Stáhnout v pdf

Hřiště pro dobrodruhy"

Při svých cestovatelských výpravách dobrodruzi a turisté (každý ať nenazývá jak je mu milé) z těch bohatších zemí většinou vyhledávají země a oblasti slibující alespoň relativně nedotčenou přírodu a panenská místa, civilizací pokud možno co nejméně poznamenané a ovlivněné původní kultury a domorodé obyvatele. Svou přítomností však i ten nejohleduplnější cestovatel paradoxně do těchto míst přináší to, co mu na nich bude za pár let vadit. Globalizace se v poslední době skloňuje ve všech pádech. Těžko můžeme chtít kategorickou odpověď na otázku cestovat tam, ano či ne" Přesto řada přemýšlivějších cestovatelů řeší dilema, jak se v cizím prostředí chovat, aby dopad naší přítomnosti byl co nejmenší" Uspokojivá odpověď neexistuje. Často si náš vliv ani neuvědomujeme. Pochopitelně jiná rizika jsou u rumunských horalů, grónských Eskymáků, amazonských Indiánů a obyvatel odlehlých himalájských údolí. Položili jsme proto tři stejné otázky několika lidem, kteří se s touto problematikou pravidelně střetávají.

OTÁZKY

  1. Pokud se cestovatel dostane do odlehlých míst naší planety, kam civilizace ještě příliš nezasáhla, je podle vás jeho vliv spíše negativní či pozitivní" A proč"
  2. Pokud v některé chudší zemi nebo odlehlé oblasti žebrají malé děti o obvyklý bonbón či propisovačku, podlehnete nebo ne"
  3. Je možné stanovit nějaké zásady, jimiž by se měl řídit cestovatel- dobrodruh, který míří do dosud panenských odlehlých oblastí"

PETR JAHODA (36)

Původně tramp, později horolezec jeskyňář, vodák" Z poznávaní přírody se později stalo poznávání přírodních národů. Pracoval jako průvodce pro cestovní kanceláře, procestoval více než deset afrických zemí, Amazonii, Střední Ameriku, velký kus Indonésie a další asijské země. Zúčastnil se a organizoval několik expedic od Sibiře, Afriky přes Špicberky až po Irian Jaya. Ze svých cest přivezl kromě množství exponátů také několik krátkých filmů pro Českou televizi. V současné době majitel agentury AAA plus, specializující se na náročné zájezdy pro malé skupinky.

1. Záleží, z které strany se na to díváme. Z pohledu milovníka přírodních národů nebo etnografa či antropologa by bylo nejlepší, aby se zde čas zastavil, aby se už nic nezměnilo. Z tohoto úhlu je jakýkoli kontakt domorodců s cizí kulturou vždy negativní.Pokaždé to přinese do jejich světa něco nového, co ovlivní přinejmenším jejich myšlení a touhy. Bez těchto kontaktů by však nebylo možné poznání. Nebylo by možné se od těchto lidí naučit všemu co dovedou. V dnešní době je na naší planetě už jen několik málo míst, kde lze najít lidi žijící téměř na úrovni prvobytně pospolné společnosti. Je to několik posledních možností podívat se do naší dávné minulosti. Vidět na vlastní oči jak se vyrábí kamenná sekera, luk, otravné šípy, vidět ulovené zvíře rozřezané noži vyrobenými z ostrých kostí a zabalené do listí, jak se peče na horkých kamenech rozehřátých v ohni zapáleném třením dvou dřev. Poslední možnost vidět dokonalá obydlí postavená bez hřebíků, cihel a betonu. Je to také poslední možnost naučit se od těchto lidí dokonalosti, které se obdivujeme a jejíž síla je v jednoduchosti. Tito lidé jsou naprosto šťastní, nikam se nehoní a naznají stres, protože mají jen čtyři základní potřeby. Najíst se, rozmnožit se, ubránit se svým nepřátelům a nerozhněvat si své bohy. Kontakt s jinou kulturou je pro ně vždy negativní. Vzbudí touhu třeba po železném nástroji, např. po obyčejné mačetě. Přesto nemám výčitky svědomí z toho, že k nim jezdíme. Síla agresivní bílé kultury je totiž veliká a nezadržitelná. Misionáři celého světa se dnes v dobré víře, že domorodcům pomáhají, doslova perou o „bílá místa“ na mapě světa. Bílá kultura je všude, šíří se rychleji než mor. Na snad nejdivočejším místě naší planety, na ostrově Nová Guinea, si misionáři na cestu k Papuáncům,o­bývajícím nepřístupné horské oblasti indonéské části zvané Irian Jaya , koupili hned dva vrtulníky. Mají tak možnost se dostat téměř všude. Ve jménu Ježíše Krista a věčného spasení domorodcům zakazují jejich bohy a vnucují jim svoje. Dopad této činnosti na tisíce let staré kultury a škody tím způsobené jsou mnohonásobně větší než naše krátká návštěva. Navíc tento křehký svět pod jejich tlakem nenávratně mizí a za několik let tady už nebude. Polemika, zda navštívit nebo nenavštívit, už bude bezpředmětná. Je to smutné, ale je to tak. Můžeme to nazývat evoluce, civilizace nebo jakkoli jinak, pořád je to válec, který tyto lidi nemilosrdně převálcuje. Máme tak poslední možnost tento svět ještě na poslední chvíli poznat a o naše poznatky se podělit. Tím ospravedlňujeme naše kontakty s divokými národy a kmeny. Snažíme se je co nejlépe zdokumentovat, aby jejich kultura nezmizela úplně.
Misionáři učí domorodce pouze stát se stejnými jako jsou „bílí“. A domorodci se tomu většinou nebrání. Pečují o jejich zdraví, učí je hygieně , učí je číst a psát a touze po pohodlí, tedy tomu, čemu říkáme pokrok. Často slyším názory, že domorodcům bylo lépe, když si žili postaru. Nevím, jestli i oni jsou stejného názoru, ale domnívám se, že málokdo z civilizovaných lidí by chtěl vyměnit svůj byt za jeskyni, nerezový nůž za dřevěný a mikrovlnou troubu za oheň. A tak si vždy pomyslím, zda by to bylo lepší pro domorodce nebo pro nás, abychom měli někde na světě živé muzeum vývoje lidstva.

2. Děti jsou všude na světě krásné. Čím chudší země, tím hezčí děti. Pro toho, kdo nezná důsledky, je těžké nedat bonbón. Je to těžké i pro toho, kdo už ví, co tím způsobí. Je to těžké i pro člověka, po kterém tytéž děti házely kameny chvíli poté, co jiným dětem rozdal všechny bonbóny a pro ně už nezbylo. „Hodní“ turisté je naučili si bonbóny vynucovat. Nejsou to zkažené děti, zkazili jsme je my svou dobrosrdečností.
Něco jiného je tužka nebo propiska. Tam je třeba pokusit se rozlišit, jestli ji dítě chce, aby ji za něco vyměnilo, nebo ji skutečně potřebuje do školy. Tady babo raď. Ale jisté je, že když dám jednomu, tak v tu ránu jich mám kolem sebe deset a na čtvrt hodiny je o zábavu postaráno. Ale stejně občas dám.

3. Protože moje cestování je zaměřeno právě na „panenské“ oblasti, a především na poznávání lidí a jejich zvyků, považuji za nejdůležitější zásady chování právě k nim. To, že se v přírodě chovám tak, jak nás to kdysi učili ve Skautu, považuji za samozřejmé. Tedy snažím se přírodu nepoškozovat a také se snažím nezanechávat po sobě viditelné stopy, jako staré tábořiště apod. Vždy se snažím po sobě vše uvést do původního stavu. Věřím, že to tak dělají všichni, i když to tak někdy nevypadá.
Co mohu říci o pravidlech mého chování k domorodým obyvatelům je to, že v první řadě, ještě než někam odcestuji, snažím se zjistit co nejvíce informací o zemi a lidech co v ní žijí, o jejich zvycích a hodnotách, které uznávají, samozřejmě pokud jsou takové informace vůbec dostupné. Je nutné respektovat jejich zvyky a neporušovat je. Snažím se také co nejdříve naučit alespoň pár slov z jejich jazyka. Respektuji je, neštítím se jich, neštítím se jejich jídla, neodmítám jejich pozvání. Stejně tak jako v Evropě vím, že do divadla se chodí ve společenském oděvu a že se nesluší si na někoho ukazovat a smát se mu , tak vím, že se musím pozastavit s náčelníkem vesnice, vážně s ním pohovořit a zpravidla je velmi neslušné a někdy i nebezpečné, odmítnout jeho pozvání. Nikdy nedávám najevo odpor k jejich jídlu. Jim by možná naše vepřo-knedlo taky nejelo. Nepohrdám jimi, naopak se obdivuji jejich umění, zajímám se o věci a nechám si vysvětlit na co se používají. Dávám najevo svůj zájem a úctu. Nedávám najevo ani obavy ani strach. Uznávám jejich zákony, morálku a žebříček hodnot. Nikdy nespěchám a snažím se, aby ze mne vyzařovalo přátelství.