Stáhnout v pdf

JAK VYCHUTNAT PYRAMIDU

Napsal a vyfotografoval: Petr Jahoda

Miroslav Caban jako vůbec první Čech dokončil projekt Seven summits výstupem na vrchol Carstenszovy pyramidy (Puncak Jaya na Nové Guinei). Mirka Cabana doprovázel a veškerá nutná povolení k výstupu na Carstensz zařizoval Petr Jahoda, prezident Českého klubu cestovatelů…

Tisková zpráva, která proběhla sdělovacími prostředky zhruba před šestnácti měsíci. Pouhé suché konstatování. Ale co všechno se za tím skrývalo! Kolik práce, peněz a odříkání, kolik naběhaných kilometrů a hodin v posilovnách či na kole, kolik telefonátů, faxů a mailů! Kolik dní v Jakartě strávených s „všemocnými“ úředníky, na jejichž podpisu či razítku závisel osud expedice a pro Mirka Cabana i osud celého jeho projektu. Kolik jednání na úřadech, kam se i sami Indonésané obávají chodit! Nejhorší pověst má mezi nimi indonéská tajná služba BAIS, obdoba bývalé sovětské KGB a naší STB. Ještě před pár lety prý její agenti mohli kohokoli bezdůvodně zastřelit třeba přímo na ulici.

Dalším oříškem bylo povolení od indonéské armády a ředitelství federální policie. Povolení dvou ministerstev proti tomu byla hračka. Dva roky vyřizování, několik cest do Jakarty. Vizitky, jména, adresy a telefonní čísla se mi v diáři množily geometrickou řadou. Nejtěžší bylo dopátrat se na každém úřadu správné osoby, která skutečně rozhoduje. Kdybych neuměl indonésky, nevyřídil bych absolutně nic.

Pak konečně přišla zpráva, že povolení k výstupu můžeme dostat. Shodou okolností to bylo ve chvíli, kdy jsme se s Mirkem Cabanem domluvili, že do Indonésie poletíme tak jako tak. Mirek už nemohl čekat. Chtěl projekt dokončit, a srpen byl ideální i pro mne. Vybaven vším potřebným jsem pak naposledy letěl do Jakarty – a za týden jsem mohl poslat Mirkovi SMS: „Přileť, povolení máme.“

JAK SE LETÍ VELOREXEM

Když asi dvoumetrový Eric postával na letišti v Sentani u své maličké cessny, vypadala vedle něj směšně. Cessna je na Guineji nejmenší letadlo. Velorex, napadlo mě. Poletíme velorexem!

Říká se, že unese až sedm lidí, ale to si nedovedu představit. Váhový limit pro náklad je 350 kilogramů. Když letí tři, je to i s bagáží v pohodě, ve čtyřech se ale počítá každé deko. Žertujeme, že nebudeme snídat a před vážením půjde každý na toaletu. Váží se totiž i cestující. My máme hodně horolezeckého materiálu, jídla pro nás i nosiče. Lana, skoby, karabiny, vklíněnce, přilby, zimní oblečení…

Startujeme brzy ráno, kdy je počasí v horách Nové Guiney ještě docela klidné. Odpoledne už si s tak malým letadlem do hor žádný pilot netroufne. Dlouhý let nad nekonečnou džunglí. Konečně se v dálce objevuje Roufaerova řeka. Mám k ní citový vztah. Tariku, jak je Roufaerova řeka také nazývána, je jedním z pramenů řeky Mamberámo. To je další z oblastí, které na Guineji patří k „zakázaným“. Před dvěma lety se nám tam poprvé podařilo dostat, dokonce jsme navštívili vesnici Jalime známou z knihy Heinricha Harrera Přicházím z doby kamenné.

Doslova se proplétáme horami. Divoké scenerie jsou nádherné. Sotva padesát metrů od levého křídla máme vrchol hřebene nějakého pohoří . Většina hor zde teprve čeká na svá jména. Je jich příliš mnoho a jmen málo… Další hory jsou na pravém křídle. Napjatě vyhlížíme Carstenszovu pyramidu, ale bohužel se už zahalila do oblaků.

Spirálou přistáváme na kopci na nakloněném letišti. Jsme tady. Cessna, náš „guinejský velorex“, je spolehlivé letadlo.

DŽUNGLÍ, BLÁTEM A VODOU

První den je tak trochu na „rozdýchání“. Pohodlná pěšina, jen mírný kopec a nakonec nocleh sice ve stanu, ale na verandě kostela. Příjemná vesnice s příjemnými lidmi. To jsem ještě netušil, že mi do rána ukradnou sandály…

Další den už nás čeká prales. Začíná poctivý tvrdý trek, jaké jsou jen zde. Říká se, že ty guinejské jsou nejtěžší na světě. A cesta ke Carstenszově pyramidě patří na Guineji k těm nejobtížnějším. Zažijete na ní všechno – strmé kopce i bláto, místy zapadáme více než po kotníky. Nechápu, jak se nám podařilo nenabrat si mazlavou kaši do bot. Ale stejně by to bylo jedno. Odpoledne se začínáme brodit potůčky a říčkami, takže si vodu do bot stejně dříve nebo později nabereme. Nepromokavá obuv není na takové treky ideální, ale na vrchol Carstenszu ji budeme potřebovat.

Přes to všechno je pro mne džungle na Západní Papui tou nejkrásnější na světě. Miluji ty nekonečné zelené prostory, husté porosty, kde nelze chodit jinak než po takřka neviditelných pěšinách, pod nimiž je pološero. Miluji obrovské zelené listy, rozkošatělé palmy, mechem obrostlé kmeny stromů. Ten věčně vlhký, v horách chladný vzduch, jemně provoněný tlejícím listím. Miluji průzračně čistou vodu v pralesních potocích i tu zlatavě černou v nížinných rašelinových oblastech.

ZEMÍ NIKOHO

Dostali jsme se do oblasti, kudy mnoho lidí nechodí. Na tuto cestu i domorodci potřebují povolení, které ani pro ně není jednoduché získat. Mosty zde buď nejsou vůbec, nebo jsou ve stavu, kdy by se přes ně bála jít snad i kočka nebo veverka.

Díky expedicím k Jaliům znám liánové mosty a chodím přes ně celkem otrle. Ale tady hned první most předčil všechna očekávání. Ze země se do výšky asi čtyř metrů pozvolně zvedala jakási pokroucená konstrukce ze slabých větví. Uprostřed řeky se napojovala na suchou větev stromu na protějším břehu. Po chatrné konstrukci se muselo vyšplhat nahoru na větev stromu. Po ní se pak již bez jakékoli opory balancovalo až na strom a po něm se pak na druhé straně řeky také slézalo dolů. Znamenalo to riskovat pád ze čtyř metrů do kamenitého koryta řeky. Slušný výkon i pro horolezce. Přiznám se, že jsem chvíli zvažoval, zda nebude bezpečnější řeku prostě přebrodit. Ale ani to by v silném proudu nebylo jednoduché.

Za mostem nevypadala situace o nic lépe. Cesta kopírovala řeku. Každá skála nebo skalka spadající do jejího koryta se musela obcházet vrchem – tedy nepříjemná stoupání místy téměř kolmo nahoru a ještě nepříjemnější a nebezpečnější klesání, místy opět téměř kolmo dolů. Vše v neuvěřitelně kluzkém terénu.

Někdy se dá stoupání a klesání vyhnout tím, že se přebrodí řeka – pokud to zrovna proud a uspořádání kamenů v korytě dovolí. Někdy bylo třeba přejít po kluzké kládě. Další lahůdka. Dravý proud zpěněné vody hučí pod nohama a „bere oči“, které se snaží zachytit čehokoli pevného, abyste vůbec měli šanci udržet rovnováhu. Když už si myslíte, že se vám to jakž takž daří, obvykle vám uklouzne noha, někdy i obě. Nechápu, jak je možné, že jsme nikdy nespadli.

Nejhorší jsou ale traverzy – obvykle nad divokou řekou v místech, kde došlo k sesuvu půdy nebo kde to skála velí. V obou případech se balancuje po úzké římsičce na mokrých, kluzkých kamenech a kořenech. Koukáte pod sebe do dvacetimetrové propasti, která obvykle končí peřejemi, a doufáte, že nespadnete. Chytáte se polo shnilých lián a kořenů, na které byste si normálně nepověsili ani deštník. Je to ale vaše jediné pojítko se životem. Jak se to dá zvládnout? Věříte, zvyknete si. Na všechno se prý dá zvyknout.

KAPRADINY JAK V PRAVĚKU

Jakmile jsme se vy plahočili z pralesa, rozprostřela se před námi jedna z nejkrásnějších přírodních scenerií na Guineji. Od nadmořské výšky 3500 metrů zde v některých oblastech ustupuje prales náhorním planinám, porostlým trávou a obřími kapradinami. Ty dosahují výšky přes tři metry. Jsou jako pravěké stromy. Na cestě ke Carstenszově pyramidě jsou jich celé lesy.

Nahoře jsme tak našli úplně jiný, neznámý, ale nádherný svět. Připadám si, jako bych se najednou dostal skutečně mimo čas. Vidím před očima obrazy Zdeňka Buriana z druhohor a jeho ilustrace ke Štorchovým knihám. Jenže tohle nejsou druhohory ani pravěk. Tady je to skutečnost. Mimoděk jen čekám, kdy se za kopcem objeví silueta dinosaura nebo z jeskyně vyběhne tlupa lovců mamutů. Takový svět jsem nenalezl nikde jinde než v horách západní Papuy – Irian Jaya.

„Viděl jsi už tam ty skály?“ volám nadšeně na Mirka.

„Jo, fantastický,“ odpovídá Mirek. „A tamhle ty kapradiny jsi už viděl? Pojď, vyfoť mě tam, jsou dvakrát vyšší než já,“ žebrá.

Sabotujeme naléhání našich nosičů, že musíme pokračovat, protože k místu noclehu je to ještě daleko. Tohle je příliš krásné…

NÁHORNÍ PLANINA

Na náhorní planině nás překvapili komáři. V téhle výšce jsem je nečekal. Naštěstí

ale byli asi slušně vychovaní a neobtěžovali nás přes den, dokonce ani večer. Než si nás našli, trvalo jim to do rána a to jsme byli ve stanu. Jakmile se rozednilo a oteplilo, zmizeli.

Kromě nádherných kapradin je zde také velké množství květin a ještě sem tam i keře jalovců a rododendronů. Těch však s přibývající výškou a otevřeností planiny ubývalo. Také výhledy na mírně zvlněnou krajinu jsou na Guineji více než neobvyklé. I tady je to stále do kopce a z kopce, ale zdejší pahorkatina již nemá ten nepříjemně strmý sklon a na víc ji poměrně často střídá i delší rovina. Také se zde člověk nemusí pořád prodírat hustým porostem jako v pralese.

Obyvatel planiny ve výšce kolem 3500 metrů nad mořem je dost – brouci, ptáci, ještěrky a zřejmě i žáby. V noci je planina plná zvuků podobných právě „žabím koncertům“.

Nádherné je i obrovské údolí s průzračně čistou řekou Derewo. Vine se trávou, kapradinami a bažinami náhorní planiny podél hradby Sněžných hor. Obtéká menší „kopečky“ a meandruje na rovině. Překračovali jsme ji v ústí malého kaňonu. Břehy lemované světlou trávou, pokřivené stromové kapradiny, kamenité koryto řeky s křišťálově čistou vodou. Pohádkový svět…

Noc přináší i jiné nádherné zvuky. Naši nosiči se ubytovali v jeskyni (my máme svůj stan) a celou noc se choulí u ohně, který jim dává teplo. Většinou nemají teplé oblečení a boty. Zvečera a někdy i v noci nádherně zpívají společně se ženami, které vzali s sebou.

SNĚŽNÉ HORY

Míříme k Pegunung Maoke, což je indonéský název přibližujících se hor. Do angličtiny se překládá jako Snow Mountains, tedy Sněžné hory. Právě ony jsou vstupní bránou ke Carstenszově pyramidě. První stoupání nás čeká v blízkosti Larsonova jezera. Je nádherné, křišťálově průzračné a sytě černé. Míříme do sedla ve výšce 4200 metrů nad mořem, ale cesta k němu je téměř kolmá. Ano, tady už se střídá ostrá skála s hlínou a dřevinami.

Asi dvěstěmetrový úsek překonáváme celkem snadno. Za ním je další jezero uprostřed nádherných hor. Procházíme kolem a nosiči nás zase ženou co nejrychleji dál. Cesta je dlouhá a čeká nás ještě sedlo ve výšce přes 4400 metrů nad mořem. Pokud tam napadne sníh nebo se vytvoří led, neprojdeme. Snažíme se jít co nejrychleji, přesto zběsile fotografujeme. Jsme jako děti, které co chvíli utrhnou ze stromečku nějaký ten bonbon v pozlátku. Aspoň jednu fotku!

Další stoupání, další sedlo – ne, ještě to není to nejvyšší. Další jezero, a nahoru mezi dvě velké skalní věže. Dolomity? Ne. Snad Cerro Torre? Marně hledám přirovnání pro krásu hor, kterou před sebou vidím. Konečně jsme nahoře. Přesto to ještě stále není ono. Ještě jedno údolí a pak asi čtyřicet až šedesát metrů téměř kolmou stěnkou. Tam je Novozélandské sedlo. Mraky se roztrhly a vidím první ledovce. Sněžné hory v plné kráse. Jejich divokost doplňuje hra mraků převalujících se na vrcholech. S každým závanem větru jsou hory jiné.

Zpozdil jsem se kvůli focení a Mirka a nosiče jsem dohnal až na křižovatce cest do Tembagapury a kotliny Merental. Odtud scházíme obrovskou skalní rozsedlinou. Jdeme již jen po holé skále. Ostré tak, že se obáváme o nohy našich nosičů. Jdou bosí. Jsou to ale tvrdí chlapíci. Zlézáme krátký, téměř kolmý úsek a jdeme k poslední sestupové hraně. Vtom se to stalo. Na malou chvíli se oblaka opět roztrhla a my jsme konečně uviděli část stěny Carstenszovy pyramidy.

KONEČNĚ STĚNA

Když jsem ji poprvé spatřil, vyvolala ve mně smíšené pocity. Stála tam, majestátní, horní část skrytou v mracích, spodní zakrýval konec velké skalní rozsedliny, přes kterou jsme scházeli do základního tábora. Dělilo nás od ní Údolí jezer, ale přesto byla strašně blízko a strašně veliká. Dokázala zakrýt celý obzor.

První pocit, který jsem si uvědomil, byl respekt. Velký respekt před touto neznámou, nádhernou stěnou. Určitě to nebyl strach, ale respekt. Druhý, ještě silnější pocit byla výzva. Ta stěna mne jasně provokovala. Od prvního okamžiku jsem věděl, že ji musím zdolat. V takové chvíli srdce najednou začne bušit a vy jednáte iracionálně. Zrychlíte krok, i když víte, že jste ještě příliš daleko, abyste si na tu stěnu mohli třeba jen sáhnout. Ten pocit je nádherný, ale netrvá dlouho, nakonec zvítězí rozum a vy víte, že dnes se dostanete do základního tábora a teprve zítra se na stěnu půjdete podívat. Když budete mít štěstí, uvidíte ji večer celou. Když ne, tak třeba až ráno. Ale kousek toho pocitu ve vás zůstane až do doby, než se vydáte na cestu k vrcholu. Velká výzva, to bylo to, co jsem vnímal nejsilněji.

Stěna Carstenszovy pyramidy je v dolní části ukloněná pod úhlem deseti až patnácti stupňů, nahoře jsou i delší kolmé úseky. Skála je místy tak ostrá, že je nutné lézt v rukavicích. To má na druhé straně výhodu, že „drží“, i když je mokrá. Vrcholový hřeben Carstenszovy pyramidy je značně členitý a exponovaný. Je tam dokonce i jedno místo převislé.

TROPICKÉ LEZENÍ

Největší umění horolezce prý je počkat si na počasí. Deset dní jsme strávili pod Carstenszovou pyramidou, a viděli jsme ji ve všech jejích podobách. Slunečnou, zamlženou, deštivou, zasněženou i zaledněnou. Vychutnali jsme si ji do sytosti.

Na vrchol nás ale při prvním pokusu nepustila. Za pěkného počasí jsme vylezli na hřeben. Svítilo slunce, bylo teplo, Carstenszova pyramida byla suchá a skála krásně držela. Pak jsme se ale malinko zdrželi v jednom těžším místě a také jsme hledali jinou cestu. To rozhodlo.

„Čočky,“ ukázal najednou Mirek nahoru. Byly tam. Zlověstné tmavě šedé až černé malé obláčky čočkovitého tvaru na jasné obloze. „Signalizují do hodiny radikální změnu počasí. Jdeme dolů!“ zavelel rázně. V horách byl vůdce Mirek. Já jsem zodpovídal za cestu do základního tábora a zpět. S vůdcem se nediskutuje. Bez řečí jsme začali slaňovat. Mirek se nemýlil. Za hodinu se zatáhlo a z oblohy padaly proudy vody. Slaňovali jsme potoky, místy i malými vodopády. Z lana a ze slaňovací osmy tekla voda proudem přímo na mé kalhoty. Teklo i z přilby a vítr kapky strhával do obličeje. Voda stříká při slaňování i z lana. Jen prskám a dotahuji si kapuci i bundu ke krku. Po rukou mi stéká voda do rukávů. Mám je mokré až po lokty. Rukavice váží snad dvě kila. Canyoning ve výšce kolem 4500 metrů nad mořem! Ale dostali jsme se zpátky bezpečně.

ZIMNÍ LEZENÍ

Nad Carstenszem se usadila tlaková níže. Celé noci i dny prší a k ránu i v základním táboře každý den sněží. Hora se včera kompletně oděla sněhem a ledem. Náš čas se ale krátí. Nejpozději za tři dny musíme odejít. Dohoda je jasná. Stejná jako včera. Nebude-li´v jednu ráno pršet, ve dvě vyrazíme. Nepovedlo se. Přes den jsme alespoň nad benzinovým vařičem usušili boty a ponožky.

Další noc, přesně za pět minut jedna, ustal déšť. Je zataženo, ale přes oblaka prosvítá měsíc tak silně, že skoro ani nepotřebujeme čelovku. Stěna je zasněžená a už i dole je na skalách místy led. Přesto postupujeme dost rychle. Už to známe, lezli jsme tudy před pár dny. Téměř kolmá stěna pod hřebenem nám dala trošku zabrat. Nahoře jsme za svítání. Na hřebeni je asi patnáct centimetrů čerstvého sněhu. Terén okolo vypadá jako v zimních Alpách. Ve sněhu je lezení mnohem těžší než po holé skále, ale o to více mne vzrušuje. Prožívám novou euforii. Už je jasné, že počasí vydrží. Možná bude sněžit, ale určitě nahoře ještě několik hodin nebude pršet. A sníh nám nevadí. Jen led na skále pod sněhem je zrádný a nebezpečný.

Na vrcholovém hřebínku je několik technicky náročnějších míst. Znamená to zdržení, ale v tuto chvíli je nám to jedno. Mraky sem tam sednou maličko níž, a proto jsme občas v mlze nebo chvílemi sněží. To jen zvyšuje moji euforii. Jsme téměř na rovníku.

„Tohle je tropický sníh, tropická sněžná bouře,“ volám na Mirka, abych mu také zvedl náladu. Neslyší mne, slova zřejmě zanikla ve větru.

Pod vrcholem už je místy možná i pětadvacet centimetrů sněhu. Poslední úsek není těžký. Je jako odměna pro ty, kdo vytrvali. Dokázali jsme to.

KONEČNĚ VRCHOL

Stojíme na vrcholu. Rukávem bundy shrnuji z pamětní desky deseticentimetrovou vrstvu sněhu. Kromě lesklého kovu se objevuje také britská vlajka. Za chvíli k ní přibude i česká, Mirkova. Právě jako první Čech dokončil projekt Seven summits, tedy Sedm vrcholů, proto ji zde nechává. Patří Carstenszu. Já mám to štěstí, že mohu být prvním člověkem, který mu k tomuto úspěchu gratuluje. Mirkovi se právě musely promítnout před očima všechny ty předešlé kopce. Everest bez kyslíku, Vinson v Antarktidě, McKinley na Aljašce, Kilimandžáro… Ale také jeho žena, dvě děti, všechno to odříkání, zařizování, shánění sponzorů… Nic v životě není zadarmo.

Mirek volá satelitním telefonem přímo z vrcholu domů své ženě. Co na tom, že tam je právě půl čtvrté ráno. Musí se podělit o svou radost. Bez podpory manželky by projekt Seven summits nemohl možná ani začít. Jeho hlas zní po chvíli přerušovaně. Není se čemu divit. Snažím se neposlouchat, ale nejde to. „Jen se musíme ještě vrátit dolů…,“ končí hovor Mirek.

Z vrcholu odcházíme beze slov. Každý jsme plný svých pocitů, se kterými musíme být sami. Je nám jasné, že cestou dolů zase zmokneme, ale co na tom. To už teď není ani trošku důležité…

CARSTENZOVA PYRAMIDA A PROJEKT SEDM VRCHOLŮ

Nejvyšší hora Austrálie a Oceánie (4884m n. m.) je zároveň i nejvyšší horou druhého největšího ostrova světa, Nové Guiney.

Rakouský horolezec Reinold Messner ji zařadil jako osmý vrchol do světoznámého projektu Dicka Basse „7 summits“ – zdolání všech sedmi nejvyšších vrcholů sedmi geografických kontinentů světa.

Messner vrchol zařadil do projektu původně místo australského Kosciuska. Protože však Kosciusko nebylo vypuštěno, projekt 7 summits dnes čítá celkem 8 vrcholů – Mount Everest, Aconcaqa, Kilimandžáro, Mount McKinley, Elbrus, Carstenszova pyramida (Puncak Jaya), Mount Vinson a Mount Kosciusko

Miroslav Caban pak po výstupu 22.8.2005 proh­lásil: „Carstenszova pyramida je v projektu Sedm vrcholů jednoznačně druhou nejobtížnější hned za Mount Everestem.“

Carstenzova pyramida je zahalena rouškami mnoha tajemství. Možná proto se občas udává výška 5030m n. m. (všechny oficiální prameny uvádějí 4884m n. m. ). Naše GPS i výškoměry na vrcholu rovněž ukázaly výšku nižší než 5000m n. m.

Ani občas popisovaná „kilometrová stěna“ Carstenszovy pyramidy nemá výšku tisíc metrů. Podle všech zdrojů i dle našich přístrojů měřím maximálně 660 metrů. Základní tábor totiž leží ve výšce 4200m. To však nic nemění na ohromnosti a majestátnosti této nádherné stěny.

Prvním člověkem, který dosáhl vrcholu Carstenzovy pyramidy, byl v roce 1962 rakouský horolezec Heinrich Harrer (zemřel 7. 1. 2006). Jeho životní příběh je znám z filmu Sedm let v Tibetu. O Nové Guineji napsal Harrer knihu Přicházím z doby kamenné. Hodně se změnilo, ale pravdou zůstává, že jde i dnes o jedno z nejméně probádaných území světa.

Na cestě ke Carstenszově pyramidě dodnes někteří příslušníci národů Kimyalů a Damalů žijí tradičním způsobem života, tedy takřka na úrovni doby kamenné. Dnes je jich již jen hrstka (oblast byla za ta léta intenzivně civilizovaná). Damalové si do nosní přepážky dávají jako ozdobu ptačí zobáky, někdy i s hlavou ptáka – většinou jde o rajky. Na penisech nosí „koteky“, tlusté dřevité tubusy. Dnes již ale nepoužívají kamenné ani kostěné nástroje jako v době, kdy oblastí cestoval Harrer. Tak ještě žijí někteří domorodci mnohem dál, v nížinných džunglích na jihu ostrova. Jsou to kmeny stromových lidí, Korowaiů a zejména kmen Kombajů.

MIZERNĚ PO CELÝ ROK

Jen málokterou horu na světě můžete lézt kdykoli, myšleno v kterémkoli ročním období. Každá hora má periodu dobrého a špatného počasí. Carstenzova pyramida je výjimkou, má totiž jednu jedinou stabilní periodu špatného počasí.

Papuánský ostrov Nová Guinea leží prakticky na rovníku. Přesto jsou na vrcholu Carstenszovy pyramidy i na okolních horách ledovce. Není neobvyklé, že sněží i v základním táboře ve výšce 4200m n. m.

Cestou k hoře je možné absolvovat několikadenní trek začínající ve výšce 2000. To znamená, že se jde deštným a posléze mlžným pralesem a pokračuje se náhorní planinou s nadmořskou výškou přes 3500m. Všude může několik hodin denně pršet. Ve vyšších oblastech hor se déšť může rychle změnit ve sníh. Přes řeky je třeba se přebrodit nebo přejít po velmi chatrných a nepříliš bezpečných mostech.

I když je na Nové Guineji problémem malárie, na treku ke Carstenszu se jí obávat nemusíme, uvádí se, že ve výšce nad 1800metrů se nevyskytuje.

Na výstup na vrchol se vyráží v noci. Cesta na nejvyšší bod a zpět trvá přibližně 12 až 15 hodin. Kolem páté hodiny ráno svítá. Nejpozději kolem 14 hodiny odpoledne začíná na Carstenszově pyramidě pršet nebo sněžit, často i dříve. Proto je dobré vracet se co nejrychleji. I tak je třeba počítat s tím, že během výstupu bude pršet, svítit slunce i sněžit. Zvraty počasí jsou zde velmi rychlé. Při lijáku se slaňuje několik set metrů potoky vody a vodopády. Zažili jsme i regulérní canyoning ve výšce 4500m.

Bez vysoce kvalitního outdoorového vybavení si výstup na Carstenszovu pyramidu nedovedu vůbec představit…