Pygmejové – Nejmenší lidé světa"

Poprvé jsem zorganizoval a vedl expedici k Pygmejům do Středoafrické republiky tuším v roce 2000. Tehdy a dosud je to jediné místo na světě, kde je ještě možné se setkat s ještě přírodně žijícími Pygmeji. Tehdy mi hodně poradil Dr. Vladimír Plešinger, který ve Středoafrické republice mnoho let před tím působil a napsal o ní i knihu s názvem V zemi císaře kanibala.

Další vesnice Pygmejů se dají navštívit v Kamerunu, nebo na hranicích Konga a Ugandy. Ale zde žijí již civilizovaní Pygmejové, kteří ve velké většině propadli alkoholu. Oblast zvaná Ituri, kde Pygmeje dlouhá léta studoval světoznámý český etnolog dr. Pavel Šebesta, bohužel leží v „horké oblasti“ Konga. Je to oblast ovládaná vojáky, která je obecně považována za velmi nebezpečnou. Podle posledních informací National Geographic, potvrzené lidmi, kteří mají s Kongem úzké kontakty, začala právě zde část Konžské armády lovit pygmeje na maso.

Ano Pygmejové nejsou v Kongu a ve Středoafrické republice považováni za lidi. Vojákům tedy legislativně nic nebrání v tom aby Pygmeje lovili a jedli…

Pygmejove a nížinné gorily – EXPEDICE 2004

Zpráva přímo z pralesa

Pozdrav od PYGMEJU ze Stredoafricke republiky

Ahoj vsichni. Expedice probiha skvele. Vratili jsme se z pralesa s Pygmeji jsme lovili, sbirali med, vykopavali taro a hlavne nekolik nadhernych veceru tancili a zpivali jejich nadherne pisne, doprovazene pouze bubny. Nahral jsem jich pres 70. Jedli jsme jen antilopy a gazely, jeste v Bangui v restauraci jsme si dali skveleho krokodyla a jednoho malickeho mravenecnika rovnez skvele chuti. Vsichni jsme zdravi a ritime se dal k pralesnim slonum a k nizinnym gorilam. Omlouvam se za strucnost, ale tuto zpravu pisi pod casovym talkem u polskych misionaru, tak aby se stihla jeste pres vysilacku odeslat do nemecka, kde ji nekdo nejak zformuje do e-mailu a polse k nam do kancelare a tam ji teprve daji na internet do teto ubriky. Jestli ji ctete, tak to znamena, ze cela tato slozita operace probehla v poradku. Ozvu se zase za 14 dni.

-----------------------------------------------

O 14 dní později

Tak už jsem zase doma. Od Pygmejů – Trapslíků pralesa, jsme jeli ještě na pozorování pralesních slonů do národního parku Sanga-Dzanga na pomezí hranic Konga, Kamerunu a Středoafrické republiky. Sloni byli perfektní , jako vždycky. Na „salinu“ (slanou bažinu) jich přišla skoro stovka. Chodí se tam napít slané vody a vyválet v blátě. Bylo tam spousta samic s mláďaty. Ta byla asi nejroztomilejší. Kromě slonů přišli také buvoli, krásně pruhované antilopy bongo a endemická pralesní prasata. dvě hodiny na pozorovatelně uběhly jako nic, filmy ve fotoaparátech jen hořely. Návrat tentokrát proběhl bez problémů, ale jak jsme zde byli před dvěma lety, tak nám cesty přehradil statný sloní samec a my jsem ho museli obcházet jinudy, to se šlo řekou a brodili jsme skoro po prsa ve vodě.

Nížinné gorily, to je kapitola sama pro sebe. V roce 2001 jsme byli druhá skupina, která se k nim vypravila. Tentokrát, o dva roky později, jsem byli v pořadí čtvrtou skupinou. Turistů zde opravdu mnoho nemají. Naposledy směli ke gorilám jen dva lidé na půl hodiny až hodinu. Tentokrát jsme mohli tři a nechali nás s gorilami skoro tři hodiny. Naposledy nás gorily napadly, tentokrát se statný gorilí samec asi po půl hodině natáhl a skoro hodinu spal. Asi nevěděl, že jsme za jeho pozorování každý zaplatitli sto dolarů, a nebo na na to úplně kašlal. I tak to bylo fantastické. jak se prospal, tak vylezl nahoru na strom a začal lámat větve. Nakonec se ještě zase slezl s námi rozloučit. To kolem nás prošel ve vzdálennosti sotva čtyř metrů. Jinak jsme ho pozorovali asi tak ze sedmi až deseti metrů.

Jinak současná vláda ve Středoafrické republice je asi o maličko lepší, než ta, kterou jsme tam zažili před dvěma lety. V březnu 2003 tam měli poslední převrat. Obvykle bývají zhruba každých šest měsíců. To znamená, že od doby kdy jsme odjeli se udály nejméně dva až tři převraty. Náš hotel měl ještě vypálené přízemí a po ulicích se občas potulovali francouzští legionáři. Ale v zemi už se smí fotogragfovat, což bylo dříve zakázáno. Tenkrát jsme po zdlouhavých jednáních na ministerstvech dostali krátce před Vánocemi povolení číslo 002 toho roku. Letos žádné povolení nebylo potřeba. Před dvěma lety nás v hlavním městě nejméně dvakrát denně zatkla policie a seděli minimálně dvě hodiny na stanici, tentokrát jsme nebyli zatčeni ani jednou. Před dvěma lety nás zhruba dvakrát až třikrát denně samopalníci pokutovali, letos to bylo maximálně desetkrát za celou dobu pobytu. Takže se dá říci, že tato země spěje pomalými kroky ke vzdálené demokracii. Možná, že se z ní v příštím tisíciletí stane rozvinutá, turisticky zajímavá krajina. Tedy pokud si nesežerou všechna zvířata co tam mají. Loučili jsme se s ní opět v restauraci La Savana. Já jsem si dal dvojitou porci krokodýla, Hanka měla skvěle připraveného hada, jen Petr si místo antilopy dal ďábelské kuře, ale za to že to bylo fakt kuře, bych ruku do ohně nedal. Kdoví co mu to dali za zvíře, věřil bych na nějakou pralesní slípku. Jen tak mimochodem, i pralesní krysa má skvělé a chutné, jemné maso…

Tak až budete příště plánovat dovolenou a máte-li pevné nervy, mohu Středoafrickou republiku jen doporučit. V nejbližší době by tam měl být zase převrat, a bude-li to zase o kousek lepší, tak se budete mít ještě lépe než my. Jenom je blbý, že se za puče platí žoldákům z Čadu povoleným rabováním. No a ti prý berou hlavně auta, jak mi říkal polský misionář Mijecek. Takže nevím čím tam budete jezdit. Dalo by se to na kole, ale ty vzdálenosti jsou dost velké a je tam horko…

Z vytopeného pokoje v Brně Líšni, Vás zdraví Petr Jahoda. PS: Sníh už jsem odhrabal…

9.2.2004 – Petr Jahoda