Na kole po stopách laní a jelenů

Cestopis

Autor: Petr Jahoda

Volné pokračování cestopisu s názvem „Psancem v Jizerkách…“, aneb tentokrát o dva měsíce později a na kole. Koncem dubna jsem se do polských Jizerek vypravil podruhé, tentokrát na kole a s pasem. Ten milý motorový vláček s jedním vagónem už nejel až do Harrachova, ale jen do Kořenova. Jeli jsme s ním pouze tři. Není sezóna, a tak se až na konečnou nejezdí. O co méně bylo cestujících, o to rychleji malá zubačka šplhala nahoru. Byli jsme tam za chvíli, těsně po deváté hodině ráno.

Z nádraží jsem odjel kousek po kolejích, ale asi po sto metrech jsem se dal na cestu vlevo. Byla mokrá až hrůza. Samá kaluž a řídké bláto. Za chvíli mám úplně promočené boty. Před roklí, kde byly v zimě ledopády, už zase jedu na kole po kolejích. Jinak bych se totiž nedostal na železniční most přes řeku Jizeru. Pražce mezi kolejemi jsou zde naštěstí vysypány štěrkem až skoro do roviny, a tak se to na celoodpruženém kole dá jakž takž jet. V Kaňonu ještě místy ležel sníh. Kousek za mostem je relativně dlouhý tunel. Jel jsem, dokud bylo vidět, ale přece jen potmě drncat na kole po železničních pražcích není nic moc. Vzdal jsem to už před polovinou.

Do Harrachova jsem nedojel. Kousek za tunelem byla odbočka, kde jsem se rozhodl zkrátit si cestu. Vedla krásným lesem, do kopce, přesně směrem, kam jsem potřeboval i já, tak proč se trápit jízdou po kolejích. V lese to bylo s vodou a bahnem ještě horší. Hluboké bláto a kaluže velmi rychle přešly do úseků se souvislou vrstvou firnového sněhu. Nedalo se to jet, nezbývalo než kolo přes takové úseky vždy přetlačit. Jediné stopy, které zde byly, patřily laním a jelenům. Brzy jsem se dostal na širokou upravenou štěrkopískovou silnici vedoucí do Orle. I tady však byly dlouhé úseky se sněhem. Jen do Orle jsem ve svých děravých „teniskách“ tlačil kolo součtem nejméně kilometr hlubokým mokrým sněhem. Nikde jsem nepotkal ani živáčka. Hospoda v Orle byla samozřejmě zavřená, ale milá paní hostinská mi ji otevřela a ohřála mi skvělou polévku. Přišla mi vhod. Zaplatit českými korunami nebyl žádný problém, dokonce jsem dostal v českých i nazpět.

Je to krásná „domácká“ hospůdka, jaké kdysi bývaly i u nás. Žádná ta „Eurouniovská“ luxusní uniformita. Uprostřed ležel bílý ovčácký pes, mazel a loudil. V chodbě nádherně zdobená kamna a na pultě mosazný zvonec, aby bylo možné přivolat paní hostinskou, když zrovna dělá něco jiného doma. Klid a pohoda domácího prostředí, které mi v českých hospůdkách už dlouho chybí.

Dál bylo sněhu ještě více. Konec dubna je na Jizerky a na kolo opravdu hodně brzy. Tušil jsem to, ale když bylo tak nádherně a měl jsem čas. Skoro jasno, teplo možná i dvacet stupňů a sníh ležel už jen tam, kam se nedostalo sluníčko, tedy tam, kde byla cesta uzavřená mezi stromy. Vzduch překrásně voněl čistotou, tajícím sněhem a jarem. Les se probouzel po dlouhém zimním spánku, ale turisté se ještě neprobudili. Konec dubna sice není v Jizerských horách nejlepší pro kolo, ale pro přírodu a pohodu je to ten pravý termín.

Na polskou Izeru jsem přijel ještě v pohodě, přestože jsem zase alespoň jeden a půl kilometru musel tlačit kvůli sněhu. Podobně krásná hospůdka s krbem jako v Orle. Mají tu tři psy. Malý hnědý raťafák štěká, ale nekouše. Velký hnědý pes je mazel, ale žere kočky. Černý pes štěká a navzdory všem pořekadlům také kouše. Než jsem na to přišel, udělal mi díru do nohy. Nezbylo než jej odehnat kameny a nohu si nechat alespoň polít kysličníkem. Jeden z jeho tesáků mi do ní zajel asi pět milimetrů hluboko. Asi nemá rád cyklisty. Doufám, že nemá vzteklinu, nevypadal na to. V tom Polsku vážně není nouze o dobrodružství. S pasem nebo bez pasu, vždy se něco najde. Tak jsem si dal pivo, abych ochutnal, jaké ho mají v Polsku. Musím říci, že Plzeň to není..

Dál směrem k pramenům Jizery už to bylo dost drsné. Jak cesta vedla lesem, tak bylo úseků se sněhem čím dále tím více. Opět jediné čerstvé stopy byly otisky kopyt laní a jelenů. Tudy již dlouho nešel nikdo z lidí… Tlačení kola bylo víc a víc vyčerpávající. Kouknul jsem na počítač a zjistil, že má průměrná rychlost se přiblížila k osmi kilometrům v hodině. Rozhoduji se to vzdát a znovu nelegálně překročit státní hranici. Tohle nemá smysl. Tentokrát však nejdu přes řeku, jako v zimě, protože nyní by to již nešlo. Jdu po lesní cestě v úbočí svahů, kde pramení řeka Jizera. Na červenou značku jsem narazil u cedulky, které jen přímo označují. Před tím jsem se ale ještě musel prodrat dlouhým úsekem s velkým množstvím sněhu, probořit do potoka a přejít bažiny, kde bylo po kotníky vody. Na pití byla skvělá. Průzračná, velmi chutná a nádherně ledová. Perfektně zaháněla žízeň, ale v botách bych ji raději neměl.

Na Smědavu vedla napůl asfaltová a napůl štěrkopísková silnice. Rozhodl jsem se jet přímo na Jizerku po zelené značce. V zimě tam byl hezký sjezd dolů, a tak jsem si ho chtěl dát také na kole. Joj, opět chyba. Zase sníh a sníh a sníh. Pak kousek toho sjezdu, nebyl špatný, ale dole jsem znova tlačil sněhem dalšího půl kilometru. Mezi špice předního kola padal sníh z přední brzdy a hromadil se tam tak, že kolo vážilo snad deset kilogramů. Piji z každého potůčku cestou. Nohy mám už tak promrzlé, že je ani necítím. Když to sečtu, tak jsem kolo sněhem tlačil celkem tak čtyři až šest kilometrů. Na Jizerce krásně svítí sluníčko. Na chvíli se zastavuji u Hnojového domu.

Přivítala mně kočka. Neuvěřitelný mazel, dokonce mi přišla naproti a dožadovala se hlazení. V domě nikdo nebyl. Gustav Ginzel se přestěhoval do Německa. Jeho bratr, Wolfgang Ginzel, člověk plný života a pracovního elánu, se kterým jsem koncem února mluvil a těšil se na další setkání s tímto skvělým člověkem, nedávno zemřel. Nechce se mi tomu uvěřit. Sluníčko svítí, mazlím se s kočkou a je mi, stejně jako jí, smutno. Jizerka už nikdy nebude Jizerkou, bez Ginzlů jí bude jen půl…

Na kole podél řek Černá Desná a Kamenice. Ani jedna z těchto cest zcela určitě nebude na mapách cyklostezek. Ledaže by ten, kdo tyto mapy tvořil, byl naprostý blázen a šílenec. Tyhle cesty nepatří k těm, které se dají na kole jet. Polovina lidí by si na ně asi netroufla. Rozhodně nejsou bezpečné a jednoduché. Spíše by se dalo říci, že jsou velmi náročné jak na techniku jízdy, tak na kvalitu kola. Prostě je to super terén. O to jsou pro mne zajímavější a přitažlivější.

Z Jizerky jsem se chtěl dostat na červenou značku vedoucí od vodní nádrže Souš do Tanvaldu podél Černé Desné. Měl by to být pěkný sjezd s velkým převýšením podél divoké horské říčky. Po žluté, přímo z Jizerky to nešlo, byl tam sníh a já už jsem nebyl ochoten více tlačit kolo sněhem. Moje průměrná rychlost se ještě stále výrazně nepřiblížila devíti kilometrům v hodině. A to dřu jako mezek. Po modré to nešlo také, zase sníh a po lesní cestě, která odbočovala ze silnice o kus dál to nešlo zrovna tak. Nezbývalo, než potupně sjet po silnici skoro až do Kořenova a tady se dát k Souši po zelené značce. To konečně klaplo. Jsem tady a přede mnou je vytoužený sjezd.

Cesta je úzká a kamenitá, přiléhavější termín by byl skalnatá. Plně využívám výhod celoodpruženého kola. Nejsou zde žádní lidé a tak můžu jet co to dá. Skoro na hranici možností svých i mého kola. Stejně si ten sjezd nemůžu naplno vychutnat a prožít. Řeka je zde neskutečně krásná. Na tří až čtyř kilometrovém úseku padá těsně kolem cesty dolů stovkami kaskád a několika nádhernými až deset metrů dlouhými vodopády. Je široká nejméně tři až pět metrů. Je to fantastické divadlo. Dělím své zážitky na krátké úseky divoké jízdy a na dlouhé okamžiky zastavení a bezdechého pozorování síly, života a krásy padající vody. Ano, Černá Desná na celém dlouhém úseku neteče, ale skutečně padá a řítí se dolů stejně jako já na kole. Překonává zde převýšení několika set metrů. Teď na jaře, dokud ještě v Jizerských horách tají sněhy, má více než dostatek vody. Skvělé, voňavé, chladné a chutné vody. Není mi líno zastavit, slézt z kola a několikrát se jít napít. Všechny prožitky se umocňují. Zapomínám na únavu, na promočené a promrzlé nohy. Nejhezčí byl snad patnáctimetrový vodopád bílé, zpěněné vody valící se z výšky asi pěti metrů. Ten by stál za fotku. Sem se ještě někdy vrátím… Tohle stálo za celou dnešní fyzicky velmi náročnou cestu. Kolo mám tak vymáchané od vody, bláta a sněhu, že jsem dvakrát během cesty musel namazat řetěz, přehazovačku a přesmykač. A ale to k tomu přece patří…

Z Tanvaldu jsem původně chtěl jet zpátky vlakem, ale Černá Desná se mi líbila tolik, že jsem se rozhodl ještě i pro Kamenici. Ta euforie člověka jen tak nepustí. Hladina adrenalinu ještě neklesla, a proto se dál pouštím po červené turistické značce směrem na Železný Brod. Přes Velké Hamry až do Plavů vedla červená značka po malé silničce, takřka bez automobilového provozu. A pak to znova začalo.

Cesta se zúžila a přiblížila se k řece. Na většině úsecích byla dostatečně široká na to, aby si tam dokázali vyhnout i dva cyklisté a nebo cyklista s chodcem. Jen několik úseků bylo takových, že bylo nutno je přenést nebo tam kolo raději vést. Tato cesta tedy nebyla technicky až tak moc náročná, ale zato dala zabrat fyzicky. Možná jen proto, že už jsem toho měl dnes za sebou docela dost a byl jsem již unavený a možná i proto, že je na ní poměrně velké převýšení, jak se cesta zvedá od řeky nahoru, aby obešla strmou stěnu, která padá do jejích meandrů a vzápětí se k řece zase navrací, aby po pár metrech mohla znovu šplhat nahoru kvůli další přírodní překážce. Hrad Návarov jsem už raději vynechal. Ale řeka Kamenice je krásná a tato cesta rozhodně také stojí za projetí na kole. Přímo pod hradem je její nejužší místo, minikaňon, přes který se musí projít, pokud nechcete šplhat nahoru ke zřícenině Návarova.

Do Brodu jsem přijel o půl sedmé večer. Utahaný jako kotě, ale se skvělým zážitkem z nádherné cesty překrásnou přírodou. Průměrná rychlost se zvedla na deset a půl kilometru v hodině. Jednasedmdesát kilometrů jsem jel čistého času šest a půl hodiny. Nebýt toho sněhu, tak by to mělo jít zvládnout za čtyři a půl až maximálně pět hodin. Ale stejně, nebo právě proto, bylo to krásné…

Petr Jahoda