Stáhnout v pdf

CARSTENSZ PYRAMID  – NEJVYŠŠÍ HORA AUSTRÁLIE A OCEÁNIE

Text a foto: Petr Jahoda

Dnešní pochod džunglí byl nejhorší ze všeho, co jsem kdy zažil. Nepřetržitě jsme přelézali kluzké kmeny. Nedaly se nikudy obejít, ani nalevo ani napravo, nešlo je ani podlézt. Buď jsme se brodili nepředstavitelným marastem, nebo jsme balancovali po vývratech křížem krážem navršených přes černé propasti zakryté neproniknutelnou spletí větví a porostu. Stále jsme byli na rozpacích, které cestě má člověk dát přednost: obávanému, ale bezpečnému bahnu a kalu nebo čistým avšak zrádným kmenům.

Nová Guinea je vyhlášena tím, že ji pokrývá nejdivočejší džungle na světě. Ani Afrika ani oblast Amazonky se s ní nedá srovnávat. Ale je pohádkově krásná. Všude dokola rostou nádherné orchideje, červené a bílé begónie a jiné tropické rostliny. Mechem obrostlé sukovité kmeny připomínají divadelní kulisy čarodějného lesa obývaného bájnými bytostmi.

DOBA KAMENNÁ

Až potud jsem použil citace z knihy Heinricha Harrera „Přicházím z doby kamenné“. Expedice z roku 1962, která prošla velký kus Papuy, tehdy ještě holandské kolonie a také, mimo jiné, jako první zlezla Carstenszovu Pyramidu (Puncak Jaya). Bylo to o rok dříve, než jsem se narodil.

Klimatické podmínky a obtížnost treku, kterou zde Harrer popisuje, jsou dodnes navlas stejné, podobné jako jeho filozofie odevzdanosti a všechny problémy s nosiči, které jejich expedice měla. Stejně jako jeho i nás nosiči „šponovali“ na cenách, podobně jako on jsme měli problém je vůbec sehnat. Na samotném treku jsme pak museli být stejně „odevzdaní“ jako Harrer a vycházet našim nosičům maximálně vstříc. Jinak by se totiž mohli obrátit a jít zpět. Stejné problémy jsme měli i na expedici s Mirkem Cabanem. Za těch čtyřicet let se na Carstenszu nic nezměnilo.

Papuánská džungle neztratila ani na kráse a „divokosti“. Brodili jsme se bahnem, lezli po kládách přes divoké potoky a říčky, šplhali jsme takřka kolmým svahem po kořenech a vývratech stromů. Ano, i potupně, rozkročmo po kluzkém, šikmo nakloněném kmeni, jsme velmi pomalu a opatrně překonávali jeden kaňon. V duchu jsem si říkal „co jsme to za horolezce, když si na kládu musíme sednout“, ale při pohledu na divoce zpěněnou, rychle se valící vodu mizící hluboko v kaňonu pode mnou, by mne nikdo na světě nedonutil se postavit? Vycházeli jsme brzy ráno a k večeru jsme utahaní uléhali do promočených stanů. Usilovně jsme šlapali celý den, abychom večer zjistili, že jsme jen o několik kilometrů blíže k naší hoře, ke Carstenszově pyramidě. Šli jsme za slunce i za deště, bylo nám horko i zima. Šli jsme potoky, pralesem, bahnem i po nádherné náhorní planině, Kembalo Plató. O čtyřicet let později jsme zažívali možná totéž, co Heinrich Harrer. Byli jsme unavení, špinaví, roztrhaní a odření. Byli jsme vyčerpaní, ale obrovsky šťastní, když se před námi, jen kousek za Novozélandským sedlem, znenadání v mlze vynořila úplně celá, obrovská a nádherná stěna Carstenszovy Pyramidy.

Jak stejná je Papua po desetiletí, staletí a pravděpodobně po celá tisíciletí. Heinrich Harrer uměl perfektně popsat místní poměry, dokázal pochopit a respektovat mentalitu domorodců, měl úžasný cit pro lidi a situace. Dokázal si i „primitivů“ vážit a díky tomu s nimi uměl i vyjít. Já jsem měl to štěstí, že jsem jeho knihu „Přicházím z doby kamenné“ mohl číst přímo na expedici, kterou popisovala na cestě ke Carstenszově Pyramidě. Přesto, že jsme nebyli ani zdaleka první, kdo šli touto cestou, prožíval jsem svoje výpravy na Carstensz pravděpodobně stejně intenzivně jako Heinrich Harrer. Sháněl jsem tu knihu několik let a dostal jsem ji shodou okolností současně od dvou velmi dobrých přátel jen několik dní před odletem. Luďkovi Uzlovi a Vladimírovi Štancovi vděčím za to, že jsem mohl Harrerovu expedici prožívat takřka společně s ním a přímo pod Carstenszem. Někdy jsem měl skoro pocit, jako by expedici vedl přímo on. Skoro jsem měl chuť vylézt ze stanu, sednout si vedle něho a přemýšlet s ním, kudy vede cesta a co uděláme s „neposlušnými nosiči“.

Harrerova expedice měla desítky nosičů, tisíce konzerv a stovky kilogramů rýže. My jsme měli jen čtrnáct nosičů a jen jedno sto kilogramů rýže. S výraznou podporou guvernéra holandské provincie mohl mít Harrer takřka všechno, na co si vzpomněl. Ani tak jeho cesta z polního letiště v Ilaze do Base Campu nebyla vůbec jednoduchá. Byla mnohem složitější než ta naše. On byl první a již to samo o sobě je extrémně náročné. Nepotřeboval sice povolení jako my, ale měl jiné, větší starosti. Kromě v té době již velmi nestabilní politické situace musel řešit nemálo problémů s nosiči. Sice takřka stejné problémy, které jsme museli řešit i my, ale v mnohem složitější době. Harrer byl v džungli odkázán jen sám na sebe. Nikdo mu nemohl pomoci, snad jen shozením zásob z letadla. Měl vybavení odpovídající tehdejší době, tedy v dnešní době takřka nepoužitelné. My jsme měli nejkvalitnější outdoorové vybavení a řešili jsme pouze problémy s nosiči. Harrer toho musel řešit nesrovnatelně více.

Výstup na Carstenszovu pyramidu je dodnes skutečně horolezecká záležitost. I když není extrémně náročný (cca obtížnost IV UIIA), nezvládnou jej ani zdaleka všichni. Trvá 12 – 15 hodin. Začíná v noci, může to být za deště, nahoře může sněžit a cestou dolů při slaňování obvykle zase prší. To vše ve výškách přibližně od 4200 do 4900 metrů nad mořem. O to je pro mě nepochopitelnější, jak mohl Harrer dokázat zlézt tuto horu s nedokonalým vybavením, které v té době používal. Znám ten kopec dobře. Lezl jsem na něj již potřetí, ale bez použití nejmodernějších nepromokavých materiálů, funkčního prádla, super kvalitních stanů, dokonalých batohů a bot si výstup na Carstensz neumím ani představit. Je jediné vysvětlení. Pan Harrer uměl. Zatraceně uměl. Musel být výborný horolezec a neuvěřitelně houževnatý člověk. Jeho výkon si zaslouží velký obdiv.

NIC NENÍ JEDNODUCHÉ

Jak se vyjádřil Miroslav Caban, Carstenszova Pyramida je jednou z nejnáročnějších hor v projektu 7 summits. Již jen zajištění povolení je více než problematické. Také proto jsem letěl do Jakarty, kde se vyřizují nejhlavnější permity (povolení), o týden dříve, abych na vše dohlédl osobně. Vyplatilo se to.

Vedl jsem polskou národní expedici, kterou jsem měl dostat k hoře jedním z nejnáročnějších treků na Nové Guinei – cestou z Beogy a nechtěl jsem si uříznout ostudu už na počátku. Všechny jiné cesty ke Carstenszu jsou jednodušší, ale cesta z Beogy, je jak je obecně známo, zatím nejjistější. Heinrich Harrer na své expedici v roce 1962 letěl od Ilagy, odtud šel pěšky. Dodnes je to nejznámější a nejjednodušší cesta. Bohužel je již několik let zcela uzavřena a žádná z expedic, které se tudy v posledních letech pokoušely projít, se k hoře nedostala. Říká se, že na trase Carstenszu sídlí velení papuánských partyzánů, OPM tedy Organizace za svobodnou Papuu. Nevím, zda je to pravda či nikoli, nicméně tuto cestu nedoporučují ani v Jakartě, tedy nemám důvod to právě tudy zkoušet. Nejaktuálnější informace, které jsem dostal v hlavním městě, sice hovořili o znovuotevření cesty z Ilagy, ale přesto jsem se rozhodl jít přes Beogu. Nechtěl jsem a nemohl jsem vůbec nic riskovat.

KMENOVÉ VÁLKY

Přistáli jsme na území Damalů. Vyskládali hromadu věcí z obou letadel, rozloučili ses piloty, zamávali jim a zůstali na letišti, teď už odkázaní jen sami na sebe. Ubytovali jsme se a začali shánět nosiče. Potřebujeme jich čtrnáct. Pro ně jsme nakoupili 100 kg rýže a spoustu dalšího jídla, nádobí a vybavení.

Vím, že když se o nosiče dobře nepostaráme, utečou nám. Ještě před tím jsem nás ale musel nahlásit na policii, kde zkontrolovali naše permity. A právě tady se dozvídám další „Jobovku“. Mezi Danii a Damaly zuří kmenová válka. „Jak je to možné, vždyť ani v Jakartě ani tady na Papui mi o tom nikdo nic neřekl,“ ptám se policistů překvapeně. „Válka začala včera,Damalové mají již čtyři mrtvé,“ zní odpověď náčelníka stanice. „Nikdo z nosičů s vámi nepůjde,“ následuje pro mne zdrcující komentář. Celé odpoledne se snažím sehnat alespoň jednoho nebo dva nosiče na nejnutnější věci. Beznadějně. V Beoze vládne strach. Nic nepomáhá moje přesvědčování, že celá cesta vede neobydlenými oblastmi a že se tedy nosiči, kteří navíc půjdou s bělochy, nemusí ničeho obávat. Na území Daniů si nikdo netroufá. Nepůjde s námi ani jeden člověk. Za žádné peníze. Jsme rozhodnutí jít i sami. Cestu znám, měl bych ji dokázat najít. Ale věci nemůžeme vzít takřka žádné. Rozhodnutí je jasné. Ráno sbalíme to nejnutnější pro přežití a pro výstup na vrchol hory a jdeme. Já se pokusím zařídit dopravu zbylých věcí zpět do civilizace. Ale i kdyby se to nepodařilo, nevadí, věci nejsou důležité. Usínáme s dobrou náladou, vlastně se nic nestalo…

DRSNÁ TVÁŘ PAPUY

Papua je plná překvapení. Ráno na nás čeká parta čtrnácti chlapíků, naši nosiči. Dohodnuti ceny je dílem okamžiku. Po včerejších zkušenostech akceptujeme jejich požadavky. Chlapi se balí a já vyřizuji další povolení pro nosiče. Také oni potřebují na cestu speciální permit, podepsaný armádou, policií a „starostou“. Vyřízení permitů trvá asi tři hodiny. Kolem poledne již odcházíme z Beogy. Našich čtrnáct velkých batohů nesou nosiči. Každý máme ještě malý batoh, který obsahuje nejnutnější věci. Už jsem na Papuy jednou zažil, že nám nosiči utekli se všemi věcmi. Nechceme nic riskovat. Raději si neseme o maličko těžší batůžek, který nám dává jistotu nebo svobodu. Říkejme tomu, jak chceme, prostě „sichr je sichr“. První problémy vytanuly až druhý den večer. Nosiči přišli s tím, že další cesta je velmi náročná a že chtějí přidat na platu. Stejný problém jako kdekoli jinde na světě. Jen s tím rozdílem, že na Papui cena nosičů dosahuje nepříjemně vysokých částek. Třetí a čtvrtý den na cestě ke Carstenszově Pyramidě z Beogy jsou nejtěžší, nejnamáhavější a nejnebezpečnější. Strmé traverzy nad divokou řekou, nebezpečné sesuvy půdy, kluzké kořeny, takřka kolmá stoupání g a klesání v bahně, kluzké kameny, přechody řek přes kluzké kmeny stromů, vyčerpávající pochod za deště od rána až do trny. Je tropické vedro, pot se z nás jen leje. Takřka každý krok je namáhavý a technicky obtížný. Asi dvakrát se se mnou utrhla cestička, po které jsme traverzovali nad divokou řekou. Vždy jsem se stačil zachytit nějaké větve, která mne zachránila od zřícení se do zpěněných, smrtících peřejí. Ostatní členové týmu na tom byli podobně. O bezpečnosti si zde necháváme jen zdát. Tady najdete téměř vše, co na Papui zažil Henrich Harrer. Tady pochopíte a poznáte, proč nazval Novou Guineu nejnepřístupnějším ostrovem světa. Tady si každý sáhne na svoje pomyslné fyzické i psychické dno. Právě tady je největší riziko vážných úrazů. Ne v samotné stěně Carstenszu, ale právě tady, takřka na začátku cesty k ní. Stany stavíme za trny, úplně vyčerpaní.Vlezl jsem dovnitř a okamžitě usnul. Myslím, že jsem ani nejedl…

Odměnou za naši námahu je nám Kembalo plató. Vyškrábali jsme se do výšky 3900 metrů. Pod námi leží nádherné plató, přes které musíme přejít. To je nejkrásnější část cesty. Obrovské, několikametrové kapradinové „stromy“ evokují představy o pravěku. Hornatá krajina by klidně mohla být domovem dinosaurů. A za tím vším se v dálce tyčí Sněžné hory, náš cíl. Závěrky fotoaparátů cvakají jako o život, všechno utrpení je rázem zapomenuto. Nohy a rány rázem přestaly bolet, batohy přestaly být těžké. Zůstává jen nekonečná euforie z nekonečné krásy. I taková umí být Nová Guinea.

VEJDI A ZEMŘEŠ

Papuu můžete milovat, ale těžko kdy ji dokážete pochopit. Ještě stále mám v živé paměti naše Damaly, jak velký respekt měli před Danii.Jak se báli jít na jejich území, jak se báli jít vůbec s námi. Jak se báli, že je Daniové zabijí. Ještě stále je vidím, jak horečně sbírali po chýších luky a šípy na svoji obranu v obavách před nenadálým útokem protivníka. Teď jsme na Kembalo plató. Přesně na křižovatce cest z Beogy a z Ilagy prochází hranice území Daniů a Damalů. Tady vcházíme do nepřátelského teritoria. Čekal bych modlitbu, tanec nebo nějaký obřad na usmíření bojovných Daniů nebo žádost o podporu bohů. Nic takového se však nestalo.

Naši Damalové zanechali na křižovatce jen vzkaz. Tři zlomené šípy na hranicích říkají: „Vejdi na naše území a zabijeme tě.“ Místo pokory a prosby výhružka a smrt. Arogantní vzkaz zvěstující: „Vstoupili jsme na vaše území, ale střeste se vy jít na to naše!“ Tři zlomené šípy na malém keříku vysoko v horách vypovídají současně o strachu i odvaze, o respektu i nadřazenosti. Vypovídají o Papuáncích, kteří se, ne svojí vinou, ocitli na křižovatce mezi pravěkem a třetím tisíciletím. Vypovídají o statečných mužích s duší dítěte a o dětech se statečnou duší bojovníků. Vypovídají o lidech, kteří se zabíjeli a jedli navzájem, vypovídají o našich nosičích.

NESMÍŠ NAŠTVAT BOHY

Titíž bojovníci, kteří jiným neznámým válečníkům nechávali na keřích vzkazy „vejdi a zabijeme tě,“ se jako mávnutím kouzelného proutku proměnili v plaché, bojácné děti. Vedoucí našich nosičů divoce gestikuluje a mává rukama. Jde ke mně a vzrušeně šeptá: „Petře, tady nesmíte mluvit nahlas a už vůbec ne křičet. Prosím tě, řekni to ostatním. Rychle. Moc rychle jim to řekni, jinak se na nás budou bohové zlobit a nechají pršet a možná nás i zahubí. Prosím tě, rychle řekni svým přátelům, že tady za žádnou cenu nesmí mluvit nahlas.“

Dívám se do vyděšené a strachem zkřivené tváře muže, který by se nerozpakoval zabít protivníka, kdyby to bylo třeba. Teď vzrušeně dýchá a překotně šeptá. Bojí se, strašně se bojí. Mávám na kluky a ti se okamžitě ztišují. Nikoho nás nenapadlo, že bychom hlasitým hovorem mohli dělat něco špatného. Muž se uklidnil. Už zase získal svoji důstojnost. Ještě chvíli mi, už v klidu, vysvětluje, co všechno by se mohlo stát. „Vejdi a zemřeš, ale budeš-li mluvit nahlas, zemřu já,“ napadlo mne mimoděk. Drsný a tvrdý „zabiják“ se bojí „stínů“? Ne, to bych neřekl. Jen respektuje pravidla, která respektovali všichni jeho předkové. Od té chvíle jsme se bavili jen polohlasně a více jsme si všímali i drobností. Třeba větvička zapíchnutá doprostřed pěšiny nám měla zajistit pěkné počasí. Můžete se nad tím ušklíbnout, ale věřte, že nikdo z nás by na ni nešlápnul.

DO SEDLA

Výstup od Larsonova jezera k Novozélandskému sedlu je dalším „prubířským“ kamenem. Vstáváme brzy, dnes se musíme rychle dostat přes sedlo a sestoupit až dolů do Base Campu. Pokud bychom nebyli dost rychlí, museli bychom zabivakovat v polovině cesty. Když v sedle napadne sníh, nosiči neprojdou. Za nedlouho už ho vidíme. Tedy vidím ho já, protože už vím, kde je. Poláci mi to nevěří, hledali by ho jinde. Klíčový bod cesty ke Carstenszu je skutečně velmi těžko identifikovatelný. Tady také skončila Novozélandská expedice, když sedlo a tím pádem ani průchod ke stěně Carstensz Pyramid nenašla. Právě po nich je sedlo pojmenováno. Kdo projde sedlem, má vyhráno. Tedy skoro „Cesta do Novozélandského sedla“ je klikatá a naprosto nelogická.Tomu přímo úměrně je i dlouhá.Je to jeden z nejrizikovějších momentů pro naše věci. Většinou jsou zde bosí nosiči, vystresovaní možností rychlého zvratu počasí a napadení sněhu, a proto jdou do sedla velmi rychle.Tak rychle, že jim nikdo z nás nemůže stačit.Tady by se lehce mohli „ztratit“ se všemi našimi věcmi. To se bohužel stalo i nám. Nahoře za sedlem nosiči nečekali. Navíc špatně odbočili. Já jsem sice poznal správnou cestu a nevýraznou křižovatku, která k ní vedla, ale byl jsem na místě příliš pozdě. Všichni nosiči již sestupovali s hory dolů špatnou cestou. Nezbylo nám než jít za nimi a sestoupit až k Zebra Whal (3800 m). Tam se naštěstí ukázalo, že nosiči neměli zlé úmysly a nešlo jim o naše věci, jen prostě neznali přímou a výrazně kratší cestu do base campu, kterou jsem znal já, protože jsem jí s Mirkem Cabanem už šel. Jejich chyba nás stála celý jeden den.

EUFORIE Z LEZENÍ

Do Base Camp u ve výšce 4200 m jsme dorazili za relativně hezkého počasí. Je to nádherné místo v Údolí jezer. Jeden z nejhezčích BC, které znám. Již při příchodu nám hora přichystala nádherné „mlžné“ divadlo, kdy se nám stěna ukázala v celé své kráse. Odpoledne začalo standardně pršet a na večer nestandardně sněžit. Původní plán, jít ihned další den na vrchol, tím padnul. V základním táboře sněží málokdy. Když už sněží, tak většinou až ráno. Pokud zde sněží už večer, bude celá hora vysněžená a tím mnohem obtížnější. V takových podmínkách nemá smysl jít nahoru. Na tom jsme se shodli všichni. Naše společné rozhodnutí bylo správné a maximálně se vyplatilo. Někdy se vyplatí počkat i pod Carstenszem. Další den proto proběhlo jen seznámení se stěnou, na stoupání, několik lanových délek, opětné slanění a relax v bejzu před skutečným výstupem následujícího dne.

Horolezecký výstup na nejvyšší horu Austrálie a Oceánie začal ve dvě hodiny ráno přechodem do Žlutého údolí a nástupem pod šesti set metrovou severní stěnu Carstenszovy pyramidy. Jdeme při čelovkách „normálkou“. Je to z téhle strany nejjednodušší cesta na vrchol, tatáž, kterou šel v roce 1962 i Heinrych Harrer. Používá ji velká většina výprav. Celý výstup až na vrchol jdu jako první. Poláci si to tak přejí a já jsem rád, alespoň si trošku zalezu. Vylézt horu jako prvolezec je vždy o hodně hezčí. To si ji člověk víc „užije“. Lezu, opravuji fixní lana, jedno jsem vyměnil za naše nové. Bylo už hodně „pokousané“. Stěna je ostrá, docela kompaktní. Co chytíš, to drží. Obtížnost maximálně IV UIIA. Jde to skoro samo. Jedna „délka“ ubíhá za druhou. Jistíme se jen sporadicky, pro případ padajících kamenů, jinak by se dalo jít takřka „volně“. Díky tomu postupujeme rychle.

V té „lezecké“ euforii jsem se maličko „prásknu!“. Ostatně na Carstenszu se není čemu divit. Lezení sice není příliš obtížné, ale musíš vědět, kam máš lézt. První třetina stěny je v pohodě, tam jde cesta jasně a logicky. Pak ale přijde orientačně trošku komplikovanější traverz a z něj je potřeba „trefit“ nástup do další stěny. No, a to se mi právě nepovedlo.

Mohl jsem se vrátit, ale vzhledem k tomu, že jsem věděl, kde cesta pokračuje, zalezli jsme si trošku i „naostro“. Jedna délka, prakticky nezajistitelným rajbasem, nám zvedla náladu a přidala maličko adrenalinu. Já jsem se i zahřál. No, a ten východ slunce, ten by nemohl být jinde krásnější. Zajistil jsem fixní lano pro ostatní, koukám na tu nádheru a fotografuji. Nejkrásnější rána jsou stejně ve stěně. Hergot, to lezení má fakt hodně do sebe.

Vrcholového hřebene jsme dosáhli v 7 hodin místního času. Právě tady nás čeká nejtěžší místo výstupu, klíčové místo ve stěně. Až sem to bylo v podstatě jednoduché. Ale tady se musí slanit asi dvacet metrů a pak zase vyjumarovat nahoru, převislou stěnou. Docela namáhavá záležitost ve čtyřech a půl tisících metrech nad mořem. Tedy bývala. Frenky, kamarád, horolezec z Jakarty, tady nedávno udělal „lanovku“. Prostě to problematické místo „přemostil“. Docela příjemné „svezení“. Z jedné strany 600 metrů na zem, z druhé je to maličko blíž. Cvakneš karabinu a jedeš. Dolů je lepší se nekoukat. Jenže po namrzlém laně to moc nejede. Takže nakonec i po lanovce je to dost dřina dostat se na druhou stranu. Ale paráda. Úžasné svezení, nádherné výhledy a neskutečně fotogenické místo.

VRCHOL

Od nejobtížnějšího místa k vrcholu je to ještě hodinku, ale spíše hodinu a půl. Tady už je to maličko složitější. Stále jdu první. Cesta vede po hřebeni, který je značně členitý a exponovaný. Obtížnost již zase nepřevyšuje stupeň IV UIIA, ale expozice ji možná maličko zvyšuje. Vždy jsem měl a stále mám rád „vzdušné“ cesty, a tak se mi lezení zase velmi líbí. Ani jsem si nevšiml, že už jsme skoro nahoře.

Vrcholu jsme dosáhli v 9:08. Počkali jsme na sebe a na vrchol vstoupili společně, takřka v jednom okamžiku. Je to možná zvláštní, ale nikdo nechtěl být první. Jedinou výsadu jsem si neodpustil. Setřít sníh z vrcholové pamětní desky. Se souhlasem všech jsem to mohl udělat opět já. Celý výstup probíhal za neobvykle krásného počasí, které vydrželo až do návratu do base campu. Takové počasí bývá na Carstenszově Pyramidě pouze čtyři dny v roce, alespoň to tvrdí piloti malých misijních letadel na Nové Guineji. Pravdou je, že ostatní dny vytrvale pršelo a na expedici s Mirkem Cabanem tomu nebylo jinak. Takže Poláci měli obrovské štěstí na počasí. Že by to bylo tou větvičkou, zapíchnutou uprostřed pěšiny? Co myslíte?