TVRDEJ TREK

Cestopis

Autor: Jahoda Petr

Tentokrát jsem se opět dostal až do míst, kam chodí jen málo lidí. Již vloni mi dal jeden pilot tip na oblast, kde prý před pěti lety, tedy v roce 1999, údajně objevili zcela neznámý kmen, kanibaly. Moc se mi to nezdálo, tady na civilizované Papuy Nové Guiney a něco takového" Kdyby to bylo na Irian Jaya, nepochyboval bych, ale tady v zemi kulturních festivalů, aut a letadel" Nicméně jeho vyprávění bylo hodně zajímavé a dokonale vzbudilo moji zvědavost. Letos jsem se k tomu tedy dostal.

Najal jsem si male letadlo, aby mne odneslo do pralesa. Přeletěli jsme vysoké hory a dosedli na travnatou plochu letiště mezi nimi. Tady už to vypadalo jako na Irianu. Strmé kopce, hluboká údolí a divoké řeky. Všude kolem nic než prales. Začal se jeden z nejtěžších, ale také nejkrásnějších treků mého života. Náročnost by se dala přirovnat k treku u Yaliů na Irian Jaya, jen s tím rozdílem, ze tenkrát jsem v knize „Kanibalové z hor“ ty kopce přirovnal k Jeseníkům, ale zde bych je musel přirovnat často k dolomitským „via ferratam“. Některé dny jsem si už nepřál nic jiného než dojít na jakékoli místo v džungli, kde by se dalo spát a zůstat tam. Jednou jsem to i udělal a nařídil zůstat pod skalním převisem, fakt jsem už nemohl jít dál, pršelo a noc byla hodně blízko. Bál jsem se že další vhodné místo k přenocování do tmy nenajdeme. Asi to bylo rozumné řešení. Čeho jsem se však celou dobu bál nejvíce, bylo vracet se stejnou cestou. To pro mne bylo jako noční můra. Začátek tohoto treku byl totiž z cele cesty nejčlenitější, tedy alespoň jsem v to doufal. Nedovedl jsem si představit, že by to mohlo byt ještě horší. Nakonec se naštěstí podařilo vrátit jinudy. Nebylo to o nic jednodušší, ale zůstávala mi alespoň naděje, že to nebude tak strašné. Bylo.

Setkal jsem se zde se třemi, kmeny přírodně žijících lidí. Bylo to fantastické. Nic takového jsem zde ani ve snu nečekal. Nádherné náhrdelníky z kostí, v nose podlouhlé, jemné vybroušené kameny, pro které musí chodit až k moři, nebo kosti z křídel orlů. Používají kostěné nože z kasuářích kostí. I muži zde nosí sukýnky z trávy a speciální deku z lýka stromů zpracovanou velmi zdlouhavým a namáhavým procesem. Všichni byli přátelští a pohostinní. Ať jsem se ptal kohokoli, nikdo o kanibalismu nikdy neslyšel. Snad prý rodiče, nebo jejich rodiče. Těžko říci, kde je pravda. Jak mi říkal misionář, žijící v městečku, ze kterého jsem vyrážel, boji se o tom hovořit. Prý tu snědli i několik bělochů a teď prý mají strach z trestu. Ten misionář mi také říkal, že zde mají místo, které v domorodém jazyce nazývají Jezero krve. Prý se tam utkalo několik desítek mužů a byl z toho slušný masakr. Dnes bych to do nich neřekl ani náhodou. Pravdu se od domorodců nedozví asi nikdo.

Mel jsem možnost strávit s nimi hodně času, dokonce jsem se několikrát účastnil i lovu. Společně jsme jedli a hodně jsme se společně nasmáli mojí nešikovnosti při přechodu klád a kluzkých kamenů. Ze Sakose se po několika dnech, kdy nám ukazoval cestu džunglí, stal můj skutečně dobrý přítel. Loučení bylo těžké.

Domu si vezu stovky vzpomínek, desítky fotografií a několik kilogramů domorodých nástrojů, ozdob a předmětů denní potřeby, včetně speciálního kamene na zpracovaní „dřevěného“ oděvu. Nejcennější je pro mne asi kulatá rituální válečná sekera. Muž ji vyrobil když se mu narodil první syn, jako znamení pokračovaní rodu. Sloužila výhradně k zabíjení nepřátel. Je stará a vypadá jako hodně používaná"

Odlétal jsem včera velmi nerad. Už hodně dlouho jsem nebyl tak na měkko jako tentokrát. Ty lidi jsem si zamiloval. Před chvílí jsem si ještě v digitálním fotoaparátu prohlížel u počítače jejich fotografie. Zase se mi to všechno vrátilo. Sakos, jak loví ryby, ten velký, asi čtyřicetimetrový vodopád, kde by bylo bývalo lepší dát si na sestup fixní lano, několikadenní pochody liduprázdnou džunglí, nohy poškrábané od bodláků a popálené od kopřiv, neskutečně svědící kousance od pijavic, cesty řekami a potoky, polorozpadlé mosty, prakticky neznatelné a téměř nepoužívané stezky v pralese" Nikdy jsem nepochopil, jak domorodci dokázali najít správnou pěšinu a to se už v pralese dost vyznám. Tady bych se nedokázal vrátit ani pul dne cesty zpátky.

Motor Cessny naskočil, malé letadélko se vzneslo, par lidi ještě zamávalo a potom celý ten svět rázem zmizel. Za půl hodiny jsme se vyškrábali do výšky 3200 metrů a pod námi zůstala jen oblaka. Tam někde pod nimi je Sakos. Vrací se domů, touto dobou asi zase loví ryby, má je moc rád. Na památku mi daroval ostruhu z kasuára a sám z lýka upletl provázek, abych si ji mohl dát na krk. Mám ji tam. Letí se mnou, kousek mého přítele Sakose. Nezdálo se mi to. Byla to skutečnost. Ta veliká kasuáří ostruha mi to bude stále připomínat"

Zítra začíná festival v Goroce. Musím se tam nějak dostat. Vůbec se do toho velkého města netěším a ještě méně se těším na ten krásný festival plný barev, ale bohužel i lidí a hluku. Bude to hezké, ale v džungli je to lepší. Hodně tvrdé, ale lepší.