Romantický výlet na Šumavu aneb Borjlers Manták

Taxem si Hynkovi, když jsem ho žádal o propagaci své nové knihy Mongolsko na koních, jen tak jednim řádkem postěžnul. A von se toho hned chytl a že jako cizi neštěstí potěší nejvíc a že budou Vánoce, a to se každej potěší rád. Prostě mě ukecal, abych vo tom napsal do Brojlera. Možná lepší nápad než si pustit další DVD…

No tož co se teda stalo. Vono to ale fakt nestoji za řeč. Ale když to náčelník chce, budete to mít. Máte rádi komixy? Tohle totiž bylo jako z komixu.

Nádhernej víkend na Šumavě. Úplnej konec října, teplíčko, sluníčko, nádherná příroda a naše kola. Rozhodli jsme se, že to natáhneme na 5 dní a pojedeme od hráze Lipna po „zakázaným břehu“ přes pár hezkejch míst až za kamarády z High Pointu do Sušice. Trasa krátká, ale móóóóc hezká. Nakonec jsme 2 dny jen tak pojezdili právě v oblasti Frýdavy a tam u hranic. Kamarád tam má srub. Málo lidí, fakt nádhera!!! Vyvrcholením měly být Knížecí pláně a Červený potok, podle mě nejkrásnější místa Šumavy. A pak samozřejmě Horská Kvilda, Modrava, Javoří Pila, Čeňkárna a v Sušici rozhledna Svatobor a hezký sjezd z ní.

Jedeme si v tričku a kraťasích. To se to počasíčko fakt povedlo. Poprvé v životě jsem viděl Teplou Vltavu mezi Lenorou a Pecí ze břehu a fakt pěkný. Pak vesnička Dobrá, je tam hezká hospoda. Městys Strážný se šikmovočkama a trpaslíkama to maličko naboural, ale ohýnek a noc pod širákem plná hvězd ten dojem zase rychle napravily. To už jsme projížděli vysídlenými vesnicemi, tedy torzy políček, která tady kdysi lidé pracně po generace budovali. Zajížďka ke krásnému jezeru a pak už Červený potok, přímo na hranici. Kdo tam nebyl, tak věřte, fakt nejhezčí místo na Šumavě. Slatě, starý políčka, úžasnej vzduch. Tak nějak by asi mohlo být v ráji. A to jsme už jen asi 3 km od Knížecích plání, dalšího moc hezkého místa.

Jo, aha, co že se to stalo? No jsem už starej člověk, jsem se zase zakecal. No tak si to jedu celej vokouzlenej z toho Červenýho potoka a všeho tady kolem a vona tam taková ta dřevěná cestička slatěma. Tak 30 – 40 cm široká, možná 200 m dlouhá. To už jsem jel tolikrát, že se to ani nedá spočítat. Soustředím se, abych z ní nesjel, a za batoh mě chytila suchá větev. No co byste udělali? Pořádně jsem šlápl, abych ji urval. Popojel jsem ještě metr, možná dva a pak ta větev řekla: „Takhle ne, panáčku!“ A jak na udici mě zvedla z toho mýho kola a kus za ním se mnou praštila vo zem.

Všecky svatý jsem viděl 3×. Poznal jsem bolest kostí. Fakt nic moc. Ten okamžik, kdy jsem dopad zadkem na tu dřevěnou lávku, jsem viděl zvenku. Pak už jen ta šílená bolest. Okamžitě mi blesko hlavou, že to asi bude kompresní zlomenina páteře a že se nesmím hýbat. Jak jsem padl, tak si mě hezky vodnesou. Ale to by to nesmělo tak strašně bolet. Na břicho, na záda, zpátky na břicho, popolezl jsem na takovej brdek a zkusil se přes něj přehnout, zpátky na záda, jen abych našel nějakou polohu, ve které to nebude tak strašně bolet…

Pak dojela kamarádka. To už mi vo hodně bylo líp. Teda spíš ne tak strašně zle. Prsty jsem hýbal, nohama také a poté předchozí rozcvičce jsem věděl, že neochrnul-li jsem doteď, tak za ty 2 km na Knížecí pláně už neochrnu. Taxem to došel, je to tam fakt moc krásný. Pak pro mě přijel ze Sušice kamarád, naložil mě do kufru auta a vodvez do nemocnice. No a co byste řekli? Bylo to zlomený. L1.Taková dětská nemoc paraglidistů. Já ji neměl, taxem to teď dohnal…

Ste si mysleli, že se mně to stalo v nějakým šíleným divokým sjezdu, co? Prdlačky! Na rovině se mi to stalo! A to mě štve nejvíc!!!

Udělali jste chybu, že jste nejeli s námi! Zval jsem Vás. Mohlo nás v tý nemocnici bejt víc. A v Sušici je moc příjemnej personál a kamarád mi tam nosil pivo. Korzet budu mít asi 2 – 4 měsíce a už teď mě to nebaví…

Hezký Vánoce a PF-uj PF-uj do Novýho roku!

PS: jako nemocnej, co leží na zádech, pičítač má na břišku, si snad můžu dovolit občas si zjednodušit nějaký ty slova, když máme krasné X. Děkuji za pochápání. Váš Blbeš

PPS: Já, ona nejmenovaná kamarádka, jsem byla pověřena, abych dodala nějaký komentář. Původně jsem si myslela, že do textu učiním nějaké hvězdičky a odkazy pod čáru, ale, upřímně řečeno, to bych možná zvládla jen tužkou na papíře. Takže to bude jen takto přilíplé. Ty svaté viděl asi v jednom chumlu, obsypané hvězdičkami, anebo se čas trochu zastavil, to je takový ten filmový trik, aby diváci pochopili, že se něco děje. Nemyslím si, že bych byla tolik pozadu, jen jsem opatrně, protože jsem nezkušený srab (a v důsledku toho nezlomený), z kola na začátku hatí slezla – na můj vkus to docela klouzalo a lehce prohnívalo.

Každopádně už na první pohled (i když jsem prošvihla to dramatické zpomalení času) bylo jasné, že se něco děje. Získala jsem novou zkušenost: záchranku Bobšovi volejte až v okamžiku, kdy nereaguje na podněty. Jinak se s ním nedomluvíte a jestli ho znáte, víte, co tím myslím. „Mám volat záchranku?“ „Ne, to bude dobrý!“ „Kdy?“ „Až si trochu odpočinu!“ „Mám ti vytáhnout spacák?“ „Ne, to bude dobrý!“ „Tak já ti ho vytáhnu!“ „Tak já popojdu k tomu pařezu/ k cestě/ k rozcestníku… asi zavolám tu záchranku…“ „Tak mám volat? Telefon mám v ruce!“ „Ne, vytáhni mi ten spacák… nebo počkej, to nemá cenu, dej mi nějak batoh na záda, já nějak půjdu“ „Batoh ti nedám… a dej mi to kolo…“ „Kolo mi nech, budu se opírat!… Au, raději ho tu nechej, nech mě tu ležet a jeď pro pomoc…“ „Tak já zatím zavolám tu horskou…“ „Nevolej, jak by se sem dostali, ale oni se sem musí umět dostat… tak já si tu zatím lehnu… au, nelehnu, nejde to… to už nějak dojdu…“

A pak o kilák dál, už na asfaltu: „No, já myslím, že kdybych si sedl na kolo, že bych to nějak rozjezdil, beztak to nic nebude, to jsem se jen narazil… to teda nechápu, proč to tak bolí… kdybys mi pomohla tu nohu zvednout, tak já nějak nasednu.“ „Nepomůžu. Zavolám záchranku. V tomhle stavu nemůžeš jet na kole.“ „Ale ne, to bude za chvilku dobrý, jen mi je hrozná zima.“ „Tak já vytáhnu ten spacák a počkáš tady…“ „Ne, to už nemůže být na Knížecí pláně daleko, tam si odpočinu a uvidíme…“

No, viděli jsme. Uklizečku za oknem zamčené chaty, která si nenechala vysvětlit, jak by se dalo pomoci. Otevřené dveře do vybydleného dřevníku (fujfuj) a do vybydlené ledničkárny (fuj) – bylo zvoleno menší zlo, odklizen největší bordel a na plachtu a na spacák zraněný konečně uložen, bez jeřábu, pouze za pomocí stoličky z lidského těla. A pak si začal zařizovat tu záchranu sám, jak vyhrožoval už dříve. To prý umí. Předpokládám, že dispečerka se dodnes budí s oroseným čelem, protože ani po třech měsících neví, jak podobné telefonáty řešit: „Ležím po pádu na Knížecích pláních, mám pravděpodobně zlomenou páteř, hybnost je zachovaná, jsem stabilizovaný, v teple, můžete mi poslat sanitku… a kam byste mě odvezli? Ale já nechci do Prachatic, já chci do Sušice… V případě, že to nejde, tak s vámi nepojedu… zkuste to nějak zařídit, zavolám vám za pět minut“

Podobně orosené čelo měl i majitel chaty, který přijel udělat poslední úpravy před koncem sezóny a v ledničkárně našel vetřelce. Zlomeného… V tom stresu nejen věnoval jeden čaj na účet podniku, ale vyzradil i nejtajnější recept na místní specialitu, kvůli které jsme tam jeli (já nevyzradím, nejsem ve stresu). A pacient mezitím několikrát pohovořil s paní záchrankou (ne, opravdu nechce do Prachatic), několikrát s kamarádem ze Sušice (ano, opravdu chce do Sušice, a nejraději rovnou do nemocnice), naštěstí to vše šlo dělat vleže. Protože představy o tom, že si odpočine a brzy se rozjede směr Modrava, se brzy ukázaly jako nereálné. Úžasný sušický kamarád byl natolik nejúžasnější, že nejen přijel, ale měl auto vybavené nosiči na kola a sedadla měl upravená do podoby sanitního vozu (fixační pomůcky imitovány polštáři). A ničemu se nedivil („Jo, Šumava je drsná,“ pravil). Zato se divili v nemocnici v Sušici, ale ne moc dlouho. Bobeš si užil i nafukovacího záchranářského vaku (na průjezd nemocnicí). „Tak copak vám je?“, ptá se paní doktorka ze záchranky. „Asi mám kompresní zlomeninu páteře, anebo mi nic není.“ „Hm, hm, vy jste lékař?“ „Ne, bývalý paraglidista.“ „Aha… tak takoví sem zbytečně nejezdí.“ Ten stejný názor měl i pan šéflékař, všichni doktoři na rentgenu… a Bobeš byl nakonec taky spokojen, protože co by si počal s tou ostudou, když by ve značkovém reklamním trikotku významné exportní outdoorové sušické firmy měl přebírat radostnou zprávu, že je simulant. A že tam zrovna žádného jiného kompresního zlomence neměli, hezky si to tam s Bobšem užívali, po výletech ho vozili, vybranými lahůdkami ho krmili, jak o vlastního se starali, ba i vtipy mu vyprávěli… Ale neberte to jako reklamu – pokud se vám podaří si nic nezlomit, bude vám určitě lépe, i když přijdete o tu péči v Sušici.

PPPS: No jo, já vím, na to nejdůležitější jsem zapomněla… Zažili jste už někdy situaci, kdy musíte podupávat, protože se strašně, ale opravdu strašně chce, ale v daných podmínkách je to společensky nepřijatelné? A zažili jste už někdy takovou prekérní situaci v okamžiku, kdy prostě ani při nejlepší vůli podupávat nemůžete? Možná si umíte představit, po čem Bobeš opravdu od srdce a od měchýře moc a moc toužil a co pro něj bylo po příjezdu do nemocnice mnohem důležitější než rentgen. (Poučení na závěr: Budete-li se chystat do drsných hor, nezapomeňte na bažanta!)