Sponzoři
Petr Jahoda
Cestovat začal před třiceti lety. Krunýř železné opony ho nejdříve nasměroval do rumunských a bulharských hor, a když tyto okovy praskly , otvřela se mu cesta, také do dalších hor Evropy, Asie i Afriky. K pravděpodobně nejdivočejšímu etiopskému kmeni Surma se dostal jen sedm let poté., kdy tyto domorodce navštívil první misionář. Fotografie z jeho cest se dostaly i do první učebnice zeměpisu. Již bezmála dekádu je Petr Jahoda také prezidentem Českého klubu cestovatelů.
Učili Vás dobří učitelé zeměpisu"
Už si vůbec nevzpomínám na své učitele zeměpisu. Navíc pro mne tehdy byl zeměpis něco jako science fiction literatura, protože jsem si dobře uvědomoval, že za hranice východního bloku se jen tak nepodívám. Takže zeměpis mě v dětství ani nijak moc nezajímal. Školu jsme prožíval jako povinnost, která mi svým způsobem ochuzovala dětství, protože mě odváděla od krásných her. Učil jsem se ale relativně dobře, k čemuž mě vedly rodiče.
Po základní škole následovalo strojní učiliště"
To bylo také přáním rodičů, přestože jsem měl známky, které mi umožňovaly hlásit se na gymnázium. Rodiče se stále řídili filozofií: Řemeslo má zlaté dno. Mysleli si, že když budu nějaké ovládat, vždy se uživím. Na učňáku jsem se už nemusel vůbec učit, nudil jsem se a vymýšlel lumpárny.
Pak jste ale šel na střední školu a na vysoké jste si udělal pedagogické minimum.
Střední školu jsem dělal při zaměstnání. Poté jsem jako mistr odborného výcviku nastoupil na učiliště a přitom jsme absolvoval tři semestry končeného pedagogického vzdělání.
Co Vás k cestování a vůbec k vašemu dnešnímu životnímu stylu přivedlo" Byla to účast na takzvané Lipnické škole"
Nejvíce mě inspirovali moji rodiče.Táta mě například naučil lyžovat. A veškerý volný čas jsme trávili venku, většinou na horách. Lipnici sice organizovalo SSM, ale dělaly se na ní skvělé věci – hrály jsme nejrůznější hry, které byly zaměřené na to, čemu se dnes říká team building. Dělali jsme zdánlivě nesmyslné věci, které však byly příjemným únikem od šedé reality tehdejšího režimu.
Nejraději máte tropické kraje. Je to, jak sám říkáte, jen kvůli tomu, že dáváte přednost teplu před zimou"
Skutečně se mi nelíbí, když mi omrzají prsty, ale především do těchto tropických krajů jezdím kvůli tamějším lidem, které jsem si oblíbil.
Ano, podnikáte expedice zejména k přírodně žijícím národům. Který z nich Vás zatím nejvíce oslovil a čím"
Nejčastěji se vracím na Novou Guineu. Zde mám už ani ne přátele, spíše skoro jakési rodinné příslušníky. Znal jsme zde jednu paní, které jsem říkal babča. Ta před dvěma lety zemřela, což jsem vnímal jako by mi umřela má skutečná babička, kterou jsem měl rád a jež pouze bydlí na druhém konci světa. Domorodci zde však nejsou vždy přátelští. Někdy přapadají cizince. Je tomu tak proto, že je to jediný způsob obchodu, jenž znají. Když je však návštěvník pozná a porozumí jim, dá se dopředu vyjednat, aby přepaden nebyl. Evropan ale nesmí uvažovat v rovině právní kultury své civilizace. Přestože mají odlišnou mentalitu, musím říci, že lidé na Guiney mě oslovují především čistotou své mysli.
I komerčně jste se zaměřil na Novou Guineu a také na Afriku. Proč právě na tyto dvě oblasti"
Sám bych nikdy neměl dostatek peněz na to, abych se mohl několikrát za rok vracet k lidem, které mám rád. Dělám tedy průvodce těm, kteří mi tak mé cesty platí. A přestože jde o komerční záměr, musím říci, že za celé ty roky jsem měl štěstí jen na lidi, kteří k tamějším kulturám přistupují s respektem a snaží se jim porozumět.
Často vedete i fyzicky náročné expedice. Neřešíte někdy problém s účastníky, kteří přeceňují své síly"
Až na jednu výjimku jsem tento problém řešit nemusel. Nikdy nikomu neříkám, zda expedici zvládne, nebo ne. Pouze zájemce pravdivě informuji o tom, co daná cesta obnáší a je na každém z nich, aby si předložené informace vyhodnotil sám. Kdyby nastal problém, nosiči mohou člověka doprovodit na polní letiště, kde ho pak vyzvedneme. Nikdy jsem toho však nemusel využít. Vloni jsem měl na expedici jednu Polku, které jsem jako vůbec prvnímu účastníkovi doporučil, aby se raději vrátila.
Kterou ze svých expedic hodnotíte jako zatím nejnáročnější" Nějakou horolezeckou"
Určitě jedna z nejtěžších byla výprava na Pamír. Tehdy jsem ještě nevěděl, že tento druh expedic mi moc nevyhovuje – hluboký sníh po pás, veliká výška. Zjistil jsem, že velehory mi nedávají tolik kolik jim musím obětovat. Navíc jsme vždy byl spíše lezec, tedy skalkař než takzvaný tatranec – klasický horolezec. Pro skalkaře je hlavním překonání technicky náročného úseku, už méně důležité nebo vůbec je dosažení vrcholu.
Svoji první reportáž jste uveřejnil před jedenácti lety ve společenském magazínu, takže v nějakých pětatřiceti. Proč jste se k publikační činnosti dostal až tak relativně pozdě"
Do té doby jsem vůbec neměl potřebu psát. I nyní mám už čtyři roky rozepsanou knihu o Mongolsku. Nemohu ale říci, že by mě psaní přímo nabavilo. Pouze je to o prioritách. A tou je pro mne klid a pohoda. Proto jsem se přestěhoval do lesa na kraji Brna, kde žiji v chatě. Od okna mi chodí srnky"..
Text: Lukáš Doubrava