MAMBERAMO 2004 – West Papua – Guinea – Irian Jaya

Řeka Mamberámo je jednou ze „zakázaných oblastí“ kam se mi podařilo se dostat. Nešlo mi o to porušovat pravidla, měl jsem jasný cíl, co chci vidět a to se nám s kamarádem také podařilo najít. Expedice pro dva lidi. ano i tak málo početné expedice jsem dělával a ještě je do těch nejnepřístupnějších oblastí stále dělám…

Tajomné Mamberámo

Tajomné Mamberámo, napsal před pár lety Laco Gulik. Už tehdy mi bylo jasné, že se do této přísně uzavřené a zakázané oblasti musím podívat. Podařilo se to až letos. Nová Guinea je veliká a její západní část Irian Jaya, skýtá nepřeberné množství lákadel a zajímavostí.

Laco šel společně se svým přítelem šíleny přechod přes hory z Wameny. Musel tak jít, když se mu nepodařilo dostat se na řeku Mamaberámo zespodu od moře, proti jejímu proudu. Tenkrát jim v tom zabránila indoneská policie. Nám se podařilo sehnat povolení alespoň na část povodí Mamberáma, odkud mělo být mnohem snažší dostat se do oblastí, které jsou i na mapách značeny jako „strictly prohibited teritory“.

Nakládáme naši malou Cesnu. Letadlo s nosnotí 350 kg nákladu. To je limit, který nemůžeme překročit. Váží se vše. Osoby, zavazadla I příruční zavazadla. Letíme jen dva, já a kamarád Petr Kožela. Ja mám 69 kg, Petr 79 kg. Naše zavazadla obsahují jen nejnutnější věci a fototechniku. Trošku jídla, hlavně sušené maso. Veškerou volnou váhu, kterou máme ještě k dispozici, „dovazujeme“ benzínem. Nakládáme 150 litrů v kanystrech a k tomu pět litrů oleje. To je do motorů malých lodí, o kterých víme, že tam jsou, ale že většinou nemají benzín. Je to naše malá jistota. Jinak vše ostatní je nejisté.

Pilot Al se pomodlil, požádal boha o dobrý let, motor zabral na plné obrátky a naše přetížené malé letadélko se težce zvedá z letištní plochy. Zmizely poslední stavby a pod námi je jen nekonečný prales"

Co je tajemné, nechť zůstane tajemným

V televizi by na tomto místě byl prostor pro reklamu, nebo by se jen objevil nápis „pokračování příště“. Omlouvám se všem koho to začalo zajímat. Více o Mamaberámu zatím nenapíši. Je to velice citlivé téma. Snad jen, že se nám tato expedice podařila. Dostali jsme se k lidem, kteří žiji na řece Mamberámo, bojovníkům v pletených sukních se slamněnými „ocasky“ vzadu a s kuželovými čepicemi. Vezeme si domu jejich fotografie. Viděli jsme něco navíc s čím jsme původně nepočítali. Vezem si domů I desítky krokodýlích zubů. Zkrátka, letošní Mamaberámo se vydařilo. Příští rok se tam určitě vydám znovu. Jsou zde další zajímavé oblasti, kam se chci ještě podívat a letos jsem zjistil, jak se k nim dá dostat, jak se dají obejít přísné zákazy. Bude-li mít někdo zájem, může se ke mně příští rok přidat. Plánuji tam ještě 3 expedice, každou trošičku jinam. Je to jedno z posledních území, kde ještě stále žijí lidé, kteří možná ještě nikdy neviděli bílého člověka"

Z prosluneneho Biaku zdravi Petr Jahoda

Vzhledem k tomu, že mé ukončení cestopisu v tom nejlepším, nevyvolalo zrovna nejlepší ohlasy, ale naopak rozvířilo docela bouřlivou diskusi, rozhodl jsem se ještě trošku přidat. Pár obrázků a něco málo o lidech na Mamberámu…

Výrobci kamenných sekyr

Naším cílem nebylo jen Mamberámo. Věděli jsme, že nedaleko v horách žije kmen Wano, výrobci nejkvalitnějších kamenných sekyr na Západní Papui. Naše expedice tedy začala trekem k nim. Wanové jsou sice izolovaným, ale velmi příjemným národem. Žijí vysoko v údolí nad řekou. Přivítali nás bez obav, dokonce bych řekl, že i nadšeně. Nosí tlusté koteky, podobně jako Laniové z Baliemského ůdolí, ale občas používají i koteky tenké, jako Daniové. Na krku mívají žluté náhrdelníky. Na hlavách nosí černé čepice ze síťky pletené z přírodních materiálů. Ženy nosí sukénky z „rákosí“.

Skála, ze které získávají kámen na sekery je dole u řeky. Těží se nejprimitivnějším způsobem. Wanové vystaví z klád „lešení“ až pod místo, kde je ve skále ložisko „pazourku“. Tam udělají malou plošinu ze dřeva a na ni vyskládají kameny. Na takto vzniklém „roštu“ rozdělají oheň. Skálu lámou žárem. Oheň po nějaké době ještě přikryjí zeleným listím. Je to práce na celý den. Vytěžený kámen se pak dále zpracovává štípáním a nakonec broušením o jiné kameny. Říká se, že Wanové mají vůbec nejkvalitnější kámen pro kamenné sekery na celé Papui. Pozorovat je při práci je úchvatné. Jsou dokonale sehraní, nic neudělají zbytečně. Zatímco muži pracují, děti si dole hrají. Pálí malý oheň a jakoby si lámou svoji skálu. Z úlomků pazourku i oni ve své hře vyrábějí kamenné sekery.

Večer se všichni sejdou v jedné chýši nahoře v horách kde bydlí. Připraví se slavnostně rudá omáčka z pandanového plodu, buaméry. Po jídle se muži usadí kolem ohně a dlouho do noci se zpívá. Vzdávají tak dík úspěšnému dni.

Bojovníci z Mamberáma

Plavba na pomalé lodi po veliké řece je takřka nekonečná. Čím je řeka širší, tím má menší hloubku. Teče prakticky po rovině a tak neskutečně meandruje. Křižujeme ji ze strany na stranu. Občas se nám podaří uvíznout v bahně, třeba i uprostřed řeky. Krokodýlů jsme zatím viděli jen několik. Všechno to byly mláďata. Z jejich obrovských rodičů jsme zatím viděli jen zuby a kůže. Potkat se s nimi na naší malé lodi uprostřed řeky, po tom zrovna netoužíme.

Muži na Mamberámu, bojovníci, jsou lovci krokodýlů. Mají větší luky, než jsem kdy viděl u jakéhokoli jiného kmene a to nejen zde na Guinei. Také jejich šípy jsou mnohem delší a masivnější. Krokodýl je největším divoce žijícím zvířetem na ostrově. Ženy nosí sukénky pletené z travin a listí. Muži na řece Mamberámo se odívají také do speciálních, pro ně typických sukének. V zadu na hýždích mají široký ocásek spletený rovněž z travin. Ptal jsem se proč ty ocásky nosí, le nedovedli mi na to dpovědět. Možná aby se podobali kasuárovi, když ho jdou lovit. Kasuár je nebezpečný pták, podobný pštrosu, druhé největší zvíře na ostrově a je jich zde hodně. Tento běhavý pralesní pták dosahuje výšky dospělého muže. Další, naprosto typickou součástí oděvu mužů na řece Mamberámo jsou kuželovité „čepice“. Ty jsou, jako vše v jejich oděvu, opět umně upleteny z travin. Jako všechny přírodní národy, ani lidé na Mamberámu nežijí přímo u řeky, ale museli jsme se za nimi vypravit „kousek dál“. I když to nebylo přesně to, co jsem čekali, stálo to za to.

V jejich vesnicích jsme mohli vidět primitivní způsob výroby sága, které je i zde hlavní potravinou. Hned za ním následují ryby, které muži na řece Mamberámo loví luky a šípy. V jedné vesnici jsme dokonce viděli i jak se zpracovávají kůže ulovených krokodýlů, pro které sem prý jednou za čas dole na „velké“ řece vykupuje indonéský obchodník.

Nové obzory

Viděli jsme výrobce nejkvalitnějších kamenných sekyr i bojovníky z Mamberáma. Naše první expedice na tuto řeku tedy splnila vše, co jsme od ní očekávali. Mohli bychom být spokojeni. Také jsme, jenže…

U místních lidí jsme si ověřili to, co jsme již dlouho tušili a předpokládali. Měl jsem vytipovanou jednu oblast na Mamberámu, která se tváří hodně neprobádaně. Místních lidí jsem se na ni hodně vyptával. Je maličko jinde, ale přesto věděli, nebo spíše moc nevěděli a to mě provokuje o to víc. Potvrdili mi že tam žijí lidé, ale ještě nikdy je neviděli. Co vědí, tak že tam nejsou vůbec žádné cesty. I na navigačních leteckých mapách je tato oblast vyznačena bíle s lakonickým textem „Věříme, že tyto hory nejsou vyšší než 3000 stop“… Tak to je můj cíl příště. Už jsem si ta bílá místa na mapách okopíroval, už se tam těším. Bude to náročná akce, ale věřím, že ji zvládneme.

Více o Papuii Nové Guinei, Stromových lidech a neznámých kmenech se můžete dozvědět v magazínu CESTOPISY. Dubnové číslo (2/2005) je speciál, z poloviny zaměřený právě na Papuu. Nenechte si ho ujít. V článku Češi objevují Guineu se dozvíte od kdy jezdí české expedice na Guineu. Budete překvapeni…