Sponzoři
KDYŽ SE Z MASAJSKÉHO CHLAPCE STÁVÁ MŮŽ
CHCI BÝT MORANI
Cestoval jsem tehdy africkým bušem. Bylo šero a slunce právě zapadalo za obzor. Byl jsem sám. Kolem dokola nekonečná pustá planina. Když tu se odněkud vynořily tři tmavé postavy. „Smrťáci,“ blesklo mi hlavou. A opravdu tak vypadali: v černých hábitech s bíle pomalovanými obličeji, které svítily do houstnoucí tmy. Vydal jsem se k nim. Chtěl jsem s nimi mluvit a dovědět se o nich něco víc. Zjistil jsem, že jsou to mladí chlapci a vesele se spolu baví. Přistoupil jsem blíž. Několik vteřin si mě zvědavě prohlíželi, ale pak se dali se mnou do hovoru. Právě procházejí těžkou a velmi nebezpečnou zkouškou: „Když dokážeme přežít tři měsíce sami v buši, stanou se z nás dospělí.“
S dospělostí to není všude na světě jako u nás, kde stačí, aby chlapci bylo osmnáct let. Například u Masajů v Africe vůbec není důležitý věk, ale úspěšné zdolání zkoušky dospělosti. Masajové žijí na poměrně rozsáhlém území rovníkové Afriky, na hranicích Keni a Tanzanie. Na tomto kusu země žije také největší počet divokých zvířat: lvi, leopardi, gepardi, hyeny, buvoli, nosorožci a sloni. Masajové jsou s touto nebezpečnou krajinou sžití – rozumějí řeči větru i zvířat. Znají dokonale nebezpečné šelmy. Vyprávějí sice historky o roztrhané krávě a o bojovnících napadených rozzuřeným buvolem či lvem, ale takové věci se zde stávají tak dvakrát, třikrát do roka. Masajové vědí, že po setmění jsou šelmy odvážnější a přibližují se k obydlím. Proto stavějí kolem svých vesnic opevnění z roští a ostrých bodláků. Klidný spánek vesničanů v noci hlídají mladí bojovníci s oštěpy, zvaní morani.
Bojovníkem se touží stát každý malý Masaj, ale opravdový morani z něj bude, až když úspěšně vykoná zkoušku dospělosti. Je velmi náročná a trvá tři měsíce. Začíná takzvanou obřízkou. To znamená, že chlapci je odstraněna předkožka zakrývající žalud penisu. Obleče černý háv a pomaluje si obličej bílými ornamenty. Je z něj takzvaný sikolio a sikoliem bude po celou dobu zkoušky. Ta trvá tři měsíce a je velmi náročná. Zkouška se vykonává pouze v určitém období roku, od dubna do června. Kdo ji nestihne, musí si další rok počkat. Sikoliové odcházejí na tři měsíce do buše. Musí dokázat, že umějí přežít v divoké přírodě plné nebezpečných šelem.
„Živíme se vlastně jen tím, co sami ulovíme nebo najdeme. V buši i spíme. Je to nebezpečné, ale když chceme být morani, musíme překonat strach. Někteří sikoliové jdou osamocení, my tři jdeme ve skupince. Chvílemi je i legrace,“ říkají chlapci, ale na jejich tvářích je vidět, že už to nejsou děti. „Kdybych zkoušku neudělal , byla by to velká ostuda. Celá vesnice by si ukazovala prstem na naši rodinu,“ říká s trochou obavy jeden budoucí morani. Druzí dva dodávají: „Už se těšíme, až se vrátíme do vesnice. Místo černé oblečeme červenou, pěkně se ozdobíme a obarvíme si vlasy červenou hlínou smíchanou s máslem. To aby nám barva líp držela.“
Nemohli se dočkat, až budou hlídat klidný spánek vesnice, doprovázet starce a ženy na návštěvy do vedlejších vesnic, aby se jim nic nestalo. A povídali mi také o tom, jak si pak začnou šetřit na nevěstu: „Až budu bojovníkem, koupím si ženu. Ta stojí i několik krav. A pak se s ní ožením a budu mít hodně dětí. Možná si pořídím několik žen. Je to velká výhoda – udělají víc práce a rodina je bohatší.“
Ještě chvíli povídali o svých přáních, a pak najednou zmizeli. Tak rychle, jak se objevili. Buš se zahalil do tmy. Šel jsem spát a přemýšlel o tom, že stát se dospělým, to není všude ve světě jednoduché. Vzpomeňte si na to, až budete sami slavit osmnácté narozeniny!
Napsal a vyfotografoval PETR JAHODA