Petr Jahoda | cestovatel a fotograf 

ZAKÁZANÁ ŘEKA

Kradené ovoce prý chutná nejvíce. Stejně tak zakázaná místa bývají nejkrásnější. Zakázané město, jsem ještě neviděl, ale Zakázaná řeka je opravdu nádherná. Na tomhle vandru jsme byli s Danešem domluveni už od loňského podzimu. Čtvrtek až neděli jsem si na to vyhradil. Jenže v dubnu přišlo zvadlo od Kolumba, na 35. oheň osady Trampota na tajném místě na Myšině v Třebovských stěnách. Do háje to je zatraceně dobrá muzika. Tak na Zakázanou řeku pojedu jindy…

Na 55. Údolí Racků jsem se Danešovi omluvil, že nemůžu jet už i proto, že Saxana by se Zdeněčkem rozhodně nemohla, ale ráda by jela na Trampotu se mnou. „Cha chá“, zasmál se Daneš, „ty stejně pojedeš.“ A měl pravdu. Bohužel asi v tom, co mi řekl dál: „Příští rok bude Zakázaná řeka, ještě víc zakázanější. Už to asi jít nepůjde.“ Ještě ten večer jsme vymysleli ten plán, že bych se jako v sobotu hodně brzy ráno trhnul. Světlo je už od čtyř, tak bych mohl ujít pět hodin po řece k silnici a stihl bych se do večera dostat do Třebovek.

Ve čtvrtek, 8.června 2017 jsem na srazu v hospodě na začátku vandru. Flámendr s hranolkama, poslední pivo. Platíme a zadním vchodem opouštíme hospodu. Rychle míříme do lesa k řece. Spěšně mizíme za prvním meandrem, aby nás vidělo co nejméně nezasvěcených očí.

Netrvalo to dlouho a dorazili jsme do Laguny, na flek, kde kdysi býval srub T.O. Zlatý kraj. Nádherné místo. Peřej řeky se prodere skalami, aby se zastavila v průzračně čisté laguně. Kdo by odolal. Ještě než si najdeme místa na spaní a postavíme ohniště, jdeme se všichni vykoupat. Voda je studená, ale slunce nás zase rychle ohřeje. Já jsem si přepral ponožky, Blanka spoďáry a Daneš si roztrhl kalhoty. Večer Fenik vytáhl z Usárny burbon, já Pepínovu slivovici – durancii a Blanka nakonec ještě rum. Povídáme si, vaříme, opékáme a čekáme na odraz Luny v laguně, jak by napsal Jaroslav Foglar. Lepší to už fakt být nemohlo.

Noc byla plná hvězd, jen Luna si šla svojí cestou a neměla nejmenší chuť se shlížet v naší laguně. Satisfakcí nám bylo ranní slunce, které nás svým šimráním vyhnalo ze spacáků. Lenoši jako já spali jen tak pod širákem. Pod smrky se nedostala ani rosa. Uvařili jsme si čaje, polévky a kaše, uklidili ohniště a vložili do něj po „brdsku“ smrkovou větvičku. Ještě jsme vzdali hold pražskému vodákovi Luďkovi Dupalovi, který zde utonul na konci listopadu 1985 a v devět jsme vyrazili dál proti proudu překrásné Zakázané řeky.

Sluníčko svítí a příjemně ohřívá vzduch. Les kolem řeky nám poskytuje příjemný stín. Voda teče a přeskakuje přes kameny a v peřejkách šumí. Malé peřeje jsou pořád, vlastně po celém toku kaňonem a pak ještě i daleko nad ním. Největší a nejhezčí peřeje nás čekají ale zítra, a ty jsou paradoxně až nad kaňonem.

Asi hodinu po tom co jsme vyrazili, nás dohnal Kačer se Sárou, fenkou zlatého retrívra. Měli jsme se setkat na kempu, ale vzhledem k tomu, že Kačer je nejmladším členem naší výpravy, rozhodli jsme, že nás dožene, což se i stalo.

Míjíme několik potůčků, ze kterých si nabíráme vodu. Já osobně bych se nebál napít ani z průzračně čisté Zakázané řeky. Kdesi vysoko a daleko nad námi sice protéká napůl opuštěnou vesnicí, ale voda má obrovskou samočistící schopnost. Nicméně, potůčků kolem řeky je dostatek, není důvod si nenabrat bezpečnější vodu z nich. Myslel jsem si, že s fotografováním bude nejvíce zdržovat Fenik, ale mýlil jsem se. Za prvé si Fenik zranil koleno, takže má na chvíli jiné starosti. Za druhé, jak jsem se omlouval kamarádům, mě se tady líbí úplně všechno. Bože, kolik je tady nádherných kytek. A kdo jste fotili kytky, víte jaká je to pakárna. Když jen trošku foukne vítr, rozkýve vám ji, a to prostě nejde zostřit. U jedné potvory jsme ležel nejmíň pět minut?

U prvního opuštěného mlýna si dáváme pauzu na jídlo a na vykoupání. Slunce hřeje a voda je příjemně studená. Sice si místo plavání musíme lehnout, protože jsme zrovna na bývalém brodu, ale i tak je koupel příjemná.

Za mlýnem nemůžeme přímo kolem řeky, protože starý zanesený náhon udělal z louky pod ním bažinu, proto ho obcházíme horem a až za ním se vracíme k řece.

Kousek za mlýnem musíme Zakázanou řeku brodit. Na našem pravém břehu zasahují do vody skály, které bychom museli náročně obcházet. Vody není víc jak čtyřicet centimetrů, tak je brodění snadnou záležitostí i pro nejstaršího Tondu. Kousek za brodem narážíme znova na starou značku.

Přicházíme k dalšímu místu, kde skály padají do řeky. Daneš nechce brodit, protože na druhé straně je popadáno spousta stromů a špatně se přecházejí. Navíc náš kemp bude na tomto břehu řeky, takže bychom pak zase stejně museli brodit zase zpátky.

Šplháme do příkrého svahu. Kaňon je tady hodně hluboký. Asi po sedmdesáti výškových metrech začínáme traverzovat. Pod námi hučí řeka a mezi stromy dole pod námi vidíme zpěněnou vodu. Traverzujeme asi jen půl kilometru. Je to škoda, peřeje pod námi jsou asi jedny z nejhezčích. Ale zase jsme tady našli letos první houby. Dva pěkné kováře. Jakmile skončily skály, vrátili jsme se zase zpět k řece. Ani tady to však není zadarmo. Začíná divočina. Popadané stromy přelézáme, nebo podlézáme. Za chvíli jsme všichni plní škrábanců i větších oděrek. Tohle je divočina Zakázané řeky. Jedna z posledních u nás. Průchod je náročný, ale vyvážený krásou takřka nedotknuté, divoké přírody.

Kolem jedné jsme dorazili na camp. Ohniště, Daneš věděl, kde jsou schované tyče na gril, starý ešus a pánev. Krásná rovina a spousta míst na spaní. Kamarádi se svlékají, aby se mohli zase vykoupat. Já se rozhoduji pokračovat dál. Mrzí mě, že se nepotkám s Chrisem, který dnes večer přijede až sem. Ale do tmy zbývá nejméně osm hodin. A já chci za Saxanou na Třebovky. Loučím se se všemi a jdu dál. Ještě společně přebrodíme řeku. Kamarádi jdou k potoku pro vodu a pak zase přebrodí zpět na kemp. Já pokračuji dál proti proudu na protilehlém břehu.

Asi za půl hodiny, možná dřív, přicházím k dalšímu ohništi na nádherném místě přímo u řeky. Míst na spaní také spousta. Trošku mě mrzí, že jsem nezkusil přebrodit na pravý břeh již dříve, než jsme uhnuli od řeky do svahu. Ale co už, třeba někdy příště. Daneš mi říkal, že u druhého mlýna se musím dát nahoru na cyklostezku a po ní pak až k mostu a zas na druhou stranu řeky. Najít mlýn nebylo lehké. Je skoro zbořený a zarostlý. Nicméně kolem něj teče divoký potok. Našel jsem kde ho přejít a za mlýnem pokračovala docela příjemně schůdná cestička.

Nedalo mi to a vydal jsem se po ní. Mistrně se vyhnula všem padlým stromům, dovolila mi nahlédnout do zúženého minikaňonu, kde býval i most přes řeku. Jeho kamenný základ je jedinou známkou po něm. Mlýnské kolo nevím kde bylo, možná na potoku? Těžko říct, ze mlýna zbylo jen ubohé torzo.

Pokračování cesty se občas přerušilo, ale pak zase logicky navázalo. Místa na spaní zde bylo také dost. Na závěr, ještě než jsem došel k mostu, se otevřely nádherné výhledy na typickou místní krajinu. Louky, les, horská chata… A úplně na závěr úchvatný průhled na most s věžičkou hydrologické stanice s vodočtem. Sakra to byl krásný úsek řeky.

Na mostě opět naše známá značka a za mostem pak doleva dál po levém břehu. Nejdříve přes louky, než jsem našel pěšinu, která koryto řeky kopíruje.

Na konci luk, na začátku vstupu do lesa, jsem narazil na pokácené stromy. Jen listnaté, kterých je tu žalostně málo. Docela mě to naštvalo, až než jsem přišel blíž. Bobři! Páni, no to je průšvih. Jehličnatého dřeva si ani nevšimnou. Vzrostlý dub je pro ně ale výzva! Zastávám názor, že tahle země je pro bobry a boří hráze malá. A začínám chápat steré heslo: „Zabij bobra, zachráníš strom!“ Nechci zabíjet bobry a proto je u nás nechci ani vysazovat…

Tady už se řeka jen tak líně vleče rovinou. Tak nějak si neumím představit, že tady někde jsou největší, nejdivočejší a nejkrásnější peřeje Zakázané řeky. A pak jsem k nim najednou přišel…

Nádhera! Koryto řeky se zužuje a je plné velkých kamenů. Skoro bych si to troufal nazvat kataraktem. Stojím na břehu ohromen. Pak skáču z kamene na kámen a probouzí se ve mě kajakář. Skara, kudy bych to jel? No obávám se, že tohle bych nejel…

Za vyššího stavu vody by to bylo dost náročné. Netroufám si odhadnout obtížnost, určitě nejméně WW IV.

Jo, katarakt mě stál hodně času. Fotím ho ze všech stran. Každou peřej zvlášť, každý průjezd mezi kameny. Kdoví, jestli se sem ještě někdy podívám. Ale co kdyby to třeba otevřeli a šlo to jet…

Jsem rád, že tady jsem sám. Nikoho neomezuji a můžu se libovolně kochat. Jak je možné, že jsem o Zakázané řece dosud nevěděl? V duchu si říkám: „Díky Daneši, že jsi mě sem vzal! Nebýt tebe, tak bych se sem nevypravil…“

Dál nad peřejemi se řeka zase zklidňuje. Pořád je v ní množství velkých kamenů, dál je průzračně čistá, ale katarakt už to není. Přesto je stále nádherná. Opět jsem neposlech Daneše a nejdu po široké lesní cestě, ale dál kopíruji řeku po malé pěšině. Občas se musím prodírat smrkovým porostem, ale stojí to za to. Otvírají se další nádherné výhledy na řeku, další úžasná spací místa na levém i pravém břehu. Jak rád bych tu zůstal. Musím se sem vrátit! Snad jednou, za deset let se svým synem, snad tu Zakázaná řeka ještě bude taková, jako jsem ji zažil nyní… Došel jsem až k rovině, kde už řeka začíná značně meandrovat. Poslední pohledy na řeku s okolní krajinou a jdu na lesní cestu, která zde již jde podél řeky. Po tři sta metrech jsem už na křižovatce kousek od Silnice. Půlhodinka do kopce, cestou míjím poslední spací místo s potokem a v sedm večer už stojím na stopu. Vzalo mě druhé auto na které jsem mávnul. Teď už jen najít vlak do České Třebové a hurá za Saxanou, Zdendou a na Trampotu.

Meandry Zakázané řeky, asi osm kilometrů od místa kde jsem skončil, si musím nechat na jindy. Závidím kamarádům, kteří si je pozítří projdou. Oni uvidí Zakázanou řeku celou. Já třeba až někdy jindy. Alespoň mi něco zbylo, mám důvod proč se musím vrátit. A to je důležité, mít se proč vracet…

Která že to je ta Zakázaná řeka? To se jen tak veřejně neříká. Zasvěcení vědí a nezasvěcení kamarádi na mě mají kontakty a můžou mi napsat, nebo zavolat a já jim to povím. Ostatní můžete hádat. Správnou odpověď se dozvíte, až se tam jednou také dostanete. A třeba se tam potkáme…

Ahoj, T.S. – P.J. Bobeš.

Další fotografie

Další fotky naleznete na Rajčeti.