České snění o černé Africe
Česká cestopisná literatura o Africe zažívá boom, její role se však od časů Hanzelky a Zikmunda podstatně proměnila, Vedle dobrodruhů míří dnes na černý kontinent hlavně dobrovolníci nevládních organizací.
Český vztah k Africe je paradoxní. Česko nemá žádnou koloniální tradici jako západoevropské země, ani se nestalo cílem masové africké migrace jako skandinávské státy. Přesto zde existuje zřetelný zájem o Afriku, jehož dokladem jsou také hojné cestopisy. Trojdílná Afrika snů a skutečností Jiřího Hanzelky (1920–2003) a Miloslava Zikmunda (*1919) vyšla mezi lety 1952 a 1957 v šesti vydáních a včetně zkrácené verze pro mládež dosáhla v dnešní době naprosto nepředstavitelného nákladu 280 tisíc výtisků.
Úspěch Hanzelkovi a Zikmundovi knihy byl podmíněn dobou, v níž vyšla. Soukromník tehdy nemohl vyjet ani do sousedních komunistických zemí a najednou jsou tu dva sympatičtí mladíci, kteří barvitě líčí dobrodružnou cestu z Casablanky přes Káhiru do Kapského města. S Hanzelkou a Zikmundem začíná tradice cestopisu v reálném socialismu vyjádřená heslem „cestují za nás“. Vyvolení a prověření autoři líčí země a kontinenty, které se ostatním zdají nedostupné jako Měsíc.
Afrika Snů a skutečností připravila české publikum na to, co se stalo na přelomu 50. a 60. let. Většina do té doby nesamostatných afrických kolonií vyhlásila nezávislost. Některé chtěly rozchod s bývalými mocnostmi manifestovat navázáním úzké spolupráce s jejich úhlavním nepřítelem, Sovětským svazem. Československo vytušilo příležitost a stalo se významným zprostředkovatelem sovětského vlivu (nejen) v tropické Africe. Najednou vznikla poptávka po odbornících ovládajících západní jazyky, poptávka tak naléhavá, že se při výběru dostalo dokonce na méně uvědomělé občany s nejrůznějšími „kádrovými škraloupy“. Afriku zaplavily stovky českých obchodníků, poradců, expertů, profesorů, diplomatů a tajných agentů, jejichž hlavním úkolem bylo udržet spřátelené africké režimy na sovětské orbitě. Afrika se stala také cílem řady českých novinářů a publicistů: jen od roku 1961 do září 1964 vyšlo v Československu o černém kontinentu 118 knih a nespočetně článků.
Do Afriky Autem
Nepočítáme-li knihy Emila Holuba, chybí v české literatuře velké objevitelské cestopisy. Poměrně řídká jsou také vyprávění o loveckých výpravách – výjimku zde představuje posmrtně vydaná kniha Bedřicha Machulky (1875 – 1954), který již před první světovou válkou organizoval lovecké safari v Súdánu a od konce 20. Let pracoval v Keni pro knížete Adolfa Schwarzenberga.
Česká cestopisná literatura vděčí za mnohé tuzemskému automobilovému průmyslu. Cestu, kterou podnikli Hanzelka se Zikmundem v letech 1947 – 1948, vykonali z velké části již na počátku 30. Let vozem stejné značky přírodovědec Jiří Baum se sochařem Františkem V. Foitem. V roce 1947 vyrazily do Afriky dokonce tři různé automobilové výpravy: kromě Hanzelky a Zikmunda (Tatra 87) projeli Afriku od severu k jihu na trase Alžír-Cototnou manželé Elstnerovi (Aero Minor) a velký okruh po západní Africe uskutečnili také Ladislav Mikeš Pařízek s Rudolfem Šimovcem (Praga Piccolo). Příklon Guineje k sovětskému bloku po vyhlášení její nezávislosti v roce 1958 byl pro Pařízka příležitostí, aby se v následujícím roce do Afriky ještě jednou vrátil, tentokrát se Škodou 440 Spartak
Přítomnost stovek československých expertů v Africe dala od 60. Let vzniknout řadě cestopisů, nebo spíše „pobytopisů“ Za zmínku stojí kniha filozofa Evžena Menerta, který na základě svého osmnáctiměsíčního působení v Ideologickém institutu Kwame Nkhrumaha v Ghaně napsal velmi zábavnou knížku Na západ od Londýna (1967). Menertův pobyt v Ghaně se zkrátil kvůli vojenskému puči, jímž byl prosovětský diktátor Kwame Nkrumah v roce 1966 sesazen (Československá rozvědka se pak po dva roky marně snažila v zemi zorganizovat „pokrokový?“ protipuč. Svrženi byli i další prosovětští diktátoři a jiní pružně měnili zahraniční orientaci. Zlatá éra československého pronikání do Afriky skončila s pražským jarem: mnozí zkušení experti a diplomaté neprošli prověrkami, jiní rovnou emigrovali. Přesto byla do roku 1989 přítomnost Prahy v řadě zemí subsaharské Afriky mnohem výraznější, než odpovídalo reálným zájmům malého vnitrozemského státu. Téměř nikdo z těch, kdo učili Afričany partyzánskému způsobu boje, odposlouchávání telefonátů nebo třeba výrobě papíru, však žádný knižní cestopis nebo „pobytopis“ bohužel nevydal.
Afrika se změnila
Po roce 1989 byla československá a později česká přítomnost v tropické Africe výrazně redukována. Zatímco v roce 1965 jsme zde měli 12 velvyslanectví, dnes je jich jen osm. Již několik let se navíc objevují úvahy o zavření dalších dvou, v Harare a Kinshase – ta přitom zůstává po zrušení ambasád v Conakry, Brazzavillu, Dakaru, a Abidjanu jediným českým zastoupením ve frankofonní Africe.
Svoboda cestování přinesla také svobodu cestopisného psaní. Rozkvět cestopisné literatury s africkou tematikou je srovnatelný s boomem 50. a 60. let se však nekonal. Také proto, že se velmi změnila sama Afrika. Ve zlatých časech koloniální nadvlády a těsně po jejím skončení byly africké země až na výjimky bezpečné a cestovatele v nich ohrožovala ponejvíce dravá zvěř a nakažený hmyz. Pak byla Afrika – také naší vinou – vtažena do studené války, v níž obě strany podporovaly své gaunery: výsledkem byly převraty, občanské války, nepokoje, genocidy. Slibovaný ekonomický rozvoj se až na výjimky nekonal, naopak mnoho zemí akutně ohrozily hladomory. V devadesátých letech i dnes se cesta mimo hlavní město v řadě afrických států rovná sebevraždě, v jiných je neobyčejně namáhavá a nákladná. Dokonce i dopravní infrastruktura se necelých padesát let od „roku Afriky“ v řadě zemí zhoršila – mnohé cesty, které mohli čeští cestovatelé na konci čtyřicátých let projet obyčejným osobním autem, by dnes nebyly sjízdné ani terénním vozem.
Změnila se také sociální role cestopisné literatury. Cestování zvšednělo a dokonce i ten, kdo na něj nemá dost času, peněz nebo odvahy se může denně vystavit záplavě cestopisných filmů na programech kabelových televizí nebo se před obrazovkou počítače přednést na téměř jakékoli místo na světě, pomocí programu Google Earth . Jak se s touto situací vyrovnali dnešní následovníci Hanzelky a Zikmunda?
Jahoda má divochy rád
Máme před sebou knihy čtyř českých autorů o Africe, z nichž tři vyšly v posledních měsících a čtvrtá předminulý rok. Pojednávají o rozdílných regionech ? Etiopii, Nigérii a sousedních státech, Zambii , konžské pánvi. Autoři se liší věkem, profesionálním zázemím i způsobem uchopení tématu.
Nejčtivější knihou a vlastně jediným opravdovým cestopisem je kniha Petra Jahody ( * 1963) Velké africké dobrodružství. Jahoda je možná prototypem cestovatele naší doby: profesionální dobrodruh s kvalitním outdoorovým vybavením, adrenalinový šílenec, který se loni neúspěšně pokoušel sjet Kilimandžáro na kole, trénovaný sportovec schopný podávat mimořádné výkony, ale zároveň také zanícený amatérský etnolog vášnivě hledající cesty k přírodním národům nejen v Africe, ale také třeba na Nové Guineji. Velké Africké dobrodružství popisuje tři autorovi cesty po odlehlých místech Etiopie, kde pátrá po kmeni Nyangátomů, o nichž se dozvěděl v etnografickém muzeu v Addis Abebě. Pátrání je napínavé, překážky se zdají nezměrné, autor z jednoho setkání s příliš divokými domorodci jen tak tak vyvázne živ. Vyprávění mám spád hodný Karla Maye a vede k zajímavé pointě. Z textu je zřejmé, že Jahoda má své „divochy“ opravdu rád a že při kontaktu s nimi dokáže zapomenout na evropská měřítka věcí.
Kniha Juraje Chmiela (1960) vyšla ve stejné edici jako Jahodova, jejím kvalitám se však ani zdaleka nepřibližuje. Auto měl coby vystudovaný afrikanista, který v letech 1996–2003 vedl českou ambasádu v Nigérii (dnes je velvyslancem v Austrálii, všechny předpoklady, aby napsal o zemích, v nichž byla akreditován, poutavou knihu. Jeho Hrob bílého muže se však nedá charakterizovat jinak než jako slátanina. Informace o navštívených zemích (Nigérie, Niger, Benin, ostrovní část Rovníkové Guineje a Kamerun), které lze najít v každém lepším průvodci, jsou pospojovány s cestovatelskými zážitky, mezi nimiž převažují zpožděná letadla, ztracené kufry nebo dopravní zácpy. Při líčení exotičtějších zážitků má čtenář nutkavý pocit trapnosti: tu autor se ženou pozoruje, jak číšník v restauraci souloží mezi objednávkami („než stihl svůj úd schovat, tak z něho vyletěla spermie (sic) a dopadla rovnou na záda sněhobílé košile našeho známého“), tu mu málem spadne kokosový ořech na hlavu („rozměr tohoto macka, bych asi nepřežil“), onde je zase svědkem naléhavého průjmu nějaké Nigerijky na pánském záchodě („erupce hnědé sopky“). Kniha jen navíc psána slohem žáka obecné školy, takže zájemce rozhodně udělá lépe, pokud sáhne po pět let starém cestopisu Ivy Pekárkové *Najdža hvězdy v srdci.
Vladimír Plešinger (1938) je geolog, který měl to štěstí, že se jako expert OSN dostal do Afriky již v 80. letech. Působil v Gambii a ve Středoafrické republice, z obou zemí napsal „pobytopisy“. Kniha Konga navazuje na předchozí práci *V zemi císaře kanibala (1998) a má téměř výpravný charakter. Autor spojuje své zážitky s líčením historie objevitelských výprav v konžské pánvi. Předností Plešingerova přístupu je věcný náhled. Každého odpůrce předsudků o civilizační nadřazenosti bělochů, musí potěšit třeba Plešingerův postřeh, že v osadě pralesních Pygmejů, kteří se nikdy neumývají, není o nic větší zápach než v pražské tramvaji. Knize Konga se dají vytýkat pouze maličkosti: některé autorovy fotografie nejsou ostré a v kapitole o Češích v konžské pánvi vynechává nejen pozoruhodné aktivity československých diplomatů a rozvědčíků v 50. a 60. letech, ale také pobyty několika výrazných exulantů (režisér Ladislav Brom, spisovatel Jan Kolár).
Tomáš Linder (* 1981) je vzděláním politolog a povoláním novinář. Svou knihu o Zambii, která je spolu s Angolou prioritní zemí současné české rozvojové pomoci v Africe (díky tomu ji sponzorovalo ministerstvo zahraničí), psal vyzbrojen zkušenostmi a zážitky získanými během tří měsíců práce pro jednu zambijskou nevládní organizaci a následujícího dvouměsíčního turistického pobytu. Kniha je dobře vyzdrojovaná, autor cituje spoustu studií a odborníků, na místě mluvil s mnoha zajímavými lidmi, různého sociálního postavení a jejich zkušenosti zprostředkovává českému čtenáři. V knize jsou bez předsudků a jednostrannosti nastíněny velké problémy, o nichž se v souvislosti s černou Afrikou často hovoří (epidemie HIV/AIDS, efektivita rozvojové pomoci, možnosti demokracie, klimatické změny atd.). Sympatické na Lindnerově přístupu je, že vyhledává pozitivní africké vzory, třeba studenty, kteří se starají o bezprizorní děti z ulice.
Lindnerova kniha ukazuje, jak by české snění o tropické Africe mohlo vypadat v budoucnosti. Čas velkých afrických expedic v cestopisné literatuře patří podle všeho minulosti, nastala doba neokázalé pomoci a bezpředsudečné snahy zprostředkovat vzdálený a v mnohém obtížně pochopitelný svět českému čtenáři.
Autor je historik. K tématu vydal dvě knihy: Československo a francouzská Afrika 1948–68 (Libri 2006) a Československo a subsaharská Afrika v letech 1948–1989 ( s Karlem Sleberem, Ústav mezinárodních vztahů 2007).
Lidové noviny Orientace/Studovna 29.3.2008
Petr Zídek – redaktor Orientace