Sponzoři
Žiju napůl v době kamenné
Autor: Daniela Kramulová, Psychologie dnes, 1/2009
Petr Jahoda na několik měsíců v roce vymění měkkou postel a teplou sprchu za život v divoké přírodě. Lákají ho vysoké hory stejně jako neprostupné džungle a kmeny, jejichž příslušníci chodí dodnes nazí, loví luky a šípy, používají kostěné a kamenné nástroje. Tvrdí, že mezi tamními šamany má několik opravdu dobrých přátel.
Jako kluk jste patříval k trampům, co v pátek vyrazili na víkend do lesů. Patřilo cestování do dalekých zemí už tenkrát k vašim snům"
Za komunistů jsme o něčem takovém snad ani snít nemohli. Moc cestovat nám nedovolili, bez problémů jsme mohli jen do Rumunska, Polska, Východního Německa. Ale třeba právě to Rumunsko bylo nádherné. Po listopadu 1989 se naštěstí všechno změnilo a, jak se říká, svět nám ležel u nohou. Najednou jsme mohli, kam jsme chtěli, no a tak jsem začal jezdit a nenabažil jsem se té volnosti doteď. Cestování naplňuje můj soukromý i pracovní život. Když vyrůstáte v kleci, umíte si svobody setsakramentsky vážit. Zorganizoval jsem několik výzkumných cest k divoce žijícím domorodým kmenům, do vysokých hor i za polární kruh, k tomu pracuji v cestovní kanceláři jako vedoucí náročných komerčních expedic. Jsou roky, kdy jsem v republice necelé tři měsíce, a to ještě ne vcelku. Hodně z toho zabere průvodcovská činnost, ale často na sérii komerčních expedic navazuje nějaká moje soukromá. S lidmi – nerad používám slovo klient – se zpravidla zastavím až tam, kam už si troufnu jen sám. Cítím za ně velkou odpovědnost a netroufnu si s nimi do skutečného extrému. Na to, abych dělal jen vlastní projekty, nemám dost peněz. Vlastně proto jsem vůbec začal komerční expedice pořádat, abych se mohl na svoje oblíbená místa vracet a pokračovat, kde jsem přestal. Z platu soustružníka jsem na to opravdu neměl" Teď, skoro po dvaceti letech na cestách, bych se chtěl propracovat k opačnému poměru a být více doma. Přece jen mě „na stará kolena“ začalo lákat i jiné dobrodružství, jako třeba rodina, děti"
Z pohledu běžného člena západní civilizované společnosti působíte trochu jako dobrodruh. Proč vám tohle označení vadí"
Kdesi na začátku mého cestování byla hlavní motivací romantická představa dobrodružství. Jenže pak jsem začal jezdit za přírodními národy a dosáhnout cíle cesty bylo spojené s mnoha nepředvídatelnými problémy a riziky. Najednou toho dobrodružství začalo být moc a já jsem si začal uvědomovat, že je skutečné, ne takové to koupené a vyumělkované nebezpečí. Dnes pro mne znamená především problém, se kterým se musím vypořádat. Dobrodružství už dávno není cílem, ale prostředkem, jak se k němu dostat. I vnímání rizika se na cestách mění. V civilizaci se riskuje mnohem snadněji. Když jsme třeba na Papui hluboko v džungli, může být otevřená zlomenina smrtelným úrazem. Doprava k nejbližšímu lékaři, je-li vůbec možná, může trvat několik dní. A to se pořád dostanete jen do venkovské nemocnice s minimálním vybavením. V Evropě pro vás kamkoli přiletí vrtulník a za pár minut jste v moderně vybavené nemocnici a v péči vysoce kvalifikovaných lékařů. Myslím si, že riskovat by měl člověk jen tam, kde je to nezbytně nutné, a ne pro zábavu, jak se dnes stává moderním.
Před časem jsem o riskování mluvila s horolezkyní Soňou Boštíkovou. Tvrdila, že v horách zahyne víc mužů horolezců nejen proto, že jich prostě leze víc než žen, ale i proto, že chlap má větší tendenci podcenit riziko a snaží se dosáhnout cíle, i když ví, že se mění počasí a budou problémy. Není to na expedici do vzdálených míst, kam má člověk šanci dostat se třeba jen jednou za život, podobné"
Jo, riziko a cíl, to nikdy nejde dostat do rovnováhy. Hranice rizika se mění s odpovědností. Odpovědnost jen sám za sebe posunuje hranice rizika na maximum. Odpovědnost za lidi, které máte rádi a jsou doma, člověka zastaví o pár metrů dříve. Odpovědnost za kamarády, kteří jsou s vámi, takřka svazuje ruce. Také zkušenosti vás dost brzdí. A nakonec přichází ta věčná nejistota. Bylo nutné se vrátit" Když se vrátíte, nikdy se nedozvíte, bylo-li to skutečně nutné. Já jsem se zatím vrátil dvakrát. A když tu pořád ještě jsem, říkám si, že asi tu míru rizika odhadnout umím. Před podobným rozhodnutím jsem stál naposled v srpnu. Nakonec jsem se rozhodl se skupinou pokračovat ve výstupu na Carstenszovu Pyramidu, nejvyšší horu Austrálie a Oceánie. Doteď z toho mám nepříjemný pocit. Celý kopec byl zaledněný, na hřebeni jsme chytili nárazový vítr kolem 100 km v hodině. Znám ten kopec dobře, nikdy jsem tam nic takového nezažil ani jsem o tak špatném počasí neslyšel. Všechno hovořilo pro návrat. Hodinu jsme schovaní za kamenem čekali na vývoj počasí. Za celou dobu se nezměnilo, což se dalo vyhodnotit i pozitivně. Rozhodl jsem pokračovat. Ten výlet stál každého moc peněz, času i odříkání. Měli jsme jen jeden pokus. Lidi byli prima – Jihoafričan Rafal, čínský Američan Steven a srbský muslim Basar. Přijeli sem z různých částí světa a teď čekali na to, co řeknu. A byli připraveni to respektovat. I proto jsem se rozhodl výstup zkusit. Klaplo to. Ale co kdyby ne" Všichni byli horolezci, uměli si tu situaci vyhodnotit sami, ale odpovědnost, minimálně ta morální, by byla stejně na mně. Jenomže za týden treku už byli víc než klienti. Byli to kamarádi. A věděl jsem, že nemám právo jim říct: na tenhle kopec nevylezete. Tak jsem řekl jen: jdeme, ale jak se mi to přestane líbit, bez řečí okamžitě zpátky. Za hodinu se počasí maličko zlepšilo, právě jsme dorazili na vrchol. Později v Base Campu mi Steven řekl, že se nahoře právě naklonil k Rafalovi aby mu řekl, že půjdou dolů. Věděl, že na to čekám. A to má Steven dohodu s manželkou, že každý kopec zkusí jen jednou! Do dokončení projektu 7summits mu chyběl už jen Carstens a Vinson v Antarktidě. Byl by zahodil všechno, jen aby mne nedostal do problémů"?
Setkání s domorodci
Jak se dorozumíváte při prvním setkání s domorodci, abyste jim dal najevo, že přicházíte v dobrém" Nebo s sebou pro jistotu máte zbraň"
Už se nám stalo, že jsme se setkali s lidmi, pro které jsme pravděpodobně byli prvními bělochy, kteří k nim přišli. Ale už o běloších slyšeli od lidí z jiných vesnic. Když domorodé řeči nerozumím, mluvím s nimi přátelsky a česky. Většinou to po chvíli vyvolá smích a přátelskou náladu. Zbraň považuji za nesmyslné řešení, které nemůže navodit dialog. A hlavně, na cizím území se můžete dohodnout, ale nemůžete tam nikdy vyhrát. Na to, jak reagovat na přátelství žádná poučka není. Někdy musíte potvrdit, jindy zase přitvrdit, či přejít do protiútoku. Je to rozhodnutí ve zlomku sekundy. Když uděláte chybu, můžete mít smůlu. Jak to vypadá, já jsem zatím tu chybu ještě neudělal.
Jaké výdobytky civilizace na cestách vozíte"
Miluji výdobytky civilizace, které zvyšují bezpečnost expedic, a tím pravděpodobnost dosažení cíle. Takže GPS a satelitní telefon se pro mě staly samozřejmostí. Byla doba, kdy jsem vozil i mini počítač a po večerech jsem si ve stanu psal poznámky z cest a knihy. Několik posledních let s sebou vozím laptop. Připojení k internetu přes GPRS jee fantastická věc a všude v civilizaci ho využívám na plné pecky. Když jsem se pokoušel sjet Kilimandžáro na kole , Dostávaly se moje zprávy na internet takřka okamžitě. Někteří kamarádi nemohli pochopit, jak to dělám, že večer usínám ve stanu v posledním táboře a oni už to čtou na mých stránkách.
V čem jste ochoten přizpůsobit se domorodcům"
Řekl bych, že úplně. Jím s nimi jejich jídlo, spím s nimi v jejich chýších a je mi s nimi dobře. Myslím si, že cítí, že se na ně nejezdím jen koukat, ale že je mám rád. Vracím se rád Do Afriky a nejraději na Papuu, pardon, na Novou Guineu. Víte, dnes mezi těmi lidmi mám několik přátel a bohužel, někteří, které jsme měl téměř jako členy rodiny, nedávno zemřeli. Možná se to zdá nepochopitelné, ale jsme tam trochu jako doma. Zdá se mi, že jsou v mnohém lepší než my. Přátelství tam je napořád, tam nemůžete nikoho podrazit a pak se mu omluvit a říct: „Já to tak vlastně nemyslel, tak zase dobrý, jo.“ Tam buď jste přátele, nebo nejste.
Co jste se od nich naučil"
Chtěl bych se od nich naučit hodně, ale nějak to nejde. My už nejsme na mnoho věcí tak citliví jako oni. Oni umí věci, které my už považujeme za nadpřirozené. Pokud někdo jezdí cíleně za přírodními národy dest let, musí ho to ovlivnit. Změnilo mi to hlavně žebříček hodnot. Právě teď považuji za nejdůležitější v životě klid a pohodu, kterou u přírodních národů nacházím jako naprostou samozřejmost.
Když jste pobýval dlouhé měsíce mezi domorodci, měl jste vztah s některou s místních žen"
Nejste první, kdo se na to ptá a stejně jako ostatním musím odpovědět, že ne" Víte, já si těch lidí moc vážím, takže sex bych asi neuměl chtít, a milostný vztah, to dost dobře nejde, ony jsou dost jiné.
Naše generace cestovatelů má šanci
Kontakty s civilizací postupně mění tradiční životní styl divokých kmenů. Ovlivňuje jejch život víc rozvoj turismu nebo působení misionářů"
Misionáři přírodní národy civilizují. Ale můj negativní názor na misionáře se za poslední léta hodně změnil. Změnil se poznáním. Na Papui dokázali značně omezit války mezi domorodci, naučili je pěstovat některé rostliny, dali jim jakous takou lékařskou péči. Teď se nechci hájit, ale turismus domorodce podle mého názoru nijak výrazně neovlivňuje. Ono k nim zase tolik turistů nejezdí. Přinášejí jim peníze, za které si kupují čaj, cukr, rýži, mačety a sekery, boty a oblečení. Zakažte jim jíst rýži, koupit si boty , cukr a čaj. Nařiďte jim, aby se zase svlékli donaha a šli žít zpět do pralesa. Ale začněte prosím s tím dodržováním tradic napřed každý sám u sebe. Navíc myslím, že turismus se sám zabíjí – nikdo nebude zvědavý na oblečené domorodce.
Navštívil jste kmen, o němž dříve psal jiný cestovatel, a našel jste tam všechno jinak" Nebo jste to zažil sám třeba při návratu někam, kde jste byl před léty"
Nemám tolik času, abych jel někam, kde už není to, proč tam jedu. Myslím si, že k expedici patří dobrá příprava a přijde mi nesmyslné plýtvat časem a penězi na to, abych řekl, „sem už opravdu nestojí za to jezdit, ti lidé jsou už opravdu civilizovaní.“ Nejsem zastánce opakování starých expedic, protože už v tom je předpoklad neúspěchu. Nicméně samozřejmě jezdím i tam, kde přede mnou byli jiní cestovatelé, ale neplánuji cestu otrocky podle nich. Nejde mi o porovnání toho, co bylo, s tím co je, ale jde mi o to najít totéž, co našli jiní přede mnou.a nevadí mi, že to najdu o kousek nebo o obrovský kus jinde. Jsem rád, když to najdu. pokud bych přivezl jen zprávu o tom, že to, co bylo před padesáti lety, už dnes není, považoval bych to za totální selhání a neúspěch. To si přece člověk může zjistit a nemusí tam kvůli tomu jet. Naše generace ještě pořád má možnost objevit necivilizované kraje.
Předloni jste sjel Kilimandžáro na kole – proč vlastně" Není v tom trochu touhy ukázat se, zapsat se do evidence rekordů a získat víc pozornosti"
Trefa. Kilimandžáro byl nápad, který jsem vypustil z pusy a někdo ho slyšel. On se toho chytil a mně už to pak nedalo. Ale je to skutečně úplně mimo všeho, co jsem kdy dělal a dál dělám. Takový chvilkový úlet. Špatný způsob, jak na sebe upozornit, ale dobrý způsob jak se zase vrátit do Afriky. Horské kolo miluji a ten kope se fakt sjet dá, tedy škoda to neudělat.
Co plánujete za expedici na rok 2009"
Jednomu dobrému kamarádovi jsem něco slíbil, zase na Papui. Když se to povede, dozvíte se o tom. A když ne, budou o tom psát všechny noviny"..
Daniela Kraulová
Petr Jahoda (1963)
Cestovatel, organizátor významných expedic k přírodním národům (zejména na Papua Nová Guinea, Západní Papua – Irčan Jaya, Siberut, Etiopie, Keňa, Namibie), autor několika cestopisných knih (Nazí a divocí, Kanibalové z hor, Žijící lidé pravěku aj.) a filmů. Pravidelně přispívá do geografických a cestopisných magazínů. V současné době pracuje jako vedoucí náročných expedic v CK Poznání.