Sponzoři
PAPUÁNCI – NEJDIVOČEJŠÍ LIDÉ SVĚTA
Zpráva z expedice: Zem kde lidé ještě stále používají pazourky a kamenné sekery.
Text a foto: PETR JAHODA AAAPLUS CK
Sen každého cestovatele je objevovat a poznávat nové a nepoznané kraje, hory, národy, živočichy, rostliny… V dnešním civilizovaném světě to však už není jednoduché. Ale přesto na přelomu tisíciletí jsou na naší planetě ještě stále bílá místa na mapě.Jedním z nich je lrianJaya, nejobtížnější expediční lokalita jak pro svoji nepřístupnost, tak i pro velkou odlehlost od civilizace. Díky tomu se zde zachoval až neuvěřitelně primitivní způsob života zdejších domorodců. Ve světem zapomenutých a lidem velice těžko přístupných horách a pralesích lze ještě dnes objevit lidi, kteří snad nikdy neviděli bílého člověka. O tom jsme se na našich expedicích mohli sami přesvědčit.
Korowajové – Stromoví hdé
Z deníku:… brodíme se skoro po kolena řídkým blátem. Pak zase vodou a tak se to střídá. Drobných škrábanců a odřenin přibývá. Občas jde cesta po kládě. Někdy po široké, jindy po tenké. Je to obtížné a namáhavé. Najednou se prales prosvětlil a my přicházíme na mítinku. Uprostřed je strom a v jeho koruně, skoro 40 metrů vysoko, stojí normální dům se sedlovou střechou o půdorysu asi 4×10 m. Dole pracuje mladý Korowaj. Jediným jeho oblečením je jakýsi špunt ze zelených Iistů na penisu, přičemž je penis schován někde uvnitř… Začíná se naše expedice k lidem, kde se čas zastavil už dávno v době kamenné. Jdeme k lidem, které strach z jejich divokých nepřátelských sousedů vyhnal vysoko do korun stromů. Jdeme k lidem, jejichž sousedé museli ze strachu před nimi učinit stejná opatření. Jdeme ke Korowajům a pak dále ke Kombajům, k nejdivočejším kmenům stromových lidí žijících na lrianu. Cesta k nim vede hezkým deštným pralesem. Obdivujeme se různým druhům masožravých rostlin s překrásnými kalichy, balancujeme po kládách, brodíme se bahnem a vodou. Myslíme na „stromáče“. Jací budou? Jak nás přijmou? Dovolí nám vůbec se přiblížit? To vše se nám honí hlavou. Jsme plni očekávání nadcházejícího dobrodružství. Přijali nás vcelku dobře a dokonce jsme mohli i poznat něco z jejich života. Domy na stromech mají konstrukci z větví, podlahu a stěny z kůry ságové palmy a střechu z listů ságové palmy. Zvláštním způsobem musí být upravena nezbytná dvě ohniště, sloužící na vaření. Jedno je mužů a druhé je žen. Ohniště je na dřevěné podlaze v malé ohrádce, která je vyplněna hlínou. Díky tomu se ohniště nepropálí podlahou a nespadne dolů. Stejně jako jsou dvě ohniště, je celý dům rozdělen na dvě části. Jedna je mužů a druhá patří ženám a dětem. Stromoví lidé jedí i spí odděleně. Dokonce ani během dne nemají ženy do mužské částí domu přístup. Vše, co je v domě, muselo být přineseno po tenkých svislých tyčích se záseky, které slouží ke šplhání nahoru, jako jediná přístupová cesta. Některé věci se dají vytáhnout dlouhou liánou. Dole na pasece mezi pokácenými pralesními velikány roste několik banánovníků. Z lesa přinesou sladké brambory. Hlavní potravinou je však mouka z kmene ságové palmy a chutní jemně nasládlí, tuční jako palec lidské ruky, velcí a tlustí ságoví červi, hlavní zdroj proteinů. Jako skvělá pochoutka a doplněk stravy jsou ulovená zvířata, zejména velcí kasuáři a malý stromový hlodavec kuskus. Vítané jsou i housenky, sladkovodní korýši a malé rybky. Při slavnostech zabijí i malé prasátko. Vynikající je i omáčka z Buamery (známé jako pandan, latinsky Pandanus utilis), podávaná se ságem, nebo sladkými bramborami. Ženy nosí sukénky z provázků upletených jak jinak než z vláken ságové palmy. Dodnes používají kamenné nástroje a nože z kosti kasuárů. Zážitky a poznatky získané z několikadenního soužití s Korowaji nám bohatě vyvážily všechny útrapy náročné cesty. Na odřeniny a pozvolna hnisající rány si tady, snad i několik tisíc let zpátky v evoluci lidstva, v ráji živé archeologie, nikdo z nás ani nevzpomene.
Kombajové – Stromoví lidé odění pouze do kostí
Z deníku:… jdeme pralesem po malé pěšině, unavenýma očima sleduji sotva znatelnou cestu. Pak to přišlo. Nejfantastičtější setkání na Nové Guinei. Ze zatáčky se vynořují čtyři Kombajové. My i oni jsme překvapeni. Kombajové reagují rychle a instinktivně. Okamžitě na nás míří čtyři luky. Stojíme a vzájemně se pozorujeme. Nehýbeme se. Dáváme si čas. Jsou strašidelní, odění pouze do kostí. Zpocená těla se jim lesknou, svými luky a šípy nás mají v šachu. Na krku dlouhý náhrdelník ze zvířecích zubů a na penisu bílé pouzdro ze zobáku nějakého zoborožce. To je veškeré jejich oblečení… Po úspěšném dokončení první části expedice ke Korowajům vedla naše další cesta nížinným deštným pralesem ke Kombajům, pravděpodobně dodnes nejobávanějším lidem v této oblasti. O tom jsme se přesvědčili už z reakcí Korowajů. Nepodařilo se nám nikoho z nich přesvědčit, aby šel s námi. Bojí se. Nikdo z nich si netroufne na jejich území. Po delším uvažování se rozhodujeme jít sami. Je to odvážné rozhodnuti, každý si musel sám zvážit možná rizika, každý se musel rozhodnout sám za sebe. Brodíme někdy až po prsa ve vodě, někde přecházíme po pás hluboko, nohama nahmatávajíce kládu pod níž je ještě bůhví kolik hloubky. Odřené nohy bolí. V noci přišel lijavec. Tam, kde jsme včera prošli, jsou dnes dva metry vody. Raději nemyslíme na to, kudy se budeme vracet. Přicházíme k velké řece. Není tu kdo by nás převezl a tak stavíme celé dopoledne vor na batohy, my přeplaveme. Když už je skoro hotový, tak kolem projíždí domorodec na vydlabance. Daří se nám ho přemluvit, aby nás převezl. A zase šlapeme lesem, snažíme se držet směr, kterým tušíme kombajské osídlení. Informací máme málo. Jen to co jsme se dozvěděli od misionářů, od Korowajů a ze špatné staré mapy. Podařilo se nám dosáhnout cíle a i přes dramatičnost našeho prvního setkání jsme se s Kombaji dokázali spřátelit. Prošli jsme přes několik kombajských domů a vesnic. Strávili jsme s těmito lidmi mnoho času. Přesto že národy Kombajů a Korowajů jsou znepřáteleny, tak mají velmi podobné zvyky a kromě mužů i oblečení. Měli jsme možnost je pozorovat při jejich denních činnostech a pracích. Viděli jsme jak používají kostěné nože, dokonce jsme si to i vyzkoušeli. Viděli jsme je rutinním způsobem rozdělávat oheň pomocí tření ratanového pásku a kusu dřeva. Dovolili nám nahlédnout do jejich života, tolik odlišného od toho našeho.
Daniové – Lidé za horami údolí Baliem
Lovci lebek, papuánci dodnes žijící v centrálním pohoří Papui – lrian Jaya
Z deníku:… dvě řady bojovníků znepřátelených kmenů stojí proti sobě. Daniové na obou stranách vypadají hrozivě. Na válku se každý z nich dobře připravil. Bojovníci se nalíčí, na penis nasadí sváteční horim (co nejdelší), vezmou si tu nejkrásnější čelenku, někdy si ještě namalují zbývající část jinak nahého těla na bílo a jdou do boje. Zezadu vypadají jako nazí. Obrovské prasečí kly zasazené do nosní přepážky, černá barva v obličeji a bílá péra trčící ze spánků do stran dodávají jejich vzezření magicko-strašidelný výraz. Dvě řady bojovníků s dlouhými oštěpy, luky a šípy, stojí proti sobě a dohadují se. Na každé straně asi dvacet mužů. Napětí stoupá a nervozita se stupňuje. Najednou se rozběhnou proti sobě. Bez varování. Se strašlivým křikem a napřaženými oštěpy vyráží všichni bleskurychle vpřed. Válka začala…
Naše první expedice na lrian Jaya směřovala do bájného údolí řeky Baliem, které obývají ještě před šedesáti lety nejobávanější lovci lebek žijící v horách Jayawijaya, Daniové. Je to také jeden z nejpočetnějších kmenů, žijících na lrianu. Dnes jsou Daniové, kteří obývají baliemské údolí značně zasaženi civilizací. Ve Wammeně dokonce dochází ke střetu obou civilizací. Můžeme tu vidět jak domestikované Danie, tak i ty, kteří civilizaci tvrdošíjně odmítají. Potkáme tu tedy domorodce oděné evropsky, ale i tradičně, pouze do horimu, duté, dřevité trubičky, plodu některého z lahvovníků. Tato trubička slouží jen jako jakési pouzdro na penis. Naštěstí se indonéské úřady snaží omezit pohyb turistů na ostrově a tak se zachoval přirozený a tradiční způsob života alespoň ve vzdáleném okolí a za horami. Bohužel i tady silně a intenzivně působí misionáři a tak svět Daniů rychle a nenávratně mizí. Na naší první expedici na lrian jsme měli štěstí a mohli jsme alespoň trošku poznat život Daniů, Jaliů a Laniů v ještě čisté a nezkažené podobě. Bude to tak i příště? Nejhrozivěji vypadají polonazí bojovníci Daniů, s prasečími kly zastrčenými do proříznuté nosní přepážky. Občas mezi sebou vedou drobné války, které mají přesná pravidla. Nejčastěji se „válčí“ kvůli ukradeným prasatům. Válka je v životě Daniů jednou z nejdůležitějších událostí. Namalují si části těla barvami a ozdobí se jak nejlépe to dovedou. Nejdříve se vyjednává. Nepodaří-li se dohodnout mír, vypukne válka. Boje mají dnes naštěstí už jen zastrašující charakter a nedochází při nich k úmrtím. Trvají asi půl hodiny až hodinu. Bojovníci si chvíli za válčí a jdou zase domů. Druhý den se bude znova vyjednávat. Někteří Daniové dodnes získávají sůl louhováním listů v solných jezírkách, kterých je na lrianu několik. Nasáklé listy usuší a nakonec spálí na jemný slaný popel, který pak používají stejně jako my sůl. Jako všechny ostatní kmeny žijí v kulatých chýších a pěstují zemědělské plodiny, zejména batáty (sladké brambory) a prasata. Ženy, které mají smutek, poznáte podle toho, že si natírají celé tělo hnědým blátem. Musí si za mrtvého muže useknout vždy jeden článek prstu na ruce. Přesto že se misionáři i vláda snaží tento zvyk zakázat, potkáte v okolí baliemského údolí stále mnoho žen se zmrzačenýma rukama. Daniové jsou také známí zvykem mumifikovat své slavné předky. Vyuzené mumie jsou nejcennější relikvií kmene.
Ostatní kmeny v okolí baliemského údolí mají podobný způsob života i oblékání jako Daniové. Na rozdíl od nich však nežijí v údolí, ale daleko od něj až za horami, které je prozatím ochraňují před přílivem agresivní bílé kultury. Cesta k nim je sice dlouhá a nesnadná, ale na jejím konci jsou krásní, čistí a nezkažení přírodní lidé, Jali, Lani a ještě některé horské vesnice kmene Dani. Dostat se k nim znamená několikatýdenní putování horami a horským deštným pralesem, krásnou přírodou bohatou na obrovské motýly, brouky a ptáky. Je to náročné putování strmými horami a divokými kaňony řek, prošpikované mnoha setkáními s lidmi z doby dávno minulé. Je to pastva pro oči i duši opravdového cestovatele a dobrodruha. Cesta plná zážitků z překonávání přírodních překážek nejen po mostech z lián, cesta plná poznatků ze života přírodních lidí.