Sponzoři
Procestoval jsem svět
Ženy a děti se nás občas bojí
Rozhovor s Petrem Jahodou
Petr Jahoda si zamiloval divoké přírodní kmeny žijící v indonéské provincii Papua. V této části světa lzetotiž pořád objevovat vesnice, kam bílý člověk nepřišel třeba i několik desítek let.
Že je Petr Jahoda profesionální cestovatel, pochopíte v okamžiku, kdy vás pozve do své kanceláře uprostřed lesů nad brněnskou přehradou. Abyste k němu trefili, pošle celostránkový popis cesty, kde se to hemží odbočkami, kótami a souřadnicemi. Hledat ho ve spleti lesních cest ale není nic proti tomu, když se se skupinkou kamarádů vydává hledat přírodní kmeny do džungle indonéské provincie Papua.
Proč právě Papua. Co vás tam láká?
Je to jedno z posledních míst, kde můžete vidět lidi, kteří žijí jako v době kamenné. Používají kamenné sekery a kostěné a dřevěné nástroje. Můžete přijít do vesnice, v níž půlka obyvatel bělocha nikdy neviděla, protože žijí v místech, kam se téměř nedá dostat. Jak tam tedy jezdíte?
Normální linkou doletím na Papuu a pak je potřeba si pronajmout letadlo nebo vrtulník. Jenže to stojí šílené peníze. Udělal jsem tedy jednu dvě cesty a došly mi finance. Jediný způsob, jak se tam vrátit, bylo začít s sebou vozit turisty. A to zafungovalo, protože lidé o to zájem mají.
Kolik expedice na Papuu stojí?
Řádově je to přes sto tisíc korun.
Vybíráte si lidi, kteří s vámi pojedou?
Záleží na náročnosti expedice. Mám výlety, a těch je většina, na které může kdokoliv, kdo má alespoň základní fyzickou kondici. Pak jsou výpravy, kam jezdím jen s lidmi, na které se mohu spolehnout. S obyčejnými lidmi půjdeme pět dnů čtyři, maximálně šest hodin denně. A když budou chtít, seženu jim i nosiče. Na těch extrémních cestách musí účastníci počítat s tím, že si všechno ponesou sami, nevíme, jestli půjdeme dva, nebo tři týdny, netušíme, jestli nás domorodci pustí do vesnice, zda nás nepřepadnou…
Jak to vypadá, když po pěti dnech přijdete do vesnice?
Pokud tam přicházím poprvé, přibližujeme se v klidu a pomalu. Nikdy ne potichu, takže si normálně povídáme, abychom na sebe upozornili. To proto, aby ti lidé měli možnost nás zastavit a případně nám dát najevo, že si nepřejí, abychom k nim vcházeli. V takové chvíli nezbývá než se i po těch deseti dnech pochodu vrátit.
A když souhlasí?
To se stává tak v 90 procentech případů. Pak jdeme do vesnice a snažíme se komunikovat.
Jakým způsobem?
Většinou česky či indonésky. Pokud máme nosiče, který umí jejich jazyk, pak jeho prostřednictvím.
Bílí lidé k nim chodí často?
V některých vesnicích polovina lidí bílého člověka neviděla nikdy. Možná o něm jenom slyšeli, nebo šli za misionářem na misii.
Za koho vás považují? Berou vás jako turisty, nebo jako někoho, kdo je ruší?
Za podivíny a blázny. Už jenom ta představa, že jsme urazili pro ně nekonečnou vzdálenost kvůli tomu, abychom je viděli, je pro ně nepochopitelná. Oni nechápou pojem turistika. My jsme pro ně stejně zajímaví jako oni pro nás.
Jak tedy reagují?
Ženy a děti se nás občas i bojí. Proto máme zásadu, že když přijdeme do takové vesnice, první den se vůbec nefotí. Jen si s nimi povídáme a snažíme se navodit přátelskou atmosféru. Pak začíná fáze zvědavosti. Dost často to končí tak, že když se jdeme umýt, jde s námi celá vesnice, protože chtějí vidět, jak to děláme.
Děláte to nějak jinak?
Máme třeba mýdlo. A to pění, což ž je velká kuriozita.
Nosíte jim něco?
Dárky přinést musíme. Většinou je to tabák, cukr, sůl, čaj a káva. V těch méně odlehlých vesnicích, kam chodíme častěji, dáváme i peníze. Lidem na expedici ale říkám, že domorodcům, kteří nechodí takzvaně civilizovaně oblečení, není dobré peníze nebo šaty dávat, a tak přímo ovlivňovat jejich kulturu.
Takže korálky po kapsách nemáte?
Ty jsme vyřadili. Kde původní kultura ještě není příliš narušená, nerozdáváme oblečení ani PET lahve, i když by je hodně chtěli. Na druhou stranu, pokud přijdeme do vesnice, která je z půlky civilizovaná, tam už jim tu PET lahev necháme, protože víme, že jim to strašně usnadní život.
Stalo se vám někdy, že jste byli napadeni? Ano. Přihodilo se to vždy, když jsme odešli z vesnice. A bylo to proto, že jsme měli něco, co se jim líbilo. Jediný způsob obchodování, který znali, bylo brát si věci silou. Neuměli uzavřít obchod. S postupující civilizací už tohle mizí.
Pár dnů vás hostí a potom vás okradou?
Byli jsme ve vesnici třeba tři dny, s úsměvy jsme se rozloučili a za dvě hodiny hrozný křik a výstražné střílení šípů. Tak jsme si sedli na zem, protože věřím, že nikdo nezabije sedícího člověka. Oni okolo nás dupali a já už jim česky říkal: ?Kluci, neblbněte, sedněte si. Já vím, že chcete moji mačetu a já vám vysvětlím, proč vám ji nedám.? Našim lidem jsem říkal, ať se nesmějí, netváří se vystrašeně a pohrdavě. Je důležité si zachovat tvář a rovnocenné partnerství.
A jak to dopadlo?
Paradoxně se to většinou vyřeší penězi.
Kolik času taková místa Papui s přírodními národy ještě mají?
Už moc ne. Jezdím tam čtrnáct let a říkal jsem, že ještě pět let bude možné něco vidět. Teď si myslím, že to budou tři roky. Téměř v každé vesnici už je někdo, o kom se dá říct, že je civilizovaný ? používá mačetu a plastové lahve, nosí běžné oblečení…
Jak to?
Civilizace postupuje i tam a přírodní národy strašně rychle mizí. Respektive se civilizují, protože lidé sami chtějí. Teď jsme byli u kmene Korowaiů, kam už pět let nejezdím. Kamarádi nosiči mi nedávno říkali, že už tam žádní turisté nebyli tři roky, protože už vlastně nemají důvod tam jezdit.
Příloha DNES 25.7. 2011
Ondřej Kinkor