Sponzoři
Cestovatelé, tuláci, badatelé
Jak vypadají? Na první pohled jsou od davu k nerozeznání. Jenomže zatímco dav jezdí na Bibione či na Krétu, cestovatelé jezdí kamkoliv. Jejich cílem jsou odlehlé části světa, kraje, které voní exotikou a z našeho pohledu možná i zavánějí nebezpečím.
PETR JAHODA – BOTY Z TOULAVÉHO TELETE PO TATÍNKOVI
Kromě cestování vlastní nakladatelství, je v čele Českého klubu cestovatelů a stál u zrodu nedávno spuštěného serveru Cestopisy.cz. Touhu poznat, co se skrývá za obzorem, zdědil po tatínkovi, který se rád toulal. Sám sebe také počítá spíš mezi tuláky. Počáteční trampování pokračovalo výlety do hor, například do Rumunska či Bulharska. Všude, kam se smělo. A taky kam se nesmělo, ale dalo. Například pozvání nezbytné k cestě do Ruska si sám potvrdil ‚bramborovým razítkem‘, dotvořil za pomoci dětské tiskárničky a už se jelo. Později zamířil do Alp, jeskyňařil, létal na rogallu, potápěl se mezi korálové útesy. Než se poprvé vydal do pralesa. Petrovi se tam líbilo, ale najednou ho přepadl pocit, že i prales je vlastně stále stejný. Naštěstí v něm našel lidi. Přesněji – objevil pro sebe kouzlo přírodních národů, které v pralesích žijí, a ty se víceméně staly jeho osudem. Od té doby se k nim stále vrací. Indonésie, Afrika, Nová Guinea…
„V poznávání těch lidí jsem našel hluboký smysl, protože jejich kultury hrozně rychle mizí. Jednak se je snažíme civilizovat a jednak je zatlačujeme stále hlouběji do pralesů a do pouští, které zatím neumíme využít,“ říká Petr Jahoda. „Jakmile na to přijdem, zatlačíme je ještě dál. Například Mentawajové z ostrůvku Siberut už mohou ustoupit jedině do moře. A přitom jim dřív patřila půlka Sumatry, v jejímž sousedství Siberut leží.“
Co si o nás ti lidé myslí?
Někteří nás mají rádi, jiní vůbec ne. Nelíbí se jim, když jim tam lezem, protože mají špatné zkušenosti s misionáři. Tohle samozřejmě respektujeme. Jiní nás vidí jako vítaný zdroj peněz nebo dárků a ještě jiní v nás vidí kořist. Třeba stromoví lidé. Ještě jsem nezažil, že by nás aspoň jednou nepřepadli. Ale mám takový pocit, že vědí, že není dobré jíst bílé lidi. Příslušníci jiného přírodního národa v roce 76 zbaštili 12 misionářů. To bylo naposledy, od té doby vědí, že jsou s tím problémy. Je levnější maso.
Jak s nimi komunikujete?
Máme tam s sebou vždycky průvodce, a když je úplně nejhůř, mluvíme s nimi česky. Tak, jako se bavím s vámi. To už vyprávěl Adolf Parlesák, který v roce 1928 sedl na kolo a z Brna dojel až do Etiopie. Stalo se, že mu zapíchli oštěp pod žebra. Podíval se na ně, pomalinku jej vytáhl a řekl: Co blbnete, vždyť to bolí. Všichni se rozesmáli a bylo po násilí.
Možná, že přírodní národy mají silnější instinkty a schopnost neverbální komunikace.
Hlavně mají obrovský smysl pro spravedlnost, tedy pro tu jejich. Když se jim stane křivda, jsou hrozně rozhořčení, ale zrovna tak se snaží neudělat křivdu někomu jinému. Na rozdíl od nás. A jsou velmi hrdí. I malí Pygmejové, kteří vždycky někomu patřili. Dodneška mají svého majitele, příslušníky skupiny Bantů, což jsou naopak černoši vyšší postavy. Když jsme Pygmeje pozdravili, sice nám za pozdrav poděkovali, ale dál si dělali svoje. Rozhodně nevrtěli ocáskem.
Jsou zvědaví, jak to běhá na druhém konci světa?
To je nezajímá. Ale ptají se, jestli mám rodinu, kolik mám manželek a kolik krav musím za jednu ženu dát. Když jim říkám, že u nás má každý jen jednu ženu, nechápou, že jsme tak chudí. Mít hodně žen je tam známkou bohatství. Na první si musíte našetřit, ale jakmile si ji koupíte, žena už pak živí rodinu . Muž jen hlídá vesnici a diskutuje s ostatními muži. První žena má samozřejmě spoustu práce a tak se snaží vydělat na druhou, případně třetí ženu, aby si práci mezi sebou rozdělily.
Když jsme u žen, účastní se také vašich výprav, nebo to bývá čistě pánská jízda?
Jezdí s námi ženy, dokonce i hezké ženy. A my jsme rádi, protože, jak vždycky říkám, zvedají hygienický standard celé expedice až o sto procent.