Petr Jahoda | cestovatel a fotograf 

Cestující prezident a spisovatel

Sehnat prezidenta Českého klubu cestovatelů Petra Jahodu a to navíc v Praze jsem považoval téměř za zázrak. Petr Jahoda je optimismem sršící dvaačtyřicátník. Byl účastníkem nebo organizátorem mnoha významných expedic, zejména k přírodním, divoce žijícím národům světa (západní Papua -lrian Jaya, Siberut, Etiopie, Keňa, Namibie Mimoto je organizátorem expedic do vysokých hoc a za polání kruh. Inicioval úspěšnou expedici do Pamiru na Pik Lenina (7134 m). Má za sebou bezpočet dalších vysokohorských výstupů na známé i známé vrcholy (Matterhom, Mont Blanc, Kilimandžáro a další). Byl zakladatelem cestovní kanceláře AAA plus CK (www.aaaplus.cz), specializovaného cestopisného vydavatelství a nakladatelství AKÁCIE (www.akacie.cz), magazínu o cestování a cestovatelích CESTOPISY a stejnojmenného informačního cestovatelského serveru (www.cestopisy.cz). V současné době pracuje jako vedoucí náročných expedic v CK Poznáni (www.poznani.cz) a nadále se věnuje své vlastní expediční činnosti. Od roku 2000 je prezidentem českého klubu cestovatelů. Po světě cestuje od roku 1978. v dobách totality začínal jako mnozí jiní cestami do rumunských a bulharských hor, později také na sovětský Dálný východ. Rumunsko si v té době oblíbil nejvíce, právě díky milým pohostinným lidem, pastevcům, kteří ve zdejších horách žijí. Možná dali směr jeho cestováni za přírodními národy.

Milovník hor

Nejen coby horolezce, ale jako snad všechny, kdo cestují, ho přitahovaly a dodnes přitahují hory, jak pro jejich obtížnost, tak pro jejich majestátní krásu. V České a Slovenské republice si zamiloval Jeseníky a Šumavu a v zimě běžkuje v Krkonoších a v Beskydech. Na horském kole projíždí Českou Kanadu, Českomoravskou vrchovinu a Moravský kras. Za překrásné považuje prakticky všechny krasové oblasti a také pískovcová skalní města, jako Adršpach, Labské pískovce, Broumovské stěny a Český ráj, místa zajímavá nejen lezecky, ale také turisticky. Vodácky a rekreačně nejkrásnější české řeky jsou podle něj Vltava a Stará řeka na Lužnici.

V Evropě si nejvíce oblíbil Dolomity pro těžké skalní lezení, ale také pro jejich rozmanitost a neobvyklou přírodní krásu. Vytvoření obrovského množství „via ferrat“ (železných cest), považuje za nejelegantnější způsob, jak naučit turisty lásce i respektu k horám.

Afrika Asie, Latinská Amerika

Nepočítáme-li Evropu, tak procestoval více než deset afrických zemí, část Amazonie, několik zemí Latinské Ameriky, velký kus Indonésie a další asijské země. Zúčastnil se několika náročných expedic, např. Západní Sajan a Expedice Turkana. Byl iniciátorem a organizátorem významných expedic za přírodními národy, např. Siberut – ostrov lidojedů, Stromoví lidé – lrian Jaya, Divoká Etiopie… K pravděpodobně nejdivočejšímu etiopskému kmeni Surma se dostal jen sedm let poté, co se zde usadil první misionář. Navštívil kmeny stromových lidí Korowai a také Kombai na Nové Guinei. Z expedice k Papuáncům na západní část ostrova Nová Guinea přivezl fotografie Kombajů, stromových lidí oblečených pouze do kostí, žijících daleko od civilizace v nepřístupných oblastech lrian Jaya. Na přelomu roku 2001 a 2002 se mu podařilo úspěšně zrealizovat expedici k Pygmejům do oblastí pralesů tropické Afriky.

Knihy a výstavy

Ze svých cest přivezl kromě množství exponátů také kvantum krátkých filmů, z nichž více než deset vysílala česká televize. V roce 1999 o něm byl natočen dvacetiminutový televizní dokument Ego s výstižným názvem – Cesta je cíl… Mimoto publikuje v českých i zahraničních časopisech a magazínech. Je autorem cestopisně-etnografické knihy Nazí a divocí, kterou vydala Mladá fronta v roce 2001. K dalším patří titul Kanibalové z hor (Svan 2002). S horským kolem na dno Afriky (Akácie 2002) a Žijící lidé pravěku (Tigris 2003). Pořádá putovní etnografickou výstavu fotografií s názvemzvem Nejdivočejší místa světa, která již byla, mimo jiné, umístěna v České galerii v Pardubicích, v Galerii ZOO Dvůr Králové nad Labem (ve stálé expozici nejrozsáhlejší sbírky obrazů dávno vyhynulých živočichů a rostlin slavného českého ilustrátora a malíře pravěku Zdeňka Buriana) a také v Galerii Mladé fronty v Praze. Byl zakladatelem cestovní kanceláře AAA plus CK (www.aaaplus.cz), specializovaného cestopisného vydavatelství a nakladatelství AKÁCIE (www. akacie.cz), magazínu o cestování a cestovatelích CESTOPISY a stejnojmenného informačního cestovatelského serveru (www.cestopisy.cz). Snad nejvíc ale o samotném cestovateli vypovídají jeho knihy, z kterých jsme vybrali několik ukázek.

Jak to všechno začalo

Nápad uskutečnit cykloexpedici v Africe se sice zrodil až v Nairobi, ale jen díky víkendu na Nežárce. Kdyby nám stařík nedal tolik do těla, asi by mě ani v nejodvážnějším snu nenapadlo jet na kole k EI Molům. Neodvážil bych se. Moje sebedůvěra pramenila jen z toho, že jsem se staříkem dokázal, alespoň chvíli, jakž takž udržet tempo, přestože jsem na kole neseděl skoro dva roky. A když jsem zvládl tohle, tak proč ne Afriku.

Nápad, vydat se k jezeru Turkana na kole, se zrodil v mé hlavě až v Nairobi, když jsem zcela náhodou uviděl v obchodě kolo, které by tu cestu mohlo zvládnout. Znal jsem ji a dovedl jsem si představit, s jak náročným terénem se budu muset potýkat. Projel jsem tudy před několika lety terénním vozem a nyní jsem to měl v úmyslu zopakovat stejným způsobem. Náhoda rozhodla, že tomu bylo jinak.

Nejsem cyklista nebo alespoň ne ten ortodoxní. Na horském kole jsem intenzivněji jezdil naposledy před šesti lety. Tenkrát jsem jezdil opravdu hodně a bavily mě obzvláště těžké terény. často jsem vyrážel do přírody s batohem na několik dní. Nejdelší cesty, které jsem však s bicyklem podnikl, byly čtrnáct dní na Zakarpatské Rusi a pak tři týdny na Kubě. Vydat se s tak málo najetými expedičními kilometry do Velkého afrického příkopu by se dalo oprávněně považovat přinejmenším za nerozumné. A také to nerozumné bylo! Prakticky zcela bez zkušeností s cyklistikou v Africe, za velice vysokých denních teplot a bez jakýchkoli iontových nápojů či vitaminových preparátů, bez tablet na úpravu pitné vody a s nulovou představou, kolik vody asi budu muset denně vypít při teplotách dosahujících 47 °c, se toto moje počínání skutečně nedalo jinak nazvat. Nicméně jsem se tak rozhodl a doufal jsem, že zmíněné nedostatky vyváží mé předchozí znalosti z vedení několika expedic do Afriky, opakovaně také do horkých oblastí Velkého afrického příkopu.

Cesta to byla velice těžká a namáhavá, někdy jsem toho měl opravdu dost a několikrát jsem si skutečně sáhnul až na dno svých sil. V nejtěžších chvílích jsem měl chuť to vzdát. Říkal jsem si, že už na to nemám. Občas mi chybělo odhodlání i síla. Tehdy jsem vzpomínal na Adolfa Parlesáka a Aloise Poláka, kteří se v roce 1928 vydali na kolech z Brna přes Evropu, Turecko, část Arabského poloostrova, Egypt a Súdán až do Etiopie. Pak ještě pokračovali přes Džibuti a Rudé moře do Jemenu. Tenkrát dokázali něco nemožného a v té době snad i nepředstavi­telného. To pro mě byla motivace. Jejich nesmírně náročná a obdivuhodná cesta trvala tři roky. Kolo, jaké měli, se nedalo vůbec srovnávat s tím, na jakém jsem jel já.

Žijící lidé pravěku

Tato kniha vznikala téměř deset let během expedic na několik míst naší planety, která by se snad bez nadsázky dala nazvat nejdivočejšími místy světa. Většinou jsou to místa velice těžko přístupná, ukrytá v horách a obtížně prostupné džungli nebo chráněná nehostinnou pouští či polopouští. Jsou to místa, kam civilizace proniká jen pozvolna. Tato kniha popisuje a fotograficky dokumentuje více než třicet přírodních národů světa, které na těchto místech dodnes žijí přírodním způsobem života. Jsou-li pravdivé teorie, které nás učili ve škole, pak tato kniha dokumentuje dodnes existující pravěk.

Jsou to lidé, kteří dodnes žijí téměř na úrovni doby kamenné se znalostmi a vědomostmi lidí někdy na začátku vývoje lidstva.

Být jako na návštěvě

Podnikám výpravy k těmto přírodním národům proto, že je obdivuji a vážím si jich. Snažím se pochopit tamní chápání přírody a jejích zákonů. To jsou věci, které by mne v žádné škole na světě nikdo nenaučil. Jsem vděčný životu, že mi umožnil prožít s těmito etniky několik málo chvil. Zatím je takových národů hodně. Kdokoli z vás, kdo budete číst tuto knihu, můžete nastoupit do letadla a za několik málo dní můžete být bez extrémně velkého rizika uprostřed divočiny kdekoli na světě a pojídat s „divokými“ domorodci tuhé maso uloveného zvířete připravené na ohni. Těla „divochů“ se budou lesknout ve světle ohně nebo na slunci stejně, jako to vidíte na mých fotografiích. Možná potkáte některé z lidí, které jste viděli v této knize. Je to možné, a dokonce i pravděpodobné, protože žádná z těchto fotografií není starší než deset let. Těžko říci, za jak dlouho se nám přizpůsobí, anebo zmizí. Těžko říci, za jak dlouho si také já budu moci už jen pročítat podobné poznámky z mých jen několik let starých expedičních deníků…

…muž, který přinesl čerstvě nakopané ságové červy, byl téměř nahý -kromě dutého špičatého pouzdra na penisu vyrobeného ze zobáku zoborohého ptáka, kterého musel ulovit jako součást zkoušky svojí dospělosti. Dlouho si nás nedůvěřivě prohlížel. V jedné ruce držel kamennou sekeru a na krku mu visel náhrdelník ze zubů ulovených zvířat. Nyní sedí kousek ode mne, vybírá a zabíjí tlusté bílé ságové červy, kteří jsou velcí jako palec lidské ruky, z dřevěného podnosu, na kterém je přinesl. Sekeru má stále na dosah. Ještě jsme si nezískali jeho důvěru. Druhý muž zatím rozdělává oheň tak, že tře ratan o kus dřeva. Opodál leží nůž z kosti kasuára a ještě kousek dál mužův luk a šípy. Kombajové jsou dobří lovci. Je to kmen stromových lidí, který si své domy staví několik metrů vysoko v korunách stromů. Patří ke kanibalům a bydlení na stromech je chrání před nepřáteli.

Oba muži vypadají hrozivě. Na jejich území jsme vstoupili nepozváni a před dvěma hodinami se s nimi zcela náhodou potkali v pralese.

První Kombajové, které jsme zde potkali, se nakonec stali našimi přáteli a hostiteli, nebo to tak alespoň prozatím vypadá. Kdo nám však řekne, zda to tak bude také zítra? Změna nálady z přátelské na agresivní až nebezpečně bojovnou u nich může trvat jen zlomek vteřiny, jak jsme se o tom již měli možnost přesvědčit u jiného kmene stromových lidí – Korowajů.

(Zapsáno 24. srpna 1999 do deníku expedice ke stromovým lidem – západní část papuánského ostrova Nová Guinea.)

Kanibalové z hor

Ulovili jsme hada, bude hostina

Ještě kus od vesnice potkáváme jednoho muže v ratanové sukni. Něco vzrušeně vysvětluje Akisovi. Jeho vzrušení se téměř okamžitě přenáší také na něho. Jen já ještě pořád nechápu, o co jde, ale nebezpečné to nebude, to už jsem si naprosto jist. Co se děje, se dovídám až ve vesnici, kam jsme téměř doběhli. Yaliové ulovili hada. Celá vesnice vzrušeně a rychle připravuje vše, co je potřeba. Všichni očekávají okamžik, kdy přijdou lovci. Moc tomu nerozumím. Tolik povyku kvůli malému hadovi. Bylo by to možné snad jen proto, že by měl had pro Yalie nějakou magickou moc, ale o tom jsem nic nevěděl. No, není nic jednoduššího, než počkat a dozvědět se to. Tohle za to stojí, vypadalo to tak, že hada tady neuloví každý den.

Netrvalo to ani půl hodiny a do vesnice vstoupilo pět mužů, lovců. První dva z nich nesli na silné větvi namotaného více než třímetrového hada, tlustého asi jako mužská paže. Tak teď už jsem těm přípravám rozuměl. Žádné posvátné nebo magické zvíře, malý had, ale jídlo pro celou vesnici. Než lovci přišli, tak už ženy měly nachystanou a banánovými listy vystlanou zem, kousek od místa kde se bude had péci. Muži, kteří byli ve vesnici, zatím rozdělali oheň a dali do něj nahřívat kameny. Had se tedy bude připravovat stejným způsobem jako buaméra, divoké prase, nebo cokoli jiného. Nejde vlastně o pečení, ale o jakýsi způsob dušení. Lovci položili hada na připravené místo, tam se ho hned chopili další muži. Nejzkušenější z nich měl za úkol hada připravit, ostatní mu jen pomáhali. Ostrým štěpem bambusu hadovi asi po patnácti až dvaceti centimetrech nařezal kůži podél páteře a jakoby z ní vytahoval a přeřezával buď nějakou šlachu anebo střívko. Mezi tím, co muž takto pracně a zdlouhavě po několika málo centimetrech nařezával hadovo tělo, tak ženy přinesly různé trávy, kapradí a byliny. Nemohly samozřejmě chybět ani sladké brambory. Kameny se v ohni začínaly žhavit téměř do světle šeda. Had už byl také připraven, a tak se schylovalo k nejdůležitější operaci. Zabalení jeho těla do listů a obložení všemi přinesenými ingrediencemi. To byla práce mužů a potom žen.

Nejdříve muži nanosili žhavé kameny v rozpůlených, respektive na půl přehnutých štěpech bambusových tyčí z ohně do mělké jámy, kde se měl had péci. Potom na ně ženy daly v několika vrstvách listy banánové palmy. Pak je vystlaly vrstvou trav, bylin a jedlého kapradí. Poté přinesli muži hada, velmi opatrně a řekl bych snad až důstojně ho uložili smotaného v několikanásobném kruhu do předem nachystaného lůžka. Na to opět ženy položily stejnou vrstvu bylin, trav a kapradí. Okolo daly sladké brambory. Potom daly nahoru další vrstvu listí z banánových palem. Na tu zase muži nanosili horké kameny z ohně. Pak se udělala ještě jedna vrstva listí z banánů a do ní ženy daly zbylé trávy a brambory. Nahoru poslední vrstva listí a zbylé horké kameny. Celou tu hromadu pak ženy společně s muži zabalili do přečnívajících listů a vzniklý úhledný balík nakonec ještě zatížili velkými těžkými kameny.

Tímto způsobem se had vařil, nebo dusil asi dvě až tři hodiny. Možná se někomu bude zdát zvláštní jíst hada, ale mně po několika týdnech převážně na sladkých bramborách to přišlo jako neuvěřitelná pochoutka. Konečně kousek něčeho jiného a ještě navíc maso. Dostal jsem asi patnácticenti­metrový kus přibližně devět centimetrů v průměru. Had má bílé, poněkud tuhé maso. Chutná jako kuřecí, ale svojí tuhostí se vyrovná značně houževnatému hovězímu. Kuřecí maso je také podstatně šťavnatější. Nejvíce masa má had na žebrech. Má totiž vlastně pouze žebra a páteř. Veškeré maso jsou svaly. Jedny jsou příčně na vnější straně žeber a druhé na vnitřní straně kůže. Není toho mnoho, a tak Yaliové jedí také hadovu kůži. Obírat hadí žebra je horší práce. než obírat ryby. Maso na nich dosti drží, ale tady člověk nikam nespěchá. Akis a jeho chlapci mi radili, jak mám jíst ty části hada, které jsem neznal. Kůže byla natolik houževnatá, že jsem ji nedokázal pokousat, a tak si ji moji průvodci vděčně vzali.

Přestože se had asi nestane mým oblíbeným jídlem, tak musím přiznat, že tentokrát byl vynikající. Ráno jsem náčelníkovi daroval svůj zavírací nůž, který u mě včera obdivoval. Oplatil jsem mu tak tu velikou poctu, kterou mi prokázal, když mi dal maso hned jako druhému, což znamenalo hned po něm dalšímu nejdůležitějšímu muži ve vesnici. Obvykle se snažím nerozdávat přírodním lidem věci a předměty, které nepatří do jejich kultury, ale tentokrát jsem musel udělat výjimku. Tím že jsem mu daroval takovou vzácnost, jsem se mu dokonale revanšoval. Mohli jsme se rozejít jako velmi dobří přátelé.

Redakční úpravy výňatků z knih S horským kolem na dno Afriky, Kanibalové z hor a Žijící lidé pravěku.

Foto: PETR JAHODA