PAMIR  – PIK LENINA 7 134 m (Leninův štít)

Stalo se léta páně 2000

Pamír býval ještě před jedenácti lety častým cílem českých horolezců. Před jedenácti lety byl totiž ještě součástí Sovětského svazu a tedy jednou z mála cizích zemí, kam bylo občanům Československé socialistické republiky dovoleno cestovat. Poměry se naštěstí změnily a tak se bohužel Pamír dostal trošku stranou našich zájmů. Jedenáct let po sametové revoluci se však západní cizinou nabažení až znechucení čeští turisté začali znovu obracet k zemím bývalého Sovětského svazu. A nejen turisté. „Lenin“ je obecně považován za jednu z nejjednodušších „sedmitisícovek“ světa, přesto, se na něj jezdí připravovat expedice směřující k Himálajským vrcholům. Ani "Lenin totiž není zadarmo, svědčí o tom množství pomníčků rozesetých v celém údolí pod vrcholem. Když si k tomu přičteme, že země bývalého svazu jsou pro našince jedny z mála na světě, kde je pro nás levněji než doma, tak se to dá snadno pochopit. Dnes, naopak oproti dřívějším dobám, mnohem více komplikují cestování na východ problémy s vízy a všemožnými povoleními a potvrzeními, kterými si nesmíte nechat zkazit náladu.

Pamír je složenina perského spojení Bam-dunja, nebo Bam-jar, což znamená střecha světa, nebo střecha země. Je to snad proto, že je Pamír svojí průměrnou nadmořskou výškou nejvýše položenou oblastí na světě. Po Himálajích a Karakoramu je třetím nejvyšším pohořím světa. Větší část Pamíru leží v Tadžikistanu, sevřená hranicemi států Afghánistánu, Pákistánu, Indie, Číny a Kirgizstanu. Délka pohoří je zhruba 500 km a šířka 400 km. Nejvyšší vrchol Kongur-tagh 7719 m leží v Číně. Nejcharakteris­tičtější část Pamíru tvoří 240 km dlouhý Zaalijskij hřbet (označován i jako Transalajský hřeben), probíhající od západu na východ jižně od rozsáhlé Alajské velehorské deprese, kterou protéká přítok řeky Amudarji – Kyzylsu. Alajská dolina odděluje Pamír od Alaje. Při pohledu ze severu poskytuje zaalajský hřeben jedinečné panoráma, díky tomu že ho nestíní žádné předhůří. Hřeben kulminuje Leninovým štítem (dříve Kaufmanův štít). Zaalajský hřeben je značně zaledněný, většina ledovců zde však nedosahuje délek nad 15 km, přesto je v Pamíru jeden z největších údolních ledovců světa, Fedčenkův ledovec. Je dlouhý 71.2 km a má plochu téměř 1000 km2. Zaalajský hřeben přetínají dva známé průsmyky, a to Kyzylart (4280 m), kudy vede důležitá silnice Oš – Chorog, a průsmyk Tersagar (3613 m), který lze považovat za dělítko mezi Východním a Západním Pamírem. Na územích při horních tocích nitroasijských řek Amudarji, Syrdarji a Tarimu existovaly staré vyspělé říše již dávno před naší epochou. Město Oš bylo založeno před třemi tisíci lety. Stará karavanní stezka vedla z východu Tárimskou pánví přes průsmyk Terek do Alajské doliny, odtud přes alajský průsmyk Taldyk do Guči a Samarkandu. Po trase staré karavanní stezky až do sedla Taldyk dnes vede silnice z Oše směrem do základního tábora Lukové Polany (cibulové louky). Právě touto cestou projede každý, kdo se chce pokusit o výstup na Pik Lenina.

Dobývání Leninova štítu začalo objevem ruského geografa a cestovatele A. P. Fedčenka, který jako první v roce 1871 popsal objev Zaalajského hřebene a nejvyšší vrchol nazval Kaufmanův štít, podle iniciátora objevování neznámých krajin Střední Asie, generálního guvernéra a velitele vojsk Turkestanu. Poprvé vystoupili na vrchol až účastníci více než stočlenné sovětské expedice její tři účastníci. Němci, E. Allwein a K. Wein a Rakušan E. Schneider. Vrchol, který byl v té době považován za nejvyšší v Sovětském svazu, byl tehdy přejmenován na Pik Lenina. Tento první zdařený výstup na Pik Lenina se uskutečnil v roce 1928.

Jak jsme již řekli v úvodu, přesto že je Pik Lenina jednou z nejjednodušších sedmitisícovek světa, je údolí vedoucí k němu lemováno památníčky horolezců, kteří zde zahynuli při dobývání jeho vrcholu. Někteří cestou nahoru, jiní při sestupu. Vzpomeňme jen dvě nejtragičtější události. V roce 1974 vystoupilo na vrchol osmičlenné družstvo sovětských horolezkyň. Bylo to první čistě ženské družstvo, které dosáhlo vrcholu. Při sestupu je však zastihla sněhová vánice s vichřicí a všechny ženy zahynuly. Večer 13.7.1990 o půl sedmé se stala dosud největší tragédie v historii dobývání Leninova štítu. Tehdy se utrhla v důsledku nenadálého zemětřesení velká lavina, která zasypala nic netušící horolezce ve druhém výškovém táboře. Dopadla na místo, které bylo až do té doby považováno za bezpečné. Pod tunami sněhu tenkrát zahynulo přes čtyřicet horolezců. Zachránilo se jen několik. Mezi mrtvými byli i naši čeští a slovenští kamarádi"

Dnes je cesta na Vrchol po „normálce“ označována jako pátý stupeň obtížnosti ruské turistické klasifikace. Hranice extrému i nemožnosti se rychle posouvají. Je to způsobeno i nesrovnatelně kvalitnějším vybavením oproti dobám nedávno minulým. Přesto, že technicky se dnes stalo dosažení vrcholu Piku Lenina „turistickou“ záležitostí, nepohrdnou jím ani zkušení horolezci. Je stále ideálním tréninkem na Himálajské expedice. Výška 7 134 m vyžaduje dodržování pravidel aklimatizace, vyžaduje dobrou fyzickou přípravu a znalost pohybu ve vysokých horách. I rozmary počasí jsou dobrou průpravou na „osmitisícovky“. Vždyť i známý nepálský sherpa – Tenzing Norgay kouzlu vrcholu Leninova štítu v roce 1963 neodolal.

Drama ve „trojce“ – 4.srpna 2000 – pátek – přepsáno z denníku:

Celou noc sněžilo. Ráno do C3 ve výšce 6 100 m (C3 = výškový tábor č.3) odcházím jako jediný. Jdu jen proto, že mám nahoře kamaráda. Pod Razdělnou to jakž takž jde. Šlapu stopu, sněhu je tak do půli lýtek. Hřeben je vyfoukaný. Ale pak to začalo. Prudký stoupák. Sněhu po kolena. Je to fuška. Pak přichází krize. Sněhu už je po pás. Prošlapávám se jen velice těžko a pomalu vzhůru. Najednou se bořím skoro až po prsa. Asi dvacet výškových metrů se probíjím snad dvě hodiny. Je to vyčerpávající. Výška asi 5.800 – 5.900 metrů. Otočil bych to, ale mám přece ve trojce kamaráda. Miloň je tam sám. Hůlkami ohmatávám terén. Jako sonarem. Občas se mi zaboří do měkkého sněhu celé, občas i s rukou až po loket, někdy i po rameno.

Vyčerpávající cesta vzhůru nemá konce. Konečně narážím na „tvrdý“ sníh. Už se bořím jen po kolena, výjimečně po stehna. Výška 6.100 – 6.200 metrů. Jsem již blízko prvního vrcholu Razdělnej. Teď už jen traverz a sestup do sedla, kde stojí stany. Zcela vyčerpán přicházím k tomu našemu. Nikdo tu není. Miloň šel tedy na vrchol. Šel snad sám" Podle spacáků vidím, že jsou dva, šel tedy s někým.

Odhazuji navátý sníh ze stanu, vybírám vodu zevnitř a z pod něj, navařím ze sněhu něco vody do termosky a asi v osmnáct hodin jdu spát. Chlapi mají čas na návrat do jednadvaceti hodin, do kdy je světlo. Počasí je dobré, nesněží, nefouká, je jasno. Vše by mělo být v pohodě.

" slyším kroky u stanu. Otvírám oči, už je tma. S hrůzou zjišťuji, že je dvacetdva hodin. – Miloňi – ? – Ne to jsem já, Jirka ?, ozývá se zvenku. „Kde je Miloň ?? "Šli jsme spolu, ale nahoře na platu padla mlha a my jsme se rozdělili“ zní šílená odpověď. Nemohu jí uvěřit. Že by někdo opustil jen tak svého parťáka" Jirku neznám, nevím, kdo to je, ale „plato“ je asi čtyřista výškových metrů nad táborem, to je ve výšce 6.500 metrů. Na jednu stranu sráz do C2, na druhou stranu sráz do Tádžikistánu. Pomalu se probouzím do reality. Jirka tam nahoře Miloně opravdu nechal. Okamžitě začínám jednat. Ještě nevím jak jednat, ale už stojím před stanem. Je tma, zima začíná foukat. Proti své vůli si začínám uvědomovat, že nepříliš zkušený člověk nemá velkou naději na přežití. Upevňujeme na stan rozsvícenou čelovku, zaměřenou na plato.

Pískám na píšťalku, žádná odpověď. Od Jirky se dovídám, že Miloň nemá ani čelovku, zapomněl ji prý v C2. Jirka neví jestli má Miloň alespoň izofolii a kompas. Snad ano, dostal ho ode mne a izofolii měl mít také. Začínám logicky uvažovat. Mozek už mi pracuje na plné obrátky. Zbytečně. Teď v noci, pro něj nemůžeme udělat nic. Vůbec nic. Vyšlapat na „plato“ trvá asi dvě hodiny, ale kde a jak ho teď hledat. Začínám uvažovat co pro něj můžeme udělat ráno.

Až ho najdeme, jestli ho najdeme, bude mít asi hodně omrzlé ruce a nohy, alespoň doufám, že to nebude horší. Každopádně bude potřebovat naši a pravděpodobně i lékařskou pomoc. Jdu do uzbeckého stanu. Tam není nikdo. Nad námi stanuje ještě jeden Němec. Herbert bude ráno sestupovat. Slíbil, že půjde, co nejdříve. Chtěl jít jen do C2, ale na mojí prosbu souhlasí, že půjde až do C1 , kde zorganizuje pátrací záchrannou akci a vysílačkou požádá o vrtulník.

Záchranný vrtulník sem poletí až z Biškeku a bude mu to trvat asi osm hodin. Herbertovi do C1 pět až šest hodin. Vyjde – li v šest (za světla) mohl by tady být vrtulník v osm hodin večer. To je ještě dost světla na přistání v C2, nebo v C1, kam bychom do té doby museli Miloně dostat.

Až tak daleko šly moje úvahy mezi zoufalým hvízdáním. Vše je dohodnuto, je asi půlnoc, jdeme se s Jirkou pokusit spát, abychom byli ráno v pět čerství a připravení k výstupu na plato, kde se pokusíme Miloně najít. Poslední zahvízdání. Čelovka na stanu ještě stále svítí. Vyzouvám boty a než zalezu do spacáku, tak si ještě jednou hvízdnu.

" Jóóóó. Táááádýýý. – Ozvalo se ze tmy hluboko pod stanem. Miloň nejen, že si nevzal kompas, ale nemá ani píšťalku, kterou ode mne taky dostal. Je v údolí pod námi asi dvě stě metrů. Od stanu a světla, které vidí, ho dělí několik velkých trhlin, které beze světla nevidí.

Jen zázrakem došel až sem a do žádné trhliny nespadl. Je potřeba zajistit, aby se nehýbal, aby už nepostupoval dál. Ujišťujeme jej, že jdeme pro něho a pod záminkou, že se musíme nachystat, zhasínáme světlo na stanu. Žádám ho, aby zůstal na místě, aby nikam nechodil. Vysvětluji mu, že je to kvůli zapadnutí do ledovcové trhliny. Snad to chápe.

Díky záblesku jeho zapalovače jsem si mohl zaměřit jeho azimut a odhadnout vzdálenost. Rychle přemýšlím, jak vypadá terén. Kde jsou trhliny. Tuto část ani já ani Jirka neznáme. Ani jeden z nás tam nikdy neplánoval jít.

Rozhodujeme se sejít až do sedla k uzbeckému stanu a odtud sestoupit do doliny. V sedle by snad mohlo být trhlin nejméně, protože je nejmírnější. Příprava a sestup trvaly déle než hodinu. Jdu první a pečlivě si hůlkami kontroluji terén.

S Miloněm jsme se setkali u velké asi dva metry široké a třicet až čtyřicet metrů hluboké trhliny, překryté jen tenkým sněhovým mostem. Dala se tušit, nedala se vidět. Miloň nevydržel a šel nám naproti. Zastavili jsme ho asi dva metry od ní. Bez přehánění dva metry.

Nejdříve jsme přetáhli jeho batoh, to tenký most ještě vydržel, potom se musel po břiše plazit on. To už most nevydržel a pod Miloněm se otevřela hluboká díra. Byl však jištěný na laně a tak jsme ho přetáhli. Byla to jen malá lekce pro všechny, co a jak snadno se mohlo stát, nicméně Miloň se tvářil dost vyděšeně. Není divu, nad otevřenou trhlinou visel poprvé v životě. Dali jsme mu teplý čaj, něco málo výškového jídla, pomalu doprovodili ke stanu, kde jsme mu navařili ještě více vody a ve tři hodiny ráno jsme všichni tři zcela vyčerpaní šťastně usnuli.

Jak to bylo

Náš náklaďák upravený na autobus přejel chatrný most, přebrodil se korytem řeky a nyní šplhá po zvlněném úpatí Zaalajského hřbetu do základního tábora v Lukové Polaně. Zastavujeme se u jurty. Překvapuje nás pohostinnost lidí, která nás má provázet po celý měsíc. Ochutnáváme první sýry, jogurt a někteří si troufají ochutnat i speciální, prý alkoholický nápoj Kumis – zkysané a potom zkvašené kobylí mléko, jakýsi mléčný burčák. Luková Polana je hezká zelená louka, na které roste divoká cibule. Tedy zelená je když není bílá. Léto neléto, několikrát do týdne na ní napadne sníh, který se zase do odpoledne rozpustí. Přece jen je to už 3 800 m vysoko. Ale když je zrovna zelená, tak to stojí za to. Všude se pasou jaci, krávy, ovce, kozy a koně, dokonce i mezi stany. A nad tím vším se někde vzadu vypíná běloskvoucí štít Pik Lenina.

Několik aklimatizačních výstupů v okolí base campu a pak cesta do prvního postupového tábora C1 ve výšce 4 200 m. Cesta se začíná vpravo od tábora a vede „povzbudivě“ okolo několika pamětních desek horolezců, kteří na pamíru zahynuli. Hezkým kaňonem na „sviští louku“, pak ostré stoupání do Sedla Cestovatelů, výška cca 4 200 m a pak zase hezky dolů asi 300 m a potom zase nahoru po ledovci. Nahoře v sedle žije početná kolonie krásně hnědých svišťů s černou kresbou, ale ti žijí hojně i v okolí základního tábora. C1 je ještě příjemné místo. Cesta do jedničky trvá tři a půl hodiny, někdy 5 hodin i více, podle toho kolik si člověk naloží zátěže. Do C1 však ještě nosí náklad jaci a koně za pár dolarů, tak proč zbytečně plýtvat silami, které se ještě budou hodit. Je tu velký stan, jídelna, jídlo za „pouhých 9 dolarů“ a nesněží tu obvykle víckrát než jedenkrát denně. Překrásný výhled na Leninovu severní stěnu, tedy pokud zrovna není v mraku. Řekl bych lepší než v Hiltonu, ale nemůžu to říct, protože jsem v Hiltonu nikdy nebyl. Zato v C1 jsem strávil několik dnů a tak to musí být lepší.

Ze dvojky do trojky už přestává legrace. Převýšení 1 100 m hovoří za vše. Je sice možné i na tuto cestu si najmout nosiče, ale to už by nebylo fér vůči kopci. Ze "dvojky je to kus cesty relativně po rovině, až na začátek ledovcového zlomu. Tady pak začíná strmé stoupání přes několik metrů ledu (je dobré dát si mačky, ale není to vyloženě podmínkou, dle momentální situace a taky jsou zde fixní lana), pak dál stále do kopce přes množství trhlin, velkých i malých, přes největší bývá žebřík. Stoupání se zdá tím víc nekonečné, čím máme těžší batoh. To je dle mých zkušenností ale společné pro všechny hory na světě, tak že nás to nepřekvapilo. Pak už jen dlouhý traverz pod lavinovými poli a nic dobrého nevěstícími seraky, krátké stoupání a to už je dvojka 5 300 m. Tady se dá ještě zcela neuvěřitelně najít v ledovci tekoucí voda. Tábor je zvláštní tím, že zde jsou trhliny i mezi stany. Sice malé, ale na zlomení nohy to bohatě stačí.

Cesta ze dvojky do trojky se začíná hned drsně asi stopadesátimetrovým stoupáním, pak pozvolně stoupajícím hřebenem na úpatí Razdělnej. Tady začíná několikasetmetrový trhák nahoru. Převýšení mezi C2 a C3 je „jen“ 800 m, ale musí se vyšlapat skoro o sto metrů výš a pak po krátkém traverzu zase spustit do sedla ve výšce 6 100 m, tam je C3. Cesta mezi C2 a C3 trvá obligátní třiapůl hodiny až šest hodin, opět záleží na váze batohu, fyzické kondici, kvalitě aklimatizace a sněhových podmínkách. Dá se odbočit asi 300 m na Razdělnou 6 220 m. V sedle je třeba dobře zakopat a upevnit stany, silný vítr tu není vzácností a někdy tu fouká až 150 km / hod. Teploty se naštěstí pohybovaly jen okolo minus 5 až minus 15°C.

Z C3 na vrchol je to sice jen sedm kilometrů a matematicky 1 034 m převýšení (fakticky asi 1 200 m), ale také je to ve značné nadmořské výšce. Cesta k vrcholu začíná, jak jinak, než 400 metrovým poměrně strmým žebrem. Dojde se nahoru na plato a po něm až k místu zvanému „nůž“, ostrému strmému žebru. Přes ně nahoru ke skalkám, malým bludištěm do sedýlka, přes sněhová pole (jako fotbalová hřiště) a pak již jen nekonečné očekávání vrcholu. Nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru" Několikrát vidíte vrchol a za ním se ukáže další a další. A to ještě zbývá stejně nekonečně dlouhý návrat do trojky. Cestou je možno postavit ještě tábor C4 na platu, což značně usnadní dosažení vrcholu, ale je tu nebezpečí ohrožení tohoto tábora silným větrem. Na samotném sumitu je jen mužík z kamenů. Lenina již asi někdo svrhnul do doliny, nevěřím, že by ho ukradli.

Dobývání Leninova štítu se stále uskutečňuje expedičním způsobem. Aklimatizačních výstupů se využívá jako vynášek zásob do jednotlivých výškových táborů. Odměnou za výstup jsou za jasného počasí pohledy na divoké hory Pamíru s jeho velikány, Korženěvskaja, Pik Pobědy a Pikem Komunizmu, který se od roku 1 999 jmenuje Pik Somoni.

Každopádně to byla pro každého dost dobrá zkušenost. Teď už všichni víme, co to znamená, když kamarádi vypraví o Himálajích. Už víme, co to znamená počítat kroky do každé zastávky, už víme, co to znamená deset kroků a co celých, nekonečných dvanáct. Už víme jak obrovský je to rozdíl. Už víme jak moc se člověk těší na každou sebemenší zastávku mezi každou sérií kroků. Viděli jsme jak vypadá člověk se středně těžkou akutní horskou nemocí a dva takové jsme i sváděli dolů ze „dvojky“ (výšky „pouze“ 5300m) – viděli jsme, že to není žádná legrace, ti kluci už nebyli schopni logicky uvažovat a motali se jako opilí – mimochodem ani po několika dnech nám nepoděkovali. Hovořili jsme s člověkem, který před několika dny spadl do ledovcové trhliny a kamarádi ho našli a vytáhli jen diky tomu, že mu spadla čepice a zůstala ležet na okraji té trhliny. Vyvázl skvěle, dvě, nebo tři zlomená žebra, co to je" Poznali jsme co je to expediční dobývání vysokých hor, už víme co je to vynáška do „trojky“ do 6 100 m. Už víme jaké to je šlapat ve výšce 5 900 m do prudkého kopce na Razdělnou po kolena, pak po pás a nakonec po prsa ve sněhu. Už víme že za těchto podmínek, překonaní dvacetimetrové vzdálenosti na deseti až patnácti metrech výšky trvá dvě hodiny. Už víme jaké to je když už nejde jít a tak se před sebe hází batoh a přes hluboký sníh se leze po něm. Už víme jaké to je když to chce člověk vzdát a dál ho tlačí jen to že má nahoře kamaráda, který ho možná potřebuje. Už víme jaké to je probudit se v deset večer ve výšce 6100 m ve stanu do tmy a zjistit, že kamarád, který šel sám na vrchol se ještě stále nevrátil. Probudit se s vědomím že nemá ani čelovku. Už víme jaké to je dát na stan rozsvícenou baterku, do půlnoci pískat na píšťalku a v nulové naději čekat že se někdo ozve.

Už víme jak vypadá noční záchranná akce v této výšce a taky víme jaký je to pocit když si ve dvě ráno podáme ruce se zachráněným kamarádem – beze slov, taky o čem mluvit a proč" Už taky víme jak se jí s dokrve spálenými a rozpraskanými rty od sluníčka. Někteří z nás si sáhli až na dno svých sil i své vlastní vůle, někteří možná i dál. Bylo to dost náročné, ale také moc krásné.

Poznal jsem tam dobré kamarády, ale i bezohledné a nepříjemné sobce, kteří kromě vrcholu neviděli nic jiného. Poznal jsem tam i člověka, který se klidně vykašlal na svého parťáka a snad si ani neuvědomoval co udělal. Ale poznal jsem tam také takového člověka, který se dokázal vrátit necelých sto metrů pod vrcholem, jen proto, že jeho kamarád potřeboval pomoci. K tomu je asi potřeba mnohem více, než jen k dosažení vrcholu.

Naše výprava do Pamíru měla 14 členů. Samí chlapi, jen jedna dívka. Věkový průměr účastníků expedice byl vysoký, přes 40 let z toho třem nejstarším bylo 53 let. Přesto se náročný výstup podařilo zakončit dobytím vrcholu 5 lidem. Další dva to otočili kousek pod vrcholem, snad jen pouhých sto metrů, byli už nad magickou hranicí sedmi tisíc metrů. Přesto byli rozumní a když cítili vyčerpání, tak se raději vrátili. Pět účastníků se pro zdravotní potíže, nebo z jiných důvodů rozhodlo od výstupu upustit a tak nešli ani do třetího tábora. Další si nešťastnou náhodou vymkl kotník po aklimatizačním výstupu do trojky a po návratu z regeneračního pobytu v basecampu kousek od C1. To znamenalo, že také pro něho výstup skončil a musel být transportován na koni zpět do BC. O dobytí vrcholu se tedy pokusilo jen 8 lidí a z nich se to 5 podařilo. Bráno celkově za expedici to je úspěšnost skoro 36% a bráno jen za ty, kteří se o výstup skutečně pokusili je to více než 60 % úspěšnost. Při průměrné úspěšnosti všech expedic na Lenina, která se oficiálně uvádí 30% jsme na tom byli, s přihlédnutím k věkovému průměru účastníků expedice, docela dobře. Nahoru jsme sice chtěli všichni, ale tak už to v horách chodí. Pět účastníků to zvládlo přejeme jim to a ostatní snad příště. Bude to chtít více fyzické přípravy, celoročně, ne až na poslední chvíli.

Tak takový byl náš Pamír 2000. A taky byl ještě o jurtách, o koních, o lidech, o skvělé koze, o kumisu – zkvašeném, prý alkoholickém kobylím mléku, o ajranu – výborném jogurtu, o lepjoskach a o kuru a o fantastické smetaně a o … A taky o neuvěřitelných cenách a žranici v Oši a o tržnici a o vodce a tak vůbec.

A ještě kuriozitka na závěr. Naše letadlo z Alma Aty mělo na cestě do Petěrsburgu neplánované mezipřistání v Jekatěrinburgu. Proč" Protože prostě v Alma Atě neměli dost benzínu, abychom mohli doletět až do Petěrsburgu! Jo Rusko je stále zemí kde zítra, již znamená včera, tak nějak to ti komanči říkali…

Oš – roh hojnosti

Po třech týdnech jsme se vrátili z hor řádně vyhublí a vyhladovělí. Naše první cesta směřovala na market. To je místo uprostřed Oše, kde se dá už tři tisíce let koupit úplně všechno. Dnes zde koupíte opravdu vše od oblečení až po elektrickou zástrčku. Ale hlavně je tu spoustu jídla. Maso, salámy, ovoce, zelenina, sladkosti ".. A to vše pro našince za velmi nízké ceny.

Nejvíc jsme se těšili na šašliky, melouny, sušené meruňky, obrovské šťavnaté broskve, maliny, sladké buchty a na závěr pohádkové království nádherně nazdobených krémových dortů. Tehdy jsem pochopil, co to znamená roh hojnosti – zkrátka, přejedli jsme se tak, že jsme se nemohli skoro ani hýbat. To jsou naše poslední vzpomínky na Pamir a Pik Lenina. Tím se naše expedice končila.

Život a lidé pod horami

Lidé, pastevci, kteří zde žijí v jurtách, jsou přes zimu ve městě. Jejich děti chodí do školy nebo jsou na studiích. Ti, kteří mají koně nebo jaky, se snaží přivydělat si nošením nákladů do prvního výškového tábora. Ostatní jsou opravdoví pastevci a dodržují místní zvyky a tradice. Nosí tradiční Kalpaky, vysoké vyšívané klobouky z plsti vyrobené z ovčí vlny, nebo menší čepičky zvané Tibutějky. Jsou to skvělí, pohostinní a dobrosrdeční lidé. Jejich základními potravinami tady v horách jsou tradiční pokrmy a nápoje.

Kumis – zkvašené kobylí mléko, lehce alkoholický nápoj – prý.

Ajran – zakysané kravské mléko, podobné jogurtu.

Kur- tvrdý, na slunci sušený kravský nebo jačí sýr, výborný k vodce.

Lepjoška – tradiční kulatý chléb s jačím máslem. Trhá se všem lidem u „stolu“ – jí se na zemi na kobercích a „stůl“ se prostírá čistou látkou.

Smotana – sebraná nejkvalitnější smetana z kravského mléka, hustá tak, že se jako máslo maže na lepjošku a je vynikající.

OTOP

V horách není dřevo a tak všechno vaření a pečení probíhá na „briketách“ z kravského a jačího trusu. Většinou děti z něj uplácají placky, které se suší na slunci a pak používají jako topidlo.

STAROST O KONĚ

Koně jsou v horských oblastech jediným spolehlivým dopravním prostředkem a proto se o ně Kirgizové také velmi dobře starají. Jsou k nim velmi ohleduplní a snaží se je co nejvíce šetřit.

ZABÍJAČKY

Všechna zvířata, ať už jde o kozu, ovci či mladého býčka, se zabíjejí tradičně nožem, proříznutím hrdla a krční tepny. Ovci a kozu zabíjí jeden člověk, býčka tři. Kazaši jsou skvělí řezníci. Je radost je pozorovat při práci. Býčka „bourali“ tři řezníci současně. Všichni tři pracovali při stahování, vyvrhování i porcování s ostrými noži současně. Nejen, že se vzájemně nepořezali, ale ani si nezavazeli. Nepotřebovali jediné slovo, aby se domluvili. Každý věděl, co, kdy a kde má dělat. Býčka zpracovali na zemi. Nejdříve stáhli jednu stranu, pak druhou, nakonec hřbet. Maso stále leželo na kůži, v čistotě. Býčkova kůže byla vlastně použita jako podložka. Čisté, praktické a účelné.

KOZA

I my jsme si dopřáli zabijačku. Naporcovali nám celou kozu. Naporcovali nám ji a uvařili. V životě bych nevěřil, jak tučná a dobrá může být koza. Kdyby mi řekli, že je to vepřové, věřil bych jim. V těchto vysokohorských chladných podmínkách, musí být i koza tlustá, jinak by nepřežila. Největší pochoutkou bylo nakonec to, co vypadalo nejodpudivěji. Na plátky nakrájená játra s vařeným vnitřním tukem, namočené ve vodě s rozpuštěnou solí. Na pohled strašné, avšak chuťově vynikající.

PENÍZE

Kirgizstán nepoužívá kovové mince. Jejich měna se jmenuje Som. Mají bankovky v hodnotě 1, 5, 10, 50 a 100 Somů. Jeden som je přibližně 0.9 české koruny. Mají i drobné, také papírové bankovky v hodnotě 50 a 10 Tinů. Což je polovina a desetina Somu. Tinům nikdo neřekne jinak, než po staru Kopějky. I Somům se občas říká Rubl. Drobné padesáti a desetitinové bankovky jsou velmi zvláštní nejen svou zanedbatelnou hodnotou (0,009 české koruny), ale i svým rozměrem. Jsou stejně široké jako Somy, ale jejich délka je jen asi tři pětiny délky Somu. Náklady na jejich výrobu pravděpodobně vysoce převyšují jejich hodnotu.