Petr Jahoda | cestovatel a fotograf 

Nejsem dobrodruh,

Říká Petr Jahoda, cestovatel jemuž učaroval život přírodních národů

Přestože se zdá, že všechno již bylo objeveno, jsou ještě na mapě světa místa, kam civilizace naplno nevkročila. Žijí tam i lidé s čistou duší, kteří nevlastní víc než potřebují, kteří se oblékají do korálků, kostí a tetování a s kterými se dá hovořit beze slov. Petr Jahoda k nim jezdí už několik let. Občas s nimi hovoří česky a také se prý domluví. Přiznává, že ne všechna setkání s lidmi z pravěku jsou bez nebezpečí".

Proč podnikáte všechny ty daleké, nebezpečné cesty k národům, které žijí téměř na úrovni doby kamenné"

Popravdě řečeno, nikdy jsem moc nepřemýšlel o důvodu. Prostě mě to zajímá a baví. Chci se na cestách něco dozvědět , něco poznat a potom to předat dál.

Většina lidí také poznává cizí země, ale spokojí se třeba s cestami po Evropě. Nejste tak trochu dobrodruh"

Nemám rád, když lidé říkají, že jsem dobrodruh. Když se stane na cestě nějaké dobrodružství, znamená to, že je něco špatně, že musím řešit nějaký průšvih. A průšvihy si tam nemůžeme dovolit. I když to zní nelogicky dobrodružství se na cestách snažím vyhýbat, jak to jde, i když to mnohdy není možné. V Čechách je spousta cestovek, které prodávají umělé dobrodružství. To je moc krásná věc. Když brodím řeku a vidím, že o kus výš je most, a když se mi něco stane, z toho mostu mi někdo spustí lano. Je to krásné umělé dobrodružství, které i já prožiji rád. Když ale brodím řeku a vím, že mi nikdo nepomůže, i kdybych to sebevíc potřeboval, i kdyby mi šlo o život, je to dobrodružství, kterému bych se raději vyhnul.

A jsme opět u toho – proč to tedy děláte"

Protože tam není most a jinak bych se přes řeku nedostal. Mám cíl, za kterým jdu, a občas je cesta k něčemu dobrodružná.

Kam vedla Vaše první daleká cesta"

Na tu mě vyhecoval kamarád, který emigroval na sedmimetrové plachetnici do USA. Bavili jsme se spolu o tom, že pojede do států. Já mu říkal, že můj sen je přeplout Atlantik. Poradil mi, ať si zajedu na Grand Canarii, tam mě prý někdo vezme. A skutečně vzal. Měli jsme s kamarádkou vyřízená víza do USA. Dodnes jsem tam nebyl. Karibik mě nadchl, byl jsem poprvé v džungli, a tak jsem zcela logicky usoudil, že mnohem zajímavější bude vydat se směrem na Venezuelu než do Států.

Cestujete často k přírodním národům. Co vám setkání s nimi přináší"

Když jsem se s nimi poprvé stkal, nevěřil jsem, že bych u nich mohl nalézt to, o čem všichni psali. Nevěřil jsem , že dnes někde můžou žít lidé, kteří používají kostěné nože a kamenné sekyry. Pak jsem ale přišel na to, že existují a že se od nich můžeme moc věcí naučit. „Civilizovaní“ lidé od nepaměti ničili cizí kultury, aby se od nich nikdo nedověděl, že se dá žít jinak. Přírodní národy umějí spoustu věcí, které jsou pro nás nepochopitelné. Já se aspoň snažím něco od nich pochytit, i když to leckdy moc nejde.

Co jste se od domorodců naučil"

Určitě jinému pohledu na život. Spousta věcí, které pro mě byly dřív strašně důležité, jsou pro mne dnes bezcenné. Jako třeba přátelství úplně cizích lidí. Pohostinnost. Touha po tom, dozvědět se, odkud člověk přichází a kam jde. Kdo ten člověk je. Na ulici se denně potkávají tisíce lidí, kteří se o sebe naprosto nezajímají. Ale stačí přijet třeba jen do Turecka – jdete do restaurace a neexistuje, že by u každého stolu seděl jeden člověk. Všichni sedí společně u jednoho dvou tří stolů a povídají si. Když nastoupím do autobusu z Prahy do Brna a sedí tam dvacet lidí, tak každý z nich sedí sám na jednom dvousedadle.

Když jste poprvé přijel k domorodým kmenům, překvapilo vás něco extrémně"

Přestože jsem věděl, do čeho jedu, a viděl jsem fotky z té oblasti pořízené snad krátce před mou cestou, byl jsem zaskočen tím, že jsem našel lidi v tak relativně čisté podobě. A proto mě to taky tenkrát tak chytlo. Bohužel tihle lidé jsou s největší pravděpodobností odsouzeni k zániku. Na světě už to chodí tak, že silní převálcují slabší, a to je bohužel i tenhle případ. Civilizace a zájmy obchodních společností – ať už národních nebo nadnárodních – tyto lidi zatlačily do nehostinných, a tedy nevyužitelných oblastí.. Už nemají kam dál odejít, takže se buď přizpůsobí, nebo to bude jejich konec. S tím nenadělá nikdo nic, ani všechny světové rady míru, ani OSN či UNESCO. Přišel jsem na to, že jestli se o těch lidech chci něco dozvědět, strašlivě to spěchá.

V kterých oblastech žije největší počet přírodních národů"

Míst, kde ještě žijí lidé na úrovni doby kamenné, je kupodivu hodně. Největší koncentrace přírodních národů je jednoznačně v Africe. A vůbec největší koncentrace je ve Velké příkopové propadlině a jejím těsném okolí. Mezi Keňou a Etiopií. Tam žije asi dvacet pětadvacet přírodních národů. Druhým takovým místem je Nová Guinea. Především Irian Jaya, Papua už je dnes hodně civilizovaná. K nejméně probádaným místům ale patří Amazonie, a to kvůli válkám mezi brazilskou vládou, zlatokopy a indiány, kdy zlatokopové stříleli indiány na potkání jako opice. Indiáni pojali takovou nedůvěru k bílým, že pokud mám informace, tak se dosud žádná expedice nevrátila.

Skutečně žijí kmeny v Etiopii a Keni jako v době kamenné"

Ne až tak, protože ze Súdánu sem proudí kalašníkovy, takže etiopské i keňské kmeny jsou dnes nuceny používat automatické zbraně. Odedávna si mezi sebou kradli dobytek. A jestliže jeden kmen má něco uchránit před kmenem, který má palné zbraně, nemá bez nich šanci. Někde také používají plastové lahve místo tradičních kalabašů a místo kůží zvířat látky. Nicméně, některé prvky – způsoby lovu, způsoby stavění chýší, vaření atd. – odpovídají popisu toho, co odhalili archeologické vykopávky z doby neolitu, tedy mladší doby kamenné. Dnes už domorodci (alespoň) v Africe) přišli na to, že nepřežijí, když nebudou mít nějaké vzdělání. A tak investují dobytek, to jediné, co mají, do vzdělání jednoho nebo dvou lidí ve vesnici. Podílí se na tom celá osada. Některé keňské kmeny už mají dokonce svého zástupce parlamentu. Ale nedokážou se adaptovat všichni a hlavně všichni nejsou ochotni se adaptovat. I vzdělaní s tím mívají problémy. Potkal jsem člověka, středoškoláka z kmene Samburů.. chodil v tradičním oblečení a v případě, že potřeboval něco vyřídit ve městě, oblékl se po evropsku. Omlouval se mi, že to sice nemá rád, ale že jde na úřad a v jiném oblečení by ho vyhodili. Jmenoval se „Džouzef“. Ani kmenové jméno si nemohl ponechat. Civilizace učí přírodní národy mít majetek, něco vlastnit. Víc než kolik potřebují. Civilizace je naučila používat peníze. Konkrétně třeba El Molové, kteří dnes vymírají, se o všechno dělili, dokud nepřišla civilizace a některým z nich nedala vydělat peníze a naučila je , že peníze jsou to nejcennější, co mohou mít.

Co říkáte na rozvoj turistiky" Do oblastí, kde žijí přírodní národy míří stále více turistů.

Nebráním se mu, ani se mu nemůžu bránit, protože i já tam vozím lidi. Nechci sám sebe omlouvat, ale turistika mnohdy až tak špatný vliv na život přírodních národů nemá, protože jim přináší peníze, což trochu zvedne jejich životní úroveň. Bohužel už je zejména bohatí západní turisté naučili, že dostanou peníze za fotografování a suvenýry. Že je mají požadovat, je naučili misionáři. Ti jim prodávají potraviny a zároveň říkají, že jinak než v evropském oblečení si pro ně přijít nemohou. Lidem, kteří se mnou jezdí, říkám, že domorodcům, kteří nechodí tzv. civilizovaně oblečení, není dobré peníze nebo oblečení dávat a takto přímo ovlivňovat jejich kulturu.

Jsou už domorodé kmeny zvyklé na příliv turistů"

Každý týden se valí spousty turistů k Masajům v Keni a Tanzánii. Už tam takhle jezdí padesát let a snad sto let se je snažila civilizovat britská koloniální vláda a po ní další. Masajové jsou však pořád stejní. Dnes chodí ve vlněné dece – dřív se oblékali do kůže, takže přece jen trocha pokroku. Používají mobilní telefony a jízdní kola. „To je vše, co si z naší civilizace vzali. Je to možná komické, ale jim se to líbí. V těchto oblastech se rozvoj turistiky nedá zastavit, ale zároveň jsou Masajové příkladem toho, že turistika není to nejhorší. Daleko horší jsou misionáři. Misionáři domorodce koncentrují do jednoho místa. národy, které se byly zvyklé živit po staletí na ohromných prostorách, se shromáždí u misijní stanice. Příroda kolem je všechny neuživí a začnou být na misionářích závislí. A v tomhle okamžiku jim misionář pomáhá, obrací je na "správnou“ víru, vysvětluje jim, že to, čemu doposud věřili je nesmysl. Že nejlepší bůh je ten jeho bůh. Někde je to Alláh, jinde Ježíš, podle toho, kam příjdou jací šiřitelé víry. Domorodci boha vymění, ne proto, že by přestali věřit svým bohům, ale protože nemají co jíst. Nezbývá jim než umřít hlady nebo se vrátit do buše do pralesa. Jenomže každý člověk je pohodlný, a když někde může dostat jídlo pro celou rodinu, řekne-li, že Ježíš je ten nejlepší bůh, tak proč by to neudělal"

Zdá se, že misionáře nemáte příliš v lásce.

Dnes už misionáři nejsou, co bývali. Dřív misionář přijel ke kmeni, naučil se jeho jazyk, a dřív než zničil jeho životní styl a kulturu, aspoň zmapoval, co ničí. I dnes misionáři asi věří, že domorodce přivádějí na správnou víru a v podstatě jim pomáhají adaptovat se na naši společnost, bez které zřejmě nemají šanci přežít. Ale dnes už některým misionářům ani nestojí za to, naučit se jazyk kmene, u něhož působí. Mluvil jsme s misionářem, který žil sedm let u Surmů, a jazyk neuměl. Naučil se ho až po deseti letech. A že by věděl něco o jejich kultuře, to ani náhodou.

Jak se s domorodci domlouváte"

Beru si obvykle místního průvodce. Ono to většinou ani jinak nejde, pokud nejdu do opravdu odlehlých oblastí, kam se bojí i průvodci. Tam musím jít sám, není zbytí. Domorodí průvodci většinou umějí nějaký jazyk, kterým jsou schopni se dorozumět. Já z toho mám občas legraci, když třeba zjistím, že umí jenom dobrý den, ahoj a děkuji. Nicméně si ho stejně vezmu, protože je lepší mít někoho s sebou. Samozřejmě, že čím průvodce mluví lépe, tím víc se dozvím. V Africe průvodci komunikují většinou v angličtině nebo ve francouzštině či amharštině (Etiopie). Zato v Indonésii, respektive na Siberutu a na Irian Jaye (indonéská část ostrova Nová Guinea) se většinou nedomluvíte jinak než indonésky. Amharsky moc neumím, indonéštinu nezbylo než se naučit. Když si nerozumíme, je nejlepší bavit se česky. Teď mám rozečtenou knihu od českého cestovatele Adolfa Parlesáka, který v roce 1929 projel velký kus Afriky na kole. Uměl arabsky, amharsky, čínsky a vůbec kde co. Ale když se dostal k domorodcům, kteří neuměli nic než jazyk svého kmene, bavil se s nimi také česky. Popisuje příhodu, kdy mu domorodci přiložili hrot oštěpu na hruď a on ten oštěp pomalu odstrčil se slovy: „Hele, neblbni,vždyť to bolí!“

Kam se bojí chodit i domorodí průvodci"

Třeba oblast na Nové Guinei, kde žijí stromoví lidé, Kombajnové. Můžete k nim sehnat průvodce jedině z kmene Korowajů. Problém je v tom, že Korowajové (další kmen stromových lidí) a Kombajnové jsou odjakživa nepřátelé a žádný příslušník jednoho kmene si netroufne na území toho druhého.

Jak na vás domorodé kmeny reagují"

Jednou nás domorodci zastavili v lese a namířili na nás luky a šípy"Chce to hodně číst Vinnetoua, hodně se tam dá naučit. (smích)

Neříkejte, že si vystačíte s mayovkami!

Dá se tam naučit hlavně to, že nesmíte projevit strach, jakékoli obavy. Musíte projevit vlastní autoritu, ale zároveň respektovat domorodce. Teď to vypadá, že znám recept na všechno, ale není to pravda. Na poslední expedici k Surmům jsem dostal pěkně nařezáno a sebrali mi úplně všechno. Myslel jsem si do té doby, že se dokážu s každým domluvit, ale Surmové mi ukázali, že s nimi ne.

Jak to probíhalo"

Věděl jsem, že nechtěli nic jiného něž, nás okrást. Takové situace musíte držet na hraně – něco jim dáte, ale ne všechno, pořád musíte mít nějakou autoritu. Do této příhody jsem si myslel, že poznám moment, kdy už jim budu muset dát všechno, abych se zachránil, Ale tady to nešlo. Několikrát na nás napřahovali dlouhé hole „donga“, které používají k tradičním bojům mezi sebou. Věděl jsem, že jenom vyhrožují. Samopaly dali bokem a hole donga nejsou určeny k zabíjení. Pak mi najednou přistála jedna na hlavě. Uvědomil jsem si, že je to stejné, jako když smečka vlků krouží kolem medvěda. Žádný si netroufne zaútočit, dokud neskočí první. V té chvíli nechce, žádný vlk zůstat pozadu. Všichni chtějí ukázat, že jsou stejně stateční. Věděl jsem, že nás Surmové nechtějí zabít, ale nedopatřením se to mohlo podařit. Nakonec to dopadlo dobře, dostali, co chtěli a hned utekli, protože se nás přece jen báli a pořád nevěděli, co od nás čekat. Kdyby se ten první neodvážil, nechali by nás odejít. Kdybychom s nimi začali bojovat asi by nás zabili.

Má chování domorodců k Evropanům nějaká obecnější pravidla"

Ne. Chce to opravdu řídit se citem a snažit se situaci správně pochopit. Pořád jsem o tom přesvědčený, i když nám teď Surmové dali co proto. Když říkám nám, myslím sebe a svého domorodého průvodce, kterého si najímám už léta a občas se divím, že když mě vidí nebere nohy na ramena. Když jdeme sami, vždycky se semnou dostane do nějaké šlamastyky. Letos jsme mu vysvětloval, že to bude hodně náročné, že půjdeme hodně daleko pěšky do buše, že nebudeme mít co jíst ani pít a že půjdeme ke kmenům, o kterých se říká, že jsou nebezpečné. A že si nebudeme brát vojáky, protože půjdeme tak daleko, že se tam bojí i vojáci. Díval se na mě a zvažoval, jestli mu mé peníze za to stojí, a pak se zeptal: „Ty se toho nebojíš“? Samozřejmě, že jsem měl obavy, opravdu to byla expedice trochu za hranu. Nechtěl jsem totiž jít jenom k Surmům, ale podstatně dál. Ale řekl jsem mu, že se nebojím. Načež on odpověděl: „Když se nebojíš ty, tak se nebojím ani já!“

Jak víte, kudy máte jít"

Na to se mě ptal můj průvodce taky. Řekl jsem, že mám kompas. Pak bylo roztomilé, když se nás na totéž ptal někdo cizí a můj průvodce sděloval, že mám kompas. Jinak se informace hledají velice těžko, většinou v zahraniční literatuře, psané anglicky, francouzsky nebo německy. A stejně nevíte, do jaké míry se těm knihám dá věřit. Hodně autorů neuvádí přesná místa, kde kmeny žijí, nebo je neuvádí vůbec. V Etiopii jsem dokonce spolupracoval s tamním kurátorem etnografického muzea a ten toho taky moc nevěděl. Jediné co mi dal, byly kontakty na lidi, kteří nějaký čas u domorodých kmenů přebývali.

Vy sám se zabýváte etnografií"

Nezabýval jsem se a nezabývám. Nepovažuji se za etnografa a ani bych za něj nechtěl být považován. Ten sbírá informace dlouho a systematicky. Kdežto já jen, pokud to dovolí čas a možnosti. Etnograf třeba zůstane u jednoho kmene dva roky a žije s ním. To já nedělám a nemohu se tedy s těmito lidmi srovnávat. Ale snažím se za krátkou dobu, kdy můžu někde být, co nejvíc poznat, co nejvíc zdokumentovat. Teď třeba dokončuji knížku, kterou jsem konzultoval s panem Hanzelkou a profesorem Wolfem, etnologem, který se přírodním národům věnuje bezmála padesát let. Já jsem přivezl informace, které jsou někdy diametrálně odlišné od toho, na čem se etnologové shodují.

V Asii jste zažil neobyčejnou příhodu se šamanem, který na vás omylem „vymetl“ záhadnou chorobu. Věříte na magii"

Já dnes opravdu nevím, i když celým svým přesvědčením a založením jsem ateista.

Můžete stručně popsat, co se vám přihodilo"

To se snad stručně popsat nedá, ale pokusím se. Na základě spousty skutečností, které se staly později, mi nezbývá než věřit, že jsem si přivezl nějaké onemocnění od člověka, ze kterého šaman tuto nemoc „vymetl“. A omylem ji vymetl na mě. Lékařské diagnózy po návratu byly úplně protichůdné, nikoli pouze rozdílné. Jednou jsem byl zdravý simulant, podruhé úplně polomrtvý člověk, ale bylo mi docela dobře. A když jsem byl zdravý simulant, bylo mi strašně špatně. Když jsem se tam vrátil, nechal jsem se od šamanů přelíčit. Jestli jsem si ty pocity, které jsem přitom zažíval, vsugeroval, nevím. Přistupoval jsem k celé ceremonii s tím, že tomu moc nevěřím, ale proč to neudělat, když jsem tady" Je fakt, že když se šaman dostal k problematickému místu, a když mi z něj nemoc „trhal“, dost pronikavě to zabolelo. V tu chvíli jsme měl pocit, že mám prázdné břicho až na páteř. Každopádně to byl dost silný zážitek. Dnes mi není vůbec nic, ale na druhé straně musím říct, že než jsem se na ostrov Siberut , kde se vše stalo, vrátil, držel jsem doma dost přísnou dietu. Ve chvíli, kdy mě šaman léčil, jsme již neměl příliš velké problémy.

Máte z magie strach"

Nemám, a to je možná také chyba. Po téhle zkušenosti bych asi měl mít. Jenže tohle nebyla zlá magie, šaman tu nemoc na mě „vymetl“ opravdu omylem. To mi tady v Čechách náhodně potvrdila i léčitelka, která mi popsala příhodu a místo, kde se mi to stalo, ač jsem s ní nespolupracoval. Tak nevím, co si o tom člověk může myslet.

K vašim tropickým cestám moc nejdou Špicberky, kde jste také byl.

Začínal jsme jako horolezec, takže k nim mám také vztah. Je pravda, že dnes nemám moc rád zimu. Na Špicberky jsme ale jezdili v zimě. Jsou nesmírně krásné, dá se tam cestovat na lyžích i na sněžných skútrech. Ale hlavním cílem pro mne bylo pozorování ledních medvědů ve volné přírodě. Špicberky jsou asi místo, kde jsou nejlépe dosažitelní a dá se k nim dostat na sněžném skútru, takže máte šanci medvědovi utéct. Pozorovat medvědy pěšky bych si asi netroufl. Lední medvěd, grizzly a bílý žralok jsou jediná tři zvířata na světě, která člověka považují za kořist, všechna ostatní zvířata se ho přirozené bojí.

Vozíte si někdy zbraň"

Na Špicberky musíte, jinak ne. Možná mě to někdy napadlo, ale ještě dřív, než jsem poprvé jel k přírodním národům. Když už tam jste, příjdete na to, že nemůžete vyhrát i když máte třeba dvacet samopalů. Tak jako nevyhráli Američané ve Vietnamu, nemůže v pralese nikdy zvítězit běloch nad domorodci. Zmizí v pralese během vteřiny a vynoří se kdykoli si zamanou za vašimi zády. Buďto se s nimi dohodnete nebo jim všechno odevzdáte. Jiná cesta není.

Asi se vám stalo, že jste se dostal do nebezpečí života"

Ze strany lidí myslím ne, spíš při překonávání přírodních překážek. Tomu se asi vyhnout nedá. Když jdeme s klienty, dá se to dost eliminovat. Ale když jdu sám, je to nebezpečné samo o sobě. Stačí vymknutý kotník nebo zlomená noha a člověk může zemřít, když je sám. Z toho důvodu si také s sebou beru průvodce. Některé už znám, to jsou dnes už opravdoví kamarádi, ale když mám nového také nevím, co udělá, když si zlomím nohu – jestli mě tam nenechá.

Jezdíte často sám"

Jezdím hodně sám, protože potom mě nic neomezuje. Tam si mohu míru rizika určovat sám a sám si také určuji hranice, kam až se dá jít. Jestliže jdu s někým, hranice sice také určuji já, protože většinou to bývám já, kdo má více zkušeností. Dbám ale mnohem více na bezpečnost, protože za toho člověka zodpovídám, byť tam jdeme jako rovnocenní parťáci. Když se něco stane, já jsem ten, který měl vědět a měl předpokládat"

Jste prezidentem Českého klubu cestovatelů, co je to za sdružení"

Je to nezisková organizace, sdružení lidí, kteří mají stejný zájem – cestování. Jeho členem se může stát každý. Ať už cestuje aktivně nebo ho cestování jenom zajímá. Nevyžadujeme placení příspěvků a nemáme žádná omezení. V klubu jsou lidé, kteří v cestování něčeho dosáhli, umějí výsledky svých cest prezentovat, s čímž jim také pomáháme. Nabízíme články našich začínajících autorů v médiích, snažíme se prosadit lidi, kteří ještě nemají jméno a napíší něco dobrého. Když jsem nabízel členství lidem, kteří už jméno měli, věděl jsem, že už jim to nepomůže. Ale pomůže to mladým. Když příjde Honza Vopršálek s fantastickým projektem, tak mu na to nikdo nedá ani korunu, protože je to jenom Honza Vopršálek. Ale když příjde s tím, že je to projekt odsouhlasený a podporovaný Českým klubem cestovatelů, tak mu to možná shánění peněz usnadní. Cílem klubu je mimo jiné získávat peníze na expedice členů klubu (ne na moje, ty si financuji sám) a také na jeho činnost. Zajišťujeme členům přednášky, rozhovory v rádiích, výstavy fotografií, prezentaci jejich knih a spoustu dalších věcí.

Co vás napadá po návratu do civilizace, když vidíte naši „moderní“ společnost"

Já se vracím do práce. Už v letadle přemýšlím, co budu muset udělat, a pak do toho padnu rovnýma nohama. Návrat do civilizace vnímám spíš jako návrat k počítači. Snad jen perlička – když se vracím z Etiopie, musím myslet na to, že nemám u jídla mlaskat, protože tam je mlaskání slušné, kdežto u nás ne.

Nemáte tedy depresivní pocity z našeho světa plného civilizačních vymožeností"

Já mám civilizaci s jejími vymoženostmi rád. Mám počítač, na kterém můžu napsat reportáž nebo knížku, mám teplou sprchu, kdykoli si zamanu, kdykoli chci, koupím si studené pití. Tady mi civilizace vyhovuje, tam mi ale vadí. Nemohl bych se asi odstěhovat do Afriky natrvalo, i když ji mám moc rád.

Lenka Klicperová Foto archiv Českého klubu cestovatelů a Petr Jahoda