Sponzoři
S HORSKÝM KOLEM NA DNO AFRIKY
Do Afriky jezdím rád a často. Moje poslední výprava se od těch ostatních ale zásadně lišila. Při jedné oddychové cestě do Nairobi jsem totiž uviděl za výlohou obchodu kolo. Nejsem zrovna vášnivý cyklista, ale nápad projet rovníkovou severní Keňou jsem nemohl vyhnat z hlavy.
Už v roce 1928 vyrazili pánové Parlesák a Polák na kolech z Brna do Etiopie. Jejich cesta vedla přes Evropu, Turecko, část Arabského poloostrova, Egypt a Sudán, Etiopii a Eritreu až do Jemenu. Ve své době dokázali něco neuvěřitelného, a tak se malý výlet mohl podařit i mně. Mou odměnou byla návštěva dvou domorodých kmenů.
Kolo mých snů
V Nairobi jsem svůj dopravní prostředek pořídil velmi levně. Zatímco nájem auta na den vyšel na sto padesát dolarů, bicykl jsem koupil za necelou stovku. Nekvalitní stroj ale potřeboval menší úpravy. Umělohmotné pedály jsem vyměnil za kovové, utáhl pružinu pérování zadního kola a seřídil brzdy. Dokoupil jsem dvě rezervní duše, nářadí, zámek a ještě sadu na lepení. Světlo světa tak spatřilo „kolo mých snů“. Protože se můj nápad zrodil okamžitě a neplánovaně, neměl jsem samozřejmě s sebou žádné speciální vybavení. Největším problémem byla asi voda, protože jsem musel na kolo umístit zhruba jedenáct litrů v plastových lahvích, dalších patnáct kilo vážil batoh.
Tropické peklo
Moje první africké kilometry vedly písečnými dunami. Jejich průjezd byl tak vysilující, že jsem zvládl maximálně padesát kilometrů denně. Jediným mým společníkem bylo slunce, od kterého se ohřívala zem. Ještě v půl páté odpoledne ukazovala rtuť teploměru sedmačtyřicet stupňů. Zchlazení jsem se dočkal až k večeru. Rozbalil jsem karimatku a nahý si vychutnával první hvězdy nad hlavou. Samozřejmě že přicházely fyzické i psychické krize a někdy jsem si nebyl jist, zda svou cestu dokončím…
Ahoj, jak se máš?
Po několika vyčerpávajících dnech jsem konečně dorazil k vesnici kmene Turkanů. Ti sídlí v písečné nebo kamenité poušti na březích Rudolfova jezera. Jelikož je to krajina nevlídná a nehostinná, tak se o ně nikdo nestará. A to je v podstatě dobře, protože si mohou uchovávat svoje tradice. Uprostřed vesnice mají většinou ohradu pro kozy, kolem které stojí chýše z proutí a travin. Příbytky Turkanů jsou zhotoveny velmi precizně, aby dokonale chránily proti větru a slunci. Proti dešti to není nutné, neboť průměrné roční srážky bývají zanedbatelné. Někdy se dokonce stane, že kapky ani nedopadnou na zem. Vypaří se prý ještě ve vzduchu.
Muži Turkanů nosí zajímavé příčesky. Jsou vyrobené z hlinky, do které se pro ozdobu zastrkuje ptačí peří. Ženy nosí tradiční krátké kožené sukně, zakrývající pouze hýždě a část stehen. Vpředu mají dlouhou slavnostní zástěru z jemně vydělané kůže, která jim sahá až po kotníky. Normálně mívají odhalené poprsí, ale když vidí bělocha, tak se zahalují. Krk si pánové i dámy zdobí ulitami velkých šneků. Komunikace s nimi je velmi jednoduchá. Musíte se chovat velmi zdvořile. Stačí úsměv, podání ruky a pár milých vět v češtině. Možná se divíte, ale na všechny domorodce. které jsem cestou potkal. jsem mluvil ve svém rodném jazyce. Oni mi odpovídali ve své „hatmatilce“, a přesto jsme si rozuměli. ženy mi dokonce přinesly vodu a jídlo a někdy se nechaly i v klidu fotografovat.
Velcí parádníci
Moje další trasa vedla k Samburům. Písečné duny vystřídala příjemná savana, domov celé řady zvířat. Žijí v ní antilopy, zebry i šakali. Jednou jsem se málem srazil se slony, naštěstí jsme se o pár metrů minuli. Sloni bývají občas nedůtkliví a nenadálé vyrušení nesou dost nelibě. Mohou tak být velice nebezpeční.
Samburům se říká „zlatí Masajové“. Patří jim velké území a chodí překrásně nazdobení. Mají nádherné čelenky a vlasy natřené na červeno. Kolem krku se jim houpou korále, u pasu tradiční hůl, velký nůž a opasek. Ženatí muži se zdobit příliš nesmějí, a tak nejkrásnější bývají mladí bojovníci. Jejich parádivé období trvá i několik let. Za tu dobu nesmějí jíst nic jiného než mléko smíchané s kravskou krví. Jakmile si nashromáždí dostatek majetku, aby si mohli koupit ženu, ožení se. Dokud se ovšem čerstvému páru nenarodí první dítě, nesmějí společně jíst. Samburové uznávají mnohoženství. Muž se stará o bezpečnost a pase stádo, žena musí rodinu živit, vychovat děti a řešit všechno ostatní. První manželka se proto snaží svému muži co nejdříve získat majetek, který je nutný ke koupi další ženy. S tou se rozdělí o práci. Když jsou v rodině manželky tři, konečně se jim žije pohodlně a všichni mohou být spokojení.
Posezení v chýši
I Samburové mi pokus o usměvavou komunikaci opláceli takovou zdvořilostí, že ze mě udělali hosta své vesnice. Mohl jsem si postavit stan kousek od jejich chýší. Každé ráno jsem od nich ve speciálních nádobách – kalabaších – dostával čerstvě nadojené mléko. Po večerech jsem s nimi sedával v chýši a poslouchal jejich krásné písně. Na rozdíl od Turkanů do tohoto světa už více pronikla civilizace. Dokonce natolik, že má každá vesnice svého prostředníka. Jedná se o muže, kterému se z utržených peněz za dobytek zaplatí studia na střední škole v Nairobi. A tak jako jediný mluví anglicky a komunikuje s keňskými úřady.
Pohled zpátky
Projel jsem pouští i pralesem, zažil horko i chlad, řešil bezpočet problémů s nekvalitním kolem. Viděl jsem desítky afrických zvířat, od slonů přes zebry, antilopy, pštrosy a opice až po malé pískomily. Setkal jsem se s příslušníky čtyř přírodních národů. Na obou březích Rudolfova jezera jsem potkal odlišné Turkany, v pohoří Loroghi Sambury, ještě dále El Moly a Rendily. Kromě El Molů mě všichni přijali a dovolili s nimi pár dní žít. Ochutnal jsem skvělé velbloudí mléko i pečené antilopy či ryby z nejstaršího afrického jezera. Pozoroval jsem západy slunce i tisíce hvězd. To všechno jsem zažil na jednom obyčejném horském kole. Mohl bych chtít víc?
Podle vyprávění Petra Jahody, prezidenta Českého klubu cestovatelů, sepsala Martina Vlčková.