústy, znamená to že už jdu příliš rychle. Tato pomůcka se mi maximálně osvědčila.

V osm ráno jsme na hraně kráteru. Odtud je to na vrchol Uhuru Peak již jen kousek. Tady také začíná souvislá sněhová pokrývka. Přesně to o čem mluvil německý průvodce Dominik Ritter. Ledeová hora. Sníh je udupaný a vyšlehaný větrem do takřka ledového příkrovu. Od toho jak sníh opakovaně taje a zase zmrzá je na povrchu tenká, ale tvrdá ledová vrstva. Navíc začal foukat velmi studený vítr. Zuzce je hodně zima. S Pifem mi trochu utekli. Neznají to tady a neví, kde je dobré se občas schovat za větrem, odpočinout si a zahřát se. Nestačil jsem jim ani říct, že se nejpozději v devět udělá tepleji.

Je pozdě jim to vysvětlovat. Potkal jsem je kousek od vrcholu, snad jen pět, nebo deset minut. Byli nahoře v 8:30. Teď jsou již na cestě zpět. Zuzka půjde s Maxem rychle dolů, do tepla a Pif se vrací se mnou aby mi udělal pár fotografií, jak jsme byli domluveni. Je to dobrý kámoš, počítal jsem s tím, že bude chtít se Zuzkou dolů a neměl bych mu to v žádném případě za zlé.

Pár snímků, hlavně pro sponzory a propouštím ho. Ještě mi možná udělá nějakou fotku jak pojedu dolů na lyžích, ale k tomu ho už nenutím. Ještě musím sám na vrcholu něco nafotit a pak teprve můžu jet. Může mi to trvat dlouho.

Pif odešel a zůstal jsem zde sám. To je poprvé, kdy jsem na vrcholu Kilimandžára úplně sám. Skvělý pocit. Vychutnávám si ho však jen chvíli, musím rychle nafotit co mám a pak dolů na lyžích.

Sjezd Kilimanjara na lyžích (Big Foot) – 9.2.2007

Hned na úvod musím říct, že to byl hodně blbej nápad. Snad ještě horší než jet Kilimanjaro na kole. Kdo zná big footy ví o čem mluvím. Jsou to krátké, necelý metr dlouhé lyže, které se na trekové boty upevňují jednoduchým vázáním. Neposkytují oporu dopředu ani dozadu. Jsou nestabilní a nedrží stopu. Vnitřní i vnější hrana je rádiusová, tedy vykrojená dovnitř, podobně jako je tomu u carwingových lyží. Na zledovatělém Kilimandžáru byly bigfooty horší než brusle. Big footy prostě ani při nejlepší vůli nejsou lyže. Nechápu jak na nich máma může jezdit. Měl jsem je jen jako nouzové řešení, které právě přišlo na řadu.

Kilimanjaro již na lyžích již sjelo několik lidí, ale není mi známo, že by se o toto někdy někdo pokusil na Big Foot-ech. Navíc na samém vrcholu Kilimanjara, Uhuru Peku (5895 m), obvykle nebývá sníh a „lyžaři“ tedy sjíždí jen ledovce Kilimandžára, které však začínají v nižší výšce. Zatím nevím o nikom, kdo by jel Kilimanjaro na lyžích přímo z Uhuru Peaku, tedy z nejvýše položeného místa hory. Je tedy možné, že jsem vůbec první člověk na světě, který se o něco takového pokusil.

Boty ASOLO které mám, jsou lehké vysokohorské trekovky. Nejsou uzpůsobeny pro rychloupínací rámové mačky, které mají podobný způsob upínání jako moje „lyže“. Toto mají až o třídu lepší, ale také těžší a tvrdší boty, které ale zase již nejsou nejvhodnější pro trekking „na suchu“. Přesto se mi již v Nairobi podařilo moje boty do lyží upnout bez jakýchkoli dalších pomůcek. Bota se sice ve špici maličko deformuje, ale statečně drží na lyži.

Odpichuji se v 5895 metrech nad mořem a začínám sjíždět z nejvyšší hory Afriky – Kilimanjara. Na ledovém podkladu to není nic jednoduchého. Hrany „lyží“ se odmítají do tvrdého podkladu zaříznout a plocha lyží je příliš malá na to, aby měla zásadnější význam. Je to skoro jako kdybych jel jen po botách. Na Big foot-ech se nedá pořádně ani „bruslit“ či „odšlapovat“. Hned kousek od vrcholu je rovina a dokonce kousek i do kopce. To jsem musel normálně odšlapat, ale lyže jsem z nohou nesundal.

V nadmořské výšce skoro šesti kilometrů jsou všechny tyto úkony na krátkých „lyžích“ značně namáhavé. Docela jsem se zadýchal. Říkám si, že to byl hloupý nápad, jet Kilimanjaro na Big Foot-ech. Kdyby byl měkčí sníh, byla by to pohoda, ale takhle je to skoro čisté utrpení. Přesto jsem dojel až do sedla Stella Point (dál, níže, již sníh nebyl). Škoda, celou dobu sněžilo a já se modlil, aby sníh roztál. Teď bych ho zase pro změnu potřeboval, a on není.

Přesto by se tento sjezd dal hodnotit jako úspěšný. Sjel jsem z Vrcholu až na hranici sněhu, až po „hlínu“. Dál, níže, by už byl nádherný sjezd na kole…

Zklamání

Smutně sestupuji dolů cestou, kterou jsem chtěl jet na horském kole 4EVER. Teprve teď na mne přišla lítost. Byl jsem perfektně připravený, horské kolo 4EVER bylo v dokonalém technickém stavu, byl jsem skvěle aklimatizovaný a měl jsem výborně natrénováno. Po třech sjezdech Mount Keni jsem měl vyřešeny úplně všechny problémy, které se vyskytly. Lépe připravený jsem být nemohl. Dokonce i počasí nakonec vyšlo. Ale já tady jdu přes to všechno pěšky. Prohlížím si terén a vím, že bych to sjel, že na to mám. A to mne štve úplně nejvíc.

Už se sem nevrátím! Rok příprav a trénování, pět týdnů v Africe, pakárna s dopravou kola a s jeho uskladňováním, všechna ta dřina na Mount Keni… Pak to všechno přišlo v niveč z rozhodnutí jednoho člověka, kterého jsem ani neviděl. Už nebudu mít sílu a vůli to všechno opakovat. Nikdy bych nevěřil jak moc bude celá akce fyzicky, ale i psychicky náročná. Absolutní koncentrace a technická náročnost sjezdu v horském terénu a vysokých nadmořských výškách je vyčerpávající. Nikdy před tím by mne nenapadlo jak moc se „nadřu“ při sjezdu z kopce. Ani jak se u toho člověk zapotí.

Už se sem nevrátím. Už to nechci absolvovat znovu. Fakt to byla dřina. Nevím, jestli bych znova zvládl natrénovat. A nejen to. Už nebudu mít sílu začít na to na všechno znovu shánět peníze. Zase obíhat sponzory, přesvědčovat, vysvětlovat, doprošovat se… Spoléhat na sliby, které často neplatí a pak na poslední chvíli shánět někoho, kdo „díru“ rozpočtu „zalepí“. Už nebudu mít sílu ani vůli do toho jít znovu. Už ne…

Ve dvanáct jsem zpět na Barafu Hut. Pif se Zuzkou odpočívají ve stanu. Zuzka spí. Není kam spěchat. Přestože bychom byli schopni se již dnes dostat až dolů a večeřet již v Arushi, Max rozhodl jinak. A Maxe přece musíme poslouchat. Za tři a půl hodiny sejdeme do Mweka campu a odtud zítra půjdeme již jen dvě hodiny na bránu parku, odkud nás odveze auto. Tak to chce Max a nám už je to jedno. Nikdo se s ním nechceme dál hádat. Co na tom, že každý z nás má v horách mnohokrát více zkušeností, než on bude mít za celý život.

Další den Pif se Zuzkou odjedou na Zanzibar a já se vrátím do Nairobi, abych odtud odletěl zpět domů. Pif a Zuzka se vrátí až 24. února. Zimní věci jim odvezu do Nairobi a nechám jim je v depozitu na hotelu, aby se s nimi nemuseli tahat k moři. To je na revanž za všechny ty věci, co mi Pif přivezl do Afriky.

Díky, byli jste prima, užijte si to u moře.

PS: Zuzko, promiň, jestli jsme s Pifem byli poslední společný večer maličko unavení. Nakonec, neměla jsi nám nosit tu slivovici…

Úspěchy projektu Sjezd Kilimanjara na kole 4EVER

Na první cestě (leden až únor 2007) se mi podařilo dosáhnout těchto významných úspěchů:

1. – Sjel jsem z nejvyššího vrcholu Kilimandžára, Uhuru Peak – 5895 m na krátkých lyžích (Big Foot) až do sedla Stella Point (dál, níže, již nebyl sníh). Tím jsem se stal pravděpodobně prvním Čechem a možná i prvním člověkem na světě, který sjel z nejvýše položeného bodu Nejvyšší hory Afriky na lyžích (Big Foot). Kilimandžáro již sjelo na lyžích několik lidí, ale není známo, že by se o toto někdo pokusil na Big Foot-ech. Navíc na vrcholu Uhuru obvykle nebývá sníh a „lyžaři“ tedy sjíždí jen ledovce Kilimandžára, které však začínají v nižší výšce.

2. – Jako pravděpodobně jediný, tedy i první člověk na světě, jsem sjel na horském kole 4EVER v průběhu 25-ti dní třikrát za sebou nejvyšší horu Republiky Keňa, Mount Keňu. Rovněž pravděpodobně jako první člověk na světě jsem sjel Mount Keňu na horském kole v průběhu tří dnů dvakrát. Všechny sjezdy jsem realizoval z Austrian Hut ležící ve výšce 4790 m.n.m.

Vrátím se, pojedu znovu!!! Přidáte se"

Již cestou do Nairobi jsem se rozhodl. Chci projekt dotáhnout do konce. Najdu v sobě energii k dalším jednáním se sponzory. Znovu natrénuji. Nejsem člověk, který by se hned tak vzdával.

Ještě než jsem odletěl z Afriky, jednal jsem s naší ambasádou v Nairobi a ihned po návratu jsem začal jednání také s Ministerstvem zahraničních věcí ČR. Udělám vše proto, abych získal jednoznačné povolení sjet Kilimandžáro na kole 4EVER. Chci se o to pokusit ještě letos v následujícím období sucha, což je v červnu až září.

Držte mi palce, a pokud chcete, přidejte se. Uvítám, když pár příjemných lidí pojede se mnou. A můžeme dát znovu i Mount Keňu. Je nádherná a nejvhodnější k aklimatizaci. Kdo by jste měl zájem, kontaktujte mne. Můžete být přímo u toho!

A je to všechno v háji… 11.7.2007

Tak dnes je konec všem nadějím. Přišel dopis z Nairobi. Pracovníci naší ambasády se snažili pomoci, ale…

Vážený pane Jahodo,

v souvislosti s Vaší žádostí o povolení výjimky ke sjezdu Kilimanjara na kole mi, bohužel, nezbývá, než konstatovat, že naše jednání o této věci nevedla k úspěchu. V pondělí jsem byl na MZV v Dar es Salaamu, ale i tam se k záležitosti stavěli velmi skepticky.

S pozdravem…

Jak to tak vypadá, tak tím pro mne sjezd Kilimanjara na kole končí.

Ne vždy se holt všechno povede…

Tento projekt byl sponzorován firmami: