Sponzoři
Moje expedice ke stromovým lidem kmenů Korowai a Kombai
Je to již mnoho let, co pravidelně jezdím na Papuu ke stromovým lidem. Jsou to moje nejoblíbenější kmeny. Ano kmeny. Na západní Papui, tedy dříve na Irian Jaya, žije nejméně pět kmenů stromových lidí. Tedy lidí, kteří si své domy staví vysoko v korunách stromů.
Nejzajímavější jsou Kombajové, ke kterým jsem se poprvé dostal již v roce 1998. Kamenné sekery, kostěné nože, luky a šípy… To je svět který mne uchvátil a pohltil. Od té doby jsem na Papui součtem strávil nejméně čtyři roky svého života. nikdy toho nebudu litovat…
PAPUA – Stromoví lidé Komabai & Korowai 2004 – International Expedition Tree People – Guinea (leto/sommer 2004)
Tak jsme se dnes vrátili z nikde nekončící džungle Irian Jaya, z další více než úspěšné expedice ke stormovým lidem. Jak jsem již psal měli jsme v plánu projít přes území Korowajů k mnohem divočejšímu kmeni stromových lidí, Kombajů. Cestou přes Korowaje, také lidi žijící v domech postavených v korunách stromů, jsme měli štěstí na skvělou vesnici s mnoha obyvateli a měli jsme možnost s nimi jít na celý den do pralesa a pozorovat je při jejich práci. Bylo to zajímavé a velmi poučné. Všichni říkali, že kdyby zažili jen tohle, byli by spokojení. Ivo měl při loučení s nimi problém zadržet slzy, tak silné pro něj toto setkání s lidmi z jiné doby bylo. Nebyl to však cíl naší expedice.
Po té co jsme opustili uzemi Korowajů jsme se dva dny prodírali pralesem, abychom se dostali na uzemí Kombajů. To jsou lidé, kteří se do dnes oblékají jen do ozdob z kostí, muži si na penis dávají zobák ze zoborožce. Původním cilem expedice bylo přejít celé území obývané tímto kmenem. Velmi rychle jsme však pochopili, že to není spravný směr. Stále jsme nenacházeli Kombaje necivilizované, které znám z předchozích expedic na toto uzemí. Někteří z nás již začali pochybovat, že je vůbec najdeme.
Třetí den bezvýsledného hledáni „divokých“ Kombajů jsem rozhodl vzdát se přechodu jejich území a vrátit se do míst, kde jsem je našel při předchozích expedicích. Učastníci této cesty sice byli spokojeni i s tím co viděli u Korowajů, bylo to skvělé, ale já jsem chtěl více. Znamenalo to pro nás prodírat se napříč džunglí. Někdy po cestách, někdy mimo ně. Prosekávat se. Škrábanců přibývalo. Celý den jsme šli a večer jsme dorazili do další vesnice, opět civilizované. Nálada byla dobra, ale…
Další den jsme vyrazili relativně dost pozdě. Kombaje už hledáme pátý den. Nikdo nevěří, že je ještě najdeme, dokonce i já si nejsem jist. Ale ještě jsme nedošli na ta místa, kde byli ješte vloni na podzim. Dál se prodíráme podle kompasu. Naši nosiči nás musí nenávidět. Kolem druhé hodiny odpoledne jsme narazili na dva stromové domy a jeden dlouhý dům na zemi. Tam bylo několik lidí a proti nám vyběhl bojovník s luky a šípy. Křičel, bouchal do všeho kolem sebe a několik šípů vystřelil do vzduchu. Věděl jsem, že jsme na místě, našli jsme je.
Asi dvacet lidí. Ženy oděné pouze do náhrdelníků z kostí a sukýnek ze sága. Muži mají místo sukýnek penisy buď zavázané do listu jako Korowajové a nebo na nich maji pro Kombaje typické zobáky ze zoborohu. Za deset, nebo patnáct nekonečně dlouhých minut nás pustili do vesnice. Potom jsem se spřátelili. Zůstali jsme zde dvě noci. Další den jsme s nimi šli dělat ságo na nedaleké ságoviště. Málokdy v životě se někomu podaří prožít něco takového. Bylo to více než fantastické. Byli jsme překvapeni jak Kombajové tvrdě pracují. Ženy se od rána nezastavily. Muži pokáceli silnou ságovou palmu pomocí dřevěných a kamenných nástrojů. Viděli jsme jak se opravuje kamenná sekera, měli jsme možnost prohlédnout si šípy s hroty z kostí kasuarů. V celé vesnici nebyl jediný kousek látky, nebo kovu. Tito lidé dodnes žijí ne v době kamenné, ale v čistém, ničím neposkvrněném paleolitu. My jsme pro ně byli skoro jako návštěva z vesmíru. Ne, že by nepřišli do styku s civilizací, ale bělochy zde každý den nevidí.
Překvapilo mne na jak malém území dnes žijí „divocí“ Kombajové a jak těžké je najít je. Zatím se mi to sice podařilo pokaždé, ale teď to bylo „o fous“. Prošli jsme spoustu opuštěných vesnic. Nakonec jsme tu „naši“ našli. Nebyla to taková „pecka“ jako vloni na podzim, kdy jsme našli vesnici s asi sedmdesáti lidmi připravující se na jednu z nejdůležitějších kombajských ceremonií, mající za učel získat velké množství ságových červů, ale přesto si myslim, že letos to bylo ještě o malý kousek lepší. Na podzim k nim pojedu zase, ale nemohu zaručit, že je najdu. Veřím že ano, ale jist si tím asi nikdy nebudu. Kombajové se i pro mne začínají stávat přeludem, mýtem. Je to jen pár dní co jsem od nich odešel a teď sedím u počítače a dávám o té cestě zprávu lidem žijícím v přecivilizovaném světě. To jsou věci, které si oni neumí ani představit.
Zatím každá naše expedice ke stromovým lidem byla alespoň jednou přepadena. Tato už vypadala, že bude výjimkou. Byl to však jen klam. Přepadli nás lidé právě z té skvělé vsenice, se kterými jsme strávili tolik krásných chvil. Kombajové jsou nevypočitatelní a divocí jako šelmy. Pozitivní však bylo, že letos poprvé se toto přepadení dalo vyřešit „diplomatickou cestou“. Težko říci, jaké to bude na podzim.
Ze Západní Papuy – Irian Jaya, Petr Jahoda, vedoucí expedice ke stromovým lidem
PS: Všichni jsme zcela zdraví a bez nejmenších problémů pokračujeme dále na Papuu Novou Guineu. Letos dokonce ani nikomu nic nehnisá. Celou tuto náročnou expedici zvládla také Bibiana, jednapadasátiletá dvojnásobná BABIČKA. Klobouk dolu!
STROMOVÍ LIDÉ – pohodová expedice? (podzim 2004 – Papua – Guinea – Irian Jaya)
V časovém horizontu jednoho roku jsem se již potřetí vypravil s několika přáteli k nejdivočejsšímu kmeni stromových lidí žijících na ostrově Nová Guinea, ke Kombajům. Kolikátá už je to expedice ke stromovým lidem? Ke Korowajům jezdím již sedm let, od roku 1998, tedy prakticky osm let. Možná desátá? Možná víc, možná míň? Nevim. Není to důležité. Naposledy jsem zde byl pred třemi měsíci. Může mne zde ještě něco překvapit? Mohu zažít něco nového? To jsou otázky, které si kladu ještě před nástupem do malého misionářského letadla. Jakmile však zavrčí jeho motory, je rázem všechno pryč. Tep se zrychlí a já se řítím do nového dobrodružství. Ani netuším, že začne prakticky ihned po přistání.
Původně jsem tuto expedici chtěl nazvat pohodovou, nebo přežranou (podle množství jídla, které jsme si tentokrát vezli, ale vše bylo jinak. Korowajové, ti „hodnější“ stromoví lidé, nás zajali už na letišti. Měli zde nějakou slavnost. Přijela se na ně podivat „vrchnost“ z Jayapury. Náš pilot nám řekl, ať se jdeme kouknout také. Inu proč ne? Jenže jak to skončilo, chtěli po nás místní civilizovaní Korowajové nehoráznou častku za to, že jsme vyfotografovali jejich stromový dům, který postavili jen kousek od letiště, speciálně pro tuto příležitost. Tuhle situaci jsem zde již jednou zažil. Tenkrát to bylo hluboko v pralese a neměl nám kdo pomoci. Tady jsem se pokusil obrátit na misionáře, Holanďana Petra. Velmi vzrušené jednání, chvílemi to vypadalo, že Korowajové zaútočí i na něj. Žije zde již několik měsíců se ženou a třemi dětmi. Utíká od tud. Odlétá společně s námi, jak se budeme vracet. Po hodinovém těžkém vyjednávání docházíme ke konsensu, se kterým není vlastně nikdo spokojen, ale Korowajové nás propouští. Naše expedice může začít.
Do nejbližší vesnice to máme několik hodin chůze. Napřed půlhodinová plavba na vratké lodi vydlabané z jednoho kusu dřeva a pak už nic než prales. Pro kluky první den ve zdejší džungli. Je dusno a horko. Na neštěstí je také hodně sucho. Vzduch je nasycen vlhkostí, ale na zemi je vidět, že zde dlouho nepršelo. To poznám i podle toho, že je hodně komárů. Ani bolestivě kousající ovádi nezůstávají za komáry pozadu. Všichni mají hlad. Během prvního dne jsem spotřeboval jeden celý repelent. A to repelenty mnoho nepoužívám.
Zachraňuje nás první korowajská vesnice. Dnes jsme šli všichni nadoraz. Horko udělalo své. V domě, asi devět metrů vysoko nad zemí, nejsou ovádi a téměř sem nelétají ani komáři. Obtěžují tu jen mouchy, ale ty nekoušou. Nahoru jsme vylezli všichni. Nikdo nechtěl spát dole. Ani úzka tyč nás neodradila. Výstupky, po kterých se šplhá nahoru jako by po schůdkách, se dnes nikomu nezdály malé. Všichni chtěli nahoru, pryč z dosahu tech protivných malých predátorů.
Jsme u Korowajů. Tuhle vesnici dobře znám. Řekl bych, že tihle Korowajové jsou již mými přáteli. Zastavuji se zde skoro vždy. Skoro nazí muži sedí kolem ohně a pozorují nás. Mají penisy zastrčené do šourku a zavázané listem. Ženy nám všem važí na krk psí zuby, chraní proti nemocem. Peče se ságo, základní potravina Korowajů. Dnes bude i maso. Jeden z mužů ulovil papouška kakadu. Chutná jako tužší kuře.
Prvni den chlapi padli polomrtví, ale druhý den už mají roupy. Ráno vstávají neskutečně brzy a tahají mne, který většinou budí všechny ostatní, zpod deky. Nechápu proč, ale zvolili mne za expedičního kuchaře. Asi vaří ještě hůř než já. Nudlová polívka se sušeným masem. Toho máme tolik, že ho snad budeme i rozdávat. Ale je výborné. Míra ho nasušil skvěle. A pak už zase šlapeme k dalším vesnicím. K té jedné, moc hezké korowajské vesnici, kde mám další přátele, je to ještě dost daleko.
Jdeme denně tři až pět hodin. Kluci šlapou dost dobře. Jindy by to trvalo o hodinu až dvě déle. Cestou nás čekají jen zanedbatelné příhody. V poznámkách mám zápisky: první koupání, napadly nás pralesní vosy – to bylo hustý, zachraňovali jsme se útěkem. Schytali jsme to všichni, každý tak pět stípanců, ale nikdo neměl alergickou pronikavější reakci. Fotíme masožravé láčkovky… Prostě pohoda.
Díky tomu, že jdeme docela rychle, máme dost času na domorodce. Můžeme s nimi strávit více času a o to nám hlavně jde. Bohužel máme také více času na jídlo. Jako expediční kuchař a tím pádem i „provianťák' zjišťuji, že máme neskutečně mnoho potravin. Doslova se přejídáme. Je to moje první expedice do této oblasti, kdy jsme s jídlem naprosto soběstační. Jindy jsme byli ze 30 – 50-ti% zavislí na domorodcích. Teď jen ochutnáváme. Přesto Jindra překvapuje a vytahuje dlouho slibovaný poklad, uherák. Celou dobu jsme si mysleli, že jen vtipkuje, když říkal že má UHERÁK. Nevděk však vládne světem. Míra jen suše pronesl: "Tohle není uherák.“ Měl pravdu, Jindrův uherák je kostelecký a tak po zbytek cesty musí poslouchat uštěpačné poznámky o „falešném uheráku“. Na sve první expedici ke stromovým lidem jsme několik dni hladověli, co bych za ten salám tenkrát dal. Ale nebyl bych to já, abych si také nepřisadil.
V „naší“ vesnicí jsem se setkal se starými známými Korowaji, kteří nás vždy berou s sebou ke zpracování sága. Tentokrát nám navíc ukázali, jak a kde se hledají sagoví červi, kteří se „neurodí“ vždy. Strávili jsme s nimi jeden a půl dne. Jako vždy bylo fantastické pozorovat jak jsou tito lidé z „pravěku“ zruční, rychlí a jak mají práci skvěle zorganizovanou.
Náš cíl jsou však Kombajové. Musíme dál. Už začalo trošku pršet, díky tomu je méně komárů. Ovadů však neubylo. Je stále stejné vedro, koupeme se všude, kde to jde, i za deště, tady je to jedno. Na jednom, naštěstí velmi krátkém úseku cesty, byly pijavice. Sundal jsem jich ze sebe během půl hodiny asi čtyřicet. Žádná se nestačila zapít. Nastříkali jsme boty repelentem a byl od nich pokoj. Míra se snaží ulovit nějakou rybu. Vzal si s sebou rybářské načiní, spoustu háčků, třpytek a ruzných atrap. Ale bohužel, jak říká, je to tady moc vychytané, takže čerstvé maso asi nebude. Ryby mu moc nejdou, ale jinak je skvelý chlapík.
Dokázal cestovat v každé době a to i přes to, že mu komunisté na sedm let sebrali pas. Neměl to s nimi lehké, ale vždy si dokázal najít nějaké cestičky okolo. Pas se mu podařilo úskokem získat znovu, ale těsně před revolucí o něj zase málem přišel. To by byl dlouhý příběh. Je to bývaly horolezec, 18 let choval doma dva kajmany, které si sám chytil a přivezl z Amazonie atd. Je to chlapík do nepohody, i když na to dnes možná nevypadá. Maličko mu narostlo břísko, ale drží se statečně.
Ani jsme si nevšimli jak, a dorazili jsme do první kombajské vesnice. Tentokrát jsem šel najisto. Je to vesnice, která stojí v „území nikoho“. Na hranicích mezi Kombaji a Korowaji. Před třemi měsíci tady byli docela fajn lidi, proto jsem sem zamířil znovu. Nechápu jak je to možné, došli jsme do stejné vesnice, ale jsou zde úplně jiní obyvatelé. Smíme dovnitř, můžeme přespat, ale tihle lidé jsou takoví nějací „studení“. Nemůžu přijít na to proč. Večer přšel náčelník. A už zase stojím proti lukům a šípům. Trvalo to vsak jen malou c
Vybavení na některé expedice ke stromovým lidem poskytly firmy:
