Sponzoři
V JAYAWIAYI
„Turisté, kteří jezdí k přírodním národům, je svým způsobem ovlivňují, ale rozhodně ne tolik jako misionáři,“ říká cestovatel PETR JAHODA (39), kterého nejvíc zaujalo poznávat život nedotčený civilizací. „Cestu ke kmenu horských Yaliů považuji za nejobtížnější výpravu ve svém životě.“
JAK NA TO
Kmen malých Papuánců Yaliů, který žije v západní části ostrova Nová Guinea, byl objeven teprve před čtyřiceti lety. Vypravil jsem se za nimi po předchozích návštěvách u sousedních kmenů Laniů a Daniů a po několika úspěšných expedicích ke stromovým lidem kmenů Korowajů a Kombajů . Do západní část i ostrova Nová Guinea, zvané lrian Jaya, jsem letěl až do města Wamena. Tady je ještě civilizace. Dál, v horách za údolím Saliem, je ale už jen příroda a národy, které často žijí takřka jako v dobách neolitu. Tam musíte pěšky nebo malým letadlem misionářů, které je velice drahé. Zvolil jsem levnější a přirozenější cestu – horami po svých. Pohoří Jayawiaya, které musíte na cestě za kmenem Yaliů překonat, dosahuje výšky až čtyři tisíce metrů a tvoří ho vysoké vrcholy i hluboká údolí. Někteří cestovatelé těmto horám říkají zelené peklo. Většinou je kolem vás deštný a mlžný prales, každý den šplháte po příkrých svazích dva tisíce metrů nahoru a dolů. Cesta trvá podle vaší fyzičky od šesti do devíti dnů . Do provincie lrian Yaya můžete získat povolení ke vstupu buď v Indonésii, nebo přímo na lrianu. Kvůli nepokojům v této oblasti však není nikdy jisté, kam až se do vnitrozemí za přírodními kmeny opravdu dostanete.
CO ZA TO
Finančně je cesta velice náročná, počítám vždy něco přes sto tisíc. Nejdražší je letenka, ale protože se do této oblasti rychle tlačí civilizace, jsou tam rok od roku ceny vyšší a vyšší. Nejhůře jsou na tom oblasti, kde Čínané obchodují se vzácným dřevem , které domorodci nazývají gaharu. Za kousky vonného dřeva dostávají tolik, že pak nevědí , kolik si říci za běžné potraviny, za přespání a podobně. Peníze v těchto oblastech ztratily hodnotu. To se týká především nížinných pralesů, kde žijí stromoví lidé. První expedici si zpravidla financuji sám, náklady na další mi zaplatí moje práce. Vodím do těchto míst jiné cestovatele. Kromě peněz je podmínkou pro cestu i fyzická a psychická zdatnost. Kmeny, které dosud žijí nebo donedávna žily na úrovni doby kamenné, se řídí vlastními pravidly a člověk se musí často řídit víc instinktem než rozumem nebo vypěstovanými návyky.
DÁLKY ZBLÍZKA
Yaliové patří antropologicky do skupiny negritů, horských národů „trpasličích lidí“. Opravdu jsou malí. Měří odhadem sto dvacet až sto čtyřicet centimetrů. Byli objeveni až kolem roku 1960, protože oblast, kde žijí, je velmi obtížně přístupná. Donedávna byli obávanými kanibaly, své nepřátele nejen zabíjeli, ale také jedli. Já o nich ale nemůžu říci nic jiného, než že to jsou příjemní a milí lidé. Na cestu ještě dál do hor jsem si u nich najal průvodce. Komunikoval jsem s ním v indonéštině a on mi pomohl domluvit se s místními.
Za tři dny, které jsme spolu strávili v horách, se z Wangma U – tak se jmenoval – stal můj přítel. Než mě opustil, protože dál neznal cestu, domluvil mi dalšího průvodce. Sobolím Mboa už indonésky neuměl, ale Wagma U mu vše vysvětlil. Několik dní se pak o mne staral on, kupoval od Yaliů jídlo a připravoval je. Usmlouval lepší ceny, než bych dokázal já. Přestože jsme si nerozuměli slovy, při cestě nám všechno klapalo. Jenom nechápal, proč nosím boty, když to v nich mnohem více klouže, proč nejsem schopen ujít denně tolik co on a proč mám problémy přejít řeku po polorozpadlé kládě bez zábradlí.
Po přechodu do nitra hor jako bychom se dostali do jiného světa. Horští Yaliové v zapadlých vesničkách daleko od misijních letišť snad nikdy neviděli bělocha. Byli vyděšeni z mé barvy kůže i z batohu. Když jsem se šel koupat do potoka, šla se kromě žen podívat celá vesnice. Yaliové sami chodí téměř nazí. Muži mají na penisu násadu z plodu lahvovníku, indonésky zvanou koteka, a kolem těla sukně z ratanových obručí. Ženy kryje vpředu a vzadu pod zadkem sukénka z několika vrstev listů speciálních travin. První vrstvu dostávají zhruba ve čtyřech letech a po čtyřech až šesti letech pak přibývají další. Léta ale nikdo nepočítá, o intervalu rozhoduje spíš tělesný vývoj. Dívky, které dostanou čtvrtou vrstvu, se považují za dospělé a je čas na jejich svatbu. Kromě sukýnky nosí ženy ještě přes hlavu tašku z vláken orchidejí. Nikdy ji nesundávají a nosí v ní všechno. Od potravin až po malé děti.
O ZVYCÍCH A LIDECH
U Yaliů, stejně jako téměř u všech přírodních národů, žijí muži a ženy zvlášť – mají své vlastní malé domy, kde se nenavštěvují. Muži nesmějí do ženského domu a naopak. Jednou jsem došel za špatného počasí unaven k vesničce Yaliů a jediná chaloupka, ze které se kouřilo a hořel v ní oheň, byla ženská. Tak jsem do ní vlezl. Yalijský muž by do ženské chýše nikdy nevstoupil, protože je to pod jeho úroveň, ode mne to ale brali jako veselou příhodu.
Ženy mužům vaří a nosí jim jídlo k jejich chýším. Chlapi si občas také uvaří, ale zpravidla jen sladké brambory. ženy bydlí v chatrčích po jedné, ale muži občas spí i ve společném domě nazývaném honaj. Když jsem k nim přišel, ubytovali mě tam a všichni muži vesnice přišli spát ke mně, protože to považovali za slušné. Honaj je jedna velká společenská místnost s ohništěm uprostřed. Kdo se v noci probudí zimou, přiloží polínko a spí se dál. V noci je venku hodně zima, ale v honaji jsem spával jen pod dekou. Yaliové jsou malí, takže se v jejich obydlích Evropan téměř nepostaví. V chýších žijí Yaliové dohromady s prasaty. Spí na špinavé podlaze ze štípaných prken, od prasat je dělí jen malá ohrada.
Horští Yaliové pěstují sladké brambory. Jsou opravdu sladké a napoprvé vám hrozně chutnají. Druhý den si ještě rádi vezmete, ale třetí den už se na ně nemůžete ani podívat. Chutnější je buaméra, plod pandanové palmy. Dělá se z ní červená omáčka, která je opravdu skvělá, ale velice mastná, takže si na ni vnitřnosti musí tak tři dny zvykat. Brambory pěstují u Yaliů ženy, muži hledají buaméru, vymýcují les a loví zvířata.
Ženy nemají téměř žádná práva. Jsou jen pracovní síla, majetek, jejž prodává otec ženichovi. Maso, které muži uloví, ženy nedostávají. Já ho jíst mohl, ale musel jsem se dost přemáhat – pečínka podle receptu Yaliů není pro našince žádnou pochoutkou. Yaliové nesolí a s úpravou úlovku si nedělají velkou hlavu. Mrtvému zvířeti jen opálí chlupy nad ohněm a pak ho vcelku upečou. Maso při tom spálenými chlupy tak načichne, že vás přejdou všechny chutě. Domorodce samozřejmě ne. Hostina je obřad a má svá pravidla. První sousto z pokrmu si bere náčelník a další nabízí starším kmene. Jednou je všechny přehlédl a nabídl sousto mně. Neslýchaná věc. Měl jsem trochu strach z jejich reakce, ale naštěstí to dobře dopadlo.
ZTRÁTY A NÁLEZY
lrian Jaya, západní část ostrova Nová Guinea, je nejdivočejší, nejnáročnější, nejtvrdší a nejodlehlejší místo na světě, které znám. Během let, co tam jezdím, se ale neskutečně rychle proměňuje. Neničí je ani tak turisté, kteří sem jezdí, jako misionáři, již přijedou k necivilizovanému kmeni, začnou pomáhat, rozdávají dary, třeba oblečení, a lidé se stáhnou blíž k misijní stanici. Menší území je ale neuživí, takže začnou být závislí na darech a misionáři řeknou, že jim nemohou dát jídlo, dokud chodí nazí, protože to není slušné a Bůh si to nepřeje. A tak dále. Učí je vytvářet nadhodnotu a používat peníze, dávat dary misii. A oni se „civilizují“… Díky zkušenosti s Yalii jsem možná získal trochu jiný pohled na život. Snad lépe rozeznám věci důležité a nedůležité. Na cestě jsem několikrát pochyboval sám o sobě, jestli na to mám, jestli to zvládnu a vydržím až do konce. Největší odměnou mi byli lidé, kteří se jinak poznat nedají. Nejen že jsem je poznal, někteří se stali mými přáteli.
TIP
Při návštěvě kmene většinou všude platí stejná pravidla. Po příchodu je třeba pozdravit se nejprve s náčelníkem. Sednete si, aby všichni viděli, že máte dobré úmysly, a zeptáte se, jestli můžete ve vesnici přespat a získat nějaké jídlo. Po půlhodině až hodině dohadování končí podáním ruky. Pak můžete zůstat. Ale pozor – jet do těchto končin bez důkladné znalosti prost ředí se nemusí vyplatit. Osobně radím lidem jen podle toho, co sami vědí. Když vědí hodně, řeknu jim zbytek. Když nevědí téměř nic, radím, aby jeli radši jinam.