JahodaPetr.cz - S horským kolem na dno Afriky

Sponzoři

ZDARMA KALENDÁŘ 2016

ZDARMA 3 KALENDÁŘE 2015

S horským kolem na dno Afriky

OBJEDNAT

POŠTOVNÉ ZDARMA – podmínky zde

Objednat: info1@ckc.cz, nebo tel: 606 711 712

Expedice Rovníková Afrika, jejímž cílem byly přírodní národy žijící na dně prolákliny, která se nazývá Velký africký příkop. Petr Jahoda ji podnikl na horském kole. Děj knihy se odehrává na takřka neobydlených severních územích státu Keňa a samozřejmě nezačínala nikde jinde, než v legendárním městě Nairobi. Nedaleko od tud bydlela Joy Adamsonová a její lvice Elsa…

Vázaná, 240 str., 120 foto, na křídovém papíře, cena 349,– Kč – OBJEDNAT

POŠTOVNÉ ZDARMA – podmínky zde

Objednat: info1@ckc.cz, nebo tel: 606 711 712

Prvotní název této knihy byl dvojsmyslný a zněl „Sáhnout si na dno“. Jeho jedním smyslem bylo vystihnout obrovskou psychickou a fyzickou náročnost celé expedice. Druhým významem bylo doslova sáhnout si na dno Velkého afrického příkopu. Na dno, kde je nejen vše spalující horko, ale také nádherná příroda, divoká africká zvířata a hlavně několik dosud přírodně žijících národů. Je to místo, kde se Afrika po celá tisíciletí téměř nezměnila. Jedno z posledních míst, kde ještě žijí původní obyvatelé životem, který zůstal od dob neolitu takřka na stejné úrovni. Neznám lepší způsob, jak si na to vše „sáhnout“, než právě na horském kole. I přes náročnost této expedice ji řadím ke svým nejkrásnějším zážitkům, jež nikdy nezapomenu a rád si je kdykoli zopakuji, budu-li na to ještě stačit…

Samburská cyklostezka vedoucích mimo silnice

Samburové „kolegové – cyklisti“.

Ukázka textové části 1:

Vražedné slunce

… Z Asuanu až sem do Koroska nevede vůbec žádná cesta. Celých dvacet dní jsme to jeli, totiž šli pěšky.Tady se ale cestuje!…

(Úryvek textu na pohlednici od Adolfa Parlesáka z cesty na kole do Afriky. Odesláno 23. 3. 1929 – Nubie v Egyptě.)

V jedenáct hodin už je písek rozpálený tak, že se na něm nedá stát bosou nohou. Pálí, i když se do něj bořím v sandálech, a sype se mi přes nárt a mezi prsty. Piji čím dál víc a zastavuji každých dvacet až třicet minut, popravdě spíše po těch dvaceti. Kolem dvanácté hodiny potkávám v protisměru stařičký Landrover s domorodci. Míjíme se ve vesnici Turkanů. Sami zastavují, ptají se, kde jsem se tady vzal a kam jedu, a potom mi bez říkání nesou kanystr s vodou, abych si nabral kolik uvezu, že ji budu potřebovat. Beru si jen tři čtvrtě litru. Mám ještě jeden a půl litru rezervu a už to není moc daleko. Nechci brát zbytečně mnoho vody, protože s postupujícím časem a únavou se moje kolo pro mě stává nesnesitelně těžké.

Písku přibývá a je čím dál hlubší. Tlačím stále častěji. Jet na kole přes Saharu by asi nebyl dobrý nápad. Při každém zastavení vypiji téměř půllitru vody!!! Budu tedy muset začít výrazně šetřit. Jen netuším jak. Chlapíci, co mi ji před chvílí nutili, věděli proč. V deset je chladno a v jedenáct horko. Netušil jsem, co mě tady čeká. Sedám si do stínu malého keříku. Vše kolem doslova žhne. Kdybych každých deset minut trošku napil, stačilo by to sotva svlažit ústa. Ale pouhé dvě nebo tři minuty po napití v nich mám zase naprosto sucho. Opět se dostavuje nesnesitelně intenzivní pocit žízně. Bude možná lépe pít po půl hodinách a dopřát si alespoň na chvíli pocit, že jsem se napil opravdu dostatečně. Ať tak či jinak bude to jen chvilkový klam, po kterém se sžíravá žízeň ozve znovu. Teprve dnes jsem poznal, co to slovo znamená. Abych ten neskutečně nepříjemný pocit zahnal, musel bych vypít každé zastavení, tedy každých dvacet až třicet minut, půl až tři čtvrtě litru vody. Tolik samozřejmě nemám, ani mít nemohu. Nedostatek tekutin se snažím nahradit mentolovými bonbony, které alespoň na chvíli ošálí moje smysly a pocit žízně na moment zmizí. Cumlám je po třech ihned po každém napití a někdy i v mezidobí. Bonbonů mám dost, s těmi šetřit nemusím.

V okolí jezera Turkana je téměř pouštní krajina s písečnými dunami rozpálenými sluncem. Čím více se k němu blížím, tím více ubývá keřů, které dávají stín, a tím více se pro mne jezero stává nedosažitelnějším. Keřů ubývá, ale písku přibývá. Je oslnivě bílý a nepředstavitelně horký. Na začátku dne to k jezeru bylo jen padesát kilometrů, nyní mi může zbývat snad pouhých deset nebo patnáct, ale zdá se mi to jako nepřekonatelná vzdálenost. Jsem vyčerpán. S vypětím všech sil jsem dotlačil kolo hlubokým pískem ke vzdálenému keři, který jsem si před nekonečně dlouhou půlhodinou určil za cíl další etapy svojí šílené cesty. Usedám do stínu. Snažím se vtěsnat se co nejhlouběji do nízkého keře, aby mě co nejvíce kryl před sluncem. Jako všechny keře v buši je obsypán velkými ostrými trny, které chrání jeho listy před býložravci, pro něž by jinak byly vítanou pochoutkou. Jeden velký osten se mi zarývá do zad, jeden do krku a další do ramene. Je mi to jedno, hlavní je dostat se z dosahu nemilosrdného, vytrvale sálajícího slunce. V půllitrové láhvi mám asi dvě deci vody, ale bojím se napít. Bojím se toho, že pak už třeba žádnou vodu mít nebudu. Když jsem sem přicházel, zahlédl jsem dívku s malým chlapcem z kmene Turkanů. Kdybych vyndal vodu, určitě by přišli a chtěli by abych jim ji dal, ale já přece musím vodu chránit, nemám jí dost ani sám pro sebe. Uvědomuji si, že začínám jednat instinktivně. Chovám se jako zvíře. Stačí snad k tomu, aby člověk ztratil lidství, jen jeden jediný den na slunci? Schovávám se pod keřem a bojím se o vodu. O obyčejnou vodu, která je všude zadarmo. Mám žízeň a bojím se napít, abych se o tu trošku vody, která mi zbývá, nemusel s někým dělit. Cítím se trapně a provinile, ale vodu nedám, nikomu!

Už je to tady. Dívka pomalu a opatrně přichází. Upřeně mě pozoruje. Určitě chce napít. Nese si kalabaš na vodu. Je to jasné. Jde si o ni říct. Její maličký bratr nebo syn, jde bázlivě za ní. Nemám, nemám, nemám, to jsou jediné myšlenky, které se mi honí hlavou. Opravdu nemám. Dívka mě stále upřeně pozoruje. V jejím mladém obličeji se zřetelně zračí neskrývané obavy z neznámého bělocha. Postavila nádobu asi metr ode mne, a pak ihned rychle utekla. Zastavila se asi deset metrů od mého keře a gestem mi ukázala na kalabaš. Byl plný vody. Ona dívka nejen že nepřišla žádat o moji vodu, nýbrž překonala svůj strach z bílého muže a sama mi tu drahocennou tekutinu darovala. Až do morku kostí se stydím za svoje předešlé úvahy. Určitě se musím i červenat. Piji a neptám se odkud ta voda je. Už je mi to jedno. Mám sice nějaké tablety, ale bakteriologická úprava by trvala půl hodiny a já mám žízeň právě teď. Od posádky starého Landroveru jsem mohl mít čisté vody, kolik jsem chtěl, ale vzal jsem si jí jen trošku. Muži nechápali, proč si nechci vzít víc. Teď jsem vděčný za cokoliv, co teče. Od té doby, co jsem se s nimi rozloučil, uplynulo sotva tři čtvrtě hodiny, možná hodina.

Děkuji dívce a po krátké chvíli odpočinku mi nezbývá, než se přemluvit na další minietapu své cesty. Tam kdesi v dálce za dlouhou rovinkou bez keřů, která asi bude polní letiště, jsem viděl v korytě malého vádí strom. Ten je mým dalším dílčím cílem. Přes letiště se dá jet, má zpevněný podklad, ale okolí vádí, písčitého koryta řeky, je opět měkké a musí se tlačit. Možná, že zde někdy řeka tekla, ale dnes se mi tomu nechce věřit. Vyschlé koryto dávno nemá vodu na povrchu, ale je ukrytá před sluncem hluboko pod izolační vrstvou rozpáleného písku. Bohužel ani dál to nevypadá nejlépe. Už z dálky je vidět, že jsou na cestě hluboké koleje vyjeté od aut, která sem občas zabloudí. Písek, písek a zase jen písek. Takže měli v Lodwaru pravdu. Tahle cesta vážně není vhodná pro kolo. Sedám si pod strom a vůbec se mi nechce odejít. Už potřetí jsem se napil vody z poslední láhve a stále se nezvedám. Blíží se ke mně skupina Turkanů. Sedím a koukám na ně. Ptají se, kam jdu a proč tady sedím. Mé odpovědi, že je horko, se jen smějí. Nakonec jsou to oni, kdo mě nutí jít dál a chvíli mi pomáhají tlačit moje obrovsky těžké kolo. Ale jen do té doby, než zjistí, že je to skutečně velká námaha. Naštěstí je tady cesta mírně z kopce a má trošku tvrdší podklad. Můžu tím pádem zase kousek popojet. Jsem sice o maličko rychlejší na kole, než oni, když jdou pěšky, ale rozdíl v rychlostech není příliš markantní. Ještě mne dvakrát došli. Třetí trapné potupy jsem byl ušetřen. Skupinka totiž zabočila do buše v místech, kde vedla neviditelná cesta do jejich vesnice.

Ve tři čtvrtě na jednu konečně poprvé vidím Rudolfovo jezero, moje vysněné jezero Turkana. Už je mi vážně úplně jedno, jak se jmenuje, hlavně že ho vidím. Je neskutečně blankytně modré a ještě stále nedosažitelně vzdálené. Udělal jsem několik fotek a vrátila se mi dobrá nálada. Když už vidím jezero, tak jsem znovu získal jistotu, že k němu dojedu. Tak se mi to nakonec přece jen podaří. Ten obraz přede mnou mi nalil do svalů novou energii. I žízeň se mi na chvíli zdála menší. Dokonce jsem si na okamžik pomyslel, že když už jezero vidím, nemůže být daleko. Člověk vždy věří tomu, čemu chce věřit.

Do Eliye Springs jsem dorazil přesně o půl třetí. Nakonec už se nedalo jet ani z kopce, jak byl písek hluboký. Ten poslední kousek byl nejnáročnější z celé dnešní cesty. Hořce jsem se usmíval nad svým původním plánem. Představoval jsem si, že do Eliye Springs přijedu dopoledne, pokusím se sehnat loď na druhou stranu jezera Turkana, a pokud by to nešlo, tak se ještě odpoledne vrátím do Lodwaru. Jak snadné mi to připadalo a jak nemožné to bylo. Písek, horko a žízeň. Maličkosti, které jsem ve svých úvahách opomněl. Padesát kilometrů sem a sedmdesát zpět. Sto dvacet kilometrů. Není to málo, ale každý ví, že se taková vzdálenost dá na horském kole celkem bez problémů ujet. Obzvláště, když je člověk odpočatý a má na to celý den, který zde na rovníku čítá plných dvanáct hodin. To je pouhých deset kilometrů na jednu hodinu. Dospělý člověk by měl rychlou chůzí ujít pět kilometrů za hodinu. Písek, horko a žízeň. Maličkosti, kvůli kterým je všechno jinak. Musel jsem kolo tlačit až do „městečka“. Jsem totálně grogy. Nemyslím na nic jiného, než abych se někde ve stínu posadil a pořádně se napil. Tolik, kolik se do mě vejde. Chci si dopřát ten luxus nešetřit, na nic nemyslet a jen pít a pít a pít…

Těch padesát kilometrů jsem ujel na čtyři litry vody a šestnáct mentolových bonbónů. Do večera jsem pak vypil ještě dalších sedm litrů tekutin. Močovými cestami podle mého odhadu odešel sotva jeden litr. Ostatní jsem vydýchal a vypotil. Místní obyvatelé mi rádi a ochotně zodpověděli otázky týkající se klimatu, zejména teploty. To, že je zde po většinu roku sucho, mi ani nemuseli říkat, podle vzhledu zdejší pouštní krajiny jsem to tušil. Průměrné teploty jsou zde prý od 38 do 47° C. Dnes, jak tvrdili, bylo maximálně 43° C ve stínu, nicméně mně to připadalo minimálně jako padesát. Asi to bylo tím, že jsem většinu času nestrávil ve stínu, ale na slunci, kde tím pádem muselo být rozhodně vysoko přes padesát stupňů. Rozdíl mezi teplotou ve stínu pod keři a tou venku na slunci, kde se vedro ještě násobilo tím, co vyzařovala rozpálená země, mi připadal stejný, jako když ve městě vyjdete z chladné kamenné budovy do největšího letního vedra. Snad jen s tím rozdílem, že ve stínu pod keřem bylo mnohem tepleji, než v tom městě na přímém slunci. Jezdit na kole v takovém počasí není nic moc. Byla to docela těžce vykoupená zkušenost.

Sloní rodinka

Kolo v písku

Sloní samec

Ukázka textové části 2:

Safari na horském kole

… Tak jsme se doškrábali s kolama až sem. Za Kassalou až do Agrodatu, jsme projeli krajinou, porostlou bujným rostlinstvem. Žijí tam všechna zvířata. Lvi, leopardi, hyeny, opice, zebry a pštrosi. Každý den přeběhlo přes cestu několik šakalů, obrovských antilop a několikrát za den hopkovalo stádo opic. U Cherenu je náhorní rovina jež stoupá u Asmary do výše 2 400 metrů. Onehdy jsme spali venku nedaleko Asmary. Celou noc nás obklopovaly hyeny, štěkaly a chechtaly se a nenechaly nás spát. Jedeme přes Addis Abebu do Djibouti. …

(Úryvek textu na pohlednici od Adolfa Parlesáka z cesty na kole do Afriky. Odesláno 23. 6. 1929 – Adi Ugri v Eritrei.)

Než jsem se vydal na cestu, stálo slunce již poměrně dosti vysoko. Zpoždění se snažím dohnat rychlejší jízdou, což ale samo o sobě moc nejde, protože musím být zatraceně opatrný na svoje kolo. Kličkuji po cestě mezi „roletami“ vyjetými od aut na jedné straně a mezi velkými kameny na straně druhé. Včera mě něco kouslo do nohy. Mám oteklé celé levé lýtko. Bolí to a strašně svědí. Mám co dělat, abych se uhlídal a neškrábal se, což by mohlo vyvolat mnohem větší a horší reakci. Opět se mi potvrdilo, že komár či ovád jsou nebezpečnější než levhart. A co teprve taková moucha tse-tse. Podle toho jak její kousnutí bolí, je snad nebezpečnější než lev. Nemohu to však posoudit objektivně, protože mouchy tse-tse mě pokousaly již mnohokrát, kdežto levhart ani lev mě ještě nekousl nikdy. Nicméně to, co mě kouslo včera, muselo být pěkně naštvané, budu o tom vědět nejméně čtrnáct dní. Jede se dobře. O maličko hůře než včera, ale dobře. Na snídani se zastavuji ve vesnici. Jako obvykle s sebou nemám žádné jídlo. Dát si mandazi, něco jako neplněný vdolek, mi přijde velice vhod. Není to nic moc, ale s „čajem na maziva“, což je čaj vyluhovaným v horkém mléku, se to dá jíst. Vlastní jídlo si nevezu ze dvou důvodů. Je objemné a těžké. Jak se říká, všechno člověk mít nemůže, a tak jsem závislý na tom, co kde koupím, nebo co mi kde domorodci dají. Má to jako všechno své výhody i nevýhody. Tedy popravdě má to více nevýhod než výhod, ale s tím také asi nic nenadělám. Prostě pro jídlo nemám ve své bagáži prostor, tedy alespoň tehdy, pokud si ji mám sám nosit, anebo vozit. A hlavně, zatím se mi skoro vždy podařilo něco sehnat.

Jedu poměrně rychle, kličkuji mezi velkými kameny a bojím se, abych neprorazil pláště o ty, kterým se mi občas vyhnout nepodaří. Mám radost, jak cesta ubíhá a je mi líto se brzdit přílišnou opatrností. Zatím mám skvělý průměr kolem patnácti kilometrů v hodině, což je dvoj až čtyřnásobek toho, co se mi podařilo při prvním pokusu. Na stav cesty a technické možnosti mého kola je to skutečně vynikající rychlost, za kterou se již rozhodně nemusím stydět. Dokonce vážně uvažuji o tom, že zpomalím, abych zbytečně neriskoval poškození kola. Na těžké kilometry cestou k Eliye Springs si už ani nevzpomenu. Zatím se jede dobře. Není ani moc velké vedro. Jinými slovy naprostá pohodička, dokonalá dovolená. Tak nějak jsem si to původně v Nairobi představoval.

Slony jsem nejdříve ucítil. Teprve potom jsem si všimnul čerstvé „hromádky“ u kraje silnice. Její typický pronikavý zápach mě doslova praštil přes nos. Přísahal bych, že se z ní ještě kouřilo. To už jsem překotně brzdil a rychle se rozhlížel, kde stádo je. Překvapit slony přímo na cestě by nebylo dobré. Když se rozčílí, dovedou být nepříjemní. Bývají velice netolerantní a umí docela rychle běhat, určitě rychleji, než já dokážu jet na svém kole. Projíždím oblastí, před kterou mě domorodci dost vážně a důrazně varovali. Nejen před leopardy a lvy, ale také před slony. Radili, abych tento úsek cesty jel raději nějakým vozem. V žádném případě ne na kole. Nevysvětloval jsem jim, že právě toto jsou pro mě ty nejsilnější zážitky, kvůli kterým sem do Afriky jezdím a které mě nutí se sem neustále vracet. Nepochopili by to, protože oni se zvířat jen bojí. Nutno říci, že mají proč. Každoročně zde divoce žijící zvířata zabijí až několik desítek domorodců, takže jejich respekt je oprávněný. Mají své zkušenosti, které já naštěstí ještě nemám a doufám, že ani nikdy mít nebudu. Proto si mohu dovolit mít divoká zvířata rád a nemusím se jich bát. Moje sebevědomí pramení pouze z nedostatku oněch zkušeností.

Slony jsem uviděl prakticky ihned po tom, co jsem je ucítil. Museli přejít přes cestu snad minutu před mým příjezdem. Teď jsou sotva dvacet metrů od silnice. Je zde celá rodinka. Samec, tři samice a tři mláďata. Mám velké štěstí, že jsem je zastihl takhle blízko a ještě větší štěstí, že jsem sem nepřijel o tu jednu minutu dříve. Zastavuji a nemůžu se na ně vynadívat. Slony jsem viděl v Africe už mnohokrát na safari z terénního vozu, ale ještě nikdy na kole a tak blízko. Jen jednou se mi podařilo dostat se na pěším safari s Pygmeji ve Středoafrické republice asi na dvacet až třicet metrů k divokým a nebezpečným pralesním slonům, ale to bylo pomalé, cílené a opatrné. Stopovali jsme je a když jsme je uviděli na malé mýtince, přibližovali jsme se velmi, velmi pomalu a stále se drželi po větru. Kdežto tady mě sloni zaskočili nečekaně. Samotného a zcela nepřipraveného. Byla to náhoda. Největší roli zde zřejmě sehrál moment překvapení. Skoro nedýchám. Pozoruji pasoucí se stádo. Pomalu postupuje souběžně s cestou. Velký samec hlídá klid rodiny kousek opodál. Jakoby nezúčastněně přihlíží, jak se stádo pase. Zato samice si bedlivě hlídají svá mláďata, aby se příliš nevzdalovala od rodiny. Po chvíli stádo pomaličku změnilo směr a loudavě zmizelo ve vyšším porostu buše, dál od cesty. To, že bych je mohl také vyfotografovat, mě napadlo až nyní. Prožít si tu chvíli, bylo a doufám, že vždy bude, mnohem důležitější. Ten okamžik mi zůstane v paměti a nemusel bych ho ani mít na fotografiích. Přesto jsme rád, že jsem stihnul obojí dříve, než úplně zmizeli v buši.

Plný dojmů pokračuji dál. Cesta je dlouhá a mám před sebou ještě mnoho kilometrů. S trochou nadsázky si říkám, že přece nemůžu ztrácet čas s každým slonem. Strávil jsem s nimi skoro půl hodiny. A je pravděpodobné, že potkám ještě další. Přesto už jedu pomaleji a bedlivě se rozhlížím po okolní buši, co jiného ještě uvidím. Je to moje první safari na horském kole, a proto ho prožívám jako malé dítě. Trpasličí antilopu, dik-dika, jsem málem přehlédl. Krčil se v trávě u cesty. Měří na výšku sotva pětatřicet nebo padesát centimetrů. Stál nehybně v keříku, sotva metr od silnice a vystrašeně na mne koukal. Na druhé straně byla impala, která se přehlédnout nedala. Zastavuji a chvíli pozorujeme jeden druhého. Pak se rozhodla raději důstojně odejít o kus dál. Stádo zeber, přestože jsem jich již viděl stovky, mě také nenechalo klidným a musel jsem se u něj na chvíli zdržet. Přece jen zebra je pro mě tak trochu symbolem Afriky, pominu-li slona, lva, žirafu, buvola, nosorožce, hrocha… Zebry pořád patří ke zvířatům, na která se vždy rád podívám. Stojí tam a v klidu se pasou. Když jsem byl malý, říkala mi babička, že jsou to koně v pyžamu. Nikdy neměla možnost je vidět, ale nemýlila se. Jsou přinejmenším stejně krásné a důstojné jako koně, a to pyžamo jim neobyčejně sluší.

Čím více se začínám blížit k územím obývaným Sambury, přibývají kolem cesty polodivocí velbloudi, které Samburové chovají zejména kvůli mléku a krvi, které pijí. Výjimečně je mají i na maso. Jejich jednohrbí dromedáři se volně popásají všude kolem. Jen málokdy jsou v doprovodu majitele. Asi vědí, kam se mají večer vrátit. Dovedně okusují maličké lístečky akácií, chráněné dlouhými a ostrými trny. Tohle umí jen žirafy, antilopy žirafí a velbloudi. A pak také kozy, ale ty naštěstí nedosáhnou tak vysoko. Velbloudi se pomaličku kolébavě procházejí mezi stromy a snaží se i při krmení vyhledávat stín. To mi připomnělo, že už zase začíná být horko. Nějak jsem si toho dnes nevšimnul. Velbloudů ještě bude. Udělal jsem si jen kratičkou fotografickou zastávku a pokračuji dál.

Savana ubíhá kolem mě a já prožívám jedny z nejšťastnějších okamžiků svého života. Prožívám pocit svobody a volnosti, který mi dává možnost vnímat širší sounáležitost s divokou přírodou. Tím, že zde nejsem autem a nesedím chráněn za jeho okny, stávám se poprvé součástí toho, na co jsem se dříve mohl dívat jen z okna nebo střechy vozu. Mám pocit, že kdybych chtěl, mohu si na kterékoli zvíře sáhnout. Jako by to byl můj kamarád. Mám pocit, že do této přírody odedávna patřím, jen jsem se omylem narodil jako člověk v jiné zemi a na jiném kontinentu. Ještě nikdy jsem neměl k africké přírodě tak blízko a nikdy jsem ji nevnímal a necítil tak intenzivně jako právě dnes.

dívka za kmene Rendilů

Samburský bojovník

dívka za kmene Rendilů

OBJEDNAT KNIHU

POŠTOVNÉ ZDARMA – podmínky zde

Objednat: info1@ckc.cz, nebo tel: 606 711 712

Výbrané kapitoly z obsahu knihy:

Jak to všechno začalo
Terénní vůz, kolo nebo osel?
Velký africký příkop
Prvních sedm set kilometrů bylo celkem v pohodě až na…
První noc v buši
Nehostinná kamenitá krajina a horký písek pouště
Vražedné slunce
Eliye Springs – město v poušti
Turkanové – lidé, kteří dali nové jméno Rudolfovu jezeru
Rozhodnutí
Safari na horském kole
Jarmilčiny rybičky a roj včel
Neboj se, levharti tady nejsou
Safari pokračuje
Mararal – hlavní město Samburů
K Samburům pěšky
Co vyprávěl Džouzef aneb tradice a kultura Samburů
Přejezd hor
Dlouhý sjezd do příkopu
Nejnebezpečnější úsek cesty
Když je kolo nemocné
Víš jak zabít lva?
Znovu do pekla
South Horr – nejkrásnější městečko Afriky
Long Distance – Nejdelší, nejtěžší a nejsušší úsek cesty k Rudolfovu jezeru
Boj o stín
Moje duše se vzdává
Když má chlap kliku, tak je život brnkačka
Ráj uprostřed Pekla
El Molové
Na území kmene Rendilů
Noční vesnice a velbloudí mléko